Archiv pro štítek: Byzantská říše

Konec Kontastantinopole – část I.

Pád Konstantinopole je událost, ke které se schylovalo už celá desetiletí před tím než k ní došlo. Byl to důsledek kritického oslabení kdysi mocného státu. Kořeny lze hledat zejména v roce 1204, kdy byla Konstantinopol dobyta 4. křížovou výpravou. Následovníci někdejších východořímských císařů své sídlo přenesli do Nikáje. Když pak byla roku 1261 Konstantinopol dobyta zpět, někdejší moc byla v troskách.

Úpadek

Oslabený stát se nemohl ubránit rostoucímu tureckému ohrožení. Měl příliš nepřátel (včetně křesťanů), než aby dokázal své spory řešit na delší dobu než několik let. Ani spojenců nebylo mnoho. Tehdejší křesťanský svět rozdělovalo schizma západní a východní církve, které se během století začaly od sebe do velké míry odlišovat. Ani o své schopné diplomaty se Byzantinci plně opřít nemohli, protože ti už neměli dostatečné prostředky, které potřebovali pro uskutečnění svých myšlenek. Navíc na východě povstal nový muslimský soupeř, který byl jednotnější než státní útvary jej předcházející – osmanská říše.

Zakladatel této říše, Osman, byl nejprve jen jedním z vládců téměř samostatných státečků, ve které se prakticky rozpadlo panství seldžuských Turků po nájezdech Mongolů v polovině 13. století. Byzantinci vzestup nového státu zprvu přehlédli, ale ani později při nich nestálo štěstí, když žoldáci z Katalánské společnosti, kteří byli proti Osmanovi vysláni, jej sice porazili, ale nedlouho poté se sami obrátili proti svým bývalým pánům.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Role křesťanské Evropy

Ani ostatním křesťanským panovníkům nemohla být hrozba Osmanů lhostejná. Zejména král uherský Vladislav, srbský despota Jiří Brankovič a albánský vůdce Skanderbeg vytáhli na papežovu výzvu roku 1444 do boje. Brzy se k nim připojili i papežské oddíly vedené kardinálem Caesarinim. Po naoko uzavřeném příměří s Muradem II. byl zejména kardinál stále odhodlán jednat. Přísaha daná nevěřícímu nebyla podle něj pro křesťana závaznou.

V té chvíli došlo v křesťanském vojsku ke kritickým neshodám. Mnozí s porušením slibu nesouhlasili. Císař Byzance Jan VIII. Odmítl poskytnout pomoc. Jiří Brankovič stáhl své muže, ale ani ti co zůstali se neshodovali ve své strategii. Výsledkem byla katastrofální porážka v listopadu 1444 u Varny, kde padl jak uherský král, tak kardinál. Jen o čtyři roky později byli Uhři znovu poraženi a jejich vojenská moc byla nadlouho zlomena.

V té chvíli už nebylo další křesťanské mocnosti, která by se odhodlala se vší postavit Turkům na odpor a pomoci Byzanci v kritickém okamžiku, který se rychle blížil. Když pak Murad II. roku 1451 zemřel, nastoupil na uvolněný trůn mladý sultán Mehmed II., který nesdílel otcovu spíše mírovou politiku a otevřeně dával najevo svou touhu dobýt Konstantinopol. Proti němu stál schopný, ale prakticky bezbranný císař Konstantin XI. Palaiolog. Karty byly rozdány a Mehmed jen čekal na záminku, pod kterou by válku mohl rozpoutat.

Snaha o podporu prostřednictvím sjednocení křesťanství

Byzantští císařové byli nuceni hledat si spojence na co nejvíce frontách. Nakonec se odhodlali k zoufalému kroku a zavrhli samostatnost své církve a rozhodli se ji spojit se západní. Roku 1369 se císař Jan V. osobně podrobil císaři a prozatím jen formálně spojil obě církve dohromady. Šikovně ale nezahrnul do tohoto podrobení své poddané. Přesto se proti jeho činu vznesla celá řada kritiky, jak mezi učenci, tak obyčejným lidem. Mnozí v ní viděli zradu ideálů a učení východního křesťanství.

Ovšem jeho jmenovec Jan VIII. se rozhodl prosadit ještě větší sblížení s římskou církví. Výsledkem bylo zdánlivé sjednocení s Římem, ale naopak rozkol v církvi řecké. A ani papež nedokázal prosadit nějakou výraznou pomoc Konstantinopoli, natož pak křížovou výpravu, v niž císař doufal. Paradoxně se tak ještě více oslabil.

Příležitost k útoku

Záminka, na kterou Mehmed čekal, přišla hned zpočátku jeho vlády, kdy proti jemu samotnému vypukla vzpoura. Konstantin, povzbuzený zdánlivou nejistotou mladého panovníka, k němu vyslal poselstvo, které si mělo vyžádat peníze, které byly slíbeny na vydržování Orchana, Mehmedova příbuzného a případného kandidáta na trůn. Císař si však neuvědomoval, že sultánova pozice je pevnější než se zdá. Brzy se zbavil rebelů a začal se připravovat k útoku na Konstantinopol. Prvním krokem byla stavba hradu, dnes známého jako Rumeli Hisar, který měl být jedním z důležitých opěrných bodů. Osazen děly totiž omezoval průjezd lodí, které proplouvají Bosporem. Schylovalo se k obležení.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze