Konec Konstantinopole – část II.

Rok 1453 se měl stát posledním rokem, kdy měl stále ještě existující zbytek kdysi tak mocné říše oslavit ortodoxní Velikonoce. Už 2. dubna, pouhý den po skončení týdenních oslav, se objevili první Mehmedovy oddíly.

Začátek obležení

Konstantinopol neměla dost obránců, aby si mohla dovolit delší dobu dorážet na přicházející turecké voje, a tak dal císař strhnout mosty přes příkopy okolo hradeb Konstantinopole a nechal zatarasit řetězem vjezd do přístavu v zátoce Zlatého Rohu. Konec této zábrany byl upevněn v navenek se neutrálně tvářící janovské kolonie Pera. Trvalo několik dní, než se turecká armáda před městem shromáždila celá. Novodobí historikové její velikost většinou odhadují okolo 80 000-120 000 vojáků, ačkoli jejich tehdejší kolegové se občas zmiňují (zřejmě přehnaně) až o tři až čtyři sta tisících mužů. Sultán rovněž shromáždil i poměrně velké námořní síly, které měly zabránit zásobování a posílení obránců po moři.

Mehmed II. rovněž přitáhl ke Konstantinopoli se svou nejnovější zbraní – děly, jejichž výrobu řídil inženýr z Uher jménem Urban. Je ironií osudu, že před sultánem své služby nabízel i byzantskému císaři, který ho však kvůli nedostatku finančních prostředků musel odmítnout.

Proti této ohromné síly nemohl Konstantin postavit mnoho. Přesto však nebyl osamocen. Lze přičíst ke cti, že se vůdci Janovanů, Benátčanů, ale i Katalánské unie rozhodli se svými muži zůstat ve městě a pomoci při obraně. V posledních chvílích před obležením se do města dostalo i několik malých výprav vyslaných cizinci na pomoc Byzanci. Nejvýznamnější byla ta vedená slavným janovským válečníkem Giovannim Giustianim Longem, který přišel v čele sedmi stovek žoldnéřů. Právě jemu bylo svěřeno velení na nejdůležitějším úseku – vnějších hradbách a jak ukázala budoucnost, jeho osud rozhodl o mnohém. Ne všichni však měli dost odvahy postavit se Turkům, proto ke konci února proklouzla z přístavu skupinka italských lodí. Zajímavostí jistě je, že stejně jako proti křesťanům ve městě bojovali křesťané v tureckých službách, tak Konstantinovi pomáhal v obraně oddíl Turků vedený princem Orchanem, který si mohl činit jisté nároky na trůn a byl u císaře původně jako zajatec. Ale ani s malou pomocí cizinců nebylo obránců města více než sedm tisíc.

První útoky a naděje pro císařovi věrné

6. dubna začala turecká děla svou střelbu na hradby. Zároveň byly zahájeny práce na zasypání příkopů a podkopu zdí. Turci se o několik dní později zřejmě také pokusili prorazit řetězovou závoru přes Zlatý Roh, ale byli odraženi. Na moři měli křesťané díky svým vysokým lodím ve stísněných podmínkách převahu. Tyto boje však samy o sobě obléhání rozhodnout nemohly, hlavní část se musela vyřídit na pevnině. 18. dubna nařídil sultán první větší útok. Byl mířen na úsek, kde hradby přetínaly údolí nedaleké řeky Lykos, zvaný Mesoteichon a považovaný za nejslabší článek v obraně. Prostor zde však neumožňoval plné rozvinutí sil a Turci byli po několika hodinách s velkými ztrátami odraženi.

Naděje se nyní opět dostala do srdcí obránců. O dva dny později navíc spatřili, že se k městu blíží čtveřice křesťanských lodí z Itálie. To samé však zaznamenali i Turci a Mehmed přikázal veliteli svého loďstva Baltoghluovi, aby za žádných okolností nedovolil křesťanům prorazit. Vědom si toho, že neúspěch ho připraví o život, vyslal admirál na vodu velkou část svých sil. Po celou hodinu se dařilo čtveřici plavidel odrážet ze svých mnohem vyšších palub turecké útoky a zároveň pokračovat v plavbě k cíli. Pak však náhle ustal vítr a křesťanské lodě, odkázané na rozdíl od tureckých veslic pouze na plachty, se zastavily. Netrvalo dlouho a každou z lodí obklopila skupina tureckých. Vojáci šplhající vzhůru však byli znovu a znovu odráženi dobře vycvičenými i vybavenými křesťany. Italům se nakonec podařilo spojit své lodi boky k sobě a usnadnit si tak obranu. Hodiny naplněné bezvětřím však plynuly dál a zdálo se, že bude jen otázkou času než budou Turky přemoženi. Těsně před západem slunce se ale konečně zvedl vítr a křesťané prorazili přes nepřátelská plavidla a dostali se do bezpečí Zlatého rohu.

Poražený admirál nakonec díky své odvaze ušel trestu smrti, který už nad ním sultán vynesl, ale za život zaplatil veškerým svým majetkem i úřady a před propuštěním byl zbit.

Ztráta Zlatého Rohu

Malé námořní vítězství křesťanů však naneštěstí urychlilo akci, ke které se Mehmed už zřejmě nějakou dobu chystal, získání Zlatého Rohu. Sultán věděl, že po moři se mu zřejmě přes řetězovou zábranu prorazit nepodaří. On nebo některý z jeho rádců však přišel na jiný plán, přepravit lodě z Bosporu do Zlatého Rohu po souši. Přesunout plavidla přes hřeben s prudkými svahy muselo být už od pohledu věcí velmi obtížnou skoro až nemožnou. Mehmed měl však dost času i lidských zdrojů, aby si toto počínání dokázal usnadnit. 22. dubna výprava vyrazila. Její postup měl krýt kouř a bombardování řetězové zábrany.

Husarský kousek se nakonec Turkům podařil a jejich flotila se dostala do Zlatého Rohu. Námořníci v Konstantinopoli se mezitím radili, jak se s novým nebezpečím vypořádat. Nakonec zvítězil plán pokusit se turecké lodi zapálit. Kvůli nejrůznějším odkladům se k plánu přistoupilo až 28. dubna. Naneštěstí byl přepad zřejmě prozrazen a skončil neúspěchem. Přístav v zálivu už tak nebyl nadále bezpečný a navíc se tak odkryl dlouhý úsek přímořských hradeb, který bylo nyní třeba více střežit.

Pak nadešla delší doba nečinnosti. Turci nadále nezastavovali střelbu na hradby, ale krom provokace obránců nepřistoupili k vážnému útoku. Ve městě se mezitím začala usídlovat beznaděj. Začalo se nedostávat potravin a očekávaná pomoc stále nebyla na dohled. Bylo proto rozhodnuto vyslat malou loď s dobrovolníky převlečenými za Turky, která měla vyhledat křesťanskou flotilu.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze