Šmalkaldská válka III.

„Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“10

13. dubna 1547 překročily císařské jednotky saské hranice s cílem zneškodnit nebezpečnějšího z vůdců Šmalkaldského spolku. Kurfiřt Jan Fridrich zatím očekával posily od protestantů z českého království, ale když žádné nepřicházely, zamířil k Magdeburgu, kde doufal, že se opevní před vojskem Karla V. Habsburk okamžitě zareagoval a usilovným pochodem obsadil Duryňsko. Tímto manévrem odřízlo císařské vojsko protestantské Sasy tábořící mezitím u Meissenu od jejich cíle, a proto luteránský kurfiřt musel táhnout k bližšímu Wittenberku. Doufal, že nenápadně obejde katolíky po pravém břehu Labe a císař udeří naprázdno do prostoru Meissenu.

Karel V., stižený dnou, táhl v čele zpívajícího vojska spolu s vévodou z Alby. „Císař je poctivý muž, vždycky v první řadě už, na oři i pěšky…“11 se neslo krajinou z hrdel 25 000 mužů pěchoty a 4 500 jezdců. Až najednou, v 9 hodin ráno 24. dubna léta Páně 1547 narazili císařští na odpočívající síly Šmalkaldského spolku u města Mühlberg.

Císař stál u Labe stejně jako Caesar před patnácti sty lety u řeky Rubikon. Dle panovníkových Zápisků o Šmalkaldské válce se objevil chlapec na oslu a ukázal Habsburkovi brod. To bylo znamení k útoku jako zvuk válečné trubky, na kterou zatroubil tajemný mladík, který se zjevil římskému vojevůdci. Skupinka statečných a oddaných Španělů přebrodila řeku, pobila stráže a zajistila „předmostí“. Karel V. si poznamenal, že luterány zachvátil „jistý strach a podle jejich pohybů viděl, že jsou udiveni a překvapeni“12, když se na ně valili opancéřovaní katoličtí vojáci ze všech koutů rozlehlé říše rodu Habsburků pod vlajícími prapory, za zvuku bubnů a svištících dělových koulí. 12 000 pěšáků a 3 000 jezdců protestantského vyznání se dalo na zmatený ústup na sever k Wittenberku. Saský kurfiřt Jan Fridrich, bojující v první linii, ze které si odnesl jizvu na tváři, byl zajat uherskými husary. „Podržím si vás podle okolností a podle vašich zásluh, jděte,“13 odpověděl chladně Karel V. na pozdravy zajatce.

Pod hrozbou popravy uvězněného luteránského vojevůdce Wittenberk kapituloval. Zde se také vzpurný aristokrat musel vzdát své kurfiřtské hodnosti a částí svého panství, která byla slavnostně přenesena na jeho bratrance a spojence katolíků, Mořice Saského, 19. května 1547.

Severní katolická armáda pod vedením brunšvicko-lüneburského vévody Erika II. (1528 – 1584) byla poražena 23. května v bitvě u Drakensburku v Dolním Sasku. To mělo za následek konec císařských snah dobýt sever a o brzké uzavření míru.

Hesenský lantkrabě Filip I. nedokázal na západě Svaté říše římské najít žádného spojence. Po zprostředkování Mořicem se snažil uzavřít mír, doufající v císařovu milost, ale byl zajat.

Člověk, který byl oficiálním důvodem Šmalkaldské války, Jindřich V. Mladší, vstoupil do konfliktu bok po boku císařských a v zimních měsících na přelomu roku 1546 a 1547 získal zpět své brunšvicko-kahlenberské vévodství.

Na svém drtivé vítězství v bitvě u Mühlberka reagoval císař Svaté říše římské Karel V. parafrází na jiný slavný výrok. „Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“

Vítězství dočasné, nikoliv věčné

Brzké zajetí obou vůdců protestantů vedlo zbývající válčící luterány k uzavření příměří. Šmalkaldský obranný spolek, uzavřený roku 1531, se tak o šestnáct let později rozpadl.

Na září roku 1547 byl svolán do Augsburku říšský sněm. Iniciativou císaře byl v květnu 1548 vydán tzv. augburský interim, který sliboval protestantům náboženskou svobodu až do rozhodnutí tridentského církevního koncilu, který projednával mimo jiné otázky reformace a protireformace. Také přiznával luteránům právo přijímat pod obojí a sňatky kněží, pod podmínkou, že se všichni evangelíci navrátí k římskokatolické církvi. Tímto tahem se snažil Karel V. připravit cestu nenásilné rekatolizaci. Bezúspěšně. Podmínka navrácení k Římu nebyla naplněna a vše v podstatě probíhalo stejně jako před Šmalkaldskou válkou. S rozdílem, že tentokrát sílící protestantskou opozici vedl neustále tábory měnící kurfiřt Mořic Saský.

Roku 1552 tato skupina intrikujících luteránů uzavřela smlouvu s francouzským králem, v níž vzbouřenci získali příslib peněžní podpory Francie za lotrinská města Cambrai, Mety, Toul a Verdun. Povstání mohlo vypuknout. Císař mezitím pobýval v Innsbrucku trápený dnou a hemeroidy, a nereagoval na různá varování. Až když uviděl protestantské vojsko jdoucí si pro něj, musel jednat. Uprchl do jižního Rakouska, do Villachu. Tam posléze přistoupil na podmínky luteránů. Propustil hesenského lantkraběte Filipa I. i bývalého kurfiřta Jana Fridricha a zrušil augsburský interim.

Roku 1555 byl vydán se souhlasem císaře, ale podepsaný už římským králem Ferdinandem I., tzv. Augburský náboženský mír, který vyřešil náboženskou otázku ve Svaté říši římské prostou zásadou. „Cuius regio, eius religio“ – „čí vláda, toho náboženství“.

Roku 1556 Karel V., císař Svaté říše římské, král Španělska, Nizozemí, pán Starého i Nového světa, rezignoval na svou hodnost. Vysílený a nemocemi trápený šestapadesátiletý muž se uchýlil do Španělska, kde také o dva roky později v klidu zemřel.

Země Koruny české

Roku 1526 se českým králem stal rakouský arcivévoda Ferdinand I. a jako pravověrný katolík okamžitě začal prosazovat římskokatolické vyznání. To, a neustálé boje s Turky, které si žádaly mnoho peněz, vyburcovalo české stavy, vesměs protestantské, vystoupit vůči svému pánu v tzv. prvním protihabsburském stavovském odboji.

Poté, co na konci roku 1546 vystoupil Mořic Saský ve Šmalkaldské válce na straně katolíků a zaútočil na území saského kurfiřta, svého bratrance, začal Ferdinand I. uskutečňovat podpůrnou akci, ke které se zavázal ve spojenecké smlouvě se saským vévodou. Ke Kadani byla svolána zemská hotovost a, i přes zjevnou liknavost českých stavů a ještě větší nedisciplinovanost jejich jednotek, vytáhl 30. října do pole. České oddíly však operovaly pouze na hranicích lén Zemí Koruny české. Vypálily Markneukirchen, porazili saské jednotky, které se jim postavily, ale pro další nasazení neměl český král oprávnění. Čeští stavové si totiž za časů Habsburkových předchůdců prosadili zákon, který nedovoloval vést válku za hranicemi českého království. Proto už 5. listopadu byla armáda českého království rozpuštěna.

12. ledna 1547, kdy saský kurfiřt zatlačoval svého bratrance do defenzívy, bylo královským mandátem, který panovníkovi zaručoval sebrat vojsko bez povolení zemského sněmu v případě náhlé invaze na území Koruny české, k Litoměřicím znovu svoláno vojsko. Tou invazí byl průnik jednotek Jana Fridricha do Dolní Lužice, kde vypálily několik vesnic. Čeští stavové, kteří sympatizovali se Šmalkaldským spolkem, však odmítli spolupracovat. Místo toho svolali 18. března sněm do Prahy, kde obvinili českého krále z porušení zemských zákonů, a také z přílišné podpory katolíků v zemské vládě na úkor protestantů. Kvůli těmto panovníkovým zásahům do mocenského monopolu, čeští stavové vytvořili spolek, který okamžitě začal vyjednávat s Janem Fridrichem a šmalkaldskými.

Do druhé poloviny března se v Litoměřicích sešly pouze oddíly z Plzně, Ústí nad Labem, Českých Budějovic a několika mála velmožů spolu s prosbami ostatních měst a šlechticů o odvolání mobilizace. Mezitím jednotky saského kurfiřta obsadily 20. března Jáchymov, což vyvolalo reakci spojení Ferdinandových jednotek s Mořicovými a následný vpád do Čech o čtyři dny později. Stavovský odbojný spolek svolal zemskou hotovost proti králi, protože se obával jeho odplaty. Zároveň očekával pomoc od moravských, lužických a slezských stavů. Ty však odmítly jakoukoliv účast na rebelii. Naopak čeští stavové odmítli dodat posily saskému kurfiřtovi, který je očekával. Nedostatek odvahy a lpění na svém bohatství českých měst a šlechty možná rozhodly výsledek Šmalkaldské války i celého protihabsburského odboje.

Počátkem dubna získalo Ferdinandovo vojsko posilu v podobě habsburského pomocného sboru a český král vydal požadavek na rozpuštění zemské hotovosti a obnovení loajality panovníkovi. České stavy se nechtěly vzdát, ale nabízely mír za určité ústupky. Avšak porážka Šmalkaldského spolku a především Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka znamenala konec celé revolty. Především šlechta se houfně sjížděla do Litoměřic, kde se mezitím usídlil panovník, a žádala ho o milost. Pouze Praha a několik dalších středočeských měst vytrvalo ve svém přesvědčení a dál vzdorovalo. Po krátkých bojích však hlavní město kapitulovalo a tím skončil i tzv. první protihabsburský stavovský odboj.

Ferdinand I. udílením trestů definitivně rozložil stavovskou opozici. Šlechta byla zbavena části majetku a dva její příslušníci byli popraveni. Měšťanský stav dopadl mnohem hůře. Vzbouřeným městům byla sebrána děla, na radnice byli dosazeni královští úředníci; hlavně Praze byla zkonfiskována většina majetku a zvýšeny daně spolu s odnětím mnoha privilegií. Za rebelii zaplatili životem také dva lidé městského stavu.

Tresty byly natolik drtivé, upevnění panovníkovy moci natolik silné a vzájemná nenávist mezi stavy natolik velká, že důsledky revolty byly cítit i po několika desetiletích, které nenávratně směřovaly k osudné Bílé hoře.

 

10 Dickinger, Christian: Habsburkové bez iluzí: Jací byli doopravdy?, str. 49.
11 Weissensteiner, Fridrich: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 114.
12 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 151.
13 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 135.