Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty