Normanská armáda

Vilémova armáda představovala do velké míry naprosto odlišný přístup k válce než vzájemně velmi podobné vojenské organizace Anglosasů a Vikingů. Normanská bitevní taktika a využití jednotlivých sil se vyvíjela pod vlivem jiných kulturních zvyklostí než tomu bylo v Británii. Normané bojovali podle modelu, který pak užívaly vyspělé evropských států po několik dalších století. Jejich armáda fungovala mnohem ofenzivněji než její anglosaský protějšek. Jelikož se tématu této práce Normané týkají až v závěru, je tento popis věnován pouze vévodovým silám v roce 1066.

Vilémova armáda nicméně nepředstavovala striktní projev válečnictví v Normandii, protože už v počáteční koncepci obsahovala výraznou příměs dalších válečníků z Francie. Celá síla se skládala ze tří částí, první, největší a složené z Normanů, velel sám Vilém, druhé tvořené Bretonci Alan Fergant a třetí nejmenší, vlámské Eustach II. z Boulogne s Williemem fitzOsbernem.

Nejsilnější zbraní v jeho silách byla jízda tvořící zhruba čtvrtinu celkového počtu mužů. Často to byli titulovaní muži a rytíři – důkaz jak skvělou práci Vilém a především papežské požehnání provedli. Je dokonce možné, že bez papežovy podpory by samotná invaze ani neproběhla. Zbrojí byli rytíři obdobou anglických húskerlů – nosili hauberk1 přes kožený nátělník. Kroužková košile byla u rozkroku rozstřižena, aby umožňovala jízdu na koni. Někdy mohla být ještě rozšířena o ochranu krku a hlavy, kterou zakrývala kónická přilba. Další ochranu poskytoval mandlovitý štít ze dřeva, po okrajích vyztužený železem. Jejich koně nijak zvlášť chráněni nebyli. Každý rytíř měl ještě navíc čeledína, který se staral o jeho zvíře a pomáhal mu.

Jednou z hlavních zbraní rytířů byl meč, který byl zároveň i odznakem jejich postavení. Byla to zbraň určená spíš sekání než k bodání a od anglických mečů se nijak výrazně nelišila. Další jejich zbraní bylo kopí. Někteří z rytířů používali místo meče palcát, jako třeba Odo z Bayeux, který jako duchovní nesměl prolít krev.

Dalším typem vojáka, který se u Hastingsu na anglosaské straně zřejmě téměř neobjevil, byl lučištník. Dodnes se historikové neshodli, zda lučištníci na Haroldově straně chyběli z důvodu, že ještě nedorazili na bojiště nebo je Anglosasové v bitvě nepoužívali. Na rozdíl od Normanů tak přišli o možnost ostřelovat protivníka ještě před začátkem samotného boje, ačkoli úspěšnost střelby před bitvou se nakonec ukázala proti dobře chráněným Angličanům velmi nízkou. Nicméně i tito muži tvořili součást invazních jednotek a svůj podíl na vítězství také měli, proto je třeba se věnovat i jejich popisu.

Typický lučištník v této armádě nenosil žádnou zbroj. Jejich úkolem bylo, jak už bylo zmíněno výše, před počátkem bitvy způsobit z dálky nepříteli co největší ztráty nebo alespoň snížit jeho morálku. Luk, který používali, měl od 150 do 180 cm a jeho účinný dostřel byl okolo 100 m. Jako poboční zbraň nosili nůž nebo tesák, které však využívali jen ve stavu nouze a boje zblízka se dále neúčastnili.

Krom lučištníků se mohli bitvy účastnit vojáci používajících kuši, která měla větší dostřel (až 300m) i průraznost než tehdejší luky. Její nevýhodou ale byla doba, kterou si vyžádalo její připravení k další střelbě. Pro boj mezi křesťany byly tyto zbraně navíc církví odsuzovány. Jsou tedy dvě možnosti, proč se o nich nedovídáme z tapisérie z Bayeux – buď kušiníci neměli větší význam nebo se tyto zbraně vymazaly na přání Oda z Bayeux, který jakožto církevní činitel měl proti jejich používání ostře vystupovat (a nechtěl tak upozorňovat na to, že normanské vojska jich využívalo).

Běžní pěší vojáci zřejmě nosili koženou nebo vlněnou zbroj. Někteří mohli mít i drátěnou košili, ačkoli to byl v tehdejší době opravdový luxus. Své tělo si dále kryli podobným mandlovým štítem jako využívala i normanská jízda. Základní zbraní v rukou pěchoty bylo kopí, ačkoli někteří významnější jedinci mohli mít i meč.

 

1 Hauberk – drátěná košile s rukávy sahající minimálně do půli stehen.