Období vikingských vpádů

Vikingové (v překladu „piráti) se poprvé dostali do Anglie roku 789. Jejich tehdejší činy nebyly nijak významné, proto se za první vikingský kontakt s Anglií často považuje rok 793, kdy bylo vypleněno Lindisfarne. Poté následovaly i kláštery Jarrow (794) a Iona (795) – jedny z nejvýznamnějších míst tehdejší kultury. Nicméně i nadále se jednalo spíše o ojedinělé činy, pouhé nájezdy. Vikingové se opravdovou hrozbou stali až s prvním větším útokem na Kent (835), po němž počet útoků i jejich mohutnost nadále narůstaly.

Prosté nájezdy brzy vystřídaly výpravy celých armád spojené s osídlováním dobytých území. Na Anglii došlo roku 865, kdy se vylodila dánská armáda vedená Halfdanem a Ivarrem. Ta do roku 869 dobyla Východní Anglii i Northumbrii. Na řadu měl přijít Wessex. Jeho králi Athelredovi se nejprve podařilo Dány porazit, ale v dalším boji už prohrál. V dubnu 871 se navíc na scéně objevili další vikingské posily. Porážka se zdála nevyhnutelná. V kritické chvíli svého království ale Athelred zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Alfred, později známý jako Veliký. Své panování však nezačal šťastně a nakonec musel svobodu Wessexu dokonce vykoupit. Získal tím pět let, během kterých Vikingové dobyli Mercii.

Další vpády do jeho království pokračovaly až v letech 875-876. Dánské vojsko se ale mezitím začalo rozpadat, jak si její členové začali rozdělovat půdu a osídlovat ji. Když tak roku 878 Vikingové opět zaútočili, jejich síly už byly značně ztenčené. I tak ale bylo jeho vítězství u Edingtonu překvapující, ale velmi důležité, protože zachránilo samostatnost alespoň zbytku z anglosaských států. Po boji uzavřel Alfred s dánským vůdcem Guthrumem mírovou smlouvu, která stanovila hranice mezi jejich královstvími a rozdělila Anglii na dvě části (severní se nazývala Danelaw – oblast dánského práva).

S tím se však Alfred nespokojil a kdykoli mohl, odkrojil kus z vikingského území a připojil jej ke svému státu. Zároveň systematicky posiloval svou moc na vlastním půdě. Provedl reorganizaci armády a upravil pravidla pro povolávání fyrdu. Důležitějším počinem však byla podpora výstavby veřejných hradišť (burhs), na jejichž základech později vyrostla mnohá významná města. Tato opevnění byla osazována posádkou vydržovanou majiteli okolní půdy, kteří pak mohli využívat jejich prostory. Příkladem burhs je třeba Winchester či Oxford. Alfred nicméně nebyl pouhým vladařem a vojákem. Osobně se zasloužil o několik překladů literárních děl do anglosaštiny a dále podporoval rozvoj vzdělanosti, neboť nemohl nevidět zkázu, kterou kolem něho vikingské nájezdy napáchaly.

V oblasti Danelaw se mezitím vývoj vydal jiným směrem. Dánové, kteří se zde usadili, rychle přizpůsobili místní společnost své vlastní. Ještě po dlouhou dobu po opětovném sjednocení Anglie si pak tato oblast zachovávala své zvláštnosti.

V dobývání Danelaw pokračovali i Alfredovi následovníci – Edvard, Athelstan a Edmund. Bylo to období upevňování královské moci dynastie z Wessexu. Starší dynastie, pokud ještě nevymřely, ztrácely svůj lesk a nebylo pravděpodobné, že by se některé z bývalých království heptarchie vrátilo zpět ke svému bývalému panovnickému rodu.

Za vlády těchto tří panovníků docházelo k výstavbě nových burhs, což značilo obranné snahy, ale i k neustálému napadání dánských území. Roku 918 tak Edvard dobyl celou jižní část dánského území a o dvě léta později ustanovil novou hranici až na řece Humberu. V té době se na ostrově objevili noví soupeři – Norové z irských základen. Ti pod králem Raegneldem dobyli velkou část Northumbrie (na úkor Dánů) a vytvořili si zde své vlastní království s centrem v Yorku. To padlo až roku 954, kdy vpadl tehdejší anglosaský král Eadred do Northumbrie a vyhnal posledního norského krále Yorku.

Král Edgar (959-975) už vládl v míru. Problémy s Vikingy byly prozatím zažehnány a on se tak mohl plně soustředit na posilování jednoty mladého státu. Byly vydávány nové a podrobnější zákony prostřednictvím witanu (královské rady). Toto shromáždění se skládalo z významných mužů své doby – šlechticů a biskupů či opatů a mělo dokonce právo volit krále. Vývoj také doznala místní správa. Rozdílné územní jednotky byly postupně nahrazovány sítí hrabství (shires). Zpočátku každému z nich vládl hrabě (aldermen), ale s postupem času jich ubývalo a ti mocnější ovládli i hrabství sousední. Tato mocnější hrabata se nazývala earlové1. Hrabství se ale nadále členila na setniny (hundreds, v severním Danelaw nazývané wapentakes).

V průběhu 10. století rovněž došlo k reformě řeholního života v křesťanských klášterech, který se v průběhu staletí poměrně rozvolnil. Byly zakládány nové kláštery, které nahradily desítky až stovky těch, které byly zničeny během prvních vikingských vpádů.

Ovšem po řadě silných panovníků na trůn usedl Athelred Nerozhodný (vládl 979-1016), který se měl postavit novým hrozbám vikingských nájezdů, jejichž intenzita začala s nástupem nového dánského i norského krále Svena opět narůstat. Anglický král byl několikrát donucen útočníky vyplatit, protože se jim nedokázal postavit. Athelred nicméně doufal, že vpády zarazí, pokud odejme Vikingům přístavy, do kterých by se mohli uchýlit. Proto roku 991 uzavřel s normanským vévodou Richardem smlouvu a o deset let později ji zpečetil svatbou s jeho dcerou. Uzavřel tak svazek přes který se o 65 let později dostane na trůn cizí dynastie.

Přesto však Athelred nedokázal zajistit Anglii mír a snad i proto se roku 1002 uchýlil k neslýchanému příkazu – nechat veškeré dánské obyvatelstvo pobít. Tento masakr se však minul účinkem, neboť vyprovokoval k akci samotného krále Svena. Ten do Anglie vyslal několik armád, které se podařilo za cenu velkých obětí (a výkupného) odrazit. Roku 1013 se však Sven rozhodl s Athelredem skoncovat jednou provždy. Tentokrát měl v plánu jeho království dobýt.

Tažení Vikingů začalo úspěšně, nicméně v zimě 1014 král zemřel. Na trůn nastoupil jeho starší syn Harold, ale vojsko v Anglii si zvolilo mladšího syna Knuta. Athelredovi se sice podařilo donutit ho k ústupu do Anglie, ale když roku 1016 zemřel, jeho syn Edmund už nedokázal zabránit Knutovi v zachvácení takřka celé Anglie (Edmundovi zůstal jen Wessex, nicméně i on brzy zemřel a přenechal tak Knutovi celou zem).

Nemůžeme říci, že Athelred byl špatným panovníkem, prostě se jen k vládě dostal v těžké době, která byla nad jeho schopnosti. Nicméně i on spolu se svými rádci dokázal vytvořit několik dalších pokrokových řešení ve státní správě. Za jeho vlády došlo k posílení moc královských správců, kterým se začalo říkat šerifové. A vedlejším důsledkem jeho neustálých výkupných placených Dánům se v Anglii vyvinul velmi účinný daňový systém s pevnou sazbou za každou hídu – tzv. Danegeld.

 

1 Earl (či Jarl, Eorl) – anglosaský a skandinávský titul znamenající „náčelník“ (zvláště pak náčelník, který vládl určitému území v králových službách), v Británii se časem stal synonymem s kontinentálním titulem hrabě. Za času Anglosasů vládl earl ve své zemi do jisté míry samostatně a měl právo rozhodovat v místních soudech. Earlové také vybírali pokuty a daně a za odměnu dostávali „třetí penny“ – třetinu peněz, které vybrali.