Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze