Archiv autora: Michal Jirasek

Úpadek Hanzy

Roku 1494 byl Ivanem III. uzavřen novgorodský kontor. Od této doby byla proto malá možnost získat zboží z východu. V roce 1514 byl sice kontor znovu otevřen, avšak jeho činnost neměla dlouhého trvání.

Roku 1520 zanikl po dlouhotrvajících problémech fakticky i kontor v Bruggách. V tomto roce se totiž přemístil do Antverp.

Postupem času dělalo Hanze čím dál větší problém prosadit se na rostoucím trhu. Velkým protivníkem byla obchodnická rodina Fuggiů, se kterou roku 1515 Hanza uzavřela smlouvu, že můžou svobodně obchodovat v Baltském moři a volně proplouvat průlivem. Stali se tak zdatným protivníkem pro Hanzu, zvláště při obchodu s mědí, voskem a kůží.

Roku 1529 do Lűbecku proniklo reformační hnutí. To významně ovlivnilo jeho zahraniční politiku. Roku 1533 se tak stal purkmistrem Lűbecku Jűrgen Wullenwever, který chtěl získat zpět nadvládu Hanzy. Zasáhl proto do dynastických sporů. Sesadil katolického norského krále Kristiána II. Králem je zvolen Kristián III., jenže ani toho Wullenwever nepodpořil a spojil se naopak s Kristiánem II, který byl držen v zajetí. Nato byla vyslána vojenská akce, která měla za úkol Kristiána II. nasadit zpět. Byla sice dobyta Kodaň, ale tím úspěch akce skončil. Kristián III. porazil hanzovní vojsko v několika bitvách. Ani to však Wullenwevera nezlomilo, neboť roku 1535 chtěl najít vhodného uchazeče o švédský trůn. Neuspěl, a proto byl zbaven křesla purkmistra a popraven. Jeho činy snížily vážnost Hanzy.

Krize Hanzy

Z pochopitelných důvodů se okolním státům obchodní monopol Hanzy nad Baltským a Severním mořem nelíbil, proto se roku 1397 Dánsko, Švédsko, Finsko a Norsko sjednotily pod vedením dánské královny Markéty I. do tzv. Kalmarské unie.

V této těžké době se roku 1410 vzbouřilo obyvatelstvo Lűbecku proti městské radě, která řešila válečné náhrady tím způsobem, že zde zvýšila daně. Při převratu vyhnali starou městskou radu a nahradili ji novou. To mělo nepříjemné důsledky, neboť poté byla ohrožena lűbecká nadvláda nad Hanzou. Roku 1416 byla proto dosazena stará rada.

V roce 1410 utrpěl Řád, jenž byl podporovatelem Hanzy, porážku od polského vojska u Grunvaldu. Poláci získali některá území Řádu i s některými hanzovními městy. Poláci již tato města nepodporovala tak, jak je podporoval Řád. Roku 1454 byla pruská města v útlumu, jelikož se zostřila opozice velkých měst. Následně roku 1466 upadlo pruské teritorium do lenní závislosti na Polsku.

Hanzovní impérium bylo v této době téměř stále ve válce, neboť státy, se kterými Hanza obchodovala, se často zdráhaly uznat hanzovní privilegia. 1412 zemřela Markéta I., která byla zřejmě tehdy největším protivníkem Hanzy. Její nástupkyně hanzovní práva uznala. Mír však trval jen do roku 1426, kdy vypukla další válka s Dánskem.

Dalším nepřítelem byla Anglie, se kterou byla zahájena válka v roce 1470 poté, co Dánsko zabavilo anglickou loď, avšak Anglie z tohoto incidentu obvinila Hanzu. Kolín nad Rýnem byl proto z Hanzy na několik let vyloučen, neboť chtěl i přes tuto válku nadále obchodovat s Anglií. Válka končí utrechtským mírem, kde Anglie přiznává Hanze volnost obchodu v Londýně a východoanglických přístavech a vyplacení odškodného, ale Anglii je povolen volný obchod v Prusku. Tímto mírem získali také Holanďané možnost svobodného nákupu v Bruggách a přístup na Severní a Baltské moře.

Tento mír by nebyl nejspíš tak úspěšný, kdyby za Hanzu nevyjednával Hinrich Castorp. Tento lűbecký purkmistr dokázal Hanze udržet privilegia a vzdorovat postupujícímu úpadku. Po roce 1488, kdy zemřel, Hanza již nenalezne lepšího stratéga, než byl tento.

Island

Island, ostrov téměř se dotýkající severního polárního kruhu, byl od roku 1263 součástí Norska. Byl cílem převážně anglických obchodníků, kteří zde směňovali vlastní materiál za ryby. Hanzovní obchodníci se na Islandu objevovali od konce 14. století, a to i přesto, že to hanzovní sněmy výslovně zakazovaly.

První plavby na Island se uskutečňovaly z Brém. Hanza na Island vyvážela obilí, mouku, sukna, pivo, slad, sukna, dřevo, kovové zboží nebo dehet výměnou nejen za tresky a rybí tuk, ale i za ovčí kožešiny, skopovou kůži, hovězí a skopové maso, máslo, lůj, vlnu a různé vlněné výrobky. Velký význam měl zejména dovoz síry a sokolů. Na Islandu probíhal výměnný obchod, nejdříve se zboží přepočítávalo na krávy, od roku 1420 na tresky a někdy i na lokty. Jeden loket měl hodnotu dvou ryb.

Nejdříve byly za obchod s Islandem udělovány vysoké pokuty, ale roku 1486 dánský král povolil plavbu na Island. Největšího rozkvětu obchodu na Islandu bylo dosaženo v 16. století, kdy byla dánská vláda zaměstnána domácími rozbroji, a tak měli Němci na Islandu volné ruce. Hanza kompletně ovládla islandský obchod. Roku 1537 byl postaven v Hamburku dřevěný dům, ten byl rozložen a znovu postaven na Islandu. Zde sloužil hamburským plavcům v Hanefjordu. Oficiálně byl hanzovní obchod na Islandu ukončen v roce 1602, kdy byl vyhlášen královský monopol na obchod s Islandem pro města Kodaň, Helsing?r a Malmő. Hanzovní lodě se tam však objevovaly ještě dlouho, protože Dánové si je najímali.

Dánsko

Vztahy s Dánskem byly pro Hanzu velmi důležité. Důvodem byla bezesporu vláda nad průlivem Oresund. Tento průliv byl zvláště pro Lűbeck velice důležitý, protože zde proplouvali často hanzovní lodě a také zde bylo významné obchodní tržiště. Tyto důvody byly často zdrojem válek. Tyto války byly ukončeny mírem ve Stalsundu v roce 1370.

Nejdůležitější obchodní oblastí Dánska byla pro Hanzu paradoxně oblast část dnešního Švédska. Je to oblast kolem poloostrova Skanőr a Falsterbo. Byla to obchodnicky atraktivní oblast, protože zde se vyrábělo velké množství slanečků.

Oblast kolem poloostrova byla bohatá na sledě. Tyto sledi se na pozemcích, zvaných fyty, nasolovali. Největší fyta byla lűbecká, ta měla délku 1 km.

Obchod se sledi byl pro Lűbeck velice výnosný, ale od 15. století se stavy sleďů zmenšovat a rostla konkurence z Nizozemí a Anglie.

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.

Bruggy

Oblast města Bruggy a jeho okolí byla ve středověku známá jako význačná oblast tkalcovství. Toto město mělo také velice výhodnou obchodní polohu, protože zde obchodníci mohli pohodlně doplout zálivem Zwin.

Bruggský kontor se začal s udílením privilegií od roku 1252 vyvíjet a od té doby zažil stálý vzestupný trend. Tyto privilegia udělila Gotlandskému společenství hraběnka Margareta, díky lűbeckému vyslanci Hermanu Hoyerovi a hamburskému radnímu Jordánu z Boizenburgu, kteří s ní obchodovali. Jelikož byla tato privilegia velice často porušována, a tak se hanzovní obchodníci často stěhovali do sousedního města Aardenburgu. Bruggám to samozřejmě neprospělo, protože díky Hanze mělo město zajištěný blahobyt. Hanza zde získala rozsáhlá obchodní práva, např. v roce 1323 Hanza získala pro Bruggy právo výhradního trhu pro vlnu, konopí, len, plátno, kožešiny, vosk a kovy od flanderského hraběte. Jelikož hanzovní práva nebyla ve Flandrech stále dodržována, tak Hanza sáhla k obchodním blokádám a v to v letech 1358-1360 a 1388-1392.

Bruggy byl nejvýznamnější hanzovní kontor, protože to byl jediný trh, na kterém severní Evropa získávala z jižní Evropy mandle, rýži, rozinky, šafrán, kmín, anýz, olej, sůl, mořské houby a bavlnu. Naopak na jih se dodávalo zboží ze severu, a to hlavně kožešiny, vosk a dřevo. Bruggy byla vlastně křižovatka lodí ze všech směrů. Bruggský přístav také sloužil jako zimoviště lodí.

Od začátku 15. století začaly Bruggy postupně upadat. Jedním důvodem je fakt, že se záliv Zwin začal postupně zanášet pískem. Druhým důvodem byla skutečnost, že území Flander ovládl burgundský vévoda, který však místo Hanzy podporuje spíše hanzovní konkurenty Holanďany. Flandry ztratily svou nezávislost, díky které bylo toto území oporou Hanzy. Tato situace byla Hanzou řešena tak, že byl kontor přeložen do Utrechtu. Do Utrechtu však nikdo nechtěl plout, většina obchodníků plula do jiných přístavů, např. do Amsterdamu. Burgundský vévoda obsadil Utrecht. Kontor byl tedy přeložen zpět do Brugg, ale obchodníci ho neradi používali, protože nizozemské provincie Holland a Zeeland Flandry dohonily, a proto měly lepší možnost odbytu.

Do začátku 16. století se většina hanzovního obchodnictva přestěhovala do Antverp. Zde byl zřízen hanzovní kontor, postaven pro obchodníky hanzovní palác, který se příliš nevyužíval, poněvadž si obchodníci zvykli na svůj volný život. Roku 1576 byl tento palác dobyt španělskými vojáky, a tím pádem tento kontor úplně zanikl.

Bergen

Norsko bylo pro Němce zemí velice důležitou, protože zde získávali sušené tresky. Roku 1250 norský král Hakon povolil lűbeckým obchodníkům zůstat v Bergenu i přes zimu. Němcům zde byla pronajímána čtvrť Tyskebryggen ( norsky německé přístaviště ). Tato čtvrť postavená z gardů, což byly řady dřevěných domů, postavené Nory před příchodem Němců. Gardy byly Němci pronajímány a postupně si je obchodníci koupili.

V roce 1343 byla ustanovena organizace německé osady, což mělo za následek, že se z této osady stal hanzovní kontor. Kontor vedlo šest starších. Starším se mohl stát pouze obchodník z Lűbecku. Dále zde bylo osmnáct přísedících. Ustanovení kněze kostela sv. Marie schvaloval rovněž jen Lűbeck. Nadvláda Lűbecku trvala až do 16. století. Nejpozději od poloviny 18. století vedl administrativu bergenského kontoru sekretář. Němečtí obchodníci a řemeslníci tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Bergenský kontor fungoval až do roku 1774, kdy byl Lűbeckem uzavřen.

Hanza z Bergenu dovážela kromě sušených tresek, což bylo základem obchodu s Norskem. Tresky byly loveny cca 1000 km severně od Bergenu, což bylo podstatou zákazu pro obchodníky, aby nepluli severně od Bergenu. Ostatní dovoz měl poměrně malý význam. Vykupovaly se vydří, bobří, medvědí, kuní, hranostají a liščí kožešiny, losí a sobí kůže, sušené nebo nasolené, dále vlna a hrubé vlněné sukno.

Hlavní surovinou vývozu do Norska byla žitná mouka. Ta měla pro zdejší zemi velký význam, poněvadž zdejší výnos obilí byl díky drsnému klimatu velmi malý. Toho němečtí obchodníci využívali při blokádách, když potřebovali potvrdit svá privilegia. Dále Hanza v Bergenu prodávala např. německé pivo, chmel pro výrobu slabého norského piva, německou medovinu, vína a hrubší německá sukna.

Veliký Novgorod

Před příchodem Němců zde existovala obchodní osada Gotlandu. Němci sem poprvé přicházeli v průběhu 12. století. Nejprve byla tato osada německými obchodníky pronajímána. Roku 1184 si Hanza postavila vlastní kostel sv. Petra. Roku 1190 se němečtí lidé podíleli na smlouvě mezi Gotlanďany a novgorodským knížetem Jaroslavem z Novgorodu, která zaručuje obchodníkům privilegia. V roce 1200 si Němci postaví vlastní dvůr, ze kterého se postupně vytvořil kontor ( Petershof ). Do roku 1293 mělo gotlandské hlavní město Visby maximální vliv, od tohoto roku však bylo vystřídáno Lűbeckem na sto let. Následně získají převahu livonská města ( Reval, Dorpat ). V letech 1388 – 1394 probíhala úspěšná blokáda, tím pádem se situace Ruska zhoršila a Rusko proto muselo zlepšit podmínky pro obchodníky.

Do Ruska němečtí obchodníci připlouvali dvakrát ročně, tzv. letní a zimní plavci. Letní plavci sem připlouvali na jaře a odplovali na podzim, zimní zde přebývali od podzimu do jara.

Ve Velikém Novgorodu se kupovaly od Rusů důležité materiály, které v západní Evropě nebyly dosažitelné, hlavně kožešiny, vosk a různé východní zboží. Do Ruska se dovážela západoevropská sukna, kovy, kovové výrobky, soli, evropských vín nebo medoviny. Obchod zde probíhal povětšinou výměnným způsobem.

Do čela kontoru si přítomní volili staršího, který si zvolil čtyři přísedící. V 15. století zde vznikl úřad stálého správce, který musel mluvit rusky a zajišťoval spojení s místními úřady.

Roku 1478 byl Veliký Novgorod dobyt carem Ivanem III. Kontor fungoval do roku 1494, kdy byl definitivně uzavřen.

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Indonésie v bojích o nezávislost – část V.

„Povstaňte, znovu povstaňte, Indonésané, znovu povstaňte a budujte!“28

Nicméně další agresí se Nizozemské království dostalo do mezinárodní izolace a navíc ztratilo podporu indonéských spojenců. Indie, Pákistán, Barma, Ceylon a Saudská Arábie uzavřely holandským společnostem letiště a přístavy. Radě bezpečnosti OSN byla zaslána rezoluce založená na rozhovorech z Dillí, které se konaly ve dnech 20. – 23. ledna 1949. Výsledek těchto debat byl podepsán 15 státy – Afghánistánem, Austrálií, Barmou, Ceylonem, Egyptem, Etiopií, Indií, Íránem, Irákem, Jemenem, Libanonem, Pákistánem, Filipínami, Saudskou Arábií, Sýrií. K těmto protestům se nakonec přidaly i Spojené státy americké, Kuba, Norsko a Čankajškova Čína29. Požadovaly zastavení vojenských operací, propuštění indonéských politiků, zahájení jednání a předání svrchovanosti Spojeným státům indonéským nejpozději do 1. července 1950.

Nizozemí politicky prohrálo a pod pohrůžkou USA, že přeruší finanční pomoc, začalo plnit požadavky. Roem-van Royenova dohoda uzavřená 7. května 1949 ukončila partyzánskou válku. 6. července stejného roku se za ohromných oslav vrátil Sukarno s indonéskou vládou zpět do Yogyakarty. 23. srpna poté došlo k začátku jednání v Haagu, která budou známa jako Konference u kulatého stolu.

2. prosince 1949 byly zástupci Indonéské republiky, Spojených států indonéských a Nizozemského království podepsány tzv. Haagské dohody. V těchto mírových smlouvách se Nizozemí zavazovalo stáhnout až na pár jednotek všechny oddíly koloniální armády, předat svrchovanost Spojeným státům indonéským nejpozději do 31. prosince 1949 a to na celém území bývalé Nizozemské Východní Indie. Pouze Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod holandskou nadvládou a Východní Timor byl ponechán bez diskuze Portugalsku. Územní integrita Indonéské republiky se vrátila do doby uzavření Renvillské dohody a pak na základě předešlých smluv se stala součástí Holandsko-indonéské unie. Pouze otázka odškodnění nebyla dořešena a spory se táhly až do 60. let 20. století.

Přesto se v Indonésii nadále prolévala krev. Muslimští separatisté toužili vyhlásit svůj Darul Islam (Islámský stát) a boje se vedly až do 80. let minulého století. Demobilizovaní holandští koloniální vojáci se nedokázali smířit s vítězstvím Indonésanů. Proto se kapitán Raymond Westerling, tak nechvalně proslulý krutým postupem vůči partyzánům na Celebesu, rozhodl pokusit se o převrat (tzv. APRA Coup d´état) pomocí jím vedené Legie Ratu Adila30. Podle Westerlingova plánu měla tato jednotka obsadit Bandung a Jakartu, zajmout a zabít několik význačných politiků. Poté se měl do bojů zapojit i kontingent vojáků KNIL, kteří byli umístěni na archipelagu na základě Haagských dohod. Přesto, že se Legii Ratu Adila podařilo obsadit městské centrum a kasárny Bandungu 22. ledna 1950, dobýt Jakartu se nepodařilo. A ani již zmíněný holandský kontingent se nezapojil do bojů. Vrchní velení KNIL se odmítlo účastnit dalšího konfliktu. Nakonec Westerling uprchl a jeho jednotka o síle 2 000 mužů se vzdala.

Dále se některé státy s obavami dívaly, jak Indonéská republika pohlcuje jednoho člena federace za druhým. Spojeným státům indonéským se však osudným stalo tzv. Makassarské povstání. Sukarno se především snažil připojit rozlehlou Východní Indonésii, která zabírala Malé Sundy, Celebes a další ostrovy na východ. Proto vyslal do tohoto státu indonéský vojenský oddíl spolu se žádostí, aby se Celebes a sousední ostrovy dobrovolně připojily k Indonéské republice. Nicméně celebeská vláda se raději obrátila na nizozemský sbor KNIL, který zde udržoval pořádek, a požádala jej, aby provedl převrat. Velící holandský důstojník kapitán Abdul Aziz nabídku přijal, protože Sukarno v podstatě porušoval federativní smlouvy Spojených států indonéských. Dokonce tento velící důstojník prohlašoval, že vlastní dokumenty dokazující spolupráci Sukarna se SSSR. Od 5. dubna až do 21. duna 1950 se holandský oddíl KNIL bránil v okolí Makassaru na jižním Celebesu. Nakonec byl kapitán Aziz zajat a indonéské jednotky poté snadno město dobyly.

Tato demonstrace síly Indonéské národní armády přiměla ostatní váhající státy se konečně připojit k Indonéské republice. 17. srpna 1950 Sukarno jednostranně vystoupil z Holandsko-indonéské unie, zrušil Spojené státy indonéské a tak vznikla jediná Indonéská republika. O čtyři roky později poslední voják Královské nizozemské východoindické armády opustil území archipelagu. Roku 1962 byl připojen Západní Irian a Východní Timor byl anektován roku 1975. Tehdy zavlála nad souostrovím červenobílá vlajka a v celé Indonésii zněla státní hymna – Indonesia Raya. Heslo Indonéské republiky plně vystihovalo danou situaci. Bhinneka Tunggal Ika – různí, ale jednotní.

 

28 Sukarno, Ahmed: Leť, Radjawali!: Řeč k desátému výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie 17. srpen 1955 in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 268.
29 Čankajškova Čína – po sesazení posledního císaře v r. 1911 se stala Čína demokratickým státem v čele s Kuomintangem, koaličním blokem komunistů a nacionalistů. Ty však sjednocovala pouze jediná osoba – dr. Sunjatsen (1866 – 1925). Roku 1927 se komunisté v čele s Mao Ce-tungem (1893 – 1976) odtrhli, protože nesouhlasili s názory nového antilevicového vůdce nacionalistů gen. Čankajška (1887 – 1975). Mezi těmito frakcemi se rozhořela krvavá válka, která byla ukončena až invazí Japonska do Mandžuska (severovýchodní Čína), odkud císařské oddíly dále pronikaly do vnitrozemí. Nové nebezpečí tak donutilo Mao Ce-tunga a Čankajška uzavřít mezi sebou napjaté příměří. Nicméně po r. 1945 se bratrovražedné boje rozhořely nanovo a s ještě větší intenzitou. Ale štěstí se začalo přiklánět na stranu komunistů. Čína byla zpustošena a její obyvatelstvo doufalo v nezkorumpovanou vládu a v sociálnější stát než byla Čankajškova diktatura. Právě v lednu r. 1949, v době konference v Dillí, Mao Ce-tungovy armády zatlačovaly síly nacionalistů k východnímu pobřeží. Během jara byly nakonec poslední loajální síly Kuomintangu evakuovány spolu s Čankajškem a státním zlatem na ostrov Tchaj-wan, kde byla vyhlášena Čínská republika. Mao Ce-tung nakonec 1. října stejného roku vyhlásil Čínskou lidovou republiku.
Více informací o změnách režimu a občanských válkách na území Číny můžete najít v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 – 1941 od Dagmar Moravcové, Pavla Běliny a Marka Pečenka (vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku v r. 1994), a dále také v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995 (viz zdroje).
30 Legie Ratu Adila, známá též jako Legie Spravedlivého prince nebo jako Angkatan Perang Ratu Adil (APRA) – jednotka tvořená bývalými vojáky koloniální holandské armády, radikálními muslimy, indonéskými křesťany a antirepublikány; jméno je odvozeno z indonéské středověké pověsti, předpovídající příchod Ratu Adila (neboli Spravedlivého prince), který bude mít turecké předky a spasí celé souostroví; „Turek “ Westerling se s touto postavou pravděpodobně ztotožnil.