Pomalu se začalo schylovat k bitvě, která měla rozhodnout o další budoucnosti nejen Athén, ale i celého Řecka.
Spory v Athénách
Když do města konečně dorazila zpráva o tom, že Peršané jsou u Marathónu, nastala podobná situace jako v Eretrii. Poté co se vrátil rychlý posel vyslaný do Sparty s odpovědí, že spartská armáda vyrazí na cestu nejdříve za několik dní, rozdělila se většina předáků do dvou skupin. Jedna prosazovala co nejrychlejší postup proti nepříteli. Druzí naopak tlačili na to, aby Athény počkaly na spartskou pomoc, jejíž hodnota by byla jistě nezanedbatelná.
Ve městě ale zároveň panovaly obavy z možné zrady. Možnost, že někdo z Hippiových příznivců otevře brány, až perské vojsko přitáhne k Athénám, byla velká. Nakonec tedy převážil názor, který radil vytáhnout Peršanům vstříc s celou athénskou armádou. Tu tvořilo okolo devíti tisíc hoplítů, přičemž tento počet byl možná dosažen doplněním občanů otroky a starci. Kdo stál v jejich čele není jisté. O rané demokracii v Athénách nevíme tolik, abychom mohli říct zda měla rozhodující postavení ve vedení armády desítka stratégů nebo polemarchos (jeden z archontů, tradičních volených vůdců polis). Tradičně je za velitele považován Miltiadés, který však byl pouze jedním z deseti stratégů, ačkoli to byl rozhodně největším zastánce okamžitého postupu. Skutečným hlavním velitelem však byl zřejmě polemarchos Kallimachos z Afidny a Miltiadés je za velitele považován díky šíření této myšlenky prostřednictvím jeho syna Kimóna, který později stanul v čele Athén.
Čekání na bitvu
Athénské vojsko se během několika dní vydalo naproti dosud vyčkávajícím Peršanům a utábořilo se na opačné straně Marathónského zálivu v posvátném háji Herakleion. Jeho stromy jim poskytovali alespoň částečnou ochranu před případným útokem jízdy. Do jejich ležení přibyly i oddíly spojenců – hoplíti z Platají v počtu asi jednoho tisíce. Plataje byly vté době už delší čas tradičními spojenci Athén a vyslali veškeré síly, které mohly postrádat.
Oba protivníci několik dní vyčkávali. Čas hrál ale pro Řeky. Peršané zatím byli ve velké početní převaze, to se však mohlo změnit ve chvíli, kdy dorazí slíbená spartská pomoc. Dátis musel jednat. Ještě než však přišlo na bitvu, nalodil část svých sil. A to včetně jízdy. Proč tomu tak učinil před rozhodujícím střetnutím není přesně známo, výrazně tak oslabil svou armádu. Snad plánoval, že tyto oddíly po řecké porážce obsadí Athény.
V den bitvy nechal své oddíly nastoupit do bitevní linie, která levým bokem kolmo směřovala k moři a v zádech, což se později ukázalo jako hodně důležité, měla rozsáhlé močály. Athéňané se seřadili asi o 1,5 km dále, přičemž se Platajští postavili na samotný okraj levého křídla. Aby dorovnali šířku perské linie, museli Řekové ve středu postavit oddíly s hloubkou jen čtyř řad místo obvyklých osmi. Peršané proti nim stojící bojovali asi v deseti řadách.
Bitva u Marathónu
Rozmístěním jednotek perská iniciativa skončila a na řadu přišli Řekové. Ti chůzí vyrazili směrem ke svým protivníkům. Když se ale dostali na dostřel nepřátelských luků, odhadem okolo 200-300 metrů, rozběhli se, aby se co nejdříve dostali do boje. Řadoví hoplíté mohli vyrovnané konkurenty hledat jen ve středu perské linie, v elitních oddílech kopiníků okolo Dátise. Jinde se jim postavili hůře vybavení vojáci. I tak ale trvalo dlouho, než se štěstí začalo přiklánět k jedné ze stran.
Nejprve se zřejmě začalo hroutit levé perské křídlo, to které bylo nejdále od lodí a tedy i na nejnebezpečnějším místě co se týče ústupu. V zádech totiž mělo močál, do kterého také bylo z velké části nahnáno a utrpělo zde obrovské ztráty. Naopak ve středu athénští hoplíté v oslabených řadách tlak nevydrželi a obrátili se na ústup, možná i útěk. To však už nic na výsledku bitvy nemohlo změnit, protože se zhroutilo i pravé perské křídlo. Řecké oddíly uvolněné z boje pak částečně vpadli formaci ve středu do zad.
Peršanům nezbylo než se co nejdříve dostat zpět na lodě a na nich pak do bezpečí. Řekové je ale pronásledovali až sem a v těžkém boji se zmocnili sedmi lodí. V této v řeži však i oni utrpěli velké ztráty a mezi mrtvými byl i Kallimachos. I tak ale den patřil jim, vítězství bylo skutečně zdrcující. Nebyl ale čas na oslavy, dokonce ani na chvíli odpočinku. Stále hrozilo, že Peršané napadnou nestřežené Athény a obsadí je. Nastoupili proto na rychlý pochod směrem domů, kam snad dorazili ještě téže noci. Peršanům už pak nezbylo nic jiného než odplout zpět do Asie.
Následky
Krom hmotné kořisti, kterou získali od padlých, podpořilo vítězství i řeckou hrdost. Naopak v Persii prohra jistě vyvolala hněv a touhu se pomstít. Tyto emoce vyústily v mnohem rozsáhlejší 2. perskou invazi do Řecka. Osud perského velitele není znám, snad padl v bitvě, snad zemřel až v Persii. Ani na hrdinu od Marathónu Miltiada nečekal šťastný osud. Zemřel o několik let později ve vězení poté, co byl obviněn z podvodu.
Marathónský běh
K bitvě se vztahuje i legenda o běžci Feidippidovi, který po vítězství běžel zvěstovat onu šťastnou zprávu svým spoluobčanům do Athén a po jejím předání na místě zemřel. Někteří z moderních historiků tento běh zpochybňují. Hlavním důkazem pro ně jsou rozporuplná svědectví pramenů o této události a za zdroj této mýlky považují běh athénského posla do Sparty, když se Peršané vylodili u Marathónu.
Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze