Archiv pro štítek: Británie

Počátky germánské nadvlády

Přes (možná legendární) vítězství Britonů u Mons Badonicus se původnímu obyvatelstvu nepodařilo zastavit další germánskou kolonizaci ostrova. Nikdy se totiž nedostalo do fáze, ve které by bylo schopno vytvořit jednotný stát, způsobilý k tomu, aby se postavil nové hrozbě. Společnost Britonů se navíc zřejmě rozpadala, římská kultura za těch několik století ještě plně nestačila zasáhnout keltské obyvatelstvo, které nikdy úplně nenavyklo římské životu. Důkazem toho je prudký úpadek městského života poté, co Británie přestala být pod římskou kontrolou, a naprostý zánik vil na venkově, které byly pro antickou říši naprosto typické. Uvažuje se, že Britoni postupně upadli zpět na úroveň svých barbarských předků – technologicky náhle nebyli nijak vyspělejší než noví přistěhovalci.

V pozdějších dobách už není o původním obyvatelstvu příliš zmíněk, jisté je, že se jeho část přeplavila zpět na pevninu do oblasti Bretaně a část byla zatlačena dále na západ do oblasti Walesu, kde se dokázala udržet. Těm, kterým se nepodařilo dostat pryč, zřejmě skončili jako otroci, čemuž napovídá i anglosaský výraz pro otroka Wealh („Velšan“ nebo-li Brit). Velká část Britonů velmi pravděpodobně zahynula při bojích či nájezdech, což se opírá o fakt, že v 11. století měla Anglie poloviční počet obyvatel než za římské nadvlády.

O tom, že v Anglii (hlavně její východní části) došlo prakticky k úplné destrukci kulturních a technologických hodnot vypovídá i to, že příchozí germánské kmeny velmi pravděpodobně nepřejaly skoro žádné technologie římské společnosti. Rovněž počet slov přejatých do anglosaského jazyka z latiny nedosahuje zdaleka ani dvou desítek. Noví osadníci si zároveň přinesli i vlastní náboženství – pohanství. Uctívali pozdně germánské bohy Tiwa, Wodena či Thóra, jejichž jména se, stejně jako mnoho dalších pohanských pojmů, odrazila v anglosaském jazyce, potažmo i angličtině (u těchto bohů konkrétně ve dnech týdnu: Tuesday – úterý, Wednesday – středa a Thursday – čtvrtek). Křesťanství se v určitě míře udrželo jen ve Walesu, kde žili původní Britoni. K jeho návratu na území nyní ovládnutými Germány začalo docházet až na sklonku 6. století díky misiím z Irska a Říma (Řehoř I. Veliký).

Období vikingských vpádů

Vikingové (v překladu „piráti) se poprvé dostali do Anglie roku 789. Jejich tehdejší činy nebyly nijak významné, proto se za první vikingský kontakt s Anglií často považuje rok 793, kdy bylo vypleněno Lindisfarne. Poté následovaly i kláštery Jarrow (794) a Iona (795) – jedny z nejvýznamnějších míst tehdejší kultury. Nicméně i nadále se jednalo spíše o ojedinělé činy, pouhé nájezdy. Vikingové se opravdovou hrozbou stali až s prvním větším útokem na Kent (835), po němž počet útoků i jejich mohutnost nadále narůstaly.

Prosté nájezdy brzy vystřídaly výpravy celých armád spojené s osídlováním dobytých území. Na Anglii došlo roku 865, kdy se vylodila dánská armáda vedená Halfdanem a Ivarrem. Ta do roku 869 dobyla Východní Anglii i Northumbrii. Na řadu měl přijít Wessex. Jeho králi Athelredovi se nejprve podařilo Dány porazit, ale v dalším boji už prohrál. V dubnu 871 se navíc na scéně objevili další vikingské posily. Porážka se zdála nevyhnutelná. V kritické chvíli svého království ale Athelred zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Alfred, později známý jako Veliký. Své panování však nezačal šťastně a nakonec musel svobodu Wessexu dokonce vykoupit. Získal tím pět let, během kterých Vikingové dobyli Mercii.

Další vpády do jeho království pokračovaly až v letech 875-876. Dánské vojsko se ale mezitím začalo rozpadat, jak si její členové začali rozdělovat půdu a osídlovat ji. Když tak roku 878 Vikingové opět zaútočili, jejich síly už byly značně ztenčené. I tak ale bylo jeho vítězství u Edingtonu překvapující, ale velmi důležité, protože zachránilo samostatnost alespoň zbytku z anglosaských států. Po boji uzavřel Alfred s dánským vůdcem Guthrumem mírovou smlouvu, která stanovila hranice mezi jejich královstvími a rozdělila Anglii na dvě části (severní se nazývala Danelaw – oblast dánského práva).

S tím se však Alfred nespokojil a kdykoli mohl, odkrojil kus z vikingského území a připojil jej ke svému státu. Zároveň systematicky posiloval svou moc na vlastním půdě. Provedl reorganizaci armády a upravil pravidla pro povolávání fyrdu. Důležitějším počinem však byla podpora výstavby veřejných hradišť (burhs), na jejichž základech později vyrostla mnohá významná města. Tato opevnění byla osazována posádkou vydržovanou majiteli okolní půdy, kteří pak mohli využívat jejich prostory. Příkladem burhs je třeba Winchester či Oxford. Alfred nicméně nebyl pouhým vladařem a vojákem. Osobně se zasloužil o několik překladů literárních děl do anglosaštiny a dále podporoval rozvoj vzdělanosti, neboť nemohl nevidět zkázu, kterou kolem něho vikingské nájezdy napáchaly.

V oblasti Danelaw se mezitím vývoj vydal jiným směrem. Dánové, kteří se zde usadili, rychle přizpůsobili místní společnost své vlastní. Ještě po dlouhou dobu po opětovném sjednocení Anglie si pak tato oblast zachovávala své zvláštnosti.

V dobývání Danelaw pokračovali i Alfredovi následovníci – Edvard, Athelstan a Edmund. Bylo to období upevňování královské moci dynastie z Wessexu. Starší dynastie, pokud ještě nevymřely, ztrácely svůj lesk a nebylo pravděpodobné, že by se některé z bývalých království heptarchie vrátilo zpět ke svému bývalému panovnickému rodu.

Za vlády těchto tří panovníků docházelo k výstavbě nových burhs, což značilo obranné snahy, ale i k neustálému napadání dánských území. Roku 918 tak Edvard dobyl celou jižní část dánského území a o dvě léta později ustanovil novou hranici až na řece Humberu. V té době se na ostrově objevili noví soupeři – Norové z irských základen. Ti pod králem Raegneldem dobyli velkou část Northumbrie (na úkor Dánů) a vytvořili si zde své vlastní království s centrem v Yorku. To padlo až roku 954, kdy vpadl tehdejší anglosaský král Eadred do Northumbrie a vyhnal posledního norského krále Yorku.

Král Edgar (959-975) už vládl v míru. Problémy s Vikingy byly prozatím zažehnány a on se tak mohl plně soustředit na posilování jednoty mladého státu. Byly vydávány nové a podrobnější zákony prostřednictvím witanu (královské rady). Toto shromáždění se skládalo z významných mužů své doby – šlechticů a biskupů či opatů a mělo dokonce právo volit krále. Vývoj také doznala místní správa. Rozdílné územní jednotky byly postupně nahrazovány sítí hrabství (shires). Zpočátku každému z nich vládl hrabě (aldermen), ale s postupem času jich ubývalo a ti mocnější ovládli i hrabství sousední. Tato mocnější hrabata se nazývala earlové1. Hrabství se ale nadále členila na setniny (hundreds, v severním Danelaw nazývané wapentakes).

V průběhu 10. století rovněž došlo k reformě řeholního života v křesťanských klášterech, který se v průběhu staletí poměrně rozvolnil. Byly zakládány nové kláštery, které nahradily desítky až stovky těch, které byly zničeny během prvních vikingských vpádů.

Ovšem po řadě silných panovníků na trůn usedl Athelred Nerozhodný (vládl 979-1016), který se měl postavit novým hrozbám vikingských nájezdů, jejichž intenzita začala s nástupem nového dánského i norského krále Svena opět narůstat. Anglický král byl několikrát donucen útočníky vyplatit, protože se jim nedokázal postavit. Athelred nicméně doufal, že vpády zarazí, pokud odejme Vikingům přístavy, do kterých by se mohli uchýlit. Proto roku 991 uzavřel s normanským vévodou Richardem smlouvu a o deset let později ji zpečetil svatbou s jeho dcerou. Uzavřel tak svazek přes který se o 65 let později dostane na trůn cizí dynastie.

Přesto však Athelred nedokázal zajistit Anglii mír a snad i proto se roku 1002 uchýlil k neslýchanému příkazu – nechat veškeré dánské obyvatelstvo pobít. Tento masakr se však minul účinkem, neboť vyprovokoval k akci samotného krále Svena. Ten do Anglie vyslal několik armád, které se podařilo za cenu velkých obětí (a výkupného) odrazit. Roku 1013 se však Sven rozhodl s Athelredem skoncovat jednou provždy. Tentokrát měl v plánu jeho království dobýt.

Tažení Vikingů začalo úspěšně, nicméně v zimě 1014 král zemřel. Na trůn nastoupil jeho starší syn Harold, ale vojsko v Anglii si zvolilo mladšího syna Knuta. Athelredovi se sice podařilo donutit ho k ústupu do Anglie, ale když roku 1016 zemřel, jeho syn Edmund už nedokázal zabránit Knutovi v zachvácení takřka celé Anglie (Edmundovi zůstal jen Wessex, nicméně i on brzy zemřel a přenechal tak Knutovi celou zem).

Nemůžeme říci, že Athelred byl špatným panovníkem, prostě se jen k vládě dostal v těžké době, která byla nad jeho schopnosti. Nicméně i on spolu se svými rádci dokázal vytvořit několik dalších pokrokových řešení ve státní správě. Za jeho vlády došlo k posílení moc královských správců, kterým se začalo říkat šerifové. A vedlejším důsledkem jeho neustálých výkupných placených Dánům se v Anglii vyvinul velmi účinný daňový systém s pevnou sazbou za každou hídu – tzv. Danegeld.

 

1 Earl (či Jarl, Eorl) – anglosaský a skandinávský titul znamenající „náčelník“ (zvláště pak náčelník, který vládl určitému území v králových službách), v Británii se časem stal synonymem s kontinentálním titulem hrabě. Za času Anglosasů vládl earl ve své zemi do jisté míry samostatně a měl právo rozhodovat v místních soudech. Earlové také vybírali pokuty a daně a za odměnu dostávali „třetí penny“ – třetinu peněz, které vybrali.

Příchod germánských kmenů

Odpověď na otázku, kdy z pevniny přišli první germánští osadníci, kteří o mnoho století později vytvořili základ Anglosasů, je stejně mlhavá, jako těch několik pramenů nás o této události zpravujících. Přeci jen je však několik vodítek, které nás mohou zavést velmi blízko ke skutečnosti.

V jedné věci se naprostá většina historiků shoduje – příchod germánských kmenů nebyl jednorázovým aktem, ale pozvolným procesem probíhajícím v mnoha vlnách. V době, do které jednotliví historici kladou jeho počátek, se však liší. Dnes nejvíce uznávanou teorií je, že se první Germáni do Británie dostali ještě za římské nadvlády nad ostrovem jako žoldáci pomáhající chránit pořímštěné obyvatelstvo. Tuto skutečnost dokazují archeologické průzkumy na pozdně římských hřbitovech v údolí dolní Temže (nálezy spon používaných franskými a saskými žoldnéry v římských službách) a rozsáhlá osada Mucking poblíž Londýna (u které se předpokládá, že skýtala ubytování právě podobným vojákům).

Příběhy, dnes často považované za legendární, sepsané až o mnoho desetiletí až století později vyprávějí, že první Germáni (konkrétně jsou zmiňováni Sasové) byli do Británie pozváni původním pořímštěným obyvatelstvem, které se po odchodu legií na pevninu ocitlo bez dosud jisté ochrany. Tito muži se však sami změnili v hrozbu a postavili se proti těm, které měli chránit. Tak to popisuje nejen Gildas1, ale i Beda Ctihodný2, který navíc přidává jména dvou vůdců saských bojovníků – Hengista a Horsy. Jejich příchod pak oba kladou někam okolo roku 450.

Otázkou je, proč by tomu tak nemělo být. Vždyť informace o této „germánské pomoci“ původním Britonům, jsou uvedeny ve vícero pramenech a navíc je tu i skutečnost, že Germáni už bojovali při jejich obraně už dříve, vzpomeňme výše zmíněné žoldnéře v římských službách. Proč by původní obyvatelstvo opravdu nemohlo hledat oporu tam, kde už ji našlo? Vždyť uplynulo sotva několik desetiletí, co legie ostrov opustily a vzpomínky na germánské žoldnéře jistě ještě žily v povědomí i obyčejných lidí. Je tedy možné, že Germáni byli do Británie pozváni, ačkoli jisté to samozřejmě není.

Anglosaská kronika3 pak dále informuje o příchodu trojice předků pozdějších králů: Aelleho roku 477 do Sussexu a Cerdica s Cynricem roku 495 do Wessexu. Je velmi pravděpodobné, že to jsou osobnosti spíše legendární, nicméně mohou odkazovat na další vlny příchodu germánských kmenů.

Jisté je ovšem to, že cizinci, kteří se objevili v v zemi Britonů, zřejmě časem začali starousedlíkům vadit. Staré prameny připomínají šarvátky mezi oběma skupinami, jejichž první dílčí fáze končí vítězstvím Britonů u Mons Badonicus snad okolo roku 500. Zda se tato bitva opravdu uskutečnila, není jisté, stejně jako účast jedné z nejznámějších a nejlegendárnějších postav v anglické historii – Artuše (Arthura). Je překvapivým zjištěním, že Gildas, této době nejbližší, se o Artušovi nikterak nezmiňuje. To samozřejmě jeho existenci nevylučuje (jsou dobře známy případy kronik, které záměrně vypouštějí či pozměňují události, které se jejich autorům nelíbí), ale přinejmenším ji jistou měrou zpochybňuje. Rád bych uvedl, že teď samozřejmě neuvažujeme Artuše se všemi už zcela jistě legendárními vlastnostmi (svatý grál atp.), ale jako jednoho z velitelů vojska Britonů nebo krále některé ze zemiček, na které se tehdejší Británie rozpadla.

Důkazem o tom, že se germánský zábor neobešel bez komplikací, jsou opět archeologické výzkumy potvrzující informace z kronik o zpětné migraci germánských osadníků na pevninu.

Ještě než bude možno pokračovat v dalších událostech na ostrově, je potřeba odpovědět na otázku, kdo byli oni Germáni, kteří později splynuli v základ národa Anglosasů. V dnešní době je zjištěno, že to byli členové nejméně čtyř germánských kmenů – Anglů, Sasů, Jutů a Frísů. Jejich pravlasti lze hledat na severu dnešního Německa (Šlesvicko-Holštýnsko) a jižní části Jutského poloostrova. Jutští osadníci se zřejmě usadili v oblasti Kentu a ostrova Wight v jižní Anglii, Sasové na jihovýchodní části ostrova a Anglové na severovýchodní. Fríský vliv, který byl zdaleka nejslabší, lze vysledovat v oblasti Kentu.

Kmeny, které dorazily do Británie, se od svých pevninských příbuzných nijak neodlišovaly. Stále u nich byly velmi silné rodové vazby, byť i zde už se velmi silně začala projevovat loajalita vůči svému pánovi. Trvalo však ještě několik století, než věrnost pánu zcela převážila nad věrností rodině a umožnila tak vznik opravdových států a ne pouhých volných kmenových svazů. Příbuzenské vztahy však byly velmi silné i ve vrcholném období Anglosasů, kdy přetrvával princip odvety za vraždu příbuzného, ze které se však hříšník mohl vyplatit weregildem4.

 

1 Sv. Gildas (494/516 – 570) – Briton a autor De Excidio et Conquestu Britanniae.

2 Beda Ctihodný (672/673 – 735) – benediktinský mnich a autor Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum.

3 Anglosaská kronika – soubor spisů popisujících dějiny Anglosasů, byl poprvé sestaven snad v 9. století ve Wessexu za vlády Alfréda Velikého.

4 Weregild (též wergeld apod.) – pojem užívaný ve Skandinávii a u Anglosasů, značící odškodnění vymáhané na osobě, která spáchala vraždu nebo jinak neoprávněně zabila, ačkoli mohl být vymáhán i v dalších případech vážných zločinů. Výraz vznikl spojením slov were (muž) a gild (platba) – někdy je o něm uvažováno i jako o tvz. ceně lidí.

Doba předřímská v Británii

První lidé moderního typu (Homo sapiens) se do Británie dostali ještě v průběhu poslední doby ledové v období interglaciálu. Když však tato teplejší éra skončila, byli opět donuceni ji opustit. Po skončení doby ledové se lidé vrátili zpět. Británie byla tehdy stále ještě součástí kontinentu, oddělila se asi až 6000 let před naším letopočtem. O obyvatelstvu této oblasti nemáme do římských dob příliš zpráv. Většina informací vychází z archeologických nálezů a odkazuje na iberské obyvatelstvo a lid zvoncových pohárů (s ním přišla znalost bronzu).

Velké změny nastaly po roce 500 př. n. l., kdy se do Británie začali stěhovat Keltové. A to zřejmě ve třech vlnách – nejprve kultura halštatská, pak laténská a nakonec dorazily kmeny Belgů1. Nově příchozí se nejčastěji usídlovali v oblasti jižní Anglie, která jim byla klimaticky nejbližší.

Belgové udržovali čilé obchodní styky s Galií a stejně jako jejich keltští předchůdci na ostrově začali vytvářet zárody budoucích státečků. V roce 55 př. n. l. došlo k prvnímu většímu kontaktu s římskou říší, když se na ostrově vylodil Gaius Julius Caesar. Jeho výprava, která měla potrestat Belgy za podporu galského odboje na pevnině, skončila neúspěšně. Při té druhé (54 př. n. l.) už sice dosáhl jistých úspěchů, ale Římané se na novém území nehodlali nijak usazovat, a tak byla keltská království ponechána svému dalšímu vývoji. Až do roku 43 římská říše udržovala s Británií vztahy čistě obchodní.

 

1 Kmen Belgů lze označit za kulturní pojítko mezi Kelty a Germány.

Doba římská v Británii

Během let, které minuly od posledního římského vpádu, v Anglii pokračoval další vývoj a pokusy o stabilizaci územních celků. Smrti panovníka jednoho z nich a následnických rozporů využil císař Claudius a roku 43 na Británii zaútočil. Přes tvrdý odpor vládce Carataca se mu podařilo dobýt rozsáhlá území, ze kterých vznikla nová římská provincie.

Keltské obyvatelstvo se odmítalo bez odporu poddat dobyvatelům. Roku 60 proto vypuklo rozsáhlé povstání v čele s královnou kmene Icenů, Boudiccou. Římané však odboj dokázali potlačit a pronikli ještě dále na ostrov. Po dobytí důležitých oblastí Kaledonie (Skotsko) a Kambrie (Wales) roku 75 se posledními velkými protivníky římské říše stali Piktové, kteří obývali nehostinný sever. Právě proti nim byl vystavěn nejprve Hadriánův, a pak i Antoniův val.

Římané s sebou na ostrov přinesli i říšskou kulturu. Docházelo k rozvoji měst i dalších prvků náležících k římské civilizaci. Klid římských občanů však musely v nestabilním pohraničí neustále hlídat legie. Keltské obyvatelstvo si nakonec poměrně rychle zvyklo na typický římský život a původní kmenoví náčelníci přejali role velkostatkářů. Jediné čemu Britoni, jak se začalo říkat místnímu obyvatelstvu, nikdy pořádně nenavykli, bylo obývání měst.

Život na ostrově plynul bez výraznějších výkyvů až do konce 4. století, kdy se krize římské říše rozvinula do celé své šíře. Prvním, kdo odtrhl Británii od Říše byl Magnus Maximus roku 383. Definitivní konec římské nadvlády a ochrany ale přišel až s Konstantinem III., který stáhl zbylé ostrovní legie na pevninu, aby mu pomohly v jeho tažení.