Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze