Konec Konstantinopole – část III.

Květen roku 1453 měl být pro obránce Konstantinopole zpočátku obdobým krátkým úspěchů, které byly ale v zápětí následovány zmarem veškerých nadějí křesťanů.

Další boje

Následující útok přišel až 7. května a byl opět veden na Mesoteichon. Po několika hodinách se ho ale znovu podařilo odrazit. O necelý týden později, 13. května, se však Turci vrhli jinam a zaútočili na okraj čtvrti Blacherna, která vybíhala z linie hradeb skoro u pobřeží Zlatého Rohu. Opět se je podařilo porazit, nicméně následujícího dne sem zaměřil Mehmed své dělostřelectvo a tomu se podařilo část hradeb poškodit. Právě sem se pak soustředila palba i v následujících dnech, zatímco na druhé úseky byla už spíše jen sporadická.

Turci se mezitím pokusili podkopat pod hradbami. Jejich činnost však byla vždy včas odhalena a podkopy byly následně zatopeny nebo vykouřeny. V té samé době probíhaly i pokusy o zasypání příkopů. Pro ten účel byla postavena vysokou věž, která měla krýt pracující muže. Už se téměř zdálo, že se dělníkům za ní podaří navršit pevnou cestu přes příkop, ale v noci se podařilo několika odvážlivcům poblíž této stavby umístit několik soudků s prachem, které po zapálení zničily věž a umožnily obráncům zpola příkop zase vykopat. 23. května se Řekům podařilo v dalším podkopu zajmout jednoho z důstojníků, který jim při mučení prozradil pozice dalších podkopů, které pak obránci jeden po druhém zlikvidovali.

 

Konec nadějí

Ovšem toho úspěšného dne, kdy se podařilo zničit podkopy, přišla do města strašlivá zpráva. Vrátila se totiž loď vyslaná hledat křesťanskou flotilu. Přes veškerou snahu se však její posádce v Egejském moři nepodařilo žádnou přicházející pomoc najít. V té chvíli nezbývalo obyvatelům Konstantinopole než se pokusit dovolat alespoň pomoci zhůru, od Matky Boží. Procesí, ve kterém byla nesena její ikona, však muselo být přerušeno kvůli prudké bouři, která se přihnala.

Na řecké straně začal vládnout hluboký pesimismus. Ztráty zatím nebyly příliš velké, bylo však mnoho zraněných. A kdo nebyl zraněný, alespoň trpěl hladem a únavou. Císař byl znovu a znovu vybízen, aby opustil město a zachránil se, ale Konstantin odmítal přežít pád svého města.

Ovšem ani v Mehmedově táboře nevládlo přílišné nadšení. Obrovské vojsko už leželo před Konstantinopolí po několik týdnů a zatím utrpělo spíše porážky než vítězství. Zároveň panovaly obavy z příchodu křesťanského vojska. Někteří sultánovi rádci při poradách naléhali na ukončení obléhání. Nakonec však přeci jen zvítězilo odhodlání město dobýt a Mehmed začal připravovat další velký útok.

Obránci Konstantinopole správně poznali, že se blíží poslední závěrečný turecký nátlak. V nouzi nejvyšší mezi nimi ustaly spory, které se v napětí posledních dnů množily mezi Řeky, Benátčany a Janovany. V úterý 29. května o půl druhé v noci nadešla chvíle, kdy Mehmed zavelel k útoku. Ten byl tentokrát veden po celé linii hradeb, byť s větším důrazem na některých úsecích. Jako první vyslal sultán do útoku žoldnéře sehnané jak mezi muslimy, tak křesťany. Jejich cílem bylo spíše obránce vyčerpat a usnadnit tak cestu ostatním. Za nimi po chvíli oddechu pokračovali Anatolští Turci. I u nich se zdálo, že budou s velkými ztrátami odraženi, ale v kritické chvíli se podařilo dělostřelcům v jednom místě prorazit průchod v nouzově vybudované palisádě a útočníkům se otevřela cesta dovnitř. Několik set jich proniklo na území města, ale vzápětí byli obklopeni vojáky vedenými samotným císařem a vytlačeni ven.

Na ostatních úsecích hradby Mehmedovi velitelé udržovali dostatečný tlak, aby znemožnili obráncům přesun na pomoc svým druhům jinde. Sultán sám se rozhodl nasadit své nejlepší oddíly – janičáře. Spoléhal na jejich skvělý výcvik a na únavu obránců, kteří už byli několik hodin nuceni odrážet nepřátele. I přesto se ani sultánově elitě zpočátku nedařilo dosáhnout nějakého alespoň dílčího úseku.

Pak však došlo ke dvěma událostem, které zvrátily dosud nerozhodný boj. Jednak některý z obránců zapomněl zastrčit závoru u jedné z výpadových branek, čehož si všimli Turci a nahrnuli se dovnitř. A zadruhé zasáhla velitele obrany vnějších hradeb Giustinianiho střepina z houfnice a vážně ho poranila. Dosud tak hrdinný Janovan nedal na naléhání císaře, aby vydržel na své pozici, a nechal se odnést do bezpečí na loď. V té chvíli vypukla mezi jeho oddíly panika, Italové se obrátili na útěk a nechali v obranných pozicích osamoceného Konstantina a jeho věrné řecké vojáky.

Bylo jen otázkou času než budou křesťané na tomto místě přemoženi. Samotný císař se vrhl do řeže a už ho nikdo nikdy nespatřil. Město bylo už jistě ztraceno. Uvnitř nebylo dost obránců, kteří by dokázali Turky vytlačit ven. V té chvíli se obrana začala hroutit i na ostatních místech a brzy zůstalo jen několik izolovaných ohnisek odporu. Do posledního bojovali třeba Katalánci nebo Turci prince Orchana. Mnoho předních mužů bylo také zajato. Řada Janovanů a Benátčanů se ale zachránila na svých lodích a ukázala odvahu, když se rozhodla vyčkat co nejdéle poblíž přístavu, aby nabrala co nejvíce uprchlíků. Když pak vyplula tato malá flotila na moře, nikdo ji nepronásledoval, Turci byli už příliš zaujati rabováním města.

Tou dobou byla Konstantinopol téměř celá v tureckých rukou. Ve třech věžích u pobřeží se sice stále ještě drželi zabarikádovaní krétští námořníci, ale ti si po několika hodinách, vida že jejich snaha už je zcela marná, vyjednali volný odchod. Osud zbylých obyvatel byl zpečetěn, čekala je už jen smrt, zajetí nebo při nejlepším život pod nadvládou vyznavačů islámu.

Tak nastal konec metropole, která byla po dlouhou dobu sídlem jedné z nejmocnějších říší – Byzance. Při její obraně zemřel i poslední císař, ironií osudu jmenovec onoho Konstantina, který pozvedl město na významnou pozici v tehdy ještě rozsáhlé římské říši. Závěr života Konstantinopole byl tragický, ale nevyhnutelný, a vyústil v nové období rozkvětu tohoto města pod jménem Istanbul a vládou tureckého sultána.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze