Trapezuntské císařství ve 13. století

Trapezuntské císařství bylo jedním z následnických států Byzantské říše. Rozkládalo se na úzkém pásu severovýchodního pobřeží Malé Asie, tedy u Černého moře, a hlavním městem byl Trapezunt.

Trapezuntské císařství vzniklo v roce 1204 v reakci na pád Konstantinopole do rukou křižáků. Oblast, kterou ovládalo, však už delší dobu jevila menší či větší separatistické tendence, jejichž zárodky lze hledat už na přelomu 11. a 12. století. Nebylo ani divu, neboť se jednalo o poměrně bohaté území, jehož města zažívala rozmach řemesel a obchodu, kterému samozřejmě překážela silnější centrální vláda.

Úplné osamostatnění však nadešlo až s pádem Konstantinopole. Prvním císařem se stal Alexios I. Komnenos (vláda 1204-1222), vnuk byzantského císaře Andronika I. Komnena (vláda 1183-1185). Ten do velké míry vděčil za existenci svého trůnu akcím Gruzínského království, jehož královna Tamara se postavila Seldžukům a umožnila tak upevnit moc budoucího císařství v oblasti Pontu (i s gruzínskou vojenskou pomocí). Nebyla to nijak náhodná pomoc, neboť Alexios i jeho bratr David, který mu v jeho vládě pomáhal, vyrostli na gruzínském královském dvoře. Královna tak ovšem zároveň získala na pobřeží Černého moře cenného a oddaného spojence.

Nový stát se ihned vrhl do výbojů, které vedl především David a které směřovaly na západ. Jeho postup byl rychlý a brzy území císařství sousedilo s jiným nástupnickým státem Byzance – Nikájským císařstvím. Ovšem ani samotný Trapezunt nebyl v bezpečí – někdy v letech 1205/1206 jeho hlavní město oblehl ikonský sultán, který se chtěl zbavit nového nepříjemného souseda. Město se však podařilo ubránit a Turci byli nuceni prozatím odtáhnout. Hůře se dařilo na západních hranicích, kde brzy některé nedávné zisky padly do rukou Nikájského císařství (území západně od Sinope). Alexios se totiž postavil na stranu Latinského císařství, křižáckého státu s centrem v Konstantinopoli, což mu přineslo porážku a nepřátelství od přímých sousedů z Nikájského císařství. A ani Turci dlouho neotáleli s novým tažením a roku 1214 obsadili město Sinope samotné.

Trapezuntský císař se v té chvíli dokonce stal vazalem ikonského sultána. Samotné zemi však nedávné neúspěchy výrazně neuškodily, probíhal v ní další hospodářský rozvoj, zčásti zapříčiněný samotnými výhodnými geografickými a klimatickými podmínkami, a zčásti i dobrými obchodními styky – zejména s italskými městskými státy (hlavně Janovem, který měl v té době velký vliv na území okolí Černého moře).

Po Alexiově smrti nastoupil na trůn jeho zeť Andronikos I. (vládl 1222-1235). I on se musel vypořádat s hrozbou Seldžuků, která se vystupňovala několika vzájemnými nájezdy, na které zareagoval ikonský sultán Kay Ka’us I. pochodem na Trapezunt, jehož zdi byly tehdy považovány za nedobytné. Sultán se proto rozhodl, že města získá z moře. Ani zde ale neuspěl. Nakonec skončilo obléhání pro Turky katastrofou, když se náhle přihnala velká bouře, která jejich armádu doslova rozmetala. Sám sultán byl padl do zajetí.

Andronikos I. jej však přijal s veškerými poctami. Za mír nechtěl nic jiného, než aby skončilo podřízené postavení jeho císařství vůči sultanátu, kterému by už dále nebylo povinno ani vojenskou pomocí ani tributem. Sultánovi nezbylo než souhlasit – Trapezuntské císařství se tak opět stalo nezávislým.

Tento stav však neměl trvat moc dlouho, už roku 1230 byl císař donucen zapojit se do konfliktu mezi Ikonským a Chórezmským sultanátem. Postavil se však na špatnou stranu a porážka sil Chórezmského sultanátu v bitvě u Aklatu znamenala ztrátu zisků z nedávné porážky Kay Ka’use I. u Trapezuntu. Císařství se tam znovu muselo podřít muslimské moci.

Poté uběhlo několik klidnějších let, během kterých po Andronikově smrti nastoupil Jan I. (syn Alexia I.) jehož krátká vláda (1235-1238) se nestihla zapsat do dějin něčím významnějším. Po něm se císařem stal jeho mladší bratr Manuel (vláda 1238-1263). I on zůstával v podřízeném postavení vůči Ikonskému sultanátu, kterému musel vytrhnout na pomoc v boji proti Mongolům. Sultánovo vojsko s pomocnými sbory však bylo roku 1243 tvrdě poraženo v bitvě u Köse Dag (v dnešním severovýchodním Turecku), což byla událost, která zahájila úpadek tohoto muslimského státu a zapříčinila podřízení Manuelova císařství mongolskému chánovi.

Hvězda Trapezuntu i přesto stoupala stále výš. Císař dokonce v roce 1253 vyjednával o dynastické alianci s Ludvíkem IX., králem francouzským, ze které ale nakonec sešlo. V roce 1258 došlo k významné události, která se vzápětí nepřímo dotkla i císařství. Mongolskému chánovi se podařilo dobýt Bagdád (který následně vyplenil), přes který dosud vedla slavná Hedvábná stezka. Ta se nyní přesunula poněkud severněji, přičemž vedla i přes Trapezunt, který tak začal náhle zažívat období ještě většího rozkvětu.

Když roku 1261 obnovil Michael VIII. Palaiologos dobytím Konstantinopole Byzantskou říši, odmítl se Manuel I. na jeho žádost vzdát nároků na trůn. Nebylo divu, neboť musel vědět, že by tím více ztratil, než získal, a myšlenka na byzantský císařský trůn byla příliš lákavou. Po jeho smrti nastoupil na uvolněný trůn jeho syn Andronikos II. (vládl 1263-1266), kterého vystřídal nevlastní bratr Jiří I. (vládl 1266-1280).

Jiří se pokusil ve spolupráci se sicilským králem Karlem I. z Anjou postavit byzantskému císaři Michaelu VIII., to však (spolu s jeho neschopností plnit vazalské závazky) způsobilo jeho pád. Mongolský vládce, chán Abaqa, ho roku 1280 povolal na svůj dvůr. Na cestě k němu byl však zrazen a zbaven trůnu.

Císařem se stal další Manuelův syn – Jan II. (vládl 1280-1297). I on zpočátku nezastával smířlivý postoj k byzantskému císaři Michaelovi, se kterým se přel o svůj titul „Císaře Římanů“. V tváří v tvář dalšímu konfliktu se však obě strany dohodly. Potvrzením dohody byl manželský svazek mezi Janem II. a Michaelovou dcerou Eudokií.

Zatímco císař uklidňoval spory se západními sousedy, využil jeho absence gruzínský král David VI. Narin, který se pokusil obnovit vliv své země v Trapezuntském císařství. Díky dílčím úspěchům a obsazení několika oblastí se mu dokonce podařilo na trůn jako císařovnu prosadit Janovu nevlastní sestru Theodoru (roku 1284). Už následujícího roku ji ale Jan porazil a znovu plně obnovil svou vládu. Další roky jeho vlády vedly k další prosperitě jeho země – podařilo se mu na Turcích dobýt některá území a snad se i zbavit mongolské nadvlády. Po jeho smrti ho nahradil syn Alexius II., jehož vláda (1297-1330) už ale spíše spadá do století následujícího.

13. století bylo pro Trapezuntské císařství náročným obdobím, které plně prověřilo možnosti nového státu i schopnost jeho vůdčích osobností. Dynastii Komnenovců se přes veškeré nesnáze podařilo stabilizovat svou pozici na mezinárodním poli a úspěšně bránit svou zem proti tlaku mnohých nepřátel. Ovšem ani další roky nebyly pro tento stát nic jiného než další, nikdy nekončící zkouškou.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 12.1.2009):
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Wikipedia – anglická verze