Autor: Dominik Vachuda
„Jaké pole to zanecháváme Římanům a Karthagincům pro uplatnění jejich armád.“ – Pyrrhos Epeirský, když opouštěl Sicílii
Do roku 265 př. Kr. římská republika dokázala ovládnout skoro celou Itálii. Podmanila si národ, ze kterého pocházeli někteří římští králové, Etrusky. Porazila Pyrrha z Epeiru a řecké kolonie v jižní Itálii. Jedině Keltové na severu vzdorovali, ale nedokázali se už spojit do jedné obrovské armády, která by znovu pokořila římskou vlčici jako kdysi v roce 390 př. Kr. A tak celá Itálie musela sloužit senátu a lidu římskému.
V té době existovaly v západním Středomoří jen dvě velmoci. Karthago1 a Řím. Bylo jen otázkou času, kdy se střetnou a co bude důvodem konfliktu. Oním důvodem nakonec byla Sicílie a jedno z jejích měst, Messana.
Sicilská Messana měla podobný osud jako na protějším břehu ležící Rhegium. V době, kdy Římané bojovali ještě o jižní Itálii proti Pyrrhovi, obyvatelé Rhegia se obávali útoku Pyrrhových žoldnéřů a proto požádali o pomoc Římany. Ti jim vyhověli a vyslali armádu o síle 4000 mužů. Poté co se usídlili, začali se bouřit. Nakonec pobili nebo vyhnali mužskou populaci města a prohlásili se za nezávislé město. Pak byl ale Pyrrhos a Řekové poraženi a Řím se rozhodl oplatit zradu mečem a ohněm a bleskurychle dobyl město. Většina obránců padla, ale někteří byli zajati a brutálně popraveni na Foru Romanu. Římané se jali usmiřovat spojence.
Ale zpět k Messaně. Jak už bylo uvedeno, Messana měla podobný osud jako Rhegium. Byla ovládnuta tlupou kampánských žoldnéřů, kteří se nazývali Mamertinové („synové boha Marta“). Ti s obyvatelstvem naložili stejně jako vzbouřenci v Rhegiu a začali kontrolovat blízké okolí a napadat sousedy. Je možné, že byli v kontaktu se zrádci na opačném břehu a navzájem se podporovali. Ale poté co byli rhegijští zrádci poraženi, Fortuna se od Mamertinů odvrátila. Blízké králoství Syrakusy, které v té době zažívalo rozkvět, vytáhlo proti Messaně. Syrakusy drtivě porazily Messanu v poli a Mamertinové začali panikařit. Jedni volali o pomoc blízké Karthago, druzí prosili Řím. Karthago ihned odpovědělo a vyslalo vojsko. Hlavně z toho důvodu, že tím by Syrakusy byly obklíčeny ze dvou stran a také, že by se v budoucnou dala Messana použít jako odrazový můstek do Itálie. Římský senát začal debatovat. Jižní Itálie nebyla ještě plně zpacifikovaná, přeci jenom ji Římané dobyli teprve nedávno. Mezi spojenci to vřelo kvůli rhegijskému incidentu a navíc, pokud by odpověděli na volání o pomoc Messanských, kteří se dostali k moci jako rhegijští vzbouřenci, nejen spojenci by mohli vypovědět válku. Všechny úvahy byly nakonec zbytečné, protože bojechtivé lidové shromáždění rozhodlo o vyslání armády. Velení se ujal konzul Appius Claudius, mimojiné stavitel Via Appia.
Karthaginci přišli dříve, protože je nedělila taková vzdálenost. Zabrali messanskou pevnost, ale záhy byl jejich velitel vyhnán a Messanští zpravili Řím o tom, že mu s radostí vydají město. Onen karthaginský velitel skončil neštastně. Byl přibit na kříž za zbabělost.
Karthaginci automaticky vyslali novou armádu, aby konečně dobyla Messanu. Syrakusy a jejich král Hieron vycítili příležitost a spojili se s Karthagem, doufajíce, že poté budou vůči Karthagu v lepší pozici. Hrdí synové Marta měli veliký problém.
Mezitím se náš Appius Claudius dostavil i s vojskem do jižní Itálie a viděl před messanskými hradbami tábořit spojenecká vojska Syrakus a Karthaga. Rozhodl se tedy vylodit na Sicílii až v noci. A tak také učinil. Za rozbřesku napadl syrakuské vojsko a zahnal ho na útěk. Syrakusané se poté začali opevnovat ve svém městě a ve svých pevnostech. Konzul poté vpochodoval do Messany. Dalšího dne provedl výpad z města a zaskočil Puny. Punští žoldnéři se obrátili na útěk a mnoho jich bylo na ústupu zabito. Zbytky armády se zastavily až ve spřátelených městech. Konzul Appius Claudius se poté vydal k Syrakusám. V poli se mu nikdo nepostavil, a tak už cestou bezúhonně plenil syrakuské území. Nakonec dorazil až k hradbám Syrakus a začal je obléhat.
Když se v Římě dozvěděli o vojenských úspěších na Sicílii, vypuklo nadšení následované vysláním zbytku římské armády. V té chvíli už na Sicílii byly čtyři římské legie a další spojenecké kontingenty. Pokud se vezmou v potaz údaje, které podává Polybios, Římané disponovali podle všeho 16 000 pěšími legionáři a asi 1200 jezdci. K těmto číslům se také musí připočítat oddíly spojenců, které měli zřejmě minimálně dvakrát tolik vojáků co Římané.
Poté co Římané ukázali na odiv celou svou sílu, velká část měst od Syrakus a Karthaga odpadla. Nakonec se vzdaly i Syrakusy, protože jejich král Hieron si jednoduše spočítal, že s Římany má větší pravděpodobnost přežít. Od té doby byly Syrakusy věrnými spojenci Říma.
Římané si najednou uvědomili, že nyní už nebojují o Messanu a o svobodu Mamertinů, ale proti Punům o celou Sicílii. Lze si tak snadno představit, že hlavní aktéři si ani neuvědomili, že už bojují ve válce, která bude trvat přes dvacet let.
Karthaginci začali sbírat novou armádu. Jejich vyslanci verbovali po celém Středomoří žoldnéře. Nakonec vedle sebe pochodovali Numidané, Keltové, Ibeřané, Ligurové, Řekové a Lybijci. Všichni směřovali do Agrigenta, města, které si Punové vybrali jako svůj velitelský stan na Sicílii. Římané zareagovali, zanechali všech válečných operací a vytáhli na Agrigento. Postavili si nedaleko tábor a čekali, kdy nepřítel vyjde. Protivník ovšem dělal to samé. Obléhání se začalo protahovat, ale díky spojencům římské vojsko zůstalo dobře zásobené.
Mezitím se na Sicílii vylodila nová punská armáda, připluvší z Afriky. Vedl ji muž jménem Hannon, který si sebou přivedl i slony. Hannonovi se podařilo zachytit všechny zásobovací konvoje mířící k Římanům. V Agrigantu i v římském táboře tak vypukl postupem času hladomor. Protože byli nepřátelé oslabeni hladem, strádáním a chorobami, rozhodl se Hannon zavelet k útoku. K tomu byl také přinucen Hannibalem, velitelem obrany Agrigenta, který neustále hlásil narůstající dezerci a úmrtí. A tak Hannon vytáhl k římskému táboru a pomocí numidské jízdy vylákal římské jezdce a zmasakroval je. Hannon zaujmul postavení na blízkém pahorku a čekal. Čekal asi dva měsíce a nakonec zlomený opětovnými Hannibalovými prosbami, znovu vytáhl do pole. Římané výzvu ochotně přijali a sešikovali se proti Punům. Bojovalo se dlouho, ale nakonec byli karthaginští vojáci v první linii poraženi a zahnáni. V celém punském vojsku zavládl zmatek, oddíly byly rozprášeny a většina slonů ukořistěna. V této bitvě udělal Hannon chybu, kterou po něm opakovali i jeho nástupci a to takovou, že slony využil jen na zastrašení a nezapojil je do bitvy.
Po bitvě římské vojsko oslavovalo, ale pod pláštěm noci se Hannibal s vojskem čítajícím asi 50 000 mužů vytratil z Agriganta. Římané ráno vstoupili do města a zjistili, že tam zbyli jen zubožení původní obyvatelé. Po žoldácích ani stopy.
Pokud by válka probíhala pouze na souši, Římané by možná brzo zvítězili nebo by se obě strany navzájem vyčerpaly, takže by rychle přijaly mír, který by potvrzoval status quo. Osud tomu ale tak nechtěl.
Řím ovládal vnitrozemí Sicílie díky své více disciplinované pěchotě. Karthago na druhou stranu ovládalo pobřežní města díky loďstvu, kterým Římané vůbec nedisponovali. Punské loďstvo začalo ohrožovat italské pobřeží a římský senát se obával toho, že Karthaginci zablokují úžinu mezi ostrovem a Itálií a tím odříznou římská vojska od posil a zásob. Proto přikázal stavět loďstvo. Dle pověsti získali plány válečných lodí díky jedné punské pětiveslici vyvržené na břeh. Pustili se dorozsáhlé stavby stovky těchto plavidel a další dvacítky trojveslic.
První bitvu ale Římané prohráli. Především díky neschopnosti římských velitelů účinně velet a zkušenostem Karthaginců, kteří byli neodiskutotelnými vládci moří. Římané tak museli stavět další flotilu.
1 Karthago – původně fénická osada, která byla založená obchodníky z Tyru (jiné fénické město). Časem se oprostilo od závislosti na zakládajícím městě a stalo se obchodní velmocí v celém západním Středomoří. Ovládalo celou severní Afriku a od Sicíilie dál na západ všechny ostrovy. V karthaginské armádě nesloužili občané jako v Římě, ale žoldáci a podrobené národy. Toto nejednou Karthagu zapříčinilo nemálo starostí. Občané se starali pouze o obchod.
Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války
Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze