Archiv pro štítek: Francie

Šmalkaldská válka III.

„Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“10

13. dubna 1547 překročily císařské jednotky saské hranice s cílem zneškodnit nebezpečnějšího z vůdců Šmalkaldského spolku. Kurfiřt Jan Fridrich zatím očekával posily od protestantů z českého království, ale když žádné nepřicházely, zamířil k Magdeburgu, kde doufal, že se opevní před vojskem Karla V. Habsburk okamžitě zareagoval a usilovným pochodem obsadil Duryňsko. Tímto manévrem odřízlo císařské vojsko protestantské Sasy tábořící mezitím u Meissenu od jejich cíle, a proto luteránský kurfiřt musel táhnout k bližšímu Wittenberku. Doufal, že nenápadně obejde katolíky po pravém břehu Labe a císař udeří naprázdno do prostoru Meissenu.

Karel V., stižený dnou, táhl v čele zpívajícího vojska spolu s vévodou z Alby. „Císař je poctivý muž, vždycky v první řadě už, na oři i pěšky…“11 se neslo krajinou z hrdel 25 000 mužů pěchoty a 4 500 jezdců. Až najednou, v 9 hodin ráno 24. dubna léta Páně 1547 narazili císařští na odpočívající síly Šmalkaldského spolku u města Mühlberg.

Císař stál u Labe stejně jako Caesar před patnácti sty lety u řeky Rubikon. Dle panovníkových Zápisků o Šmalkaldské válce se objevil chlapec na oslu a ukázal Habsburkovi brod. To bylo znamení k útoku jako zvuk válečné trubky, na kterou zatroubil tajemný mladík, který se zjevil římskému vojevůdci. Skupinka statečných a oddaných Španělů přebrodila řeku, pobila stráže a zajistila „předmostí“. Karel V. si poznamenal, že luterány zachvátil „jistý strach a podle jejich pohybů viděl, že jsou udiveni a překvapeni“12, když se na ně valili opancéřovaní katoličtí vojáci ze všech koutů rozlehlé říše rodu Habsburků pod vlajícími prapory, za zvuku bubnů a svištících dělových koulí. 12 000 pěšáků a 3 000 jezdců protestantského vyznání se dalo na zmatený ústup na sever k Wittenberku. Saský kurfiřt Jan Fridrich, bojující v první linii, ze které si odnesl jizvu na tváři, byl zajat uherskými husary. „Podržím si vás podle okolností a podle vašich zásluh, jděte,“13 odpověděl chladně Karel V. na pozdravy zajatce.

Pod hrozbou popravy uvězněného luteránského vojevůdce Wittenberk kapituloval. Zde se také vzpurný aristokrat musel vzdát své kurfiřtské hodnosti a částí svého panství, která byla slavnostně přenesena na jeho bratrance a spojence katolíků, Mořice Saského, 19. května 1547.

Severní katolická armáda pod vedením brunšvicko-lüneburského vévody Erika II. (1528 – 1584) byla poražena 23. května v bitvě u Drakensburku v Dolním Sasku. To mělo za následek konec císařských snah dobýt sever a o brzké uzavření míru.

Hesenský lantkrabě Filip I. nedokázal na západě Svaté říše římské najít žádného spojence. Po zprostředkování Mořicem se snažil uzavřít mír, doufající v císařovu milost, ale byl zajat.

Člověk, který byl oficiálním důvodem Šmalkaldské války, Jindřich V. Mladší, vstoupil do konfliktu bok po boku císařských a v zimních měsících na přelomu roku 1546 a 1547 získal zpět své brunšvicko-kahlenberské vévodství.

Na svém drtivé vítězství v bitvě u Mühlberka reagoval císař Svaté říše římské Karel V. parafrází na jiný slavný výrok. „Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“

Vítězství dočasné, nikoliv věčné

Brzké zajetí obou vůdců protestantů vedlo zbývající válčící luterány k uzavření příměří. Šmalkaldský obranný spolek, uzavřený roku 1531, se tak o šestnáct let později rozpadl.

Na září roku 1547 byl svolán do Augsburku říšský sněm. Iniciativou císaře byl v květnu 1548 vydán tzv. augburský interim, který sliboval protestantům náboženskou svobodu až do rozhodnutí tridentského církevního koncilu, který projednával mimo jiné otázky reformace a protireformace. Také přiznával luteránům právo přijímat pod obojí a sňatky kněží, pod podmínkou, že se všichni evangelíci navrátí k římskokatolické církvi. Tímto tahem se snažil Karel V. připravit cestu nenásilné rekatolizaci. Bezúspěšně. Podmínka navrácení k Římu nebyla naplněna a vše v podstatě probíhalo stejně jako před Šmalkaldskou válkou. S rozdílem, že tentokrát sílící protestantskou opozici vedl neustále tábory měnící kurfiřt Mořic Saský.

Roku 1552 tato skupina intrikujících luteránů uzavřela smlouvu s francouzským králem, v níž vzbouřenci získali příslib peněžní podpory Francie za lotrinská města Cambrai, Mety, Toul a Verdun. Povstání mohlo vypuknout. Císař mezitím pobýval v Innsbrucku trápený dnou a hemeroidy, a nereagoval na různá varování. Až když uviděl protestantské vojsko jdoucí si pro něj, musel jednat. Uprchl do jižního Rakouska, do Villachu. Tam posléze přistoupil na podmínky luteránů. Propustil hesenského lantkraběte Filipa I. i bývalého kurfiřta Jana Fridricha a zrušil augsburský interim.

Roku 1555 byl vydán se souhlasem císaře, ale podepsaný už římským králem Ferdinandem I., tzv. Augburský náboženský mír, který vyřešil náboženskou otázku ve Svaté říši římské prostou zásadou. „Cuius regio, eius religio“ – „čí vláda, toho náboženství“.

Roku 1556 Karel V., císař Svaté říše římské, král Španělska, Nizozemí, pán Starého i Nového světa, rezignoval na svou hodnost. Vysílený a nemocemi trápený šestapadesátiletý muž se uchýlil do Španělska, kde také o dva roky později v klidu zemřel.

Země Koruny české

Roku 1526 se českým králem stal rakouský arcivévoda Ferdinand I. a jako pravověrný katolík okamžitě začal prosazovat římskokatolické vyznání. To, a neustálé boje s Turky, které si žádaly mnoho peněz, vyburcovalo české stavy, vesměs protestantské, vystoupit vůči svému pánu v tzv. prvním protihabsburském stavovském odboji.

Poté, co na konci roku 1546 vystoupil Mořic Saský ve Šmalkaldské válce na straně katolíků a zaútočil na území saského kurfiřta, svého bratrance, začal Ferdinand I. uskutečňovat podpůrnou akci, ke které se zavázal ve spojenecké smlouvě se saským vévodou. Ke Kadani byla svolána zemská hotovost a, i přes zjevnou liknavost českých stavů a ještě větší nedisciplinovanost jejich jednotek, vytáhl 30. října do pole. České oddíly však operovaly pouze na hranicích lén Zemí Koruny české. Vypálily Markneukirchen, porazili saské jednotky, které se jim postavily, ale pro další nasazení neměl český král oprávnění. Čeští stavové si totiž za časů Habsburkových předchůdců prosadili zákon, který nedovoloval vést válku za hranicemi českého království. Proto už 5. listopadu byla armáda českého království rozpuštěna.

12. ledna 1547, kdy saský kurfiřt zatlačoval svého bratrance do defenzívy, bylo královským mandátem, který panovníkovi zaručoval sebrat vojsko bez povolení zemského sněmu v případě náhlé invaze na území Koruny české, k Litoměřicím znovu svoláno vojsko. Tou invazí byl průnik jednotek Jana Fridricha do Dolní Lužice, kde vypálily několik vesnic. Čeští stavové, kteří sympatizovali se Šmalkaldským spolkem, však odmítli spolupracovat. Místo toho svolali 18. března sněm do Prahy, kde obvinili českého krále z porušení zemských zákonů, a také z přílišné podpory katolíků v zemské vládě na úkor protestantů. Kvůli těmto panovníkovým zásahům do mocenského monopolu, čeští stavové vytvořili spolek, který okamžitě začal vyjednávat s Janem Fridrichem a šmalkaldskými.

Do druhé poloviny března se v Litoměřicích sešly pouze oddíly z Plzně, Ústí nad Labem, Českých Budějovic a několika mála velmožů spolu s prosbami ostatních měst a šlechticů o odvolání mobilizace. Mezitím jednotky saského kurfiřta obsadily 20. března Jáchymov, což vyvolalo reakci spojení Ferdinandových jednotek s Mořicovými a následný vpád do Čech o čtyři dny později. Stavovský odbojný spolek svolal zemskou hotovost proti králi, protože se obával jeho odplaty. Zároveň očekával pomoc od moravských, lužických a slezských stavů. Ty však odmítly jakoukoliv účast na rebelii. Naopak čeští stavové odmítli dodat posily saskému kurfiřtovi, který je očekával. Nedostatek odvahy a lpění na svém bohatství českých měst a šlechty možná rozhodly výsledek Šmalkaldské války i celého protihabsburského odboje.

Počátkem dubna získalo Ferdinandovo vojsko posilu v podobě habsburského pomocného sboru a český král vydal požadavek na rozpuštění zemské hotovosti a obnovení loajality panovníkovi. České stavy se nechtěly vzdát, ale nabízely mír za určité ústupky. Avšak porážka Šmalkaldského spolku a především Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka znamenala konec celé revolty. Především šlechta se houfně sjížděla do Litoměřic, kde se mezitím usídlil panovník, a žádala ho o milost. Pouze Praha a několik dalších středočeských měst vytrvalo ve svém přesvědčení a dál vzdorovalo. Po krátkých bojích však hlavní město kapitulovalo a tím skončil i tzv. první protihabsburský stavovský odboj.

Ferdinand I. udílením trestů definitivně rozložil stavovskou opozici. Šlechta byla zbavena části majetku a dva její příslušníci byli popraveni. Měšťanský stav dopadl mnohem hůře. Vzbouřeným městům byla sebrána děla, na radnice byli dosazeni královští úředníci; hlavně Praze byla zkonfiskována většina majetku a zvýšeny daně spolu s odnětím mnoha privilegií. Za rebelii zaplatili životem také dva lidé městského stavu.

Tresty byly natolik drtivé, upevnění panovníkovy moci natolik silné a vzájemná nenávist mezi stavy natolik velká, že důsledky revolty byly cítit i po několika desetiletích, které nenávratně směřovaly k osudné Bílé hoře.

 

10 Dickinger, Christian: Habsburkové bez iluzí: Jací byli doopravdy?, str. 49.
11 Weissensteiner, Fridrich: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 114.
12 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 151.
13 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 135.

Šmalkaldská válka I.

Causa Lutheri

Léta Páně 1517 vystoupil wittenberský profesor teologie Martin Luther (1483 – 1546) proti morálnímu úpadku papežství a svým památným přibitím 95 tezí o prodeji odpustků na dveře chrámu rozpoutal bouři, která změnila dosavadní řád i myšlení křesťanského světa. Postupně rozpracovávané učení, šířené ohromnou rychlostí nedávno objeveným knihtiskem, zasáhlo všechny sociální vrstvy. Reforma církve založená na myšlence „sola fide et sola Skriptura“, tedy pouze skrze osobní víru a znalostí Písma svatého mohl správný křesťan a i hříšný Svatý stolec dojít věčné blaženosti – spasení. Proto nemálo šlechticů svoji novou víru využilo pro zbohatnutí a ve jménu chudoby církve sekularizovali církevní majetek a stavěli se proti majestátu císaře. Chudina rabovala bohaté kostely a kláštery pod vedením radikálních kazatelů, vesměs Lutherových žáků. Řada povstání posléze splynula do obtížné, krvavé Německé selské války (1524 – 1526), která byla s vypětím všech sil potlačena. Reformátor, který spustil lavinu událostí, byl Římem vyloučen z církve a prohlášen za kacíře, ale část mocné aristokracie v čele se saským kurfiřtem1 Fridrichem Moudrým (1486 – 1525) ho vzala pod svá ochranná křídla, protože v něm viděla nástroj, který by mohl svrhnout rod Habsburků z jeho piedestalu.

Případ Martina Luthera se několikrát projednával před vládcem Svaté říše římské Karlem V.2 na říšském sněmu3, kde se i přes snahy vyřešit náboženské problémy kompromisem brzy vytvořila sílící luteránská opozice. Římskoněmecký panovník musel ochránit svou rozlehlou říši, a proto kormidloval loď tam, kam vítr zrovna vál. Potřeboval podporu papeže proti Francii expandující do Itálie? Uvrhl Luthera do říšské klatby4. Potřeboval peníze a vojáky proti Turkům a Francouzům? Slíbil katolickým i luteránským říšským stavům dočasnou náboženskou toleranci a brzké vyřešení otázky víry.

Šmalkaldský spolek

Roku 1530 byl Karel V. korunován císařskou korunou z rukou papeže v italské Bologni. Takto posilněn ve své víře se rozhodl římskoněmecké říši navrátit její jednotu. Svolal proto do města Augsburg říšský sněm, kde se vše mělo jednou provždy vyřešit. Protestanti předložili výklad svého učení, tzv. Confessio Augustana (Augsburské vyznání). Císařovi teologové v rekordním čase dodali tzv. Confutatio Augustana (Augsburský rozklad) a tím započal dialog, od kterého si mnozí slibovali mnohé. Prodlužující se diskuzí se však do popředí dostali odpůrci kompromisu, a proto bylo císařovo Confutatio vyhlášeno jako rozhodnutí sněmu, ovšem bez souhlasu protestantů. Obě strany se od sebe navždy oddálily a už je nic nedokázalo znovu sblížit.

Usnesení sněmu brzy vyvolalo reakci. 27. února roku 1531 se v malém středoněmeckém městě Šmalkaldy sešli dva nejmocnější protestantští šlechtici v říši, kurfiřt Jan Fridrich Saský (1503 – 1554) a lantkrabě5 hesenský Filip I. (1504 – 1567). Tito dva mužové přísahali na Augsburské vyznání víry, jak Confessio začalo být nazýváno, společně s dalšími knížaty (z Anhaltska, Brunšvicko-Grubenhagenu, Brunšvicko-Lünenburgu) a s říšskými městy (Štrasburk, Ulm, Brémy, Magdeburg, Isny, Lindau, Biberach, Memmingen, Reutlingen, Konstanz, Lübeck) založili tzv. Šmalkaldský obranný spolek, který měl ochraňovat své členy před útoky katolíků a císaře samého. K tomu jim mělo pomoci 10 000 mužů pěchoty a 2 000 jezdců, kteří tvořili spolkovou armádu. Po přistoupení dalších říšských stavů se síly zvýšily na dvojnásobek.

Jednota okamžitě navázala diplomatické styky s katolickou Francií, která se snažila najít jakéhokoliv spojence proti Karlu V. a neváhala se spojit i s Osmanskou říší. Další mocností, které byla rozsáhlost císařových držav trnem v oku, bylo anglické království. Anglický král Jindřich VIII.6, pod vlivem své druhé manželky Anny Boleynové, začínal prosazovat reformační tendence, a tak s radostí přijal německé vyslance. I Bavorsko, věrné Římu a hned po Habsburcích nejsilnější katolická bašta v říši, se začalo paktovat s protestanty. S luterány a především se saským vévodou je spojoval nesouhlas se zvolením císařova bratra Ferdinanda I.7 za římského krále, pobočníka a nástupce. I Turci, v podstatě v neustálé válce s Habsburky na uherské a středomořské frontě, využili příležitosti oslabit své nepřátele.

Karel V. byl bezmocný. Ve stejném roce, kdy mezi sebou protestanti uzavřeli alianci, se rozpadl kvůli rozdílnosti vyznání císařský Švábský spolek, který rozdrtil selská povstání na jihu Svaté říše římské. Proto nijak nemohl a ani nechtěl zakročit vojensky. Nehodlal rozervat říši občanskou náboženskou válkou. Naopak to on potřeboval pomoc od luteránů. Turci se vydali znovu na pochod a Uhrám hrozily další boje. Z tohoto důvodu byl vydán zákaz pronásledování protestantů.

Šmalkaldská koalice postupem času začala čím dál tím více vystupovat proti habsburskému císaři. Roku 1534 vyrvala rakouským zemím württemberské vévodství a navrátila ho původnímu majiteli Ulriku I. (1487 – 1550). Ten po roztržce se Švábským svazem a pod říšskou klatbou, utekl roku 1520 do zahraničí. Jeho panství koupil za 220 000 dukátů Karel V. Císařův bratr Ferdinand I., kterému území jako rakouskému arcivévodovi patřilo, byl poražen v bitvě u Lauffenu vojskem hesenského lantkraběte Filipa I., který s uprchlým velmožem Ulrikem I. navázal kontakt. Zdálo se, že se tento konflikt vyvine v náboženskou válku, ale už zde nebyl Švábský spolek, aby sjednal pořádek ve prospěch císaře. Také zhoršující se vztahy s Francií, která s aktivitami šmalkaldských veřejně souhlasila, zapříčinily, že habsburští bratři museli přetrpět hořkou porážku, přijmout vítězství luteránů a württemberské vévodství navrátit původnímu majiteli.

Karel V. si uvědomoval sílící luteránskou opozici v říši a snažil se ji proto oslabit. Roku 1541 se proslechlo, že lantkrabě a vrchní velitel Šmalkaldské koalice Filip I. žije v bigamním svazku. Přestože s manželkou měl už osm dětí, oženil se s tichým souhlasem Luthera a jeho spolupracovníků i s její dvorní dámou. Pod hrozbou trestu smrti začal s císařem vyjednávat o milost. Hesenský kníže brzy přijal navrhované podmínky. Přislíbil poskytnout podporu římskoněmeckému panovníkovi proti všem jeho nepřátelům, pokud to však nebudou protestanté nebo členové Šmalkaldského spolku. Dále pak, že neuzavře spojenectví s Francií, s Anglií ani s rebely z jakéhokoliv kouta Karlovy říše. Na oplátku mu panovník Svaté říše římské odpustí všechny jeho činy, „kdyby se stalo, že by ho pohnula obecná válka proti protestantům kvůli náboženství“.8 Tedy již pět let před Šmalkaldskou válkou císař pomýšlel na vyřešení luteránského problému pomocí síly. Touto dohodou také Karel V. podkopal Filipovo postavení ve spolku a o dva roky později byl hesenský lantkrabě sesazen z postu vrchního velitele.

Brzy poté, roku 1542, následovala válka s Francií, do které protestanti táhli s císařovým slibem tolerance jiného vyznání a vyřešením problému na dalším říšském sněmu. Podporováni protifrancouzskou propagandou, jež pravdivě obviňovala své nepřátele z paktování s Turky, kteří prodávali křesťany do otroctví, se císařská vojska probila takřka až k Paříži, vzdálené jen dva dny jízdy. Nakonec byly uzavřeny mírové smlouvy s tajným dodatkem pomoci Francii při případné válce s říšskými protestanty.

 

1 Kurfiřt – hodnost propůjčovaná nejvlivnějším říšským šlechticům, která jejím majitelům dávala výsadní právo volit římskoněmeckého krále. Kurfiřtský poradní sbor se ustálil v 16. století na sedmi lidech: tři byli církevní kurfiřti – arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský a čtyři světští – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.
2 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
3 Říšský sněm – shromáždění říšských stavů (zástupců měst a šlechty), kteří se podíleli na správě země spolu s císařem; hlasováním rozhodovali především o daních, válkách a zákonech.
4 Říšská klatba (také známo jako acht) – provinilec byl postaven mimo zákon, jeho majetek propadl státu a mohl být kýmkoliv beztrestně zabit.
5 Lantkrabě – titul říšského knížete, který byl přímo podřízen císaři; nejvýznamnějším byl lantkrabě hesenský.
6 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
7 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
8 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 115.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 I.

V 16. století zpustošily Apeninský poloostrov tzv. Italské války1. Uzavírání mírů a aliancí se v tomto konfliktu střídalo až s děsivou pravidelností. Dobytí Říma, sídla katolické církve, bylo pouhou malou epizodou na pozadí větších událostí. Přesto tato zpráva vyděsila celé křesťanstvo.

Děvka babylonská

Zhoršující se mezinárodní situace vyburcovala krále Františka I.2 k obnovení války na Apeninském poloostrově proti španělskému králi a panovníkovi Svaté říše římské Karlu V.3. Ale vojsko z Francie bylo drtivě poraženo v bitvě u Pavie roku 1525, kde byl dokonce francouzský panovník z rodu Valois zajat a posléze odvezen do Madridu k mírovým jednáním. Tam se musel potupně zříci nároku na Itálii i další území a mimo jiné také ukončit válečné operace francouzské armády. Pod podmínkou dodržení mírových smluv a ponechání svých synů v zajetí, byl František I. propuštěn na svobodu. Záhy však všechny sliby odvolal a prohlásil mír za vynucený.

Válka tak neskončila a mělo dojít k dalším bojům. Francie si však uvědomovala svou zranitelnost – byla obklíčena z východu i západu habsburskou říší. Proto se tajně sešla s vyslanci papeže Klementa VII.4, který byl do té doby oficiálně spojencem Karla V. Strach ze ztráty samostatnosti a z hegemonie Habsburků nejen v Itálii, ale i v celé Evropě vehnal do spojenectví i jiné státy. Mezi italskými vynikaly především Benátky a Milán. Do krvavé hry ale přistoupil i nový hráč – Anglické království, které v ní sledovalo své osobní zájmy. Lord kancléř kardinál Thomas Wolsey (1473 – 1530) se chtěl stát papežem a jeho pán, Jindřich VIII.5, se domáhal rozvodu se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou6. A ukončit manželství mohl pouze papež a to zvláštním výnosem. Tak byla 22. května 1526 v Cognacu uzavřena aliance mezi francouzským králem, papežem, některými severoitalskými městy a Anglií proti Karlu V. Později toto uskupení bude nést jméno Cognacká liga.

Panovník Svaté říše římské narychlo povolal do Lombardie oddíly proti možnému francouzskému vpádu. Přes Janov k Milánu postupoval španělský sbor terciero7 v síle okolo 6 000 mužů pod vedením konetábla Francie Karla III. Bourbonského (1490 – 1527), který po konfiskaci rodinného majetku Františkem I. přeběhl do tábora Karla V. Z německých zemí pochodoval k Mantově Georg von Frundsberg (1473 – 1528), který se proslavil v bitvě u Pavie, s kontingentem čítající okolo 15 000 lancknechtů8. Tam se srazil na konci listopadu 1526 s benátskými oddíly a pověstnými italskými žoldáky z Bande Nere9 vedenými Giovannim de Medici (1498 – 1526), bratrancem papeže Klementa VII. Přesto se římskoněmečtí vojáci, zpravidla luteráni, probojovali jednotkami Cognacké ligy a zabili dokonce nepřátelského vrchního velitele, do kterého byly vkládány všechny naděje na poražení Karla V. a osvobození Itálie od habsburské dominance.

K císařské armádě u Piacenzy se nakonec přidala i jízda pod vedením pážete a věrného přítele Karla V. Ferranta I. Gonzaga (1507 – 1557), a Philiberta de Châlon (1502 – 1530), prince oranžského. Brzy přispěchaly i jednotky italských žoldnéřů v čele s dobrodruhem Fabriziem Maramaldym (1494 – 1552). Celé vojsko tak mělo ve výsledku okolo 34 000 mužů.

Zima na přelomu let 1526 – 1527 zaskočila svou krutostí. Námezdné císařské šiky trpěly nejen nízkou teplotou a nedostatkem potravin, ale především také nudou a nevyplácením žoldu. Vydržování tak velkých vojsk přivádělo totiž Karlovu státní pokladnu na mizinu, i přes obrovské zisky z amerických kolonií. 16. března 1527 se lancknechti, Španělé i Italové vzbouřili a vřítili se s vytasenými zbraněmi do velitelského stanu. Velitele římskoněmeckých oddílů Georga von Frundsberga ranila z tohoto projevu nedisciplinovanosti mrtvice a musel být odvezen zpět do Svaté říše římské. Karlovi Bourbonskému nezbývalo nic jiného než se podvolit nátlaku mužstva. Vydal proto rozkazy táhnout a vyplenit Papežský stát – táhnout na Řím, lůno a centrum křesťanské církve. Vyplenit Věčné město a pokořit zrádnou Děvku babylonskou, jak hlásala luteránská propaganda.

„Šestý květen, ach! / strašný den neštěstí, hrůzy a krutosti (…)“10

Císařská armáda, exercitus caesareus, podobná spíše barbarským hordám než křesťanskému vojsku, táhla Itálií a za sebou nechávala pouze zpustošená pole. Furor teutonicus, strach antických Římanů z divokých Germánů, se znovu probudil v srdcích obyvatel Itálie. Bologna a Florencie se zachránily jen díky penězům, ostatní města takové štěstí neměly. Města na severní hranici, Latia, Acquapendente a San Lorenzo Nuovo, lehly popelem. Konetábl Francie Karel III. Bourbonský hnal své oddíly k Věčnému městu, ze strachu, že na něj udeří síly Cognacké ligy. Protihabsburská aliance se však začínala hroutit. Severoitalské státy se zabývaly obranou svých měst a modlily se, aby se nedostaly do boje s lépe vycvičenými říšskými vojáky. Francie na Apeninský poloostrov měla přitáhnout až v srpnu 1527. Anglie byla od hlavního bojiště daleko a papežská armáda v podstatě neexistovala. To vše ale vrchní velitel italského habsburského vojska nevěděl.

Náměstek Boží Klement VII. se snažil vyjednávat. Nabídl dokonce 150 000 zlatých, aby si habsburské žoldáky usmířil. Karel III. Bourbonský s nabídkou souhlasil a vděčný papež ukvapeně rozpustil své žoldácké oddíly. To byla chyba. Španělští, italští a římskoněmečtí vojáci se stále dožadovali slíbené kořisti. A jejich velitel musel souhlasit, pokud nechtěl viset na prvním stromě. Na konci dubna se tak pustošící armáda dostala k Tibeře. V neděli 5. května se všechny římské zvony rozezvučily na poplach. Exercitus caesareus stál u západních zdí Říma.

 

1 V tzv. Italských válkách (1494 – 1559) se Francie pokoušela proniknout od konce 15. století do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
2 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka z rodu Valois došlo k velkému rozvoji kultury; jedna z nejvýraznějších postav 16. století a protivník Karla V. a Jindřicha VIII.
3 Karel V. (1516 – 1556) – španělský král (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů) z rodu Habsburků.
4 Klement VII. (1523 – 1534) – papež a italský šlechtic z rodu Medici, za jehož pontifikátu začaly vznikat nové mnišské řády, mající za cíl očistu církve (např. kajetáni založeni r. 1524, kapucíni r. 1528, barnabiti r. 1533, a jezuité r. 1534), dále také učenec a mecenáš umění (za zmínku stojí především objednání Posledního soudu od Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni /1475 – 1564/).
5 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/ 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
6 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
7 Tercieros (špan. tercie) – oddíly pouze španělských žoldnéřů, kde část vojáků bojovala s několikametrovými píkami a část mušketami. Tak vznikla účinná odpověď na „neporazitelnost“ Švýcarů a formace, která vynikla především během Třicetileté války (1618 – 1648).
8 Lancknechti – výsledek prvního pokusu o národní armádu v německých zemích, ze kterého se nakonec vyvinuli žoldnéři známí svými obouručními meči, arkebuzami a barevným stylem oblékání. Byli konkurenty švýcarských žoldáků na „trhu“. Jejich setkání na bojišti zpravidla končila masakrem a nemilosrdností vůči přeživším.
9 Bande Nere (italsky Černá skupina) – námezdný oddíl italských vojáků vedený a založený Giovannim de Medici. Tato jednotka vznikla během Italských válek a byla najímána oběma stranami. Po smrti svého velitele a zakladatele se dále účastnila bitev, ale zdecimovaná morem a boji se roku 1528 vzdala císařské armádě a byla rozpuštěna. Své jméno získala podle černého brnění, které vojáci nosili na památku smrti prvního zaměstnavatele, papeže Lva X. Byli prvními známými jízdními arkebuzíry.
10 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 25.

Bitva u Kresčaku – část V.

Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.

 

Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy

Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.

Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.

Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.

Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.

Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.

 

Následky

Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.

To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.

Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.

Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část III.

Anglický král Eduard III. zahájil své tažení Francií řadou úspěchů. Podařilo se mu dobýt několik významných měst a získat bohatou kořist. Jeho další postup však měl být mnohem obtížnější, protože jeho protivník, francouzský král Filip VI., shromáždil úctyhodnou armádu, s níž se pokusil svého soka dostihnout a přinutit k rozhodující bitvě.

 

Přechod přes Seinu

Eduard opustil Caen až koncem července a vydal se na jihovýchod směrem k Paříži. Ve městě nechal jen malou posádku, která však byla o několik dní později po výpadu z městského hradu a s pomocí místních obyvatel pobita. V té době proti anglickému vládci vytáhl král Filip a poté, co byl informován o krocích Vlámů, zaujal své strategické postavení. Aby znesnadnil anglický postup a zabránil jim v obejití jeho armády, nechal francouzský král strhnout mosty přes Seinu a tím od sebe obě hlavní vojska oddělil.

Angličané na to zareagovali postupem dále na Paříž, v čemž jim Filip nemohl zabránit, protože stržením mostům se on sám od nich odřízl. Během pochodu se anglické oddíly několikrát pokusily dostat se na druhý břeh a u La Roche-Guyon se jim to i podařilo, nicméně vzniklý přechod byl shledán za příliš úzký a tudíž riskantní pro přechod celého vojska. Teprve okolo poloviny července se jim podařilo najít sice stržený, ale opravitelný most v Poissy. Eduard se zde na několik dní utábořil a všemožně se snažil odvést pozornost od vznikajícího přechodu přes Seinu. Nařídil proto několik nájezdů na okolí Paříže, v níž už mezitím dlel Filip, který zřejmě očekával, že se anglický panovník pokusí na město zaútočit. Filip se snad dokonce připravil k bitvě na území jižně od Paříže, ale Eduard na jeho snahy nereagoval.

Už 16. srpna byl most dost opraven, aby po něm bylo možno přejít s celou armádou. O několik dní předtím se na druhý břeh dostal předvoj, který se nedaleko odtud střetl s oddíly spěchajícími Filipovi na pomoc a po dlouhé (byť rozsahem ne tak významné) bitvě je porazil, přičemž získal bohatou kořist.

 

Přechod přes Sommu

Seina nicméně nebyla jedinou vodní překážkou, která stála v cestě anglickému postupu. Měla se jí stát i řeka Somma. Obě armády protivníků totiž vyrazily prakticky rovnoběžně směrem na sever (ta francouzská o něco později). Filipova armáda byla cestou posilována dalšími a dalšími oddíly a její početní převaha nadále rostla. Eduardově vojsku také začaly docházet zásoby, protože přestože v kraji vrcholilo léto, místní věděli o postupujících vojích a co měli, ukrývali.

Eduardovi nezbylo nic jiného, než vyslat kupředu své osvědčené průzkumné oddíly, aby se pokusily získat něco potravin a hlavně najít přechod přes Sommu. Všude kam však jeho předvoj dorazil, našel jen dobře střežené mosty či brody, které nebyl sto dobýt. Jeho velitelé se tak vrátili ke králi s nepořízenou. Přes nově získané zásoby hrozilo, že budou Angličané v této oblasti uzavřeni a postupně vyhladověni nebo donuceni stáhnout se zpět do Anglie. Nalezení přechodu se tak stalo pro další tažení prioritou.

K Eduardovi se dostaly informace o brodu Blanchetaque, položeném ještě pod Abbeville, poblíž místa, kde se začíná Somma dále rozšiřovat směrem ke svému ústí do moře. Jejich zdroj není znám, mohl jím být někdo místní, ale klidně i některý z velmožů, který zde dříve pobýval, neboť se jednalo o kraj, který dříve spadal pod Eduardovu vládu. Král se dal 24. srpna na cestu. Jeho předvoj k místu dorazil ještě téhož dne, ale kvůli přílivu byl donucen vyčkat rána, kdy voda opět opadne a umožní přechod. Mezitím se však k místu začaly stahovat francouzské oddíly pod vedením Godemara de Fay. Ty se vrhly na Angličany právě, když se pokoušeli přebrodit. Převahou svého protivníka však byly vytlačeny a donuceny k ústupu. Eduardovi se úspěšně podařilo překonat i Sommu.

Anglickému panovníkovi však ve všem nepřálo štěstí. Protože na okamžik setřásl francouzské pronásledovatele, musel se rozhodnout o svém dalším postupu. U ústí Sommy na něj měly čekat posily a anglické loďstvo, průzkumné oddíly ale hlásily, že tam není jediné lodi. Eduardovi tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout směrem k Flandrům a pokusit se zde spojit se svými spojenci. Snad už druhého dne se však k němu donesly zprávy o odražení vlámsko-anglického vpádu daleko od jeho sil. Eduard se po vyčerpání ostatních možností rozhodl pro tolik očekávanou bitvu. Obsadil se svým vojskem výhodné postavení poblíž vesnice, která vešla do našich dějin pod jménem Kresčak.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část II.

Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

 

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

 

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část I.

Začátek 14. století byl pro evropskou politiku dobou velkých změn. Na scéně se objevily nové panovnické rody a zavdaly tak často příčinu pro větší či menší boj o moc v jednotlivých státech. Jedním z nejvýznamnějších konfliktů byla jednoznačně stoletá válka, střetnutí Anglie a Francie probíhající v letech 1337-1453. První významná bitva, ke které došlo, se odehrála u Crécy-en-Ponthieu, místě v češtině známém spíše jako Kresčak.

 

Záminky pro válku

Roku 1328 vymřela po meči starobylá francouzská královská dynastie Kapetovců. Králem se stal synovec Filipa IV. Sličného Filip z Valois, který se těšil rozsáhlé podpoře u všech tří stavů francouzského království. Přes tu toto podporu však jeho pozice nebyla zcela jistá a pevná, neboť tu stále byla potenciální dědička z dynastie Kapetovců, dcera jednoho z posledních kapetovských králů, Ludvíka X., Jeanne. Filip proto kodifikovat tzv. sálský zákoník, který mimo jiné vylučoval nástupnické právo žen. Jeanne poté provdal za svého dalšího možného konkurenta, Filipa d’Évreux (který byl vnukem krále Filipa III.), kterému zároveň svěřil i království Navarrské a zajistil si tak jeho vděk.

Zdaleka nejvýznamnější osobností, která si také mohla nárokovat trůn, však byl Eduard III., král anglický, který byl přes svou matku vnukem Filipa IV. Sličného. Ani on zpočátku nečinil novému králi Filipu VI. nějakých obtíží, neboť sám nedávno nastoupil na trůn a jeho mladická vláda zatím neměla dostatečnou váhu, aby si mohl dovolit jakékoli větší výboje. Eduard III. dokonce přijel i do Paříže, kde od Filipa VI. převzal v léno Akvitánii, své území, které patřilo pod francouzské království.

Pramenem sváru se nakonec staly spory o nástupnictví ve Flandrech, které Filip VI. ráznými zásahy vyřešil. Neúspěšný uchazeč, Robert z Artois, se pak obrátil na Eduarda III., který toho využil a roku 1337 se prohlásil francouzským králem. Tak zahájil válku, která se bude táhnout ještě mnoho desetiletí po jeho smrti.

Ihned po tomto aktu začaly obě mocnosti hrát rozsáhlou politickou hru, aby na svou stranu získaly co nejvíce spojenců. První roky se tak obešly bez větších bojů, výjimkou byl snad velký námořní úspěch Angličanů v bitvě u Sluys v roce 1340, při kterém loďstvo pod vedením samotného Eduarda III. napadlo a zničilo francouzskou flotilu chystající se na invazi do Anglie. Angličané tímto významným vítězstvím získali převahu na moři, která byla nutná pro hladký průběh případných větších útoků na území Francie a hladké zásobování armád.

Roku 1342 bylo uzavřeno jen krátkou dobu trvající příměří, které ukončil spor o dědictví vévodství bretaňského. O čtyři roky později se pak Eduard III. konečně rozhodl pro velký útok na území Francie.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Poloostrovní válka – anglické osvobození Portugalska

Angličané už delší dobu s nemalým zájmem sledovali Napoleonovo tažení Pyrenejským poloostrovem. Není proto divu, že, přes omezené množství vlastních dostupných jednotek, nakonec souhlasili se španělskou žádostí o pomoc (byť ta zprvu žádala jen o peníze). Velení expedičního sboru, původně připraveného k cestě do Jižní Ameriky, bylo svěřeno zkušenému ambicióznímu generálovi Arthuru Wellesleymu (budoucími vévodovi z Wellingtonu), který se velkou měrou zasadil o spuštění tohoto tažení.

 

Začátek tažení

Anglické sbory po klidné cestě přistály 24. července 1808 v Portu, kde je vítaly nadšené davy. Samotné vylodění necelých devíti tisícovek vojáků proběhlo v přístavu Figuera de Foz, umístěném severně od Lisabonu, 1. srpna. Jen o pár dní později dorazily pětitisícové posily z oblasti Sicílie a Gibraltaru.

Wellesleyovým hlavním protivníkem se měl stát generál Junot. Ten, překvapen vyloděním, byl nucen narychlo stahovat své dosud rozptýlené jednotky, starající se o uklidňování místních povstání. Angličané opustili Figuera de Foz až 9. srpna a následně se spojili s pěti tisíci Portugalců přislíbených biskupem z Porta, jedním z vůdců povstání.

Brzy narazili na stopy před nimi ustupující téměř pětitisícové divize generála Delabordeho, která se chtěla spojit s Junotovými silami v oblasti Lisabonu, čímž by vzniklá francouzská armáda získala mírnou početní převahu. 15. srpna došlo k prvnímu menšímu střetu u městečka Obidos, při kterém se nechali Angličané vyprovokovat k přestřelce, která je stála takřka tři desítky mrtvých či raněných mužů.

 

Střetnutí u Roliçy

K většímu boji však došlo až 17. srpna v okolí města Roliça. Britové se před ním z pochodového útvaru rozvinuli do tří linií, následovaných ve středu nevelkou anglickou jízdní silou. Po vrcholcích na levém boku ji pak kryla nevelká kolona, které byla jedinou záštitou před případnými francouzskými posilami nacházejícími se tím směrem. Wellesley však spoléhal na zprávy, že jsou zcela mimo dosah. Stejně tak i zprava postupovaly další jednotky.

Delaborde se rozhodl Angličanům postavit, ale vědom si své mnohem slabší pozice, připravil si cestu pro již předem takřka jistě očekávaný ústup. Své síly soustředil do dvou pozic, první bylo samotné městečko a kopec na jeho severním okraji. V případě hrozby vážnějšího boje se oddíly z těchto pozic měly stáhnout jihovýchodním směrem pod hřeben držený druhou částí Delabordeho sil.

O Roliçu se nakonec nestrhl nijak tuhý boj, protože se Francouzi po krátké přestřelce začali stahovat, neboť jim hrozilo, že by je obě boční části britských sil obešly a nakonec obklíčily. Jenže druhá pozice na hřebeni byla už od pohledu mnohem obtížněji obsaditelná – před Angličany se zvedal vysoký prudký svah. Wellesley nečekal, až obě boční kolony obejdou protivníka ze stran a nařídil útok středem přes několik roklí vyhloubených do svahu vodou.

Výstup vzhůru byl náročný a postupující pěšáci z 29th Foot byli snadným cílem pro Delabordeho vojáky. Jak se jim navíc podařilo dostat nahoru, byli napadeni i zblízka a vzápětí z týlu, čímž se regiment rozpadl a dokonce ztratil i prapor. Situaci zachránil postupující 9th Foot, za jehož pomoci se podařilo získat prapor zpět a začít Francouze zatlačovat. Angličané se souběžně pokusily prorazit i skrz levé křídlo, ale jejich oddíly byly třikrát odraženy a pozice získaly až po nařízení celkového francouzského ústupu.

Ten přišel až na poslední chvíli, když už hrozilo obklíčení po stranách postupujícími kolonami. Přesto se podařilo Delabordeho vojákům celkem poklidně se stáhnout a pokračovat v cestě k Lisabonu. Boj nakonec skončil relativně neutrálním výsledkem pro obě strany (ztráty zabitých/pohřešovaných/zraněných 479 na anglické straně a cca 600 na francouzské, kde část tvořili dezertéři).

Brzy po boji dorazily Wellesleymu posily o síle zhruba čtyř tisíc mužů. A krom nich i zprávy, že do Portugalska putují služebně starší generálové, kteří logicky převezmou velení. Rozhodl se proto pokusit se o svedení rozhodující bitvy, než se tomu tak stane, a jeho protivník, generál Junot, mu v tom rozhodně nebránil, neboť sám měl obavy z postupného zvyšování nasazených anglických jednotek, které už v té době počtem mužů 13 000 (a to pokud nejsou započítáváni portugalští spojenci) téměř vyrovnávaly ty jeho s necelými 15 000.

 

Bitva u Vimeira

Jako první zaujali pozice Welleysleyho muži a to na strmých svazích řeky Maceira s hlavní pozicí na vrcholku Vimeiro, ležícím nad stejnojmennou vesnicí a dávajícím bitvě, která se odehrála 21. srpna, jméno. Toto postavení však mělo být podle generálových plánů jen výchozím bodem pro britský postup. To však změnilo nečekaně rychlé doražení generála Harryho Burrarda, který měl přebrat velení a ve svých plánech byl mnohem opatrnější.

Burrard se však rozhodl vzít velení až následujícího dne, jenže události nečekaly. Francouzi se nočním pochodem přiblížili na několik kilometrů a po odpočinku za rozbřesku postupovali v dlouhé koloně údolím řeky.

Junot se rozhodl pro útok středem přes Vimeiro, jistý odřad poslal ještě obloukem směrem do levého anglického týlu, ale hlavní síly soustředil právě do středu. Jeho postup byl zpomalen vzrostlými vinicemi, a tak měl Wellesley dostatek času pozměnit uspořádání sil a přeskupit více jednotek na levou stranu, aby mohl čelit jak přímému útoku, tak očekávanému vpádu do týlu. Změna rozestavení samozřejmě neunikla ani Francouzům, a tak byl posílen odřad táhnoucí právě do anglického týlu, který by se sám dostal do tíživé situace. Junotovy síly se díky tomu vlastně rozdělily na dvě poloviny.

První útok na střed skončil výrazným neúspěchem, když francouzské regimenty nedokázaly vydržet soustředěnou palbu připravených Britů a jejich následný útok, a byly obráceny na útěk. I druhý útok neudolal střelbě (navíc podpořené dělostřelci, kteří používali čerstvý válečný vynález – šrapnely) a zhroutil se, než dosáhl anglických pozic.

Další útok, využívající dosud poslední odpočaté francouzské jednotky v této části sil, měl být opět veden středem, ale jeho velitel generál Kellermann nehodlal opakovat zbytečný pokus a rozhodl se vést své muže více do levé části do anglických pozic, přes Vimeiro. Zprvu se mu podařilo protivníka zaskočit, ale poblíž centra městečka byl zastaven palbou z pozic za vysokou zdí okolo místního kostelíku. Mezitím přibyly Angličanům posily, které vpadly Kellermannovým mužům do boku. Rozhořel se tak tvrdý boj, ve kterém však měli Angličané díky počtu převahu. Francouzi tak byli donuceni ustoupit i tentokrát. Wellesley se za nimi rozhodl vyslat svou nepočetnou jízdu, která však při svém výpadu utrpěla vysoké ztráty (padl i její velitel), když přišla o portugalské spojence, vystrašené nečekaným odporem nepřátelských pěšáků a navíc se nečekaně střetla s francouzskými dragouny.

Junot už nicméně nemohl doufat, že se mu podaří prorazit středem. Jeho jediné šance se teď upínaly k necelé polovině jeho sil, která byla postupně ve dvou částech vyslaná obloukem do týlu levého anglického křídla (nyní ale výrazně posíleného). Ani zde se však Francouzům nedařilo. Později vyslaná skupina totiž paradoxně narazila na anglické síly mnohem dříve a byla proti ní postupující výraznější přesile donucena k boji – dřív než se dokázala spojit s dříve vyslanými jednotkami.

Její linie dlouho nevydržely a po ztrátách byly obráceny na ústup. V té chvíli se teprve objevila druhá část sil a vyrazila proti Angličanům, kteří proti ní postavili stále spořádané linie. Její výpad však byl přerušen útokem 29th Foot, který přišel z boku. I tentokráte byli Francouzi donuceni k ústupu.

Junotovy síly, tvrdě poražené v jen pár hodin trvajícím boji, se začaly stahovat z bojiště. Do bojů proto toho dne ani velká část anglických vojáků nezasáhla, přesto bylo jejich vítězství naprosto jednoznačné. Ještě vyšším francouzským ztrátám bylo zabráněno jen díky tomu, že Wellesley neposlal své muže do pronásledování.

 

Konec bojů

Zakázal mu to totiž generál Burrard, který se konečně ujal velení. Anglické ztráty činily 720 zabitých, zraněných, pohřešovaných; francouzské nejméně 1 800. Už následujícího dne, 22. srpna, pak dorazil generál Hew Dalrymple, který pro změnu převzal velení od Burrarda (Angličané tak vlastně měli třetího velitele ve dvou dnech). I on byl spíše pro opatrnější postup, a tak s povděkem přijal francouzského generála Kellermanna, který přišel vyjednávat o klidu zbraní a francouzském vyklizení Portugalska. Wellesley navrhoval jednání vůbec nezačínat a pokračovat v tažení proti již prakticky poraženému soupeři, a tak ani nebyl k dohodě přizván. A Dalrymple se ukázal jako velmi slabý vyjednavač.

Přijatá smlouva byla vůči Francouzům více než velkorysá. Těm za předání všech jimi držených pozic bylo povoleno bezpečné stažení jejich oddílů i vybavení. A dále i veškerého osobního majetku, což vlastně znamenalo i veškerou francouzskou kořist ze země. Dohodu podepsal Kellermann a Wellesley, který byl k podpisu vyzván kvůli své hodnosti, která více odpovídala jeho francouzskému protějšku. Wellesley zřejmě vyjádřil i své pochyby, ale nakonec vše svým podpisem stvrdil. Tato dohoda je nyní nazývána konvencí ze Sintry.

Brzy poté se Wellesley vrátil do Irska a v Portugalsku mezitím běželo dvoutýdenní ultimátum ke stažení francouzských jednotek. Sám Napoleon vyjednané podmínky s potěšením ocenil. Opačně tomu bylo u Portugalců, což také vyjadřovaly jejich časté menší střety s nepřátelskými vojáky, kteří měli bezpečně odejít s bohatstvím ukradeným jejich zemi.

Ovšem ani nálada v Británii se nijak za tuto dohodu nestavěla a výsledkem bylo svolání vyšetřovací komise. K ní byli v závěru roku 1808 povoláni všichni tři angličtí velitelé během tažení. Wellesley byl nakonec jakékoli viny zproštěn, zatímco postup Burrarda a Dalrympla byl označen za špatný a měl pro ně doživotní kariérní důsledky.

Arthur Wellesley si naopak získal slávu, která měla brzy vyústit v jeho opětovný návrat na tažení v rozvíjející se Poloostrovní válce. Nebylo pochyb, že na britské straně vychází nová velitelská hvězda, jejíž schopnosti měl v následujících letech okusit i samotný Napoleon.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Kovařík, Jiří. Napoleonova invaze: 1807-1810. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 590. s.
Wikipedia – anglická verze

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.