Archiv pro štítek: Sicílie

První punská válka – část I.

Autor: Dominik Vachuda

„Jaké pole to zanecháváme Římanům a Karthagincům pro uplatnění jejich armád.“ – Pyrrhos Epeirský, když opouštěl Sicílii

 

Do roku 265 př. Kr. římská republika dokázala ovládnout skoro celou Itálii. Podmanila si národ, ze kterého pocházeli někteří římští králové, Etrusky. Porazila Pyrrha z Epeiru a řecké kolonie v jižní Itálii. Jedině Keltové na severu vzdorovali, ale nedokázali se už spojit do jedné obrovské armády, která by znovu pokořila římskou vlčici jako kdysi v roce 390 př. Kr. A tak celá Itálie musela sloužit senátu a lidu římskému.

V té době existovaly v západním Středomoří jen dvě velmoci. Karthago1 a Řím. Bylo jen otázkou času, kdy se střetnou a co bude důvodem konfliktu. Oním důvodem nakonec byla Sicílie a jedno z jejích měst, Messana.

Sicilská Messana měla podobný osud jako na protějším břehu ležící Rhegium. V době, kdy Římané bojovali ještě o jižní Itálii proti Pyrrhovi, obyvatelé Rhegia se obávali útoku Pyrrhových žoldnéřů a proto požádali o pomoc Římany. Ti jim vyhověli a vyslali armádu o síle 4000 mužů. Poté co se usídlili, začali se bouřit. Nakonec pobili nebo vyhnali mužskou populaci města a prohlásili se za nezávislé město. Pak byl ale Pyrrhos a Řekové poraženi a Řím se rozhodl oplatit zradu mečem a ohněm a bleskurychle dobyl město. Většina obránců padla, ale někteří byli zajati a brutálně popraveni na Foru Romanu. Římané se jali usmiřovat spojence.

Ale zpět k Messaně. Jak už bylo uvedeno, Messana měla podobný osud jako Rhegium. Byla ovládnuta tlupou kampánských žoldnéřů, kteří se nazývali Mamertinové („synové boha Marta“). Ti s obyvatelstvem naložili stejně jako vzbouřenci v Rhegiu a začali kontrolovat blízké okolí a napadat sousedy. Je možné, že byli v kontaktu se zrádci na opačném břehu a navzájem se podporovali. Ale poté co byli rhegijští zrádci poraženi, Fortuna se od Mamertinů odvrátila. Blízké králoství Syrakusy, které v té době zažívalo rozkvět, vytáhlo proti Messaně. Syrakusy drtivě porazily Messanu v poli a Mamertinové začali panikařit. Jedni volali o pomoc blízké Karthago, druzí prosili Řím. Karthago ihned odpovědělo a vyslalo vojsko. Hlavně z toho důvodu, že tím by Syrakusy byly obklíčeny ze dvou stran a také, že by se v budoucnou dala Messana použít jako odrazový můstek do Itálie. Římský senát začal debatovat. Jižní Itálie nebyla ještě plně zpacifikovaná, přeci jenom ji Římané dobyli teprve nedávno. Mezi spojenci to vřelo kvůli rhegijskému incidentu a navíc, pokud by odpověděli na volání o pomoc Messanských, kteří se dostali k moci jako rhegijští vzbouřenci, nejen spojenci by mohli vypovědět válku. Všechny úvahy byly nakonec zbytečné, protože bojechtivé lidové shromáždění rozhodlo o vyslání armády. Velení se ujal konzul Appius Claudius, mimojiné stavitel Via Appia.

Karthaginci přišli dříve, protože je nedělila taková vzdálenost. Zabrali messanskou pevnost, ale záhy byl jejich velitel vyhnán a Messanští zpravili Řím o tom, že mu s radostí vydají město. Onen karthaginský velitel skončil neštastně. Byl přibit na kříž za zbabělost.

Karthaginci automaticky vyslali novou armádu, aby konečně dobyla Messanu. Syrakusy a jejich král Hieron vycítili příležitost a spojili se s Karthagem, doufajíce, že poté budou vůči Karthagu v lepší pozici. Hrdí synové Marta měli veliký problém.

Mezitím se náš Appius Claudius dostavil i s vojskem do jižní Itálie a viděl před messanskými hradbami tábořit spojenecká vojska Syrakus a Karthaga. Rozhodl se tedy vylodit na Sicílii až v noci. A tak také učinil. Za rozbřesku napadl syrakuské vojsko a zahnal ho na útěk. Syrakusané se poté začali opevnovat ve svém městě a ve svých pevnostech. Konzul poté vpochodoval do Messany. Dalšího dne provedl výpad z města a zaskočil Puny. Punští žoldnéři se obrátili na útěk a mnoho jich bylo na ústupu zabito. Zbytky armády se zastavily až ve spřátelených městech. Konzul Appius Claudius se poté vydal k Syrakusám. V poli se mu nikdo nepostavil, a tak už cestou bezúhonně plenil syrakuské území. Nakonec dorazil až k hradbám Syrakus a začal je obléhat.

Když se v Římě dozvěděli o vojenských úspěších na Sicílii, vypuklo nadšení následované vysláním zbytku římské armády. V té chvíli už na Sicílii byly čtyři římské legie a další spojenecké kontingenty. Pokud se vezmou v potaz údaje, které podává Polybios, Římané disponovali podle všeho 16 000 pěšími legionáři a asi 1200 jezdci. K těmto číslům se také musí připočítat oddíly spojenců, které měli zřejmě minimálně dvakrát tolik vojáků co Římané.

Poté co Římané ukázali na odiv celou svou sílu, velká část měst od Syrakus a Karthaga odpadla. Nakonec se vzdaly i Syrakusy, protože jejich král Hieron si jednoduše spočítal, že s Římany má větší pravděpodobnost přežít. Od té doby byly Syrakusy věrnými spojenci Říma.

Římané si najednou uvědomili, že nyní už nebojují o Messanu a o svobodu Mamertinů, ale proti Punům o celou Sicílii. Lze si tak snadno představit, že hlavní aktéři si ani neuvědomili, že už bojují ve válce, která bude trvat přes dvacet let.

Karthaginci začali sbírat novou armádu. Jejich vyslanci verbovali po celém Středomoří žoldnéře. Nakonec vedle sebe pochodovali Numidané, Keltové, Ibeřané, Ligurové, Řekové a Lybijci. Všichni směřovali do Agrigenta, města, které si Punové vybrali jako svůj velitelský stan na Sicílii. Římané zareagovali, zanechali všech válečných operací a vytáhli na Agrigento. Postavili si nedaleko tábor a čekali, kdy nepřítel vyjde. Protivník ovšem dělal to samé. Obléhání se začalo protahovat, ale díky spojencům římské vojsko zůstalo dobře zásobené.

Mezitím se na Sicílii vylodila nová punská armáda, připluvší z Afriky. Vedl ji muž jménem Hannon, který si sebou přivedl i slony. Hannonovi se podařilo zachytit všechny zásobovací konvoje mířící k Římanům. V Agrigantu i v římském táboře tak vypukl postupem času hladomor. Protože byli nepřátelé oslabeni hladem, strádáním a chorobami, rozhodl se Hannon zavelet k útoku. K tomu byl také přinucen Hannibalem, velitelem obrany Agrigenta, který neustále hlásil narůstající dezerci a úmrtí. A tak Hannon vytáhl k římskému táboru a pomocí numidské jízdy vylákal římské jezdce a zmasakroval je. Hannon zaujmul postavení na blízkém pahorku a čekal. Čekal asi dva měsíce a nakonec zlomený opětovnými Hannibalovými prosbami, znovu vytáhl do pole. Římané výzvu ochotně přijali a sešikovali se proti Punům. Bojovalo se dlouho, ale nakonec byli karthaginští vojáci v první linii poraženi a zahnáni. V celém punském vojsku zavládl zmatek, oddíly byly rozprášeny a většina slonů ukořistěna. V této bitvě udělal Hannon chybu, kterou po něm opakovali i jeho nástupci a to takovou, že slony využil jen na zastrašení a nezapojil je do bitvy.

Po bitvě římské vojsko oslavovalo, ale pod pláštěm noci se Hannibal s vojskem čítajícím asi 50 000 mužů vytratil z Agriganta. Římané ráno vstoupili do města a zjistili, že tam zbyli jen zubožení původní obyvatelé. Po žoldácích ani stopy.

Pokud by válka probíhala pouze na souši, Římané by možná brzo zvítězili nebo by se obě strany navzájem vyčerpaly, takže by rychle přijaly mír, který by potvrzoval status quo. Osud tomu ale tak nechtěl.

Řím ovládal vnitrozemí Sicílie díky své více disciplinované pěchotě. Karthago na druhou stranu ovládalo pobřežní města díky loďstvu, kterým Římané vůbec nedisponovali. Punské loďstvo začalo ohrožovat italské pobřeží a římský senát se obával toho, že Karthaginci zablokují úžinu mezi ostrovem a Itálií a tím odříznou římská vojska od posil a zásob. Proto přikázal stavět loďstvo. Dle pověsti získali plány válečných lodí díky jedné punské pětiveslici vyvržené na břeh. Pustili se dorozsáhlé stavby stovky těchto plavidel a další dvacítky trojveslic.

První bitvu ale Římané prohráli. Především díky neschopnosti římských velitelů účinně velet a zkušenostem Karthaginců, kteří byli neodiskutotelnými vládci moří. Římané tak museli stavět další flotilu.

 

1 Karthago – původně fénická osada, která byla založená obchodníky z Tyru (jiné fénické město). Časem se oprostilo od závislosti na zakládajícím městě a stalo se obchodní velmocí v celém západním Středomoří. Ovládalo celou severní Afriku a od Sicíilie dál na západ všechny ostrovy. V karthaginské armádě nesloužili občané jako v Římě, ale žoldáci a podrobené národy. Toto nejednou Karthagu zapříčinilo nemálo starostí. Občané se starali pouze o obchod.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze

Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.