Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.