Archiv pro štítek: Chorvatsko

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Tomislav

(???-928)

Tomislav I. byl vládcem Chorvatska v raném středověku. Jako první získal královský titul a jeho vláda znamenala pro Chorvatsko období rozkvětu jeho moci a zejména jeho první sjednocení.

Jeho mládí i původ jsou zahaleny tajemstvím. Můžeme se jen dohadovat o jeho rodičích, ačkoli dnes je historiky považován za syna Muncimira, vévody Dalmatského Chorvatska. Jisté je až to, že se roku 910 stal vévodou. Hned zpočátku vlády se mu podařilo odrazit vpád Maďarů a to pravděpodobně i za určité podpory nových slovanských přistěhovalců, kteří v Chorvatsku hledali úkryt před nájezdníky, kteří je vytlačili z jejich severnějších domovin. Novému panovníkovi se také povedlo připojit ke svému panství Pannonské Chorvatsko a vytvořit tak první jednotný chorvatský stát.

Netrvalo dlouho a tato nová mocnost byla zatažena do byzantsko-bulharského konfliktu. Císaři Konstantinovi VII. se podařilo Tomislava přesvědčit, aby mu pomohl v boji proti bulharskému panovníkovi Simeonovi. Odměnou mu za to krom jiného byla i některá města na dalmátském pobřeží, která mu císař daroval. Chorvatsko se pak zapojilo hlavně do konfliktu o Srbsko, které bylo dalším z byzantských spojenců. Když pak byla srbská země roku 924 obsazena, bylo jasné, že nemůže trvat dlouho, než přijde na řadu i Chorvatsko. Do Tomislavovy země prchla řada Srbů, kteří se obávali bulharské nadvlády.

Někdy v době po získání pobřežních měst od Byzance Tomislav zpochybnil suverenitu arcibiskupství v Nin, které mělo Chorvatsko na starost. V roce 925 svolal papež synod do Splitu, aby vyřešil tuto situaci a v dopise, který pak Tomislavovi poslal, ho uznal za krále. Na následujícím synodu v roce 927 byla Tomislavův návrh uznán a o oblast Chorvatska se začalo starat arcibiskupství ve Splitu.

Na jaře 927 konečně přišel očekávaný útok bulharské armády. Její velitel Alogobotur však podcenil počet i zkušenosti Chorvatů a byl na hlavu poražen v bitvě na Bosenské vysočině v květnu 927. V roce 928 se ale Tomislav, který byl nyní na vrcholu své moci, náhle vytrácí z politiky. Snad je zavražděn nebo možná umírá normální smrtí, jisté ale je, že jeho vláda končí a na královský trůn nastupuje jeho syn (nebo mladší bratr) Trpimir II.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Mojmir