Archiv pro štítek: Římská říše

Doba předřímská v Británii

První lidé moderního typu (Homo sapiens) se do Británie dostali ještě v průběhu poslední doby ledové v období interglaciálu. Když však tato teplejší éra skončila, byli opět donuceni ji opustit. Po skončení doby ledové se lidé vrátili zpět. Británie byla tehdy stále ještě součástí kontinentu, oddělila se asi až 6000 let před naším letopočtem. O obyvatelstvu této oblasti nemáme do římských dob příliš zpráv. Většina informací vychází z archeologických nálezů a odkazuje na iberské obyvatelstvo a lid zvoncových pohárů (s ním přišla znalost bronzu).

Velké změny nastaly po roce 500 př. n. l., kdy se do Británie začali stěhovat Keltové. A to zřejmě ve třech vlnách – nejprve kultura halštatská, pak laténská a nakonec dorazily kmeny Belgů1. Nově příchozí se nejčastěji usídlovali v oblasti jižní Anglie, která jim byla klimaticky nejbližší.

Belgové udržovali čilé obchodní styky s Galií a stejně jako jejich keltští předchůdci na ostrově začali vytvářet zárody budoucích státečků. V roce 55 př. n. l. došlo k prvnímu většímu kontaktu s římskou říší, když se na ostrově vylodil Gaius Julius Caesar. Jeho výprava, která měla potrestat Belgy za podporu galského odboje na pevnině, skončila neúspěšně. Při té druhé (54 př. n. l.) už sice dosáhl jistých úspěchů, ale Římané se na novém území nehodlali nijak usazovat, a tak byla keltská království ponechána svému dalšímu vývoji. Až do roku 43 římská říše udržovala s Británií vztahy čistě obchodní.

 

1 Kmen Belgů lze označit za kulturní pojítko mezi Kelty a Germány.

Doba římská v Británii

Během let, které minuly od posledního římského vpádu, v Anglii pokračoval další vývoj a pokusy o stabilizaci územních celků. Smrti panovníka jednoho z nich a následnických rozporů využil císař Claudius a roku 43 na Británii zaútočil. Přes tvrdý odpor vládce Carataca se mu podařilo dobýt rozsáhlá území, ze kterých vznikla nová římská provincie.

Keltské obyvatelstvo se odmítalo bez odporu poddat dobyvatelům. Roku 60 proto vypuklo rozsáhlé povstání v čele s královnou kmene Icenů, Boudiccou. Římané však odboj dokázali potlačit a pronikli ještě dále na ostrov. Po dobytí důležitých oblastí Kaledonie (Skotsko) a Kambrie (Wales) roku 75 se posledními velkými protivníky římské říše stali Piktové, kteří obývali nehostinný sever. Právě proti nim byl vystavěn nejprve Hadriánův, a pak i Antoniův val.

Římané s sebou na ostrov přinesli i říšskou kulturu. Docházelo k rozvoji měst i dalších prvků náležících k římské civilizaci. Klid římských občanů však musely v nestabilním pohraničí neustále hlídat legie. Keltské obyvatelstvo si nakonec poměrně rychle zvyklo na typický římský život a původní kmenoví náčelníci přejali role velkostatkářů. Jediné čemu Britoni, jak se začalo říkat místnímu obyvatelstvu, nikdy pořádně nenavykli, bylo obývání měst.

Život na ostrově plynul bez výraznějších výkyvů až do konce 4. století, kdy se krize římské říše rozvinula do celé své šíře. Prvním, kdo odtrhl Británii od Říše byl Magnus Maximus roku 383. Definitivní konec římské nadvlády a ochrany ale přišel až s Konstantinem III., který stáhl zbylé ostrovní legie na pevninu, aby mu pomohly v jeho tažení.

První punská válka – část I.

Autor: Dominik Vachuda

„Jaké pole to zanecháváme Římanům a Karthagincům pro uplatnění jejich armád.“ – Pyrrhos Epeirský, když opouštěl Sicílii

 

Do roku 265 př. Kr. římská republika dokázala ovládnout skoro celou Itálii. Podmanila si národ, ze kterého pocházeli někteří římští králové, Etrusky. Porazila Pyrrha z Epeiru a řecké kolonie v jižní Itálii. Jedině Keltové na severu vzdorovali, ale nedokázali se už spojit do jedné obrovské armády, která by znovu pokořila římskou vlčici jako kdysi v roce 390 př. Kr. A tak celá Itálie musela sloužit senátu a lidu římskému.

V té době existovaly v západním Středomoří jen dvě velmoci. Karthago1 a Řím. Bylo jen otázkou času, kdy se střetnou a co bude důvodem konfliktu. Oním důvodem nakonec byla Sicílie a jedno z jejích měst, Messana.

Sicilská Messana měla podobný osud jako na protějším břehu ležící Rhegium. V době, kdy Římané bojovali ještě o jižní Itálii proti Pyrrhovi, obyvatelé Rhegia se obávali útoku Pyrrhových žoldnéřů a proto požádali o pomoc Římany. Ti jim vyhověli a vyslali armádu o síle 4000 mužů. Poté co se usídlili, začali se bouřit. Nakonec pobili nebo vyhnali mužskou populaci města a prohlásili se za nezávislé město. Pak byl ale Pyrrhos a Řekové poraženi a Řím se rozhodl oplatit zradu mečem a ohněm a bleskurychle dobyl město. Většina obránců padla, ale někteří byli zajati a brutálně popraveni na Foru Romanu. Římané se jali usmiřovat spojence.

Ale zpět k Messaně. Jak už bylo uvedeno, Messana měla podobný osud jako Rhegium. Byla ovládnuta tlupou kampánských žoldnéřů, kteří se nazývali Mamertinové („synové boha Marta“). Ti s obyvatelstvem naložili stejně jako vzbouřenci v Rhegiu a začali kontrolovat blízké okolí a napadat sousedy. Je možné, že byli v kontaktu se zrádci na opačném břehu a navzájem se podporovali. Ale poté co byli rhegijští zrádci poraženi, Fortuna se od Mamertinů odvrátila. Blízké králoství Syrakusy, které v té době zažívalo rozkvět, vytáhlo proti Messaně. Syrakusy drtivě porazily Messanu v poli a Mamertinové začali panikařit. Jedni volali o pomoc blízké Karthago, druzí prosili Řím. Karthago ihned odpovědělo a vyslalo vojsko. Hlavně z toho důvodu, že tím by Syrakusy byly obklíčeny ze dvou stran a také, že by se v budoucnou dala Messana použít jako odrazový můstek do Itálie. Římský senát začal debatovat. Jižní Itálie nebyla ještě plně zpacifikovaná, přeci jenom ji Římané dobyli teprve nedávno. Mezi spojenci to vřelo kvůli rhegijskému incidentu a navíc, pokud by odpověděli na volání o pomoc Messanských, kteří se dostali k moci jako rhegijští vzbouřenci, nejen spojenci by mohli vypovědět válku. Všechny úvahy byly nakonec zbytečné, protože bojechtivé lidové shromáždění rozhodlo o vyslání armády. Velení se ujal konzul Appius Claudius, mimojiné stavitel Via Appia.

Karthaginci přišli dříve, protože je nedělila taková vzdálenost. Zabrali messanskou pevnost, ale záhy byl jejich velitel vyhnán a Messanští zpravili Řím o tom, že mu s radostí vydají město. Onen karthaginský velitel skončil neštastně. Byl přibit na kříž za zbabělost.

Karthaginci automaticky vyslali novou armádu, aby konečně dobyla Messanu. Syrakusy a jejich král Hieron vycítili příležitost a spojili se s Karthagem, doufajíce, že poté budou vůči Karthagu v lepší pozici. Hrdí synové Marta měli veliký problém.

Mezitím se náš Appius Claudius dostavil i s vojskem do jižní Itálie a viděl před messanskými hradbami tábořit spojenecká vojska Syrakus a Karthaga. Rozhodl se tedy vylodit na Sicílii až v noci. A tak také učinil. Za rozbřesku napadl syrakuské vojsko a zahnal ho na útěk. Syrakusané se poté začali opevnovat ve svém městě a ve svých pevnostech. Konzul poté vpochodoval do Messany. Dalšího dne provedl výpad z města a zaskočil Puny. Punští žoldnéři se obrátili na útěk a mnoho jich bylo na ústupu zabito. Zbytky armády se zastavily až ve spřátelených městech. Konzul Appius Claudius se poté vydal k Syrakusám. V poli se mu nikdo nepostavil, a tak už cestou bezúhonně plenil syrakuské území. Nakonec dorazil až k hradbám Syrakus a začal je obléhat.

Když se v Římě dozvěděli o vojenských úspěších na Sicílii, vypuklo nadšení následované vysláním zbytku římské armády. V té chvíli už na Sicílii byly čtyři římské legie a další spojenecké kontingenty. Pokud se vezmou v potaz údaje, které podává Polybios, Římané disponovali podle všeho 16 000 pěšími legionáři a asi 1200 jezdci. K těmto číslům se také musí připočítat oddíly spojenců, které měli zřejmě minimálně dvakrát tolik vojáků co Římané.

Poté co Římané ukázali na odiv celou svou sílu, velká část měst od Syrakus a Karthaga odpadla. Nakonec se vzdaly i Syrakusy, protože jejich král Hieron si jednoduše spočítal, že s Římany má větší pravděpodobnost přežít. Od té doby byly Syrakusy věrnými spojenci Říma.

Římané si najednou uvědomili, že nyní už nebojují o Messanu a o svobodu Mamertinů, ale proti Punům o celou Sicílii. Lze si tak snadno představit, že hlavní aktéři si ani neuvědomili, že už bojují ve válce, která bude trvat přes dvacet let.

Karthaginci začali sbírat novou armádu. Jejich vyslanci verbovali po celém Středomoří žoldnéře. Nakonec vedle sebe pochodovali Numidané, Keltové, Ibeřané, Ligurové, Řekové a Lybijci. Všichni směřovali do Agrigenta, města, které si Punové vybrali jako svůj velitelský stan na Sicílii. Římané zareagovali, zanechali všech válečných operací a vytáhli na Agrigento. Postavili si nedaleko tábor a čekali, kdy nepřítel vyjde. Protivník ovšem dělal to samé. Obléhání se začalo protahovat, ale díky spojencům římské vojsko zůstalo dobře zásobené.

Mezitím se na Sicílii vylodila nová punská armáda, připluvší z Afriky. Vedl ji muž jménem Hannon, který si sebou přivedl i slony. Hannonovi se podařilo zachytit všechny zásobovací konvoje mířící k Římanům. V Agrigantu i v římském táboře tak vypukl postupem času hladomor. Protože byli nepřátelé oslabeni hladem, strádáním a chorobami, rozhodl se Hannon zavelet k útoku. K tomu byl také přinucen Hannibalem, velitelem obrany Agrigenta, který neustále hlásil narůstající dezerci a úmrtí. A tak Hannon vytáhl k římskému táboru a pomocí numidské jízdy vylákal římské jezdce a zmasakroval je. Hannon zaujmul postavení na blízkém pahorku a čekal. Čekal asi dva měsíce a nakonec zlomený opětovnými Hannibalovými prosbami, znovu vytáhl do pole. Římané výzvu ochotně přijali a sešikovali se proti Punům. Bojovalo se dlouho, ale nakonec byli karthaginští vojáci v první linii poraženi a zahnáni. V celém punském vojsku zavládl zmatek, oddíly byly rozprášeny a většina slonů ukořistěna. V této bitvě udělal Hannon chybu, kterou po něm opakovali i jeho nástupci a to takovou, že slony využil jen na zastrašení a nezapojil je do bitvy.

Po bitvě římské vojsko oslavovalo, ale pod pláštěm noci se Hannibal s vojskem čítajícím asi 50 000 mužů vytratil z Agriganta. Římané ráno vstoupili do města a zjistili, že tam zbyli jen zubožení původní obyvatelé. Po žoldácích ani stopy.

Pokud by válka probíhala pouze na souši, Římané by možná brzo zvítězili nebo by se obě strany navzájem vyčerpaly, takže by rychle přijaly mír, který by potvrzoval status quo. Osud tomu ale tak nechtěl.

Řím ovládal vnitrozemí Sicílie díky své více disciplinované pěchotě. Karthago na druhou stranu ovládalo pobřežní města díky loďstvu, kterým Římané vůbec nedisponovali. Punské loďstvo začalo ohrožovat italské pobřeží a římský senát se obával toho, že Karthaginci zablokují úžinu mezi ostrovem a Itálií a tím odříznou římská vojska od posil a zásob. Proto přikázal stavět loďstvo. Dle pověsti získali plány válečných lodí díky jedné punské pětiveslici vyvržené na břeh. Pustili se dorozsáhlé stavby stovky těchto plavidel a další dvacítky trojveslic.

První bitvu ale Římané prohráli. Především díky neschopnosti římských velitelů účinně velet a zkušenostem Karthaginců, kteří byli neodiskutotelnými vládci moří. Římané tak museli stavět další flotilu.

 

1 Karthago – původně fénická osada, která byla založená obchodníky z Tyru (jiné fénické město). Časem se oprostilo od závislosti na zakládajícím městě a stalo se obchodní velmocí v celém západním Středomoří. Ovládalo celou severní Afriku a od Sicíilie dál na západ všechny ostrovy. V karthaginské armádě nesloužili občané jako v Římě, ale žoldáci a podrobené národy. Toto nejednou Karthagu zapříčinilo nemálo starostí. Občané se starali pouze o obchod.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze

První punská válka – část II.

Autor: Dominik Vachuda

Poučeni porážkou, přinesli vzpápětí do námořních bitev tehdejší doby jistou inovaci. Do té doby probíhala námořní střetnutí tak, že se lodě snažili ostatním zpřerážet vesla anebo se potopit proražením boku. Římané přišli s novou zbraní nazývanou corvus (havran). Polybios nám dokonce přináší popis, jak vypadal:

„Na přídi byl vztyčen kulatý stěžen o průměru tří dlaní, dlouhý čtyři sáhy. Tento stěžeň měl na horním konci kladku a kolem něho byl upevněn žebřík, na kterém byla přibita prkna, takže vznikl můstek, široký čtyři stopy a dlouhý šest sáhů. Podlouhlý otvor v podlaze, do něhož byl zapuštěn stěžen, byl ve vzdálenosti dvou sáhů od konce můstku. Ten měl také po obou podélných stranách zábradlí sahající do výše kolen. Na druhém konci můstku byla připevněna jakási železná palice s ostrou špicí opatřená nahoře kruhem, takže se to celé podobalo zařízení na drcení obilí. Do tohoto kruhu se navlékalo lano, jehož pomocí vytahovali při útoku na lodě pomocí kladky upevněné na stěžni havrany a spouštěli je na nepřátelskou lod, bud na příd, anebo když byl útok veden z boku, je otáčeli na stranu.“

Poté vojáci přeběhli na nepřátelskou lod a začali bojovat jako v pozemní bitvě, ve které vynikali a na kterou punští námořníci nebyli připraveni. Neměli žádnou zbroj a bojovali jen tesáky a oštěpy. V moderní době ovšem nadšenci podle tohoto popisu zkonstruovali loď s corvem. Zjistili však, že je moc těžký, převažuje loď a tudíž je v bitvě nepoužitelný.

Ať už to bylo jakkoli, Římané získali ve velmi krátké době na moři převahu. I přes to nicméně následovalo mnoho dalších bitev, ve kterých štěstí přála jednou Římanům, podruhé Punům. Několika bitev se účastnil i nám známý Hannibal, který ustoupil z Agriganta. Nedopadl však nejlépe, protože jej po několikáté porážce jeho soukmenovci ukřižovali.

Římané začali dobývat Sardinii, Korsiku a dokonce se odvážili i invaze do Afriky. Obrovské římské loďstvo prorazilo karthaginskými loděmi, které se postavilo na obranu afrického pobřeží. Po tomto velkém vítězství se římské síly vylodily nedaleko Karthaga, kde už čekalo v poli rozestavěné punské pěší vojsko. To bylo vzápětí poraženo (snad díky tomu, že znovu nevyužilo své slony) a konzul Marcus Regulus, který vedl invazní armádu, měl otevřenou cestu ke Karthagu. Nabídl ale tak tvrdé podmínky, že ani zoufalí Punové je nepřijali.

Tehdy se do popředí dostal Sparťan Xanthyppos, žoldnéř. Jeho názory o tom, jak by se mělo bojovat proti Římanům na africké půdě, se donesly až k uším karthaginské městské rady, která ihned Xanthyppa jmenovala vrchním velitelem. Ten využil převahy jízdy a slonů a zmasakroval Regulovu armádu a samotného Regula zajal. Přeživší vojáky vyzvedlo lodstvo, které se původně mělo vrátit zpět do Říma, ale po Regulově porážce se vrátilo zpět k africkým břehům.

Xanthyppos po bitvě v Africe odešel ze služeb Karthaginců. Možná znechucen intrikami mezi Puny a neochotou postavit se za jednu věc nebo prostě předvídal další průběh války, ve které by mohl snadno přijít o život zradou svých zaměstnavatelů.

Přeživší římští vojáci však neměli mít klidu. Římské loďstvo, které chtělo udělat dojem na zatím loajální karthaginská města na Sicílii, padlo do bouře a bylo rozmetáno. Mezitím Karthaginané potlačili vzpouru v Numidii a vrhli se znovu do boje. A nyní to byli oni, kdo začal nabízet mírové podmínky.

K zajetí Regula se váže jedna zajímavá historka. Punové totiž vyslali zajatého konzula, aby římskému senátu vylíčil, jak je Karthago silné, že nemá cenu vzdorovat a je třeba přijmout navržený. Aby je nezradil, zavázali si ho přísahou. Regulus ale nevedl žádné poraženecké řeči před senátory, ale místo toho jim poradil, aby mír nepřijali. Nabídli mu, že ho vymění, punských zajatců totiž měli dostatek. Bývalý konzul ale řekl, že už je starý a pokud chtějí punské zajatce opravdu vyměnit, tak ať je nevyměnují za něho, ale za nějaké mladé vojáky, kteří ještě mohou bojovat. Řím tedy nakonec na základě jeho rad nabídku míru nepříjal. Regulus se pokorně vrátil do Karthaga a rozzlobení Punové ho zavřeli do klece se dnem pobitým hřeby, uřízli mu oční víčka a vystavěli ho na žhnoucím africkém slunci. To byl konec Marca Atilia Regula, čestného Římana.

Po neúspěšné invazi do Afriky se válka dostala do své poslední fáze. Obě dvě strany pokračovaly ve stavbě flotil, ale po jedné obzvláště tvrdé porážce se Římané přestali zajímat o nadvládu na moři a znovu se upnuli k ovládnutí celé Sicílie. Do popředí se znovu dostal Hannon (ten, který chtěl osvobodit Agrigento, ale byl poražen), ale především Hamilcar Barcas (otec onoho slavného Hannibala, který Římany několikrát porazil během druhé punské války). Ten znepříjemňoval Římanům život partyzánskou válkou. Nakonec ale všechny válečné operace uvízly na mrtvém bodě, protože se Římané vyhýbali bitvám, při kterých Karthaginci disponovali slony (a konečně je začali i využívat), a raději se zavírali do měs, které Punové nedokázali dobývat.

V reakci na tento nehybný bod obnovila římská strana výstavbu lodí. Jelikož ale byla státní pokladna prázdná, musel si dokonce římský senát půjčit od nejbohatších občanů. Tak bylo postaveno dvě stě pentér (pětiveslic), tentokrát už ale bez corvů. Velení se ujmul konzul Gaius Lutatius Cattulus, který ihned začal tvrdě trénovat posádky lodí. Nakonec tak získal plně vycvičené a disciplinované loďstvo. Proti Římanům se postavily narychlo postavené lodě, s posádkami, které si měly teprve poprvé projít bitvou. U Karthaginců to totiž vypadalo podobně jako u jejich nepřátel Poté co Římané přestali bojovat na moři, Punové začali posilovat pozemní jednotky na úkor loďstva. Když se dozvěděli, že jejich protivníci začínají znovu toužit po ovládnutí moří, rychle sebrali peníze, kde se dalo, a postavili novou flotilu.

Římské lodstvo, čítající 200 lodí, se srazilo s asi 250 karthaginskými veslicemi u Aegatských ostrovů 10. března 241 př. Kr. Karthaginské lodě, vedené nám známým Hannonem, byly poraženy. 50 potopených punských lodí a dalších 70 zajatých mělo za následek rychlé ukončení války. Punové nemohli zásobovat své sicilské jednotky, protože ztratili kontrolu nad mořem, a tak brzy karthaginská městská rada nařídila Hamilcarovi, který velel pozemním silám na Sicílii, aby vyjednal příměří.

Mírové podmínky byly tvrdé. Karthago muselo opustit Sicílii a nevést války proti věrnému spojenci Říma, proti Syrakusám. Dále pak muselo platit válečné reparace, 2200 talentů po 20 let. Tato suma byla navýšena římským lidovým shromážděním na 3200 talentů, z toho 1000 mělo být vyplaceno ihned. A zbytek měl být placen v průběhu 10 let.

A tak skončila po 24 letech první punská válka, „nejdelší, nejsouvislejší a největší válka ze všech, které známe“ (Polybios). Karthago a Řím ztratili obrovské množství lidí a lodí. To bylo především způsobeno nezkušeností římských velitelů na moři. Během této války se totiž odehrály i vskutku veliké námořní bitvy, při kterých bojovalo přes 700 lodí.

První punská válka byla ale především unikátní v římských dějinách v tom směru, že se zde střetl Řím poprvé s podobně silnou mocností. Také byla zvláštní tím, že poprvé římští legionáři bojovali mimo italskou půdu a ještě k tomu na moři, což pro ně bylo do té doby neznámé bitevní pole. Řím tímto konfliktem získal svou první provincii, Sicílii. Na ní začal být brzy závislý, neboť do Věčného města dodávala ohromné zásilky obilí. Později se k Sicílii přidala Korsika a Sardinie jako další provincie.

Možná by se dalo čekat, že se z Říma stane námořní velmoc po vzoru Karthaga. Opak byl pravdou. Římané neustále spoléhali na pozemní jednotky až do konce císařství. Když potřebovali loďstvo, tak si obvykle najali žoldáky anebo si postavili lodě, které po ukončení úkolu hnily v přístavech. Důsledkem toho byla v 5. století i ztráta Afriky, Sicílie a ohrožování italských břehů a hlavně Říma ze strany germánského kmene Vandalů, kteří se svým silným loďstvem ovládli Středozemní moře, a tak natrvalo oslabili západořímskou a částečně i východořímskou říši.

Karthago bylo díky válce a reparacím na mizině. Muselo čelit ohromné vzpouře žoldáků, Afričanů a Numidanů, v takzvané Africké válce. Punové ji potlačili s obrovským vypětím sil především díky Hamilcaru Barkovi a také díky Římanům, kteří si jako odměnu vybrali Korsiku a Sardinii. Karthago se muselo brzy začít ohlížet po nových provinciích.

A jako po konci 1. světové války, sémě další války již bylo zaseto.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze