Archiv pro štítek: 17. století

Mijamoto Musaši

(1584-1645)

Mezi japonskými samuraji existuje mnoho legend, ovšem mezi nimi jedno z předních míst zabírá Mijamoto Musaši, slavný šermíř, vítěz mnoha soubojů a autor Knihy pěti prstenů, dodnes studovaného díla věnovaného soubojům.

Musašiho mládí

Mijamoto se ještě pod svým chlapeckým jménem Bennosuke narodil v malé vesničce nacházející se zřejmě v provincii Harima na ostrově Honšú. Jeho otcem byl Hirato Munisai, zkušený samuraj. Jeho matka brzy zemřela a malý Bennosuke byl vychováván svoji macechou, která ho ale kvůli jeho tvrdohlavé povaze svěřila do výchovy u strýce Dórina, který byl knězem v nedalekém chrámě.

V té době se malému Bennosukemu dostalo prvního výcviku z rukou jeho otce. Tento výcvik však kvůli napětí mezi oběma netrval dlouho a otec navíc zřejmě zakrátko i zemřel.  Bennosuke se však své šermířské budoucnosti nechtěl vzdát a ve věku pouhých třinácti let vyzval na souboj Arima Kiheie, potulného samuraje studujícího bojové techniky.

Když zoufalý mnich Dórin dorazil za čekajícím Arimem a oznámil mu, že jej vyzval malý nezkušený chlapec, zkušeného bojovníka to rozesmálo, byť jeho čest si stále žádala omluvu. V tu chvíli ale zasáhl Bennosuke a s výzvou na rtech se nečekaně vrhl na Arima a překvapeného ho udolal pouhým kusem dřeva.

Bennosuke poté přijal mužské jméno Mijamoto Musaši a tři roky po souboji, v roce 1599, opustil rodný kraj a vydal se na cestu za studiem bojového umění a získáním slávy. Japonsko té doby bylo neklidnou zemí zmítanou boji feudálních pánů. Musašiho klan v nich přísahal věrnost klanu Tojotomi, který se postavil snahám klanu Tokugawa o získání šógunátu.

Musaši se pak možná účastnil i rozhodující bitvy celé války, která se odehrála roku 1600 u Sekigahary a která znamenala drtivou porážku klanu Tojotomi. Musaši poté mizí ze záznamů, bezpochyby musel jako člen poražené armády utíkat, a poté se zřejmě někde v ústraní věnoval pilování svého šermířského umění. Jeho styl byl totiž odlišný, v boji oproti zvyklostem používal oba samurajské meče.

Mistr samurajských soubojů

Roku 1604 nicméně Musaši dorazil do Kjóta, kde zahájil sérii svých soubojů, zejména proti šermířům ze slavné školy Jošioka, které všechny vyhrál. Nejslavnějším soubojem byl ten proti mistru školy, Jošioku Seidžúróvi. Zkušeného mistra vyvedl z rovnováhy Musašiho pozdní příchod a rozzuřený Seidžúró byl pak v souboji na jediný úder Musašim zasažen do levého ramene.

Seidžúróva levá ruka zchromla a on se vzdal mistrovství ve škole ve prospěch neméně schopného bojovníka jménem Jošioka Denšičiró, který okamžitě vyzval Musašiho k souboji. Jenže opět se opakoval scénář Musašiho pozdního příchodu, který jeho protivníka rozhodil. A s ním se opět opakovala i protivníkova porážka.

Takovou potupu cti nemohla rodina Jošioko tolerovat, zvlášť když v jejím čele stál pouze dvanáctiletý Jošioka Matašičiro. Na místě příštího souboje tak připravil past s úmyslem připravit Musašiho o život, když na něj ve skrytu měla čekat skupina šermířů a vojáků s luky a mušketami.

Musaši, který cítil nebezpečí, ovšem na místo dorazil s předstihem. Když pak viděl číhající nepřátele, překvapivě na ně zaútočil, zabil Matašičira a úspěšně celé bandě unikl. Následně Musaši Kjóto opustil, vždyť porazil jeho nejslavnější školu, a vydal se na další cestu. Následovalo množství dalších soubojů, ve kterých si vítězný Musaši obvykle pro porážku protivníka vystačil s pouhým bokenem, dřevěným cvičným mečem.  Takto prý dosáhl okolo šedesáti vítězných duelů – aniž by byl jedinkrát poražen. Mnozí navíc toto číslo ještě považují za podsazené.

Zkušený šermíř

Mijamoto MusašiV roce 1612 přišel další důležitý okamžik Musašiho života, souboj s mistrem Sasakim Kodžiróem, zvaným Démon západních provincií. A Musaši opět dorazil pozdě. O důvodu pozdního příchodu se vedou spory a jednou z teorií je třeba ta, že Musaši čekal, až bude slunce v takové pozici, že bude oslepovat jeho protivníka.

Tak či tak, Musaši zvítězil a zabil svého protivníka.  Opět bokenem – který si prý údajně navíc vyřezal z vesla lodi, na které na místo souboje připlul.

V letech 1614-1615 se Musaši znovu zapletl do bojů mezi klany Tojotomi a Tokugawa. Vůdce klanu Tokugawa Iejasu totiž seznal, že poražený protivník z předchozí války představuje příliš velkou hrozbu pro jeho šógunát. Klan Tojotomi byl nakonec drtivě poražen a Musaši přešel do služeb vítěze. Jeho pánem se stal Ogasawa Tadanao, pod nímž se Musaši stal poradcem například při stavbě hradu Akaši a založení města Himedži.

V té době přijal adoptivního syna Mijamota Mikinosuke. V roce 1622 se ale znovu vydal na cesty. V hlavním městě Edu se pokusil dostat se do pozice šógunova šermířského mistra, ale protože ten už dva měl, byla jeho žádost odmítnuta. Na další cestě adoptoval Musaši druhého syna, Mijamota Joriho, a společně putovali až do Ósaky, kde na čas zůstali.

Závěr života

V roce 1626 spáchal Mikinosuke seppuku, jelikož jeho pán zemřel. Jori vstoupil do služby k vybranému pánovi a Musaši se s ním po čase opět vydal na cesty. Na nich s přestávkami zůstal až do roku 1633, kdy začal trávit stále více času u šlechtice Hosokawy Tadatošiho. Právě u něj položil základy svého díla, Knihy pěti prstenů, a přijal třetího adoptivního syna. Smrt jeho patrona Tadatošiho však Musašim otřásla. Stáhl se pak raději do ústraní a pokračoval v psaní svého díla.

Následně se na odpočinek přestěhoval do jeskyně Reigandó, ve které na počátku roku 1645 dokončil i Knihu pěti kruhů. Jen o několik měsíců později zemřel. Těsně před svou smrtí se nechal zvednout a připnout opasek s meči. A v posezu s jedním kolem pokrčeným nahoru, mečem v levé ruce a rákoskou v pravé, i zemřel.

Tak skončil život jednoho z nejproslulejších japonských šermířů, po více než šesti desetiletích života a nejméně stejném množství vítězných soubojů. Takto zemřel Mijamoto Musaši, samuraj, který nikdy nepoznal porážky.

Zánik Hanzy

Postupující úpadek Hanzy se snažila Hanza řešit, a to jmenováním syndika v roce 1556, kdy se jím stal Dr. Heinrich Sudermann. Na hanzovním sněmu v roce 1557 byly podepsány smlouvy o užším svazku. Hanzovní sněm schválil statut Brugg, které jsou povinny účastnit se hanzovního sněmu. Spory byly řešeny smírčím soudem nebo hanzovním sněmem. Odvolání na cizí soud, i říšský, bylo zakázáno. Tento sněm také prosadil různé změny, např. výluku daného města při neposlušnosti. Reformy načas pozitivně ovlivnily vývoj Hanzy.

Většina vnitrozemských měst zaznamenávala úpadek, až na Hamburk a Amsterdam, který se stal dědicem Brugg. Hamburské lodě pluly za přispění cizích obchodníků do vzdálených zemí, např. do Maroka a Brazílie. Podobný rozvoj zaznamenala i další města, např. Gdaňsk, kde však cizinci nebyli zrovnoprávněni s občany. Do konce existence byl vedoucím městem Hanzy Lűbeck. Žádný výraznější rozmach však už do konce existence Hanzy nezaznamenal, dokonce byl postupně předstižen Hamburkem.

Společenství stíhala jedna katastrofa za druhou. Roku 1558 se Dorpatu a Narvy zmocnili Rusové. Poté roku 1566 utrpěl Lűbeck námořní porážku u Gotlandu. Od roku 1563 je Lűbeckem vedena poslední hanzovní válka, a to po boku Dánska proti Švédsku. Válka je ukončena mírem ve Štětíně, který Hanze potvrzuje volný obchod ve Švédsku nebo svobodnou cestu do Narvy. Většina smluvních věcí je však nedodržena, a tak obchod Hanzy probíhá za cenu ztrát velkého množství obětí.

Cizí, zvláště angličtí, obchodníci pronikali do hanzovních měst. Roku 1567 získali angličtí obchodníci privilegia v Hamburku a roku 1579 v Elbingu. Naopak anglická královna Alžběta I., jako reakci na vyhlášení zákazu obchodu s Merchant Adventurers od Rudolfa II., uzavřela londýnský kontor Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Londýna. Stalhof byl sice po několika letech otevřen, ale již se nedokázal vzpamatovat.

Roku 1576 vtrhli španělští vojáci do hanzovního paláce v Antverpách a vyhnali poslední hanzovní obchodníky z paláce a přebudovali ho na kasárna a nemocnici.

Definitivní zánik Hanzy způsobila třicetiletá válka. Hanza za této války zůstala neutrální. Roku 1621 Švédové vtrhli do Livonska a zmocnili se Rigy. Roku 1626 švédský král Gustav Adolf provádí pruské polní tažení. Roku 1628 se uskutečnil hanzovní sněm, který ustanovil pasivní odpor, kterým znemožnil císařskému vojevůdci Albrechtu z Valdštejna, jenž v témže roce obléhal Stralsund, dobýt baltské pobřeží. Generál Tilly dobyl a vyplenil v roce 1631 Magdeburk. Švédsko z této války vyšlo jako vítěz, ovládalo pobaltské země a roku 1645 dokonce dobylo Gotland.Postupující úpadek Hanzy se snažila Hanza řešit, a to jmenováním syndika v roce 1556, kdy se jím stal Dr. Heinrich Sudermann. Na hanzovním sněmu v roce 1557 byly podepsány smlouvy o užším svazku. Hanzovní sněm schválil statut Brugg, které jsou povinny účastnit se hanzovního sněmu. Spory byly řešeny smírčím soudem nebo hanzovním sněmem. Odvolání na cizí soud, i říšský, bylo zakázáno. Tento sněm také prosadil různé změny, např. výluku daného města při neposlušnosti. Reformy načas pozitivně ovlivnily vývoj Hanzy.

Hanza se nevzpamatovala, protože po vestfálském míru v roce 1648 bylo hanzovní zázemí naprosto zničeno. Nezůstalo žádné obyvatelstvo, které by dodávalo obilí a dováželo zboží z cizích zemí.

Lűbeck se neúspěšně pokoušel roku 1651 svolat hanzovní sněm. Ten byl několikrát odložen, takže se konal až v roce 1669. Tohoto sněmu se účastnilo pouhých devět měst: Lűbeck, Hamburk, Brémy, Gdaňsk, Kolín nad Rýnem, Osnabrűck, Rostock, Brunšvik a Hildesheim. Byl to poslední hanzovní sněm.

Města již dále nestála o rozvoj svého společenství, a tak Hanza formálně pokračovala jako svazek Lűbecku, Hamburku a Brém. Jejich spolek přetrval do roku 1937, kdy nacisté zrušili samostatný statut Lűbecku a začlenili jej do Šlesvicka-Holštýnska.