Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 I.

V 16. století zpustošily Apeninský poloostrov tzv. Italské války1. Uzavírání mírů a aliancí se v tomto konfliktu střídalo až s děsivou pravidelností. Dobytí Říma, sídla katolické církve, bylo pouhou malou epizodou na pozadí větších událostí. Přesto tato zpráva vyděsila celé křesťanstvo.

Děvka babylonská

Zhoršující se mezinárodní situace vyburcovala krále Františka I.2 k obnovení války na Apeninském poloostrově proti španělskému králi a panovníkovi Svaté říše římské Karlu V.3. Ale vojsko z Francie bylo drtivě poraženo v bitvě u Pavie roku 1525, kde byl dokonce francouzský panovník z rodu Valois zajat a posléze odvezen do Madridu k mírovým jednáním. Tam se musel potupně zříci nároku na Itálii i další území a mimo jiné také ukončit válečné operace francouzské armády. Pod podmínkou dodržení mírových smluv a ponechání svých synů v zajetí, byl František I. propuštěn na svobodu. Záhy však všechny sliby odvolal a prohlásil mír za vynucený.

Válka tak neskončila a mělo dojít k dalším bojům. Francie si však uvědomovala svou zranitelnost – byla obklíčena z východu i západu habsburskou říší. Proto se tajně sešla s vyslanci papeže Klementa VII.4, který byl do té doby oficiálně spojencem Karla V. Strach ze ztráty samostatnosti a z hegemonie Habsburků nejen v Itálii, ale i v celé Evropě vehnal do spojenectví i jiné státy. Mezi italskými vynikaly především Benátky a Milán. Do krvavé hry ale přistoupil i nový hráč – Anglické království, které v ní sledovalo své osobní zájmy. Lord kancléř kardinál Thomas Wolsey (1473 – 1530) se chtěl stát papežem a jeho pán, Jindřich VIII.5, se domáhal rozvodu se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou6. A ukončit manželství mohl pouze papež a to zvláštním výnosem. Tak byla 22. května 1526 v Cognacu uzavřena aliance mezi francouzským králem, papežem, některými severoitalskými městy a Anglií proti Karlu V. Později toto uskupení bude nést jméno Cognacká liga.

Panovník Svaté říše římské narychlo povolal do Lombardie oddíly proti možnému francouzskému vpádu. Přes Janov k Milánu postupoval španělský sbor terciero7 v síle okolo 6 000 mužů pod vedením konetábla Francie Karla III. Bourbonského (1490 – 1527), který po konfiskaci rodinného majetku Františkem I. přeběhl do tábora Karla V. Z německých zemí pochodoval k Mantově Georg von Frundsberg (1473 – 1528), který se proslavil v bitvě u Pavie, s kontingentem čítající okolo 15 000 lancknechtů8. Tam se srazil na konci listopadu 1526 s benátskými oddíly a pověstnými italskými žoldáky z Bande Nere9 vedenými Giovannim de Medici (1498 – 1526), bratrancem papeže Klementa VII. Přesto se římskoněmečtí vojáci, zpravidla luteráni, probojovali jednotkami Cognacké ligy a zabili dokonce nepřátelského vrchního velitele, do kterého byly vkládány všechny naděje na poražení Karla V. a osvobození Itálie od habsburské dominance.

K císařské armádě u Piacenzy se nakonec přidala i jízda pod vedením pážete a věrného přítele Karla V. Ferranta I. Gonzaga (1507 – 1557), a Philiberta de Châlon (1502 – 1530), prince oranžského. Brzy přispěchaly i jednotky italských žoldnéřů v čele s dobrodruhem Fabriziem Maramaldym (1494 – 1552). Celé vojsko tak mělo ve výsledku okolo 34 000 mužů.

Zima na přelomu let 1526 – 1527 zaskočila svou krutostí. Námezdné císařské šiky trpěly nejen nízkou teplotou a nedostatkem potravin, ale především také nudou a nevyplácením žoldu. Vydržování tak velkých vojsk přivádělo totiž Karlovu státní pokladnu na mizinu, i přes obrovské zisky z amerických kolonií. 16. března 1527 se lancknechti, Španělé i Italové vzbouřili a vřítili se s vytasenými zbraněmi do velitelského stanu. Velitele římskoněmeckých oddílů Georga von Frundsberga ranila z tohoto projevu nedisciplinovanosti mrtvice a musel být odvezen zpět do Svaté říše římské. Karlovi Bourbonskému nezbývalo nic jiného než se podvolit nátlaku mužstva. Vydal proto rozkazy táhnout a vyplenit Papežský stát – táhnout na Řím, lůno a centrum křesťanské církve. Vyplenit Věčné město a pokořit zrádnou Děvku babylonskou, jak hlásala luteránská propaganda.

„Šestý květen, ach! / strašný den neštěstí, hrůzy a krutosti (…)“10

Císařská armáda, exercitus caesareus, podobná spíše barbarským hordám než křesťanskému vojsku, táhla Itálií a za sebou nechávala pouze zpustošená pole. Furor teutonicus, strach antických Římanů z divokých Germánů, se znovu probudil v srdcích obyvatel Itálie. Bologna a Florencie se zachránily jen díky penězům, ostatní města takové štěstí neměly. Města na severní hranici, Latia, Acquapendente a San Lorenzo Nuovo, lehly popelem. Konetábl Francie Karel III. Bourbonský hnal své oddíly k Věčnému městu, ze strachu, že na něj udeří síly Cognacké ligy. Protihabsburská aliance se však začínala hroutit. Severoitalské státy se zabývaly obranou svých měst a modlily se, aby se nedostaly do boje s lépe vycvičenými říšskými vojáky. Francie na Apeninský poloostrov měla přitáhnout až v srpnu 1527. Anglie byla od hlavního bojiště daleko a papežská armáda v podstatě neexistovala. To vše ale vrchní velitel italského habsburského vojska nevěděl.

Náměstek Boží Klement VII. se snažil vyjednávat. Nabídl dokonce 150 000 zlatých, aby si habsburské žoldáky usmířil. Karel III. Bourbonský s nabídkou souhlasil a vděčný papež ukvapeně rozpustil své žoldácké oddíly. To byla chyba. Španělští, italští a římskoněmečtí vojáci se stále dožadovali slíbené kořisti. A jejich velitel musel souhlasit, pokud nechtěl viset na prvním stromě. Na konci dubna se tak pustošící armáda dostala k Tibeře. V neděli 5. května se všechny římské zvony rozezvučily na poplach. Exercitus caesareus stál u západních zdí Říma.

 

1 V tzv. Italských válkách (1494 – 1559) se Francie pokoušela proniknout od konce 15. století do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
2 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka z rodu Valois došlo k velkému rozvoji kultury; jedna z nejvýraznějších postav 16. století a protivník Karla V. a Jindřicha VIII.
3 Karel V. (1516 – 1556) – španělský král (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů) z rodu Habsburků.
4 Klement VII. (1523 – 1534) – papež a italský šlechtic z rodu Medici, za jehož pontifikátu začaly vznikat nové mnišské řády, mající za cíl očistu církve (např. kajetáni založeni r. 1524, kapucíni r. 1528, barnabiti r. 1533, a jezuité r. 1534), dále také učenec a mecenáš umění (za zmínku stojí především objednání Posledního soudu od Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni /1475 – 1564/).
5 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/ 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
6 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
7 Tercieros (špan. tercie) – oddíly pouze španělských žoldnéřů, kde část vojáků bojovala s několikametrovými píkami a část mušketami. Tak vznikla účinná odpověď na „neporazitelnost“ Švýcarů a formace, která vynikla především během Třicetileté války (1618 – 1648).
8 Lancknechti – výsledek prvního pokusu o národní armádu v německých zemích, ze kterého se nakonec vyvinuli žoldnéři známí svými obouručními meči, arkebuzami a barevným stylem oblékání. Byli konkurenty švýcarských žoldáků na „trhu“. Jejich setkání na bojišti zpravidla končila masakrem a nemilosrdností vůči přeživším.
9 Bande Nere (italsky Černá skupina) – námezdný oddíl italských vojáků vedený a založený Giovannim de Medici. Tato jednotka vznikla během Italských válek a byla najímána oběma stranami. Po smrti svého velitele a zakladatele se dále účastnila bitev, ale zdecimovaná morem a boji se roku 1528 vzdala císařské armádě a byla rozpuštěna. Své jméno získala podle černého brnění, které vojáci nosili na památku smrti prvního zaměstnavatele, papeže Lva X. Byli prvními známými jízdními arkebuzíry.
10 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 25.