Archiv pro štítek: Osmanská říše

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.

Konstantin XI. Palaiologos

(8.2.1405-29.5.1453)

Konstantinovi XI. bylo souzeno stát se posledním císařem Byzantské říše. Byl to statečný a moudrý muž, který by se jistě v příznivějších dobách zařadil mezi nejzářnější z panovníků. Povstal však proti němu nepřítel, který byl nad jeho síly i možnosti.

Konstantinovo vyobrazení v rukopiseKonstantin se narodil v Mistře jako čtvrtý syn císaře Manuela II. a jeho ženy Heleny Dragaš, dcery významného srbského velmože. Většinu svého mládí strávil u dvora v Konstantinopoli. Roku 1427 vyrazil do Morejského despotátu (nacházel se na Peloponésu), kde měl přejmout vládu od svého bratra Theodora, který hodlal rezignovat. Než se sem však dostal, změnil Theodor názor a rozhodl si despotát ponechat. Konstantin namísto toho vyrazil na tažení proti peloponéským městům, která nebyla v byzantských rukou. Aby získal jedno z významných panství, oženil se dokonce Konstantin s neteří jeho vládce. Do roku 1430 se mu pak prakticky podařilo ovládnou celý peloponéský sever.

Dalším významným okamžikem v jeho politickém životě bylo regentství v Konstantinopoli v letech 1437-1440, kdy zde zastupoval svého bratra, tehdejšího císaře Jana VIII. V roce 1441 se znovu oženil, protože jeho první žena mu zemřela už po roce manželství, tentokrát s dcerou pána z ostrova Lesbos. Ani tento svazek však nedopadl šťastně a skončil opět po roce a znovu bezdětný. Konstantin se pak už nikdy neoženil.

V roce 1443 se však konečně stal despotou morejským. Netrvalo dlouho a znovu vytáhl do války za rozšíření panství. Podařilo se mu dobýt Théby i Athény a získat i jiných úspěchů. Štěstí mu však nemělo přát dlouho, začal příliš zasahovat do území podřízeného Turkům, což si vynutilo odvetu zahájenou na podzim roku 1446.

V té době vyrazilo směrem k Morejskému despotátu vojsko, které mohlo čítat snad padesát tisíc vojáků. Takovému množství nemohl Konstantin vzdorovat a spolu se svým bratrem Tomášem se stáhl za Hexamilion, hradbu postavenou přes Korintskou šíji. Zde se však udržel sotva dva týdny, protože Turci nasadili proti zdím kanóny a téměř úplně je zničili. Před úplnou ztrátou despotátu Konstantina zachránila jen nadcházející zima.

Po smrti císaře Jana VIII. roku 1448 se stal jedním z jeho možných následníků, druhým byl jeho bratr Demetrios. Císařovna Helena, jejich matka, stranila spíše Konstantinovi a dokonce požádala tureckého sultána Murada II., který měl s Byzancí relativně mírové a přátelské vztahy, aby je rozsoudil. Sultán se rozhodl pro Konstantina, který byl korunován v Mistře, hlavním městě Morejského despotátu, na začátku roku 1449. Mnozí místo jeho korunovace považovali za špatné znamení, bylo totiž dlouhou tradicí korunovat císaře přímo v Konstantinopoli.

Jako panovník Byzance stál před nesnadným úkolem zachránit rozpadající se zbytky kdysi obrovské říše. Pokus o získání pomoci sňatkem mu nevyšel, a tak byl nucen k potvrzení spojení byzantské církve s katolickou, k čemuž se dosud stavěl spíše zdrženlivě, vědom si nebezpečí, které to může přinést. Nakonec se to opravdu ukázala spíše nešťastným krokem, žádná velká pomoc od katolického západu nepřišla a naopak došlo k rozvíření nepokojů mezi jeho vlastními poddanými.

Na turecký trůn mezitím nastoupil mladý a dravý Mehmed II., který rozhodně nezastával mírovou politiku svého otce Murada a nijak se netajil, že hodlá Konstantinopol dobýt. Záminkou pro začátek války se stalo Konstantinovo požadování peněz, které měl slíbené na vydržování tureckého prince Orchana u svého dvora. Ač se Konstantin snažil, co mohl, v dubnu 1453, kdy začalo Mehmedovo obléhání Konstantinopole, se nemohlo císařovo vojsko s nepřátelským zdaleka měřit. V prakticky beznadějné situaci prokázal Konstantin svou odvahu a odmítl uniknout do bezpečí. Statečně vedl své vojáky až do poslední chvíle a sám padl v zoufalém boji, v den kdy bylo město dobyto.

Přes krátké období vlády a některé chyby je dnešními moderními historiky na posledního císaře Byzance pohlíženo jako na velmi schopného panovníka, který prostě neměl dost prostředků pro zadržení mocného proudu Turků. Dnes je také Konstantin považován ortodoxní a řecko-katolickou církví za svatého, byť tento status nemá oficiálně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 5.9.2008):
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Constantine XI

Morejský despotát

(1261 – 1460)

Morejský despotát byl relativně autonomní součástí Byzantské říše. Pod jeho správu se postupně dostala většina území Peloponéského poloostrova v té době nazývaného Morea. Jeho vládci byli obvykle významní členové císařské rodiny, často dokonce budoucí vládci celé říše.

Centrem Morejského despotátu bylo město Mystra, které se nacházelo (respektive jeho moderní následník stále nachází) poblíž jižního pobřeží Peloponésu a významnou roli zastávalo od poloviny 13. století, kdy se stalo sídlem Achájského knížectví, jednoho z křižáckých státečků vzniklých po vyplenění Konstantinopole v roce 1204. Do byzantských rukou se dostalo zpět až v roce 1261 jako součást výkupného po porážce tehdejšího vládce v bitvě s císařem Michaelem VIII. Palaiologem, který pak na získaných územích položil základy budoucího despotátu.

Významným pro další vývoj byl císař Jan VI. Kantakuzenos, který despotát zreorganizoval pro svého syna Manuela. Tomu se úspěšně podařilo posílit despotát na úkor latinských státečků a bránit jej proti pronikání Turků. Dynastie Kantakuzenovců však neměla dlouhého trvání a brzy byla opět nahrazena Palaiologovci, kteří po smrti Manuela zabrali i tento despotát.

Ani tento rod však nezahálel. Pozváním albánských kolonistů na toto území výrazně navýšil počet obyvatel a dal tak základ pro budoucí silnou pozici despotátu v rámci celé, nyní už značně skomírající, říše. Pokračoval i další územní rozmach, opět na úkor zbývajících latinských státečků, který vyvrcholil okolo roku 1430 dobytím téměř celého poloostrova. Pak ovšem přišly těžké boje s Turky, které značně oslabily moc despotátu. V době obléhání a pádu Konstantinopole v roce 1453 tak ani tehdejší despotové, bratři císaře Konstantina XI., Demetrios a Tomáš, nedokázali vyslat jakoukoli významnou pomoc.

Bez ochranné ruky císařství byzantská moc v despotátě nadále upadala. V zemi propuklo několik povstání, která se jen ztěží dařilo uklidnit. Despotát se navíc musel zavázat k placení tributu Osmanské říši. Když se pak jeho despotové vzepřeli, přitáhl v květu 1460 sultán Mehmed II. do Morei a během krátké doby si ji téměř celou podmanil.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 19.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
Britannica Online: Despotate of Morea

Konec Konstantinopole – část III.

Květen roku 1453 měl být pro obránce Konstantinopole zpočátku obdobým krátkým úspěchů, které byly ale v zápětí následovány zmarem veškerých nadějí křesťanů.

Další boje

Následující útok přišel až 7. května a byl opět veden na Mesoteichon. Po několika hodinách se ho ale znovu podařilo odrazit. O necelý týden později, 13. května, se však Turci vrhli jinam a zaútočili na okraj čtvrti Blacherna, která vybíhala z linie hradeb skoro u pobřeží Zlatého Rohu. Opět se je podařilo porazit, nicméně následujícího dne sem zaměřil Mehmed své dělostřelectvo a tomu se podařilo část hradeb poškodit. Právě sem se pak soustředila palba i v následujících dnech, zatímco na druhé úseky byla už spíše jen sporadická.

Turci se mezitím pokusili podkopat pod hradbami. Jejich činnost však byla vždy včas odhalena a podkopy byly následně zatopeny nebo vykouřeny. V té samé době probíhaly i pokusy o zasypání příkopů. Pro ten účel byla postavena vysokou věž, která měla krýt pracující muže. Už se téměř zdálo, že se dělníkům za ní podaří navršit pevnou cestu přes příkop, ale v noci se podařilo několika odvážlivcům poblíž této stavby umístit několik soudků s prachem, které po zapálení zničily věž a umožnily obráncům zpola příkop zase vykopat. 23. května se Řekům podařilo v dalším podkopu zajmout jednoho z důstojníků, který jim při mučení prozradil pozice dalších podkopů, které pak obránci jeden po druhém zlikvidovali.

 

Konec nadějí

Ovšem toho úspěšného dne, kdy se podařilo zničit podkopy, přišla do města strašlivá zpráva. Vrátila se totiž loď vyslaná hledat křesťanskou flotilu. Přes veškerou snahu se však její posádce v Egejském moři nepodařilo žádnou přicházející pomoc najít. V té chvíli nezbývalo obyvatelům Konstantinopole než se pokusit dovolat alespoň pomoci zhůru, od Matky Boží. Procesí, ve kterém byla nesena její ikona, však muselo být přerušeno kvůli prudké bouři, která se přihnala.

Na řecké straně začal vládnout hluboký pesimismus. Ztráty zatím nebyly příliš velké, bylo však mnoho zraněných. A kdo nebyl zraněný, alespoň trpěl hladem a únavou. Císař byl znovu a znovu vybízen, aby opustil město a zachránil se, ale Konstantin odmítal přežít pád svého města.

Ovšem ani v Mehmedově táboře nevládlo přílišné nadšení. Obrovské vojsko už leželo před Konstantinopolí po několik týdnů a zatím utrpělo spíše porážky než vítězství. Zároveň panovaly obavy z příchodu křesťanského vojska. Někteří sultánovi rádci při poradách naléhali na ukončení obléhání. Nakonec však přeci jen zvítězilo odhodlání město dobýt a Mehmed začal připravovat další velký útok.

Obránci Konstantinopole správně poznali, že se blíží poslední závěrečný turecký nátlak. V nouzi nejvyšší mezi nimi ustaly spory, které se v napětí posledních dnů množily mezi Řeky, Benátčany a Janovany. V úterý 29. května o půl druhé v noci nadešla chvíle, kdy Mehmed zavelel k útoku. Ten byl tentokrát veden po celé linii hradeb, byť s větším důrazem na některých úsecích. Jako první vyslal sultán do útoku žoldnéře sehnané jak mezi muslimy, tak křesťany. Jejich cílem bylo spíše obránce vyčerpat a usnadnit tak cestu ostatním. Za nimi po chvíli oddechu pokračovali Anatolští Turci. I u nich se zdálo, že budou s velkými ztrátami odraženi, ale v kritické chvíli se podařilo dělostřelcům v jednom místě prorazit průchod v nouzově vybudované palisádě a útočníkům se otevřela cesta dovnitř. Několik set jich proniklo na území města, ale vzápětí byli obklopeni vojáky vedenými samotným císařem a vytlačeni ven.

Na ostatních úsecích hradby Mehmedovi velitelé udržovali dostatečný tlak, aby znemožnili obráncům přesun na pomoc svým druhům jinde. Sultán sám se rozhodl nasadit své nejlepší oddíly – janičáře. Spoléhal na jejich skvělý výcvik a na únavu obránců, kteří už byli několik hodin nuceni odrážet nepřátele. I přesto se ani sultánově elitě zpočátku nedařilo dosáhnout nějakého alespoň dílčího úseku.

Pak však došlo ke dvěma událostem, které zvrátily dosud nerozhodný boj. Jednak některý z obránců zapomněl zastrčit závoru u jedné z výpadových branek, čehož si všimli Turci a nahrnuli se dovnitř. A zadruhé zasáhla velitele obrany vnějších hradeb Giustinianiho střepina z houfnice a vážně ho poranila. Dosud tak hrdinný Janovan nedal na naléhání císaře, aby vydržel na své pozici, a nechal se odnést do bezpečí na loď. V té chvíli vypukla mezi jeho oddíly panika, Italové se obrátili na útěk a nechali v obranných pozicích osamoceného Konstantina a jeho věrné řecké vojáky.

Bylo jen otázkou času než budou křesťané na tomto místě přemoženi. Samotný císař se vrhl do řeže a už ho nikdo nikdy nespatřil. Město bylo už jistě ztraceno. Uvnitř nebylo dost obránců, kteří by dokázali Turky vytlačit ven. V té chvíli se obrana začala hroutit i na ostatních místech a brzy zůstalo jen několik izolovaných ohnisek odporu. Do posledního bojovali třeba Katalánci nebo Turci prince Orchana. Mnoho předních mužů bylo také zajato. Řada Janovanů a Benátčanů se ale zachránila na svých lodích a ukázala odvahu, když se rozhodla vyčkat co nejdéle poblíž přístavu, aby nabrala co nejvíce uprchlíků. Když pak vyplula tato malá flotila na moře, nikdo ji nepronásledoval, Turci byli už příliš zaujati rabováním města.

Tou dobou byla Konstantinopol téměř celá v tureckých rukou. Ve třech věžích u pobřeží se sice stále ještě drželi zabarikádovaní krétští námořníci, ale ti si po několika hodinách, vida že jejich snaha už je zcela marná, vyjednali volný odchod. Osud zbylých obyvatel byl zpečetěn, čekala je už jen smrt, zajetí nebo při nejlepším život pod nadvládou vyznavačů islámu.

Tak nastal konec metropole, která byla po dlouhou dobu sídlem jedné z nejmocnějších říší – Byzance. Při její obraně zemřel i poslední císař, ironií osudu jmenovec onoho Konstantina, který pozvedl město na významnou pozici v tehdy ještě rozsáhlé římské říši. Závěr života Konstantinopole byl tragický, ale nevyhnutelný, a vyústil v nové období rozkvětu tohoto města pod jménem Istanbul a vládou tureckého sultána.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Konec Konstantinopole – část II.

Rok 1453 se měl stát posledním rokem, kdy měl stále ještě existující zbytek kdysi tak mocné říše oslavit ortodoxní Velikonoce. Už 2. dubna, pouhý den po skončení týdenních oslav, se objevili první Mehmedovy oddíly.

Začátek obležení

Konstantinopol neměla dost obránců, aby si mohla dovolit delší dobu dorážet na přicházející turecké voje, a tak dal císař strhnout mosty přes příkopy okolo hradeb Konstantinopole a nechal zatarasit řetězem vjezd do přístavu v zátoce Zlatého Rohu. Konec této zábrany byl upevněn v navenek se neutrálně tvářící janovské kolonie Pera. Trvalo několik dní, než se turecká armáda před městem shromáždila celá. Novodobí historikové její velikost většinou odhadují okolo 80 000-120 000 vojáků, ačkoli jejich tehdejší kolegové se občas zmiňují (zřejmě přehnaně) až o tři až čtyři sta tisících mužů. Sultán rovněž shromáždil i poměrně velké námořní síly, které měly zabránit zásobování a posílení obránců po moři.

Mehmed II. rovněž přitáhl ke Konstantinopoli se svou nejnovější zbraní – děly, jejichž výrobu řídil inženýr z Uher jménem Urban. Je ironií osudu, že před sultánem své služby nabízel i byzantskému císaři, který ho však kvůli nedostatku finančních prostředků musel odmítnout.

Proti této ohromné síly nemohl Konstantin postavit mnoho. Přesto však nebyl osamocen. Lze přičíst ke cti, že se vůdci Janovanů, Benátčanů, ale i Katalánské unie rozhodli se svými muži zůstat ve městě a pomoci při obraně. V posledních chvílích před obležením se do města dostalo i několik malých výprav vyslaných cizinci na pomoc Byzanci. Nejvýznamnější byla ta vedená slavným janovským válečníkem Giovannim Giustianim Longem, který přišel v čele sedmi stovek žoldnéřů. Právě jemu bylo svěřeno velení na nejdůležitějším úseku – vnějších hradbách a jak ukázala budoucnost, jeho osud rozhodl o mnohém. Ne všichni však měli dost odvahy postavit se Turkům, proto ke konci února proklouzla z přístavu skupinka italských lodí. Zajímavostí jistě je, že stejně jako proti křesťanům ve městě bojovali křesťané v tureckých službách, tak Konstantinovi pomáhal v obraně oddíl Turků vedený princem Orchanem, který si mohl činit jisté nároky na trůn a byl u císaře původně jako zajatec. Ale ani s malou pomocí cizinců nebylo obránců města více než sedm tisíc.

První útoky a naděje pro císařovi věrné

6. dubna začala turecká děla svou střelbu na hradby. Zároveň byly zahájeny práce na zasypání příkopů a podkopu zdí. Turci se o několik dní později zřejmě také pokusili prorazit řetězovou závoru přes Zlatý Roh, ale byli odraženi. Na moři měli křesťané díky svým vysokým lodím ve stísněných podmínkách převahu. Tyto boje však samy o sobě obléhání rozhodnout nemohly, hlavní část se musela vyřídit na pevnině. 18. dubna nařídil sultán první větší útok. Byl mířen na úsek, kde hradby přetínaly údolí nedaleké řeky Lykos, zvaný Mesoteichon a považovaný za nejslabší článek v obraně. Prostor zde však neumožňoval plné rozvinutí sil a Turci byli po několika hodinách s velkými ztrátami odraženi.

Naděje se nyní opět dostala do srdcí obránců. O dva dny později navíc spatřili, že se k městu blíží čtveřice křesťanských lodí z Itálie. To samé však zaznamenali i Turci a Mehmed přikázal veliteli svého loďstva Baltoghluovi, aby za žádných okolností nedovolil křesťanům prorazit. Vědom si toho, že neúspěch ho připraví o život, vyslal admirál na vodu velkou část svých sil. Po celou hodinu se dařilo čtveřici plavidel odrážet ze svých mnohem vyšších palub turecké útoky a zároveň pokračovat v plavbě k cíli. Pak však náhle ustal vítr a křesťanské lodě, odkázané na rozdíl od tureckých veslic pouze na plachty, se zastavily. Netrvalo dlouho a každou z lodí obklopila skupina tureckých. Vojáci šplhající vzhůru však byli znovu a znovu odráženi dobře vycvičenými i vybavenými křesťany. Italům se nakonec podařilo spojit své lodi boky k sobě a usnadnit si tak obranu. Hodiny naplněné bezvětřím však plynuly dál a zdálo se, že bude jen otázkou času než budou Turky přemoženi. Těsně před západem slunce se ale konečně zvedl vítr a křesťané prorazili přes nepřátelská plavidla a dostali se do bezpečí Zlatého rohu.

Poražený admirál nakonec díky své odvaze ušel trestu smrti, který už nad ním sultán vynesl, ale za život zaplatil veškerým svým majetkem i úřady a před propuštěním byl zbit.

Ztráta Zlatého Rohu

Malé námořní vítězství křesťanů však naneštěstí urychlilo akci, ke které se Mehmed už zřejmě nějakou dobu chystal, získání Zlatého Rohu. Sultán věděl, že po moři se mu zřejmě přes řetězovou zábranu prorazit nepodaří. On nebo některý z jeho rádců však přišel na jiný plán, přepravit lodě z Bosporu do Zlatého Rohu po souši. Přesunout plavidla přes hřeben s prudkými svahy muselo být už od pohledu věcí velmi obtížnou skoro až nemožnou. Mehmed měl však dost času i lidských zdrojů, aby si toto počínání dokázal usnadnit. 22. dubna výprava vyrazila. Její postup měl krýt kouř a bombardování řetězové zábrany.

Husarský kousek se nakonec Turkům podařil a jejich flotila se dostala do Zlatého Rohu. Námořníci v Konstantinopoli se mezitím radili, jak se s novým nebezpečím vypořádat. Nakonec zvítězil plán pokusit se turecké lodi zapálit. Kvůli nejrůznějším odkladům se k plánu přistoupilo až 28. dubna. Naneštěstí byl přepad zřejmě prozrazen a skončil neúspěchem. Přístav v zálivu už tak nebyl nadále bezpečný a navíc se tak odkryl dlouhý úsek přímořských hradeb, který bylo nyní třeba více střežit.

Pak nadešla delší doba nečinnosti. Turci nadále nezastavovali střelbu na hradby, ale krom provokace obránců nepřistoupili k vážnému útoku. Ve městě se mezitím začala usídlovat beznaděj. Začalo se nedostávat potravin a očekávaná pomoc stále nebyla na dohled. Bylo proto rozhodnuto vyslat malou loď s dobrovolníky převlečenými za Turky, která měla vyhledat křesťanskou flotilu.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Konec Kontastantinopole – část I.

Pád Konstantinopole je událost, ke které se schylovalo už celá desetiletí před tím než k ní došlo. Byl to důsledek kritického oslabení kdysi mocného státu. Kořeny lze hledat zejména v roce 1204, kdy byla Konstantinopol dobyta 4. křížovou výpravou. Následovníci někdejších východořímských císařů své sídlo přenesli do Nikáje. Když pak byla roku 1261 Konstantinopol dobyta zpět, někdejší moc byla v troskách.

Úpadek

Oslabený stát se nemohl ubránit rostoucímu tureckému ohrožení. Měl příliš nepřátel (včetně křesťanů), než aby dokázal své spory řešit na delší dobu než několik let. Ani spojenců nebylo mnoho. Tehdejší křesťanský svět rozdělovalo schizma západní a východní církve, které se během století začaly od sebe do velké míry odlišovat. Ani o své schopné diplomaty se Byzantinci plně opřít nemohli, protože ti už neměli dostatečné prostředky, které potřebovali pro uskutečnění svých myšlenek. Navíc na východě povstal nový muslimský soupeř, který byl jednotnější než státní útvary jej předcházející – osmanská říše.

Zakladatel této říše, Osman, byl nejprve jen jedním z vládců téměř samostatných státečků, ve které se prakticky rozpadlo panství seldžuských Turků po nájezdech Mongolů v polovině 13. století. Byzantinci vzestup nového státu zprvu přehlédli, ale ani později při nich nestálo štěstí, když žoldáci z Katalánské společnosti, kteří byli proti Osmanovi vysláni, jej sice porazili, ale nedlouho poté se sami obrátili proti svým bývalým pánům.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Role křesťanské Evropy

Ani ostatním křesťanským panovníkům nemohla být hrozba Osmanů lhostejná. Zejména král uherský Vladislav, srbský despota Jiří Brankovič a albánský vůdce Skanderbeg vytáhli na papežovu výzvu roku 1444 do boje. Brzy se k nim připojili i papežské oddíly vedené kardinálem Caesarinim. Po naoko uzavřeném příměří s Muradem II. byl zejména kardinál stále odhodlán jednat. Přísaha daná nevěřícímu nebyla podle něj pro křesťana závaznou.

V té chvíli došlo v křesťanském vojsku ke kritickým neshodám. Mnozí s porušením slibu nesouhlasili. Císař Byzance Jan VIII. Odmítl poskytnout pomoc. Jiří Brankovič stáhl své muže, ale ani ti co zůstali se neshodovali ve své strategii. Výsledkem byla katastrofální porážka v listopadu 1444 u Varny, kde padl jak uherský král, tak kardinál. Jen o čtyři roky později byli Uhři znovu poraženi a jejich vojenská moc byla nadlouho zlomena.

V té chvíli už nebylo další křesťanské mocnosti, která by se odhodlala se vší postavit Turkům na odpor a pomoci Byzanci v kritickém okamžiku, který se rychle blížil. Když pak Murad II. roku 1451 zemřel, nastoupil na uvolněný trůn mladý sultán Mehmed II., který nesdílel otcovu spíše mírovou politiku a otevřeně dával najevo svou touhu dobýt Konstantinopol. Proti němu stál schopný, ale prakticky bezbranný císař Konstantin XI. Palaiolog. Karty byly rozdány a Mehmed jen čekal na záminku, pod kterou by válku mohl rozpoutat.

Snaha o podporu prostřednictvím sjednocení křesťanství

Byzantští císařové byli nuceni hledat si spojence na co nejvíce frontách. Nakonec se odhodlali k zoufalému kroku a zavrhli samostatnost své církve a rozhodli se ji spojit se západní. Roku 1369 se císař Jan V. osobně podrobil císaři a prozatím jen formálně spojil obě církve dohromady. Šikovně ale nezahrnul do tohoto podrobení své poddané. Přesto se proti jeho činu vznesla celá řada kritiky, jak mezi učenci, tak obyčejným lidem. Mnozí v ní viděli zradu ideálů a učení východního křesťanství.

Ovšem jeho jmenovec Jan VIII. se rozhodl prosadit ještě větší sblížení s římskou církví. Výsledkem bylo zdánlivé sjednocení s Římem, ale naopak rozkol v církvi řecké. A ani papež nedokázal prosadit nějakou výraznou pomoc Konstantinopoli, natož pak křížovou výpravu, v niž císař doufal. Paradoxně se tak ještě více oslabil.

Příležitost k útoku

Záminka, na kterou Mehmed čekal, přišla hned zpočátku jeho vlády, kdy proti jemu samotnému vypukla vzpoura. Konstantin, povzbuzený zdánlivou nejistotou mladého panovníka, k němu vyslal poselstvo, které si mělo vyžádat peníze, které byly slíbeny na vydržování Orchana, Mehmedova příbuzného a případného kandidáta na trůn. Císař si však neuvědomoval, že sultánova pozice je pevnější než se zdá. Brzy se zbavil rebelů a začal se připravovat k útoku na Konstantinopol. Prvním krokem byla stavba hradu, dnes známého jako Rumeli Hisar, který měl být jedním z důležitých opěrných bodů. Osazen děly totiž omezoval průjezd lodí, které proplouvají Bosporem. Schylovalo se k obležení.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze