Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.