Srpnová revoluce

29. dubna 1945 byl Japonci ustanoven Studijní výbor pro přípravu nezávislosti, ve kterém zasedal i Sukarno a Hatta. Zde se také v průběhu 10. – 17. června projednávala první republikánská ústava, do které bylo vtěleno i pět Sukarnových zásad – tzv. Pantja sila¹¹. 22. června byl posléze zveřejněn návrh ústavy v tzv. Jakartské chartě. 7. srpna byl Studijní výbor zrušen a nahrazen Výborem pro přípravu nezávislosti. Velitel japonských sil v jihovýchodní Asii polní maršál Terauči oznámil brzy poté rozhodnutí císaře udělit Indonésii nezávislost 24. srpna.

6. srpna zmizela Hirošima. O tři dny později se slehla zem po Nagasaki. Shození atomových bomb urychlilo kapitulaci japonského císařství. 15. srpna oficiálně skončila Druhá světová válka v Tichomoří. Sukarno a Hatta si uvědomovali, že pokud by přijali nezávislost z rukou Japonců, v očích Spojenců by byl nový indonéský stát zdiskreditován. Proto se odvážili k riskantnímu kroku a 17. srpna roku 1945 vyhlásili Indonéskou republiku. Záhy byl za prezidenta zvolen Sukarno, za víceprezidenta Hatta, za premiéra Sutan Sjahrir. Narychlo byla přijata ústava a ustanovena nová vláda.

Avšak první měsíce Indonéské republiky byly dobou nejistoty a zmatků. Nad novou vládou se vznášel přízrak spolupráce s Japonci, čehož hojně využívali kritici Sukarna. Demonstrace a nepokoje se střídaly s debatami v parlamentu o vnitropolitickém směřování a blízké budoucnosti nového státu. Napětí mezi levicovými a pravicovými radikály každým dnem rostlo a hrozilo přerůst v obtížnou politickou krizi. Prezident Sukarno se snažil tyto konflikty zažehnat již v počátcích a zároveň dělal vše proto, aby si ponechal rozhodující moc nad státem. Nicméně nejtěžším úkolem, před kterým republika stála, bylo zpřetrhání vazeb se starým režimem a zneškodnění po tři sta let budované symbiózy mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem. A zejména také rozšíření zprávy o vytvoření nezávislé Indonésie do tzv. vnějších ostrovů, periferních oblastí archipelagu, které byly izolovány od centra všeho osvobozeneckého úsilí, Jávy. Tohoto odříznutí od Jakarty brzy využili Nizozemci k vytvoření pozic, ze kterých posléze mohli vést válečné operace.

Kvůli zaneprázdněnosti amerických jednotek v Tichomoří, bylo znovudobytí Indonésie přiřknuto armádě Velké Británie. 8. září byl na jakartském letišti vysazen britský speciální oddíl Commando za účelem zajištění pozic pro příchod hlavních jednotek, které měly přijmout kapitulaci japonských oddílů. Jaký byl ale údiv výsadkářů, když zjistili, že císařské vojsko je již z větší části odzbrojeno a Indonésie, která měla být dle dohod navrácena do správy Holanďanů, vyhlásila nezávislost. Poté, co byl o této skutečnosti informován velitel jihovýchodní Asie Louis Mountbatten¹², bylo brzy rozhodnuto o vyslání padesátičlenné spojenecké delegace, která by zahájila jednání o restauraci Nizozemské Východní Indie. Indonéská strana, vedená premiérem Sutanem Sjahrirem, byla ochotná ke kompromisu, tedy ke vzniku personální unie s Nizozemským královstvím, ale pouze za podmínky uznání indonéské republiky jako samostatného státu. Nicméně Nizozemci vyjednávání protahovali a mezitím spolu s Brity, kteří se vylodili na Jávě v polovině září, posilovali své pozice.

Obsazení nejvýznamnějších měst na Sumatře, Kalimantanu, Celebesu či již zmíněné Jávě neprobíhalo poklidně. Na těchto ostrovech totiž samovolně vznikaly polovojenské útvary většinou tvořené radikální mládeží, které byly jen málokdy ve spojení s teprve formující se indonéskou národní armádou, a hodlaly bránit nově vzniklý stát i za cenu své smrti. Jejich pokřik „Merdeka!“ (Svoboda!) se stal heslem celého indonéského protikoloniálního hnutí. Příchod námořní pěchoty Královské nizozemské východoindické armády (KNIL – Koninklijk Nederlands Indisch Leger) do Jakarty, hlavního města Indonésie, tak proběhl za boje v ulicích proti lidovým milicím. Japonské oddíly se paradoxně účastnily zajišťovacích akcí spolu s Brity, což však jen zvyšovalo napětí mezi domorodým obyvatelstvem a koloniálními sbory. Na ulicích se pálily nizozemské vlajky, čím dál tím častěji se objevovaly incidenty lynčování Japonců, rádii se nesla štvavá protibritská a protiholandská hesla. Na přelomu října a listopadu pan-islamistická politická strana Masjumi, sdružující většinu muslimských organizací do jednoho společenství, vyhlásila Džihád na obranu Indonésie. Stupňující se nacionalisticky a rasisticky orientované nepokoje nakonec donutily britské velení vyslat spojenecké jednotky k evakuaci Japonců a evropských kolonistů.

Pravděpodobně nejtvrdší boje proběhly ve druhém největším indonéském městě jménem Surabaja. Dne 25. října 6 000 mužů z indické 23. pěchotní divize koloniální armády Velké Británie dostalo za úkol eskortovat Evropany z tohoto jávského města do bezpečí. Tato jednotka se však střetla v prudkých bojích s nově zformovanými, silně militantními a levicovými Lidovými bezpečnostními sbory (BKR – Badan Keamanan Rakjat). Brigádní generál A. W. S. Mallaby (1899 – 1945) se přesto brzy dokázal dohodnout s vedením města, že Britové nebudou požadovat po surabajských oddílech složení zbraní výměnou za klidný odchod evropské části obyvatelstva. Nicméně tyto snahy zažehnat krveprolití byly narušeny rozkazem britského velení, usídleného v Jakartě, odzbrojit republikánské milice. To rozpoutalo novou vlnu násilí, při kterých padlo několik desítek vojáků britsko-indického sboru. Až příjezd Sukarna v doprovodu ministrů 30. října uklidnil rozbouřené davy.

Ale mezi tím už Britové přisouvali nové jednotky k městu Surabaja. Ve výsledku tak britská armáda v tomto městě disponovala okolo 30 000 mužů z 5. a 23. indické pěchotní divize, kteří mohli počítat s podporou letectva, námořnictva a tanků. Proti tomuto vojsku stálo přes 100 000 Indonésanů, porůznu vyzbrojených vším od bambusových kopí až po japonské pušky.

Důvodem bojů, které později dostanou jméno bitva o Surabaju, bylo zabití velitele britsko-indického kontingentu. 30. října generál Mallaby objížděl své jednotky a informoval je o novém příměří. U Rudého mostu bylo jeho auto obklopeno příslušníky indonéské BKR. Ze strachu, že jejich velitel je možná v ohrožení života, vyrazili z poblíž stojící budovy Britové a začali střílet do vzduchu. Indonésané to však pochopili jako jasný útok a opětovali palbu. Během této přestřelky byl zabit i brigádní generál. Okamžitě bylo vydáno ultimátum, požadující vydání vrahů. Odpovědí bylo mlčení. To odstartovalo všeobecný útok po pomstě bažících britských sil.

Letectvo začalo bombardovat město, doprovázené střelbou námořnictva. Pěchota za podpory tanků Sherman se probíjela ulicemi a musela zápasit o každý dům. 10. listopadu dosáhla bitva svého krvavého vrcholu. Boje o Surabaju, trvající od 27. října, skončily nakonec 20. listopadu 1945 vítězstvím Britů, ztrátou pro Indonésii důležitých továren a masakrem obyvatelstva. Dodnes se tak v této ostrovní republice slaví 10. listopad jako Den hrdinů. Přesto někteří levicově orientovaní spisovatelé tvrdí, že „… po celých patnáct dnů¹³ urputných bojů se nepodařilo britské vojenské přesile jednotky mladé indonéské armády zlomit.“¹⁴

¹¹ Pantja sila (sanskrt. Pět principů) – I. indonéský nacionalismus, II. internacionalismus neboli humanismus, III. diskuse neboli demokracie, IV. sociální spravedlnost, V. kulturní víru v boha (Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 58).
¹² Louis Francis Albert Victor Nicholas George Mountbatten (1900 – 1979) – 1. hrabě Mountbatten z Barmy, admirál loďstva (Admiral of the fleet), vrchní velitel spojeneckých sborů v jihovýchodní Asii tzv. SEAC (South East Asia Command), významný politik, poslední vicekrál a první generální guvernér Indie, nositel mnoha titulů a ocenění, příbuzný královské rodiny, zabit atentátem příslušníků IRA.
¹³ Autor považuje za počátek bitvy o Surabaju 10. listopad.
¹⁴ Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 75.