Bitva u Marathónu – část I.

Střet dvou odlišných kultur, řecké a perské. Národů, které spolu sousedily, ale které se zároveň tak lišily. To vše byla bitva u Marathónu, vrchol takzvané 1. řecko-perské války. A byl to první náznak toho, že tradice vytvářené řeckým válečnictvím dají za více než století vzniknout jedné z největších světových říší.

Iónské povstání – jedna z příčin války

Jasnou záminkou pro další územní expanzi Persie směrem na západ se stal odpor maloasijských řeckých měst (od roku 499 př.n.l.), podpořený pomocí z Athén a Eretrie. Počáteční úspěchy, včetně dobytí (a vypálení) významného perského správního střediska Sard, se však změnily porážku pečetěnou perským vítězstvím v námořní bitvě u Ladé (494 př.n.l.). Král Dáreios I. nehodlal nechat pomoc Athén a Eretrie bez pomsty a roku 492 př.n.l. vyslal přes Thrákii vojsko do Makedonie, kterou získal. Dnes není jasné, zda pak jeho armáda měla pokračovat na jih, protože její část, přepravující se po moři, ztroskotala u mysu Athós (jeden z výběžků Chalkidiki). Na chvíli tak byl perský postup zastaven.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Perské tažení do Řecka

Vzhledem k problémům, které se vyskytly při plavbě „severní“ cestou roku 492 př.n.l., byla pro perskou flotilu vybrána kratší cesta přes Kykladské ostrovy přímo k jejich hlavním cílům – Eretrii a Athénám. Velitelem perských sil byl Dátis, který zřejmě zastával úřad satrapy v Médii. Jeho pobočníkem a snad i velitelem jízdy byl Dáreiův synovec Artafernés, syn stejnojmenného satrapy Sard. Jejich oficiálním úkolem byl porazit a zajmout obyvatele obou měst, které podporovaly povstání v Malé Asii a přivléct je před perského krále. Existují spekulace, zda rovnou neměli získat celé Řecko, ale to je spíše nepravděpodobné, protože na takový čin neměli dost sil. Je pravděpodobnější, že měli jen získat předmostí pro budoucí plnohodnotnou perskou invazi.

Odhady sil, kterými mohl Dátis disponovat se dost různí. U antických autorů se velmi často pohybují až v řádech statisíců, ale dnešní historici se spíše shodují na zhruba 20-30 000 vojácích. Flotila lodí, kterou se měli přepravit, musela být vzhledem k tomuto počtu už poměrně veliká, zvlášť když byla součástí armády i jízda (v síle snad okolo 2 000).

Když se konečně roku 490 př.n.l. dala tato armáda do pohybu, nezamířila přímo k samotnému Řecku, ale cestou se zastavila na několika ostrovech, které ležely na její cestě. Zmiňme třeba vypálení Naxu, jehož obyvatelstvo uteklo do bezpečí hor a nechalo město Peršanům napospas. Z Kyklad zamířila flotila k ostrovu Evia, kde oblehli město Karystos. Zátoka, ve které tato polis ležela, jim sloužila jako dobré výchozí postavení jak proti Eretrii (ležící rovněž na Evii), tak proti Athénám.

Pád Eretrie a vylodění u Marathónu

Dátis dal nakonec přednost slabšímu cílu. Eretrijští platili za dobré bojovníky, ale do pole mohl postavit podstatně méně hoplítů než Athéňané, jen okolo 3 500. Jejich boj ale ztroskotal především na tom, že se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti perskému útoku. Slíbená pomoc od athénských osadníků usídlených na Envii sice byla připravena, ale jeden z eretrijských předáků, který viděl eretrijskou neschopnost dohodnout se, přesvědčil Athéňany, aby se raději stáhli do Attiky a přidali se k obrancům svého vlastního města.

I přesto, že polis byla bez pomoci spojenců, dokázali se její obyvatelé téměř celý týden hrdinně bránit zahradbami, než byli zevnitř zrazeni muži, kteří je vyměnili za perský příslib území. Zkáza vržená na město byla obrovská. Ti, co boj přežili, byli vzati do zajetí a město bylo vypáleno. Eretria se z této pohromy už nikdy zcela nevzpamatovala. Dátis nemarnil čas a vydal se směrem k Athénám. Cestou vysadil eretrijské zajatce na malém ostrově Aigileia. Odsud už zamířil k Marathónu.

Toto místo mu pro vylodění nepochybně doporučil jeden z jeho rádců Hippiás, syn Peisistrata, nyní už mrtvého tyrana Athén. Hippiás se toužil vrátit na trůn, který považoval za svůj a mladá demokracie v Athénách pro něj byla nepřítelem číslo jedna. Peršané pro své vylodění potřebovali dostatek prostoru, na který by navíc navazoval prostor vhodný pro využití jízdy a v té chvíli byla znalost místních geografických poměrů nedocenitelná.

Marathónský záliv byl ideální, zátočinu před středomořskými větry chránil téměř sto metrů vysoký mys Kynosůra. Vylodění nebylo jednoduché a zcela jistě trvalo dlouhou dobu, Marathón byl ale dostatečně daleko od Athén, aby mohlo být provedeno bez nějakých obav z útoku. Nedaleko od svých lodí se Dátis rozhodl vyčkat na své protivníky.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze