Archiv pro štítek: Byzantští vládci

Konstantin XI. Palaiologos

(8.2.1405-29.5.1453)

Konstantinovi XI. bylo souzeno stát se posledním císařem Byzantské říše. Byl to statečný a moudrý muž, který by se jistě v příznivějších dobách zařadil mezi nejzářnější z panovníků. Povstal však proti němu nepřítel, který byl nad jeho síly i možnosti.

Konstantinovo vyobrazení v rukopiseKonstantin se narodil v Mistře jako čtvrtý syn císaře Manuela II. a jeho ženy Heleny Dragaš, dcery významného srbského velmože. Většinu svého mládí strávil u dvora v Konstantinopoli. Roku 1427 vyrazil do Morejského despotátu (nacházel se na Peloponésu), kde měl přejmout vládu od svého bratra Theodora, který hodlal rezignovat. Než se sem však dostal, změnil Theodor názor a rozhodl si despotát ponechat. Konstantin namísto toho vyrazil na tažení proti peloponéským městům, která nebyla v byzantských rukou. Aby získal jedno z významných panství, oženil se dokonce Konstantin s neteří jeho vládce. Do roku 1430 se mu pak prakticky podařilo ovládnou celý peloponéský sever.

Dalším významným okamžikem v jeho politickém životě bylo regentství v Konstantinopoli v letech 1437-1440, kdy zde zastupoval svého bratra, tehdejšího císaře Jana VIII. V roce 1441 se znovu oženil, protože jeho první žena mu zemřela už po roce manželství, tentokrát s dcerou pána z ostrova Lesbos. Ani tento svazek však nedopadl šťastně a skončil opět po roce a znovu bezdětný. Konstantin se pak už nikdy neoženil.

V roce 1443 se však konečně stal despotou morejským. Netrvalo dlouho a znovu vytáhl do války za rozšíření panství. Podařilo se mu dobýt Théby i Athény a získat i jiných úspěchů. Štěstí mu však nemělo přát dlouho, začal příliš zasahovat do území podřízeného Turkům, což si vynutilo odvetu zahájenou na podzim roku 1446.

V té době vyrazilo směrem k Morejskému despotátu vojsko, které mohlo čítat snad padesát tisíc vojáků. Takovému množství nemohl Konstantin vzdorovat a spolu se svým bratrem Tomášem se stáhl za Hexamilion, hradbu postavenou přes Korintskou šíji. Zde se však udržel sotva dva týdny, protože Turci nasadili proti zdím kanóny a téměř úplně je zničili. Před úplnou ztrátou despotátu Konstantina zachránila jen nadcházející zima.

Po smrti císaře Jana VIII. roku 1448 se stal jedním z jeho možných následníků, druhým byl jeho bratr Demetrios. Císařovna Helena, jejich matka, stranila spíše Konstantinovi a dokonce požádala tureckého sultána Murada II., který měl s Byzancí relativně mírové a přátelské vztahy, aby je rozsoudil. Sultán se rozhodl pro Konstantina, který byl korunován v Mistře, hlavním městě Morejského despotátu, na začátku roku 1449. Mnozí místo jeho korunovace považovali za špatné znamení, bylo totiž dlouhou tradicí korunovat císaře přímo v Konstantinopoli.

Jako panovník Byzance stál před nesnadným úkolem zachránit rozpadající se zbytky kdysi obrovské říše. Pokus o získání pomoci sňatkem mu nevyšel, a tak byl nucen k potvrzení spojení byzantské církve s katolickou, k čemuž se dosud stavěl spíše zdrženlivě, vědom si nebezpečí, které to může přinést. Nakonec se to opravdu ukázala spíše nešťastným krokem, žádná velká pomoc od katolického západu nepřišla a naopak došlo k rozvíření nepokojů mezi jeho vlastními poddanými.

Na turecký trůn mezitím nastoupil mladý a dravý Mehmed II., který rozhodně nezastával mírovou politiku svého otce Murada a nijak se netajil, že hodlá Konstantinopol dobýt. Záminkou pro začátek války se stalo Konstantinovo požadování peněz, které měl slíbené na vydržování tureckého prince Orchana u svého dvora. Ač se Konstantin snažil, co mohl, v dubnu 1453, kdy začalo Mehmedovo obléhání Konstantinopole, se nemohlo císařovo vojsko s nepřátelským zdaleka měřit. V prakticky beznadějné situaci prokázal Konstantin svou odvahu a odmítl uniknout do bezpečí. Statečně vedl své vojáky až do poslední chvíle a sám padl v zoufalém boji, v den kdy bylo město dobyto.

Přes krátké období vlády a některé chyby je dnešními moderními historiky na posledního císaře Byzance pohlíženo jako na velmi schopného panovníka, který prostě neměl dost prostředků pro zadržení mocného proudu Turků. Dnes je také Konstantin považován ortodoxní a řecko-katolickou církví za svatého, byť tento status nemá oficiálně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 5.9.2008):
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Constantine XI

Vyslanec do Konstantinopole

V desátém století byly nejmocnějšími státy v západní části Eurasie Byzanc a Abbásovská říše. Tyto státy si neustále vyměňovaly své velvyslance. Následující text je výtažkem z detailního vyprávění arabského vyslance do Konstantinopole v pozdním 10. století. Jeho mise ke dvoru Bazilea II. se týkala Bardase Sklerose, nárokovatele byzantského trůnu, který odešel do Baghdádu, aby zde našel arabskou podporu.

Takže jsem pokračoval do Konstantinopole a vstoupil až poté, co jsem se setkal s dvorními úředniky a byl jimi zdvořile odveden. Byl jsem se ctí ubytován v paláci Kanikleia N’cephora (velvyslance, který se mnou příšel), který se u Vládce těšil přízni. Poté jsem byl povolán k setkání s komořím [tedy eunuchem Bazileem], který řekl: „Jsme obeznámeni s korespondencí, který odpovídá vašemu poselství, ale uveďte váše stanovisko.“ Následkem toho jsem ukázal aktuální dohodu, kterou on prozkoumal a poté řekl: „Nebyla snad otázka vzdání se pozemkové daně na území Abu Taghliba [v Mosulu], jak v minulosti tak v budoucnosti, vyřešena s al-Bakilanim v souladu s vašimi přáními a nesouhlasil on s našimi podmínkami navrácení pevností, které jsme získali, a se zatčením Bardase? Váš pán přijal tuto dohodu a vyhověl našim přáním, potvrdil toto příměří svou vlastní rukou.“ Já jsem řekl, že al-Bakilani neučil žádné ujednání; on odpověděl, že neodešel dříve, než vyjednal podmínky dohody, díky čemuž je dohoda pod rukou jeho vládce posouvána a také že předtím vytvořil dopis, který schvaloval celou dohodu. Vzhledem k tomu jsem byl donucen najít nějaký prostředek, abych se vyrovnal s touto pozicí.

Řekl jsem toto: „Ibn al-Bakilani s vámi nevytvořil žádnou smlouvu; byl to Ibn Kunis, kdo vytvořil tuto dohodu a udělal její kopii v řeckém jazyce.“ V té chvíli komorník vybuchl a zeptal se Ibn Kunise „Kdo to potvrdil?“ na což ten odpověděl že ani on, ani Ibn al-Bakilani nic neujednali a já jsem odešel.

O pár dní později mě komorník povolal a pokračoval ve čtení dohody. Zastavil v bodě, kde mluvila o „co může být ujednáno s Ibn Shahramem na základě toho, co bylo obsaženo ve třetí kopii,“ a řekl, že toto je jedna kopie, ale kde jsou zbylé dvě? Při odkazování na tuto pasáž jsem uviděl hrubý omyl, který byl vytvořen při vzniku této formulace a řekl: „Smysl této pasáže je, že dohoda měla být vyhotovena třikrát, jedna část měla zůstat byzantskému vládci, jedna měla být v Aleppu a třetí v hlavním městě [Baghdádu].“ To Ibn Kunis přešel s výrokem, že jeho pokynem bylo zaznamenat přesný smysl dohody a komorník prohlásil, že tato kopie je tou rozhodující; že druhá kopie zmiňovala vzdání se pevností, zatímco třetí opomenula jakékoli zmíňky o Aleppu; že dohoda byla podepsána pod podmínkami odsouhlasenými Ibn al-Bakilanim a že jediným účelem poslání této kopie bylo zajistit vládcův podpis a rovněž pečeť. Na což jsem řekl: „Nemůže tomu být tak; mé informace jsou pouze takové, které se týkají Aleppa a pevností, v souladu s dohodou, kterou jste viděli.“ On odpověděl: „Pokud by zde vládl Bardas [Skleros] a vy byste z nás všech udělali vězně, nemohli by jste žádat o nic víc, než žádáte; a Bardas je, ve skutečnosti, vězněm.“… Odpověděl jsem: „Váš předpokládaný případ, že by zde byl u moci Bardas, nemá žádnou váhu, protože jste si dobře vědomi, že když Abu Taghlib, který není na rovni ani s těmi nejnižšími z přívrženců Adud al-Dauly, pomáhal Bardasovi po sedm let v zneškodňování byzanstkých vládců; jak by to poté vypadalo, kdyby mu pomáhal Adud al-Daula se svou armádou? Bardas, ačkoli v našich rukách vězeň, není vystavován, stejně jako Vaši zajatci, mučení; jeho přítomnost v hlavním městě je pro nás nejlepší věcí, pročež jsme z něj neudělali zajatce. Mohl by se hněvat, že ho odrazujeme, mohl by ztratit naději, odcizit se a odejít; ale když je přítomen, koná s námi a je zklidněný nádherou a bezpečím, se kterými se setkává v hlavním městě. Popravdě, to my držíme všechny nitky.“

Má slova ho velmi zaujala a zmátla, protože věděl, že je to pravda, a řekl: „Co žádáte nemůže být darováno; schválíme, pokud tak učiníte i vy, to, co bylo sjednáno s al-Bakilanim – jinak odejděte.“ Odpověděl jsem: „Pokud si přejete, abych odjel, aniž bych měl slyšení u Vládce, učiním tak.“ K tomu řekl, že mluví za Vládce, ale že pro mě požádá o audienci.

A během pár dní jsem byl povolán a vyslechnut. Byzantský vládce [Bazileos] chtěl, aby mu bylo v mé přítomnosti zopakováno, co minul a řekl: „Přišli jste s trestuhodným poselstvím; váš vyslanec přišel a získal náš souhlas pod určitými podmínkami, které obsahovaly navrácení pevností získaných během revolty; vy nyní žádáte o postoupení pevností, které byly získány mými předchůdci. Buď přijmi, co bylo původně ujednáno, nebo odejdi v míru.“ Já jsem odpověděl: „Ale al-Bakilani s ničím nesouhlasil, protože, stejně jako dokument, který jste přinesli, nás v jeho podmínkách zbavujete poloviny z našeho území; jak bychom mohli připustit takový čin proti nám? Z pevností v Diyar Bakru není vámi držena žádná; Diyar Bakr nyní náleží nám: vše, co s tím můžete udělat, je hádat se o to a ani přitom nebude vědět, co je předmětem sporu.“ V tom mě komorník přerušil a řekl: „Tento vyslanec je zkušený v diskuzích a může vytvořit zajímavý příběh: pro nás je lepší smrt, než podřízení se těmto podmínkám: nechte ho navrátit se k jeho pánovi.“ Vládce poté povstal a já odešel.

Přeloženo H. Amendrozem, „Vyslanec z Baghdádu k císaři Bazileu II.“ Journal of the Royal Asiatic Society (1914)

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu (do toho je ještě třeba započítat i jistou dávku úprav, která byla jistě třeba pro převod této zprávy neznámého arabského vyslance z 10. století našeho letopočtu do moderního jazyka).

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2009):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část II.

Makedonská dynastie se dostala do prvních problémů a zdárně je překonala. Pak se však říše propadla do ještě větších problémů a hrozilo, že se Byzance párkrát zhroutí v rozsáhlé občanské válce. Naštěstí pro stát (a naneštěstí pro aktuální císaře) se skryté napětí většinou uvolnilo prostřednictvím vražd a travičství, které zkrátily vládu hned několika panovníků.

Krátké období panování Romana II.

Romanos II. ještě před svým nástupem na trůn „proslul“ svou druhou svatbou, kdy si vzal za ženu dceru hostinského. Možná to byl jeden z nich, kdo zkrátil Konstantinův život jedem. Jisté je, že aby upevnil svou moc, po nástupu trůnu se Romanos zbavil rádců svého otce a nahradil je svými přívrženci. Za jeho vlády byla v roce 961 při dalším pokusu nakonec opravdu obnovena byzantská nadvláda nad Krétou. Dále pak jeho vojska, především vedená vojevůdci Nikeforem a Leonem z rodu Fokas, uspěla i v bojích proti Arabům (zisk Aleppa) a při odražení vpádu Maďarů na Balkán. Roku 963 nicméně Romanos II. při lovecké výpravě náhle onemocněl a zemřel (snad na jed, možná podaný jeho ženou).

Vláda nedynastických panovníků

Na trůn nastoupil Nikeforus II. Fokas, za Romana II. jeden z hlavních velitelů jeho armád (právě on byl u zisku Kréty a Aleppa), člen významné vojevůdcovské dynastie. Jeho nástup na trůn nebyl rozhodně nijak jednoduchý. Na císařský titul bylo totiž několik zájemců. Žena Romana II., Theofana, nejprve prohlásila své dva syny, Bazilea a Konstantina, císaři. Ti však byli sotva pár let staří a neměli tak nijak významnou podporu. Armádu měl totiž ve svém pevném držení Nikeforus Fokas a moc v Konstantinopoli třímal Romanův komoří Iosef Bringas. Theofana se nakonec rozhodla spojit s Nikeforem a s pomocí patriarchy se této dvojici podařilo svrhnout Bringase. Ještě roku 963 tak byl Nikeforus korunován císařem a oženil se s Theofanou.

Po získání moci nad státem pokračoval Nikeforus II. ve válkách (často jako vojevůdce). Jeho tažení na východ provázela řada úspěchů – dobyl Kilikii i řadu dalších území, roku 969 dokonce získal i Antiocheiu, ztracenou už od dobytí Araby roku 637. Jeho generál Niketas také dobyl Kypr. Boje samozřejmě pokračovaly i na Balkáně, kde bylo třeba alespoň oslabit silný bulharský stát, kterému Byzanc doteď platila tribut. Nikeforus se rozhodl přestat s placením a uplatil ruského knížete Svjatoslava I., aby Bulhary napadl. Rusové však byli tak úspěšní, že začali ohrožovat i samotnou Byzanc, která tak byla donucena se proti nim s Bulhary spojit.

Začal rovněž válku s Fátimovci (zejména o Sicílii), ale po neúspěších byl donucen roku 967 uzavřít mír. Další neúspěch si pak jeho armády připsaly v bojích s císařem Otou I., který vytlačil Byzantince z části jejich území v Itálii.

Obrovské výdaje na armádu a tažení, provázené úsporami v ostatních oblastech, proti němu obrátily velkou část mocných říše. Když se ke spiknutí proti němu připojila i jeho žena Theofana, byl jeho osud zpečetěn, a on byl zavražděn ve své posteli v roce 969.

Na jeho místo nastoupil vůdce převratu Jan I. Tzimiskes, Nikeforův synovec. I on musel o svou pozici bojovat. Aby trochu uklidnil církev, pobouřenou další vraždou císaře (do které byla už zřejmě poněkolikáté zapletena Thofana), uklidil vdovu po posledních císařích do kláštera. Pak potlačil vzpouru Bardase Foka a aby podpořil legalitu své vlády, vzal si dceru Konstantina VII. Theodoru.

Stejně tak energicky se poté Jan I. vrhl i do vojenských tažení. Úspěšně válčil s Rusy na Balkáně a vyhnal je z Thrákie. Poté sesadil bulharského panovníka a prohlásil jeho území za součást Byzance. Když tak zajistil a posílil své balkánské državy, obrátil roku 972 pozornost opět na východ, proti říši Abbásovců. Zde jeho armády dosáhly až do Palestiny, kde dobyly například Nazaret, Tripolis či Akkon. Úspěch byl úžasný. Císař se však zřejmě na tažení nakazil (pravděpodobně tyfem) a po návratu počátkem roku 976 zemřel.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze