Archiv pro štítek: České země

Šmalkaldská válka III.

„Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“10

13. dubna 1547 překročily císařské jednotky saské hranice s cílem zneškodnit nebezpečnějšího z vůdců Šmalkaldského spolku. Kurfiřt Jan Fridrich zatím očekával posily od protestantů z českého království, ale když žádné nepřicházely, zamířil k Magdeburgu, kde doufal, že se opevní před vojskem Karla V. Habsburk okamžitě zareagoval a usilovným pochodem obsadil Duryňsko. Tímto manévrem odřízlo císařské vojsko protestantské Sasy tábořící mezitím u Meissenu od jejich cíle, a proto luteránský kurfiřt musel táhnout k bližšímu Wittenberku. Doufal, že nenápadně obejde katolíky po pravém břehu Labe a císař udeří naprázdno do prostoru Meissenu.

Karel V., stižený dnou, táhl v čele zpívajícího vojska spolu s vévodou z Alby. „Císař je poctivý muž, vždycky v první řadě už, na oři i pěšky…“11 se neslo krajinou z hrdel 25 000 mužů pěchoty a 4 500 jezdců. Až najednou, v 9 hodin ráno 24. dubna léta Páně 1547 narazili císařští na odpočívající síly Šmalkaldského spolku u města Mühlberg.

Císař stál u Labe stejně jako Caesar před patnácti sty lety u řeky Rubikon. Dle panovníkových Zápisků o Šmalkaldské válce se objevil chlapec na oslu a ukázal Habsburkovi brod. To bylo znamení k útoku jako zvuk válečné trubky, na kterou zatroubil tajemný mladík, který se zjevil římskému vojevůdci. Skupinka statečných a oddaných Španělů přebrodila řeku, pobila stráže a zajistila „předmostí“. Karel V. si poznamenal, že luterány zachvátil „jistý strach a podle jejich pohybů viděl, že jsou udiveni a překvapeni“12, když se na ně valili opancéřovaní katoličtí vojáci ze všech koutů rozlehlé říše rodu Habsburků pod vlajícími prapory, za zvuku bubnů a svištících dělových koulí. 12 000 pěšáků a 3 000 jezdců protestantského vyznání se dalo na zmatený ústup na sever k Wittenberku. Saský kurfiřt Jan Fridrich, bojující v první linii, ze které si odnesl jizvu na tváři, byl zajat uherskými husary. „Podržím si vás podle okolností a podle vašich zásluh, jděte,“13 odpověděl chladně Karel V. na pozdravy zajatce.

Pod hrozbou popravy uvězněného luteránského vojevůdce Wittenberk kapituloval. Zde se také vzpurný aristokrat musel vzdát své kurfiřtské hodnosti a částí svého panství, která byla slavnostně přenesena na jeho bratrance a spojence katolíků, Mořice Saského, 19. května 1547.

Severní katolická armáda pod vedením brunšvicko-lüneburského vévody Erika II. (1528 – 1584) byla poražena 23. května v bitvě u Drakensburku v Dolním Sasku. To mělo za následek konec císařských snah dobýt sever a o brzké uzavření míru.

Hesenský lantkrabě Filip I. nedokázal na západě Svaté říše římské najít žádného spojence. Po zprostředkování Mořicem se snažil uzavřít mír, doufající v císařovu milost, ale byl zajat.

Člověk, který byl oficiálním důvodem Šmalkaldské války, Jindřich V. Mladší, vstoupil do konfliktu bok po boku císařských a v zimních měsících na přelomu roku 1546 a 1547 získal zpět své brunšvicko-kahlenberské vévodství.

Na svém drtivé vítězství v bitvě u Mühlberka reagoval císař Svaté říše římské Karel V. parafrází na jiný slavný výrok. „Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“

Vítězství dočasné, nikoliv věčné

Brzké zajetí obou vůdců protestantů vedlo zbývající válčící luterány k uzavření příměří. Šmalkaldský obranný spolek, uzavřený roku 1531, se tak o šestnáct let později rozpadl.

Na září roku 1547 byl svolán do Augsburku říšský sněm. Iniciativou císaře byl v květnu 1548 vydán tzv. augburský interim, který sliboval protestantům náboženskou svobodu až do rozhodnutí tridentského církevního koncilu, který projednával mimo jiné otázky reformace a protireformace. Také přiznával luteránům právo přijímat pod obojí a sňatky kněží, pod podmínkou, že se všichni evangelíci navrátí k římskokatolické církvi. Tímto tahem se snažil Karel V. připravit cestu nenásilné rekatolizaci. Bezúspěšně. Podmínka navrácení k Římu nebyla naplněna a vše v podstatě probíhalo stejně jako před Šmalkaldskou válkou. S rozdílem, že tentokrát sílící protestantskou opozici vedl neustále tábory měnící kurfiřt Mořic Saský.

Roku 1552 tato skupina intrikujících luteránů uzavřela smlouvu s francouzským králem, v níž vzbouřenci získali příslib peněžní podpory Francie za lotrinská města Cambrai, Mety, Toul a Verdun. Povstání mohlo vypuknout. Císař mezitím pobýval v Innsbrucku trápený dnou a hemeroidy, a nereagoval na různá varování. Až když uviděl protestantské vojsko jdoucí si pro něj, musel jednat. Uprchl do jižního Rakouska, do Villachu. Tam posléze přistoupil na podmínky luteránů. Propustil hesenského lantkraběte Filipa I. i bývalého kurfiřta Jana Fridricha a zrušil augsburský interim.

Roku 1555 byl vydán se souhlasem císaře, ale podepsaný už římským králem Ferdinandem I., tzv. Augburský náboženský mír, který vyřešil náboženskou otázku ve Svaté říši římské prostou zásadou. „Cuius regio, eius religio“ – „čí vláda, toho náboženství“.

Roku 1556 Karel V., císař Svaté říše římské, král Španělska, Nizozemí, pán Starého i Nového světa, rezignoval na svou hodnost. Vysílený a nemocemi trápený šestapadesátiletý muž se uchýlil do Španělska, kde také o dva roky později v klidu zemřel.

Země Koruny české

Roku 1526 se českým králem stal rakouský arcivévoda Ferdinand I. a jako pravověrný katolík okamžitě začal prosazovat římskokatolické vyznání. To, a neustálé boje s Turky, které si žádaly mnoho peněz, vyburcovalo české stavy, vesměs protestantské, vystoupit vůči svému pánu v tzv. prvním protihabsburském stavovském odboji.

Poté, co na konci roku 1546 vystoupil Mořic Saský ve Šmalkaldské válce na straně katolíků a zaútočil na území saského kurfiřta, svého bratrance, začal Ferdinand I. uskutečňovat podpůrnou akci, ke které se zavázal ve spojenecké smlouvě se saským vévodou. Ke Kadani byla svolána zemská hotovost a, i přes zjevnou liknavost českých stavů a ještě větší nedisciplinovanost jejich jednotek, vytáhl 30. října do pole. České oddíly však operovaly pouze na hranicích lén Zemí Koruny české. Vypálily Markneukirchen, porazili saské jednotky, které se jim postavily, ale pro další nasazení neměl český král oprávnění. Čeští stavové si totiž za časů Habsburkových předchůdců prosadili zákon, který nedovoloval vést válku za hranicemi českého království. Proto už 5. listopadu byla armáda českého království rozpuštěna.

12. ledna 1547, kdy saský kurfiřt zatlačoval svého bratrance do defenzívy, bylo královským mandátem, který panovníkovi zaručoval sebrat vojsko bez povolení zemského sněmu v případě náhlé invaze na území Koruny české, k Litoměřicím znovu svoláno vojsko. Tou invazí byl průnik jednotek Jana Fridricha do Dolní Lužice, kde vypálily několik vesnic. Čeští stavové, kteří sympatizovali se Šmalkaldským spolkem, však odmítli spolupracovat. Místo toho svolali 18. března sněm do Prahy, kde obvinili českého krále z porušení zemských zákonů, a také z přílišné podpory katolíků v zemské vládě na úkor protestantů. Kvůli těmto panovníkovým zásahům do mocenského monopolu, čeští stavové vytvořili spolek, který okamžitě začal vyjednávat s Janem Fridrichem a šmalkaldskými.

Do druhé poloviny března se v Litoměřicích sešly pouze oddíly z Plzně, Ústí nad Labem, Českých Budějovic a několika mála velmožů spolu s prosbami ostatních měst a šlechticů o odvolání mobilizace. Mezitím jednotky saského kurfiřta obsadily 20. března Jáchymov, což vyvolalo reakci spojení Ferdinandových jednotek s Mořicovými a následný vpád do Čech o čtyři dny později. Stavovský odbojný spolek svolal zemskou hotovost proti králi, protože se obával jeho odplaty. Zároveň očekával pomoc od moravských, lužických a slezských stavů. Ty však odmítly jakoukoliv účast na rebelii. Naopak čeští stavové odmítli dodat posily saskému kurfiřtovi, který je očekával. Nedostatek odvahy a lpění na svém bohatství českých měst a šlechty možná rozhodly výsledek Šmalkaldské války i celého protihabsburského odboje.

Počátkem dubna získalo Ferdinandovo vojsko posilu v podobě habsburského pomocného sboru a český král vydal požadavek na rozpuštění zemské hotovosti a obnovení loajality panovníkovi. České stavy se nechtěly vzdát, ale nabízely mír za určité ústupky. Avšak porážka Šmalkaldského spolku a především Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka znamenala konec celé revolty. Především šlechta se houfně sjížděla do Litoměřic, kde se mezitím usídlil panovník, a žádala ho o milost. Pouze Praha a několik dalších středočeských měst vytrvalo ve svém přesvědčení a dál vzdorovalo. Po krátkých bojích však hlavní město kapitulovalo a tím skončil i tzv. první protihabsburský stavovský odboj.

Ferdinand I. udílením trestů definitivně rozložil stavovskou opozici. Šlechta byla zbavena části majetku a dva její příslušníci byli popraveni. Měšťanský stav dopadl mnohem hůře. Vzbouřeným městům byla sebrána děla, na radnice byli dosazeni královští úředníci; hlavně Praze byla zkonfiskována většina majetku a zvýšeny daně spolu s odnětím mnoha privilegií. Za rebelii zaplatili životem také dva lidé městského stavu.

Tresty byly natolik drtivé, upevnění panovníkovy moci natolik silné a vzájemná nenávist mezi stavy natolik velká, že důsledky revolty byly cítit i po několika desetiletích, které nenávratně směřovaly k osudné Bílé hoře.

 

10 Dickinger, Christian: Habsburkové bez iluzí: Jací byli doopravdy?, str. 49.
11 Weissensteiner, Fridrich: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 114.
12 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 151.
13 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 135.

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.

Bitva u Kresčaku – část V.

Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.

 

Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy

Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.

Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.

Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.

Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.

Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.

 

Následky

Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.

To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.

Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.

Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část III.

Anglický král Eduard III. zahájil své tažení Francií řadou úspěchů. Podařilo se mu dobýt několik významných měst a získat bohatou kořist. Jeho další postup však měl být mnohem obtížnější, protože jeho protivník, francouzský král Filip VI., shromáždil úctyhodnou armádu, s níž se pokusil svého soka dostihnout a přinutit k rozhodující bitvě.

 

Přechod přes Seinu

Eduard opustil Caen až koncem července a vydal se na jihovýchod směrem k Paříži. Ve městě nechal jen malou posádku, která však byla o několik dní později po výpadu z městského hradu a s pomocí místních obyvatel pobita. V té době proti anglickému vládci vytáhl král Filip a poté, co byl informován o krocích Vlámů, zaujal své strategické postavení. Aby znesnadnil anglický postup a zabránil jim v obejití jeho armády, nechal francouzský král strhnout mosty přes Seinu a tím od sebe obě hlavní vojska oddělil.

Angličané na to zareagovali postupem dále na Paříž, v čemž jim Filip nemohl zabránit, protože stržením mostům se on sám od nich odřízl. Během pochodu se anglické oddíly několikrát pokusily dostat se na druhý břeh a u La Roche-Guyon se jim to i podařilo, nicméně vzniklý přechod byl shledán za příliš úzký a tudíž riskantní pro přechod celého vojska. Teprve okolo poloviny července se jim podařilo najít sice stržený, ale opravitelný most v Poissy. Eduard se zde na několik dní utábořil a všemožně se snažil odvést pozornost od vznikajícího přechodu přes Seinu. Nařídil proto několik nájezdů na okolí Paříže, v níž už mezitím dlel Filip, který zřejmě očekával, že se anglický panovník pokusí na město zaútočit. Filip se snad dokonce připravil k bitvě na území jižně od Paříže, ale Eduard na jeho snahy nereagoval.

Už 16. srpna byl most dost opraven, aby po něm bylo možno přejít s celou armádou. O několik dní předtím se na druhý břeh dostal předvoj, který se nedaleko odtud střetl s oddíly spěchajícími Filipovi na pomoc a po dlouhé (byť rozsahem ne tak významné) bitvě je porazil, přičemž získal bohatou kořist.

 

Přechod přes Sommu

Seina nicméně nebyla jedinou vodní překážkou, která stála v cestě anglickému postupu. Měla se jí stát i řeka Somma. Obě armády protivníků totiž vyrazily prakticky rovnoběžně směrem na sever (ta francouzská o něco později). Filipova armáda byla cestou posilována dalšími a dalšími oddíly a její početní převaha nadále rostla. Eduardově vojsku také začaly docházet zásoby, protože přestože v kraji vrcholilo léto, místní věděli o postupujících vojích a co měli, ukrývali.

Eduardovi nezbylo nic jiného, než vyslat kupředu své osvědčené průzkumné oddíly, aby se pokusily získat něco potravin a hlavně najít přechod přes Sommu. Všude kam však jeho předvoj dorazil, našel jen dobře střežené mosty či brody, které nebyl sto dobýt. Jeho velitelé se tak vrátili ke králi s nepořízenou. Přes nově získané zásoby hrozilo, že budou Angličané v této oblasti uzavřeni a postupně vyhladověni nebo donuceni stáhnout se zpět do Anglie. Nalezení přechodu se tak stalo pro další tažení prioritou.

K Eduardovi se dostaly informace o brodu Blanchetaque, položeném ještě pod Abbeville, poblíž místa, kde se začíná Somma dále rozšiřovat směrem ke svému ústí do moře. Jejich zdroj není znám, mohl jím být někdo místní, ale klidně i některý z velmožů, který zde dříve pobýval, neboť se jednalo o kraj, který dříve spadal pod Eduardovu vládu. Král se dal 24. srpna na cestu. Jeho předvoj k místu dorazil ještě téhož dne, ale kvůli přílivu byl donucen vyčkat rána, kdy voda opět opadne a umožní přechod. Mezitím se však k místu začaly stahovat francouzské oddíly pod vedením Godemara de Fay. Ty se vrhly na Angličany právě, když se pokoušeli přebrodit. Převahou svého protivníka však byly vytlačeny a donuceny k ústupu. Eduardovi se úspěšně podařilo překonat i Sommu.

Anglickému panovníkovi však ve všem nepřálo štěstí. Protože na okamžik setřásl francouzské pronásledovatele, musel se rozhodnout o svém dalším postupu. U ústí Sommy na něj měly čekat posily a anglické loďstvo, průzkumné oddíly ale hlásily, že tam není jediné lodi. Eduardovi tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout směrem k Flandrům a pokusit se zde spojit se svými spojenci. Snad už druhého dne se však k němu donesly zprávy o odražení vlámsko-anglického vpádu daleko od jeho sil. Eduard se po vyčerpání ostatních možností rozhodl pro tolik očekávanou bitvu. Obsadil se svým vojskem výhodné postavení poblíž vesnice, která vešla do našich dějin pod jménem Kresčak.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část II.

Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

 

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

 

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část I.

Začátek 14. století byl pro evropskou politiku dobou velkých změn. Na scéně se objevily nové panovnické rody a zavdaly tak často příčinu pro větší či menší boj o moc v jednotlivých státech. Jedním z nejvýznamnějších konfliktů byla jednoznačně stoletá válka, střetnutí Anglie a Francie probíhající v letech 1337-1453. První významná bitva, ke které došlo, se odehrála u Crécy-en-Ponthieu, místě v češtině známém spíše jako Kresčak.

 

Záminky pro válku

Roku 1328 vymřela po meči starobylá francouzská královská dynastie Kapetovců. Králem se stal synovec Filipa IV. Sličného Filip z Valois, který se těšil rozsáhlé podpoře u všech tří stavů francouzského království. Přes tu toto podporu však jeho pozice nebyla zcela jistá a pevná, neboť tu stále byla potenciální dědička z dynastie Kapetovců, dcera jednoho z posledních kapetovských králů, Ludvíka X., Jeanne. Filip proto kodifikovat tzv. sálský zákoník, který mimo jiné vylučoval nástupnické právo žen. Jeanne poté provdal za svého dalšího možného konkurenta, Filipa d’Évreux (který byl vnukem krále Filipa III.), kterému zároveň svěřil i království Navarrské a zajistil si tak jeho vděk.

Zdaleka nejvýznamnější osobností, která si také mohla nárokovat trůn, však byl Eduard III., král anglický, který byl přes svou matku vnukem Filipa IV. Sličného. Ani on zpočátku nečinil novému králi Filipu VI. nějakých obtíží, neboť sám nedávno nastoupil na trůn a jeho mladická vláda zatím neměla dostatečnou váhu, aby si mohl dovolit jakékoli větší výboje. Eduard III. dokonce přijel i do Paříže, kde od Filipa VI. převzal v léno Akvitánii, své území, které patřilo pod francouzské království.

Pramenem sváru se nakonec staly spory o nástupnictví ve Flandrech, které Filip VI. ráznými zásahy vyřešil. Neúspěšný uchazeč, Robert z Artois, se pak obrátil na Eduarda III., který toho využil a roku 1337 se prohlásil francouzským králem. Tak zahájil válku, která se bude táhnout ještě mnoho desetiletí po jeho smrti.

Ihned po tomto aktu začaly obě mocnosti hrát rozsáhlou politickou hru, aby na svou stranu získaly co nejvíce spojenců. První roky se tak obešly bez větších bojů, výjimkou byl snad velký námořní úspěch Angličanů v bitvě u Sluys v roce 1340, při kterém loďstvo pod vedením samotného Eduarda III. napadlo a zničilo francouzskou flotilu chystající se na invazi do Anglie. Angličané tímto významným vítězstvím získali převahu na moři, která byla nutná pro hladký průběh případných větších útoků na území Francie a hladké zásobování armád.

Roku 1342 bylo uzavřeno jen krátkou dobu trvající příměří, které ukončil spor o dědictví vévodství bretaňského. O čtyři roky později se pak Eduard III. konečně rozhodl pro velký útok na území Francie.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bedřich Hrozný

(6. 5. 1879 Lysá nad Labem – 12. 12. 1952 Praha)

Bedřich Hrozný, někdy přezdívaný jako Český Champollion, patří mezi nejvýznamnější evropské orientalisty. Rozluštil jazyk starověkých Chetitů a položil základy chetitologie.

Budoucí slavný vědec se narodil v rodině evangelického faráře a studoval na Akademickém gymnáziu v Praze a posléze i v Kolíně. Ve studiích pokračoval nejprve na teologické fakultě univerzity ve Vídni, ze které ale rychle přešel na fakultu filozofickou, na které se zaměřil na orientální jazyky. Na této škole si ještě rozšířil množství jazyků, které ovládal – do konce života jich bylo údajně téměř dvacet. Po získání doktorátu v roce 1901 po jeden semestr navštěvoval i berlínskou univerzitu, kde se věnoval zejména klínovému písmu.

V roce 1904 se konečně dočkal své první cesty do Orientu, když navštívil například Palestinu a pod vedením profesora Sellina se účastnil vykopávek na hoře Taanneku. Po svém návratu roku 1905 habilitoval na vídeňské univerzitě. Také začal pracovat ve vídeňské knihovně a v roce 1909 se oženil. Mezitím se nadále pilně věnoval překladům klínopisných textů. V roce 1914 před vypuknutím války vyrazil spolu s profesorem berlínské univerzity studovat klínopisné prameny do Cařihradu.

Za první světové války byl sice odveden, ale, naštěstí pro moderní vědu, nastoupil jen do skladu. Zde ve svém volném čase dospěl v roce 1915 ke svému největšímu objevu, když si všiml, že dosud nerozluštěný jazyk na klínopisných tabulkách vykazuje jistou podobnost s indoevropskou jazykovou skupinou. Rozluštil tak tehdy ještě neznámou chetitštinu a zařadil ji do správné jazykové skupiny.

Po vzniku Československa se stal na Karlově univerzitě profesorem klínopisu a dějin starověkého orientu. V roce 1924 pak, za podpory státu i soukromé sféry, podnikl svou největší cestu do Orientu, kde po dva roky prováděl vykopávky. Připsal si několik úspěchů – mj. nalezl archiv asyrských kupců s cca 1000 hliněných tabulek. V letech 1926-1927 byl děkanem filozofické fakulty Karlovy univerzity. Usilovně také pracoval na založení Ústavu orientálního v Praze a dal vzniknout odbornému časopisu Archiv orientální.

Před druhou světovou válku odmítl emigrovat a zůstal v Čechách. Měl se stát děkanem univerzity, k čemuž ale nedošlo kvůli násilnému uzavření protektorátních škol nacisty. Poté se neúspěšně pokoušel o rozluštění nejstarších forem písma indického i krétského a hieroglyfického písma Chetitů. V roce 1944 jej ranila mrtvice a znemožnila mu pokračovat v jeho aktivním životě. Po válce byl jedním z prvních členů Československé akademie věd (1952), ale už na konci roku zemřel.

Bedřich Hrozný psal svá stěžejní díla v němčině, což bylo zcela pochopitelné vzhledem k místu jeho studií i množství orientalistických kapacit mluvících německy. Přesto však na československé publikum nijak nezapomínal a zejména mezi válkami spolupracoval na řadě rozhlasových programů. Rovněž reprezentoval československou vědu na mezinárodním poli, na kterém byl uznávaným odborníkem na Orient.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 24.10.2008):
Wikipedia – anglická verze
Wikipedie: Bedřich Hrozný – česká verze
Web Archive: Bedřich Hrozný
Libri: Bedřich Hrozný
Bedřich Hrozný

Odkaz Rukopisů včera, dnes a zítra

RKZ a další písemnosti nebyly jediné texty, které byly nalezeny. Mimo jiné se našlo evangelium sv. Jana ze 13. století, Žalmy 109 a 145, glosy1 ve středověkém slovníku Mater verborum a Libušino proroctví. Všechny tyto objevy jasně dokazovaly vyspělost české středověké kultury. Zajímavé je, že je všechny nalezl Václav Hanka anebo jeho přátelé.

Rukopisy ovlivnily několik generací umělců, kteří zobrazovali různé události z českého dávnověku. Pro příklad stačí zmínit Smetanovu Libuši, Myslbekovo sousoší Lumír na mostě Palackého či malby Mikuláše Alše a Josefa Mánese. Hankou nalezené texty dokázaly naučit vědce přistupovat ke všemu novému kritickým způsobem a zároveň ukázaly českému národu, že i on měl slavné dějiny.

Po Sametové revoluci byla založena Česká společnost rukopisná spojující všechny obhájce pravosti. Kvůli blížícímu se dvoustému jubileu se snaží stále neúspěšně přimět Národní muzeum (které rukopisy opatruje) k dalším zkouškám pravosti. Takto jim ředitel Národního Muzea odpověděl: „Výzkumy společenských věd přinesly v minulosti již dostatečné důkazy o tom, že Rukopisy nejsou z doby, do které se hlásí. Další potvrzování těchto závěrů chemickým výzkumem považujeme za zbytečné.“2

Hádanka byla pro některé vyřešena, pro některé nikoli. Odpověď na otázku tvůrců nám možná dává řeč Jaroslava ze Šternberka z neúspěšné hry Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům Josefa Lindy, který se tímto výrokem snad omlouval za to, čeho se účastnil.

„Nehanbi se, vlasti, že tvůj rek i padouchů spády prolézá. Co nebe, co peklo poskytuje – všecko pomáhej – naše síla nedostačuje!“3

 

1 glosa – poznámka ve starém spisu mezi řádky či na okraji v národním jazyce
2 www.zelenahora.cz – Rukopis zelenohorský – Proběhnou nová zkoumání rukopisů?
3 Ivanov, Miroslav: Tajemství RKZ, str. 167

Zkoušky pravosti

Případ RKZ byl znovu otevřen až roku 1967. Novinář a spisovatel Miroslav Ivanov přemluvil několik ministrů, aby pod jeho vedením Kriminalistický ústav VB přezkoumal rukopisy, a tak aby konečně moderní chemie mohla zodpovědět otázky, na které nedokázala odpovědět ani Masarykova družina. Pokusy trvaly do roku 1971 a přinesly vyřešení složité hádanky. RKZ a MPKV jsou podvrhy a palimpsesty1. Pergamen pochází ze Šalamounova žaltáře nejspíše ze 13. století. Dále bylo také zjištěno, že iniciály jsou napsány mladším typem písma než zbylý text a bylo odhaleno mnoho dalších objevů, které vyvrátily pravost rukopisů2.

O Písni Vyšehradské se dnes mluví jako o možném falzu, ale pergamen pochází z doby, kdy PV měla být napsána a proběhly na ní výrazné stárnoucí děje. A našly se také opisy PV. Jeden, který pochází údajně z roku 1724 a je považován za krycí falzum a poté ještě z roku 1893 nebo 1894, kdy byl nalezen v Rakousku jedním ze zapřisáhlých odpůrců. Tato událost zatím nebyla ještě řádně vysvětlena.

Díky novodobým historikům se také zjistily chyby, o kterých doposud nikdo nevěděl. V básni z RK Beneš Heřmanóv (také O pobití Sasíků) se píše, že nepřátelské vojsko bylo poraženo u Hrubé Skály. Ale jméno Hrubá Skála se začalo používat až od 17. století. Nebo nástropní malba na zámku Zelená Hora (kterou F. Horčička restauroval) zobrazující porážku Mongolů Jaroslavem ze Šternberka se přesně shoduje s tím, co se píše v RK. Divadelní hra Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům ukazuje, kde se možná autoři rukopisů inspirovali. Nemluvě o tom, že české vojsko se střetlo s nájezdníky před Olomoucí až roku 1253 (a ne jak udává RK roku 1241), ale neslavilo velké vítězství, nýbrž bylo pobito uherskými Kumány.

 

1 palimpsest – rukopis napsaný na pergamenu po seškrábání původního textu
2 Více podrobnějších informací v knize Záhada Rukopisu králové-dvorského od Miroslava Ivanova.