Archiv pro štítek: Mamlúcký sultanát

Obléhání a pád Akkonu

Obléhání Akkonu a události mu předcházející byly posledním obdobím existence křižáckých států ve Svaté zemi. Nevyhnutelný pád tohoto města předznamenal další vývoj v přilehlých oblastech v následujících stoletích. Byl to konec jedné doby a začátek další, ve které se z křesťanských útočníků stanou spíše obránci.

Počátek konce

Jedním ze zlomových dat předcházejícím obležení Akkonu byl rok 1250. kdy na území Egypta vznikl mamlúcký sultanát (velkou spojitost s tím měly i události sedmé křížové výpravy). Ten se během následujících let rozšířil na další území. V Sýrii se několikrát střetl s Mongoly, kteří jeho vojskům nedokázali odolat. Po ukončení první fáze bojů se sultanát obrátil směrem ke zbytkům křižáckých států a během let 1265-1268 se mu podařilo získat velkou část jejich území (jmenovitě třeba Haifu, Caesareiu, Arsúf či Antiochii).

Křesťanský svět na tuto vlnu dalšího muslimského dobývání reagoval novými křížovými výpravami, které už ale zdaleka nedosahovaly velikosti či trvání svých předchůdkyň, a proto byly předem odsouzeny k nevýrazným úspěchům či porážkám. Dokonce ani na osobní neléhání papeže Řehoře IX. nezareagovaly evropské křesťanské státy nějakou větší výpravou. Mnohdy je to přisuzováno změnám ve společnosti – například korupci a zbohatnutí samotné církve a jejích představitelů. Vliv měly určitě i vnitřní problémy v některých zemích a postupný odklon zahraniční politiky směrem od Svaté země, tak jak se ukázalo v následujících stoletích.

Muslimské útoky nicméně neustávaly a situace se nadále zhoršovala. V roce 1276 dokonce jeruzalémský král Jindřich II. opustil zbytky své země a přeplavil se na Kypr, odkud poté vládl. O tři roky později padlo město Tripolis a křižákům z významnější měst s větší posádkou zůstal jen přístav Akkon.

Obléhání Akkonu

Paradoxně jediná pomoc, která do Svaté země vyrazila, přispěla k jejímu pádu. Bojovníci z Toskánska a Lombardie, dodatečně částečně posílení vojáky sicilského krále, úspěšně přepluli Středozemní moře a horliví se zapojit do bojů, přepadli u Akkonu v srpnu 1290 skupinu muslimských obchodníků, které povraždili. Tím však nevědomky zadali záminku mamlúckému sultánovi k otevřené válce. Toho totiž dosud drželo na uzdě domluvené příměří.

Křesťanská rada, která proběhla v Akkonu, se za své „bojovníky“ po dohadech nakonec postavila a dokonce oznámila, že muslimové si za svou smrt mohou díky neopatrnosti sami. Reakce sultána byla rychlá a vyústila v prakticky okamžitou mobilizaci jeho armád.

Samotné obléhání začalo 6. dubna, kdy Akkon obklíčila téměř dvakrát tak silná mamlúcká armáda. Přestože přesně o měsíc později dorazily posily od Jindřicha II. z Kypru, město 18. května padlo. Zajímavostí je, že ještě několik dní se řádovým rytířům dařilo udržet své velitelství ve městě.

Následky

Málo se ví, že Akkon nebyl poslední křižáckou državou, která padla – byl pouze poslední z těch v té chvíli významných. Všechny ostatní byly ale prakticky dobyty do konce srpna tohoto roku. Jedinou výjimkou byl ostrůvek Arwad u syrského pobřeží ležící severně od Tripolisu. Ten se stal výchozím bodem pro menší pokusy o znovuzískání některých území (dokonce ve spolupráci s Mongoly). Jeho posádku tvořili zejména templáři, kteří se také starali o jeho obranu, když jej v roce 1302 oblehla mamlúcká armáda. Pod slibem bezpečného odchodu se 26. září vzdali. Mamlúčtí velitelé je podvedli, templářské rytíře pozatýkali a zbytek posádky povraždili.

Za oficiální konec křížových výprav je ovšem považován pád Akkonu. Zájmy křesťanské Evropy se v té době už začaly obracet jiným směrem, přímo k vlastním hranicím. Jeruzalémské království alespoň oficiálně přečkalo tento zvrat na Kypru (ačkoli vzhledem k jménu už se jednalo o pouhý titul jeho panovníků, bez faktických držav), ale už nemělo dost peněz ani ostatních prostředků, aby se pokusilo jakkoli zvrátit nastolenou situaci.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
NationMaster: Siege of Acre
Mediaval Sourcebook: The Fall of Acre 1291 – výňatek z popisu Svatých zemí