Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze