Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze