Makedonská dynastie se dostala do prvních problémů a zdárně je překonala. Pak se však říše propadla do ještě větších problémů a hrozilo, že se Byzance párkrát zhroutí v rozsáhlé občanské válce. Naštěstí pro stát (a naneštěstí pro aktuální císaře) se skryté napětí většinou uvolnilo prostřednictvím vražd a travičství, které zkrátily vládu hned několika panovníků.
Krátké období panování Romana II.
Romanos II. ještě před svým nástupem na trůn „proslul“ svou druhou svatbou, kdy si vzal za ženu dceru hostinského. Možná to byl jeden z nich, kdo zkrátil Konstantinův život jedem. Jisté je, že aby upevnil svou moc, po nástupu trůnu se Romanos zbavil rádců svého otce a nahradil je svými přívrženci. Za jeho vlády byla v roce 961 při dalším pokusu nakonec opravdu obnovena byzantská nadvláda nad Krétou. Dále pak jeho vojska, především vedená vojevůdci Nikeforem a Leonem z rodu Fokas, uspěla i v bojích proti Arabům (zisk Aleppa) a při odražení vpádu Maďarů na Balkán. Roku 963 nicméně Romanos II. při lovecké výpravě náhle onemocněl a zemřel (snad na jed, možná podaný jeho ženou).
Vláda nedynastických panovníků
Na trůn nastoupil Nikeforus II. Fokas, za Romana II. jeden z hlavních velitelů jeho armád (právě on byl u zisku Kréty a Aleppa), člen významné vojevůdcovské dynastie. Jeho nástup na trůn nebyl rozhodně nijak jednoduchý. Na císařský titul bylo totiž několik zájemců. Žena Romana II., Theofana, nejprve prohlásila své dva syny, Bazilea a Konstantina, císaři. Ti však byli sotva pár let staří a neměli tak nijak významnou podporu. Armádu měl totiž ve svém pevném držení Nikeforus Fokas a moc v Konstantinopoli třímal Romanův komoří Iosef Bringas. Theofana se nakonec rozhodla spojit s Nikeforem a s pomocí patriarchy se této dvojici podařilo svrhnout Bringase. Ještě roku 963 tak byl Nikeforus korunován císařem a oženil se s Theofanou.
Po získání moci nad státem pokračoval Nikeforus II. ve válkách (často jako vojevůdce). Jeho tažení na východ provázela řada úspěchů – dobyl Kilikii i řadu dalších území, roku 969 dokonce získal i Antiocheiu, ztracenou už od dobytí Araby roku 637. Jeho generál Niketas také dobyl Kypr. Boje samozřejmě pokračovaly i na Balkáně, kde bylo třeba alespoň oslabit silný bulharský stát, kterému Byzanc doteď platila tribut. Nikeforus se rozhodl přestat s placením a uplatil ruského knížete Svjatoslava I., aby Bulhary napadl. Rusové však byli tak úspěšní, že začali ohrožovat i samotnou Byzanc, která tak byla donucena se proti nim s Bulhary spojit.
Začal rovněž válku s Fátimovci (zejména o Sicílii), ale po neúspěších byl donucen roku 967 uzavřít mír. Další neúspěch si pak jeho armády připsaly v bojích s císařem Otou I., který vytlačil Byzantince z části jejich území v Itálii.
Obrovské výdaje na armádu a tažení, provázené úsporami v ostatních oblastech, proti němu obrátily velkou část mocných říše. Když se ke spiknutí proti němu připojila i jeho žena Theofana, byl jeho osud zpečetěn, a on byl zavražděn ve své posteli v roce 969.
Na jeho místo nastoupil vůdce převratu Jan I. Tzimiskes, Nikeforův synovec. I on musel o svou pozici bojovat. Aby trochu uklidnil církev, pobouřenou další vraždou císaře (do které byla už zřejmě poněkolikáté zapletena Thofana), uklidil vdovu po posledních císařích do kláštera. Pak potlačil vzpouru Bardase Foka a aby podpořil legalitu své vlády, vzal si dceru Konstantina VII. Theodoru.
Stejně tak energicky se poté Jan I. vrhl i do vojenských tažení. Úspěšně válčil s Rusy na Balkáně a vyhnal je z Thrákie. Poté sesadil bulharského panovníka a prohlásil jeho území za součást Byzance. Když tak zajistil a posílil své balkánské državy, obrátil roku 972 pozornost opět na východ, proti říši Abbásovců. Zde jeho armády dosáhly až do Palestiny, kde dobyly například Nazaret, Tripolis či Akkon. Úspěch byl úžasný. Císař se však zřejmě na tažení nakazil (pravděpodobně tyfem) a po návratu počátkem roku 976 zemřel.
Série Makedonská dynastie
Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.: Zánik dynastie
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.