Archiv pro štítek: Napoleonské války

Poloostrovní válka – anglické osvobození Portugalska

Angličané už delší dobu s nemalým zájmem sledovali Napoleonovo tažení Pyrenejským poloostrovem. Není proto divu, že, přes omezené množství vlastních dostupných jednotek, nakonec souhlasili se španělskou žádostí o pomoc (byť ta zprvu žádala jen o peníze). Velení expedičního sboru, původně připraveného k cestě do Jižní Ameriky, bylo svěřeno zkušenému ambicióznímu generálovi Arthuru Wellesleymu (budoucími vévodovi z Wellingtonu), který se velkou měrou zasadil o spuštění tohoto tažení.

 

Začátek tažení

Anglické sbory po klidné cestě přistály 24. července 1808 v Portu, kde je vítaly nadšené davy. Samotné vylodění necelých devíti tisícovek vojáků proběhlo v přístavu Figuera de Foz, umístěném severně od Lisabonu, 1. srpna. Jen o pár dní později dorazily pětitisícové posily z oblasti Sicílie a Gibraltaru.

Wellesleyovým hlavním protivníkem se měl stát generál Junot. Ten, překvapen vyloděním, byl nucen narychlo stahovat své dosud rozptýlené jednotky, starající se o uklidňování místních povstání. Angličané opustili Figuera de Foz až 9. srpna a následně se spojili s pěti tisíci Portugalců přislíbených biskupem z Porta, jedním z vůdců povstání.

Brzy narazili na stopy před nimi ustupující téměř pětitisícové divize generála Delabordeho, která se chtěla spojit s Junotovými silami v oblasti Lisabonu, čímž by vzniklá francouzská armáda získala mírnou početní převahu. 15. srpna došlo k prvnímu menšímu střetu u městečka Obidos, při kterém se nechali Angličané vyprovokovat k přestřelce, která je stála takřka tři desítky mrtvých či raněných mužů.

 

Střetnutí u Roliçy

K většímu boji však došlo až 17. srpna v okolí města Roliça. Britové se před ním z pochodového útvaru rozvinuli do tří linií, následovaných ve středu nevelkou anglickou jízdní silou. Po vrcholcích na levém boku ji pak kryla nevelká kolona, které byla jedinou záštitou před případnými francouzskými posilami nacházejícími se tím směrem. Wellesley však spoléhal na zprávy, že jsou zcela mimo dosah. Stejně tak i zprava postupovaly další jednotky.

Delaborde se rozhodl Angličanům postavit, ale vědom si své mnohem slabší pozice, připravil si cestu pro již předem takřka jistě očekávaný ústup. Své síly soustředil do dvou pozic, první bylo samotné městečko a kopec na jeho severním okraji. V případě hrozby vážnějšího boje se oddíly z těchto pozic měly stáhnout jihovýchodním směrem pod hřeben držený druhou částí Delabordeho sil.

O Roliçu se nakonec nestrhl nijak tuhý boj, protože se Francouzi po krátké přestřelce začali stahovat, neboť jim hrozilo, že by je obě boční části britských sil obešly a nakonec obklíčily. Jenže druhá pozice na hřebeni byla už od pohledu mnohem obtížněji obsaditelná – před Angličany se zvedal vysoký prudký svah. Wellesley nečekal, až obě boční kolony obejdou protivníka ze stran a nařídil útok středem přes několik roklí vyhloubených do svahu vodou.

Výstup vzhůru byl náročný a postupující pěšáci z 29th Foot byli snadným cílem pro Delabordeho vojáky. Jak se jim navíc podařilo dostat nahoru, byli napadeni i zblízka a vzápětí z týlu, čímž se regiment rozpadl a dokonce ztratil i prapor. Situaci zachránil postupující 9th Foot, za jehož pomoci se podařilo získat prapor zpět a začít Francouze zatlačovat. Angličané se souběžně pokusily prorazit i skrz levé křídlo, ale jejich oddíly byly třikrát odraženy a pozice získaly až po nařízení celkového francouzského ústupu.

Ten přišel až na poslední chvíli, když už hrozilo obklíčení po stranách postupujícími kolonami. Přesto se podařilo Delabordeho vojákům celkem poklidně se stáhnout a pokračovat v cestě k Lisabonu. Boj nakonec skončil relativně neutrálním výsledkem pro obě strany (ztráty zabitých/pohřešovaných/zraněných 479 na anglické straně a cca 600 na francouzské, kde část tvořili dezertéři).

Brzy po boji dorazily Wellesleymu posily o síle zhruba čtyř tisíc mužů. A krom nich i zprávy, že do Portugalska putují služebně starší generálové, kteří logicky převezmou velení. Rozhodl se proto pokusit se o svedení rozhodující bitvy, než se tomu tak stane, a jeho protivník, generál Junot, mu v tom rozhodně nebránil, neboť sám měl obavy z postupného zvyšování nasazených anglických jednotek, které už v té době počtem mužů 13 000 (a to pokud nejsou započítáváni portugalští spojenci) téměř vyrovnávaly ty jeho s necelými 15 000.

 

Bitva u Vimeira

Jako první zaujali pozice Welleysleyho muži a to na strmých svazích řeky Maceira s hlavní pozicí na vrcholku Vimeiro, ležícím nad stejnojmennou vesnicí a dávajícím bitvě, která se odehrála 21. srpna, jméno. Toto postavení však mělo být podle generálových plánů jen výchozím bodem pro britský postup. To však změnilo nečekaně rychlé doražení generála Harryho Burrarda, který měl přebrat velení a ve svých plánech byl mnohem opatrnější.

Burrard se však rozhodl vzít velení až následujícího dne, jenže události nečekaly. Francouzi se nočním pochodem přiblížili na několik kilometrů a po odpočinku za rozbřesku postupovali v dlouhé koloně údolím řeky.

Junot se rozhodl pro útok středem přes Vimeiro, jistý odřad poslal ještě obloukem směrem do levého anglického týlu, ale hlavní síly soustředil právě do středu. Jeho postup byl zpomalen vzrostlými vinicemi, a tak měl Wellesley dostatek času pozměnit uspořádání sil a přeskupit více jednotek na levou stranu, aby mohl čelit jak přímému útoku, tak očekávanému vpádu do týlu. Změna rozestavení samozřejmě neunikla ani Francouzům, a tak byl posílen odřad táhnoucí právě do anglického týlu, který by se sám dostal do tíživé situace. Junotovy síly se díky tomu vlastně rozdělily na dvě poloviny.

První útok na střed skončil výrazným neúspěchem, když francouzské regimenty nedokázaly vydržet soustředěnou palbu připravených Britů a jejich následný útok, a byly obráceny na útěk. I druhý útok neudolal střelbě (navíc podpořené dělostřelci, kteří používali čerstvý válečný vynález – šrapnely) a zhroutil se, než dosáhl anglických pozic.

Další útok, využívající dosud poslední odpočaté francouzské jednotky v této části sil, měl být opět veden středem, ale jeho velitel generál Kellermann nehodlal opakovat zbytečný pokus a rozhodl se vést své muže více do levé části do anglických pozic, přes Vimeiro. Zprvu se mu podařilo protivníka zaskočit, ale poblíž centra městečka byl zastaven palbou z pozic za vysokou zdí okolo místního kostelíku. Mezitím přibyly Angličanům posily, které vpadly Kellermannovým mužům do boku. Rozhořel se tak tvrdý boj, ve kterém však měli Angličané díky počtu převahu. Francouzi tak byli donuceni ustoupit i tentokrát. Wellesley se za nimi rozhodl vyslat svou nepočetnou jízdu, která však při svém výpadu utrpěla vysoké ztráty (padl i její velitel), když přišla o portugalské spojence, vystrašené nečekaným odporem nepřátelských pěšáků a navíc se nečekaně střetla s francouzskými dragouny.

Junot už nicméně nemohl doufat, že se mu podaří prorazit středem. Jeho jediné šance se teď upínaly k necelé polovině jeho sil, která byla postupně ve dvou částech vyslaná obloukem do týlu levého anglického křídla (nyní ale výrazně posíleného). Ani zde se však Francouzům nedařilo. Později vyslaná skupina totiž paradoxně narazila na anglické síly mnohem dříve a byla proti ní postupující výraznější přesile donucena k boji – dřív než se dokázala spojit s dříve vyslanými jednotkami.

Její linie dlouho nevydržely a po ztrátách byly obráceny na ústup. V té chvíli se teprve objevila druhá část sil a vyrazila proti Angličanům, kteří proti ní postavili stále spořádané linie. Její výpad však byl přerušen útokem 29th Foot, který přišel z boku. I tentokráte byli Francouzi donuceni k ústupu.

Junotovy síly, tvrdě poražené v jen pár hodin trvajícím boji, se začaly stahovat z bojiště. Do bojů proto toho dne ani velká část anglických vojáků nezasáhla, přesto bylo jejich vítězství naprosto jednoznačné. Ještě vyšším francouzským ztrátám bylo zabráněno jen díky tomu, že Wellesley neposlal své muže do pronásledování.

 

Konec bojů

Zakázal mu to totiž generál Burrard, který se konečně ujal velení. Anglické ztráty činily 720 zabitých, zraněných, pohřešovaných; francouzské nejméně 1 800. Už následujícího dne, 22. srpna, pak dorazil generál Hew Dalrymple, který pro změnu převzal velení od Burrarda (Angličané tak vlastně měli třetího velitele ve dvou dnech). I on byl spíše pro opatrnější postup, a tak s povděkem přijal francouzského generála Kellermanna, který přišel vyjednávat o klidu zbraní a francouzském vyklizení Portugalska. Wellesley navrhoval jednání vůbec nezačínat a pokračovat v tažení proti již prakticky poraženému soupeři, a tak ani nebyl k dohodě přizván. A Dalrymple se ukázal jako velmi slabý vyjednavač.

Přijatá smlouva byla vůči Francouzům více než velkorysá. Těm za předání všech jimi držených pozic bylo povoleno bezpečné stažení jejich oddílů i vybavení. A dále i veškerého osobního majetku, což vlastně znamenalo i veškerou francouzskou kořist ze země. Dohodu podepsal Kellermann a Wellesley, který byl k podpisu vyzván kvůli své hodnosti, která více odpovídala jeho francouzskému protějšku. Wellesley zřejmě vyjádřil i své pochyby, ale nakonec vše svým podpisem stvrdil. Tato dohoda je nyní nazývána konvencí ze Sintry.

Brzy poté se Wellesley vrátil do Irska a v Portugalsku mezitím běželo dvoutýdenní ultimátum ke stažení francouzských jednotek. Sám Napoleon vyjednané podmínky s potěšením ocenil. Opačně tomu bylo u Portugalců, což také vyjadřovaly jejich časté menší střety s nepřátelskými vojáky, kteří měli bezpečně odejít s bohatstvím ukradeným jejich zemi.

Ovšem ani nálada v Británii se nijak za tuto dohodu nestavěla a výsledkem bylo svolání vyšetřovací komise. K ní byli v závěru roku 1808 povoláni všichni tři angličtí velitelé během tažení. Wellesley byl nakonec jakékoli viny zproštěn, zatímco postup Burrarda a Dalrympla byl označen za špatný a měl pro ně doživotní kariérní důsledky.

Arthur Wellesley si naopak získal slávu, která měla brzy vyústit v jeho opětovný návrat na tažení v rozvíjející se Poloostrovní válce. Nebylo pochyb, že na britské straně vychází nová velitelská hvězda, jejíž schopnosti měl v následujících letech okusit i samotný Napoleon.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Kovařík, Jiří. Napoleonova invaze: 1807-1810. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 590. s.
Wikipedia – anglická verze