Indonésie v bojích o nezávislost – část III.

V počátcích konfliktu o indonéskou nezávislost nesli hlavní tíhu bojů Britové. Ti disponovali provozuschopným válečným loďstvem, které mohlo rychle a efektivně dopravit posily i materiál z Austrálie nebo indického subkontinentu. Oproti tomu holandské námořnictvo se nacházelo v troskách. Nizozemské loděnice v Evropě byly zničeny ustupujícími Němci a to málo, co se zachránilo z koloniálních lodí, které uprchly před Japonci do britských držav, nedokázalo dostatečně splňovat potřeby armády. Avšak kruté boje ve městech, kde jednotky evropských mocností musely čelit až fanatickým republikánským protivníkům, změnilo názor britské vlády na indonéské bojiště. Zesilující se tlak nacionalistů v Britské Indii po nezávislosti, strach ze vzpoury mezi převážně indickými jednotkami v Indonésii a zruinovaná státní ekonomika donutily nového britského premiéra Clementa Attleea15 začít na počátku roku 1947 stahovat kontingent královských sil z Jihočínského moře.

Konflikt však nadále eskaloval. Na jedné straně indonéská TKR navázala vztahy s většinou odbojových protikoloniálních buněk a snažila se zkoordinovat jejich akce. Na druhé straně Nizozemské království posilovalo své síly, vědomo si neochoty dále bojovat svých britských spojenců. Proto do konce roku 1946 bylo v Indonésii nasazeno 92 000 vojáků a v lednu následujícího roku byly zvýšeny stavy na 150 000 mužů v charakteristických šedozelených uniformách. Pod záminkou osvobozování japonských zajateckých táborů dobývali tito vojáci KNIL periferní oblasti indonéského souostroví, kde o vzniku nového státu měli jen kusé informace, a obnovovali zde předválečnou koloniální vládu, dožadovali se loajality a verbovali také nové oddíly, především z řad křesťanů a minorit. Dále Holandsko tvrdě bombardovalo nejdůležitější města na souostroví, do kterých spolu s tanky přijeli i noví koloniální úředníci. Tak byla například v lednu 1946 definitivně obsazena Jakarta, ze které musela republikánská vláda uprchnout do Yogyakarty. V březnu byl dobyt Bandung, ale předtím ještě ustupující indonéské jednotky zapálily jižní část města a tak vzniklo tzv. Bandungské moře ohně. Sebevražedný bombový atentát zabil u tohoto města část nizozemského velícího štábu. Boje byly natolik urputné, že republikánští bojovníci často raději volili rituální sebevraždu, než aby padli do zajetí. Tak se například zachovala posádka malého ostrova Bali u východního pobřeží Jávy, kde se v březnu 1946 vylodil kontingent holandských vojáků a pomocných sborů KNIL. Během roku byly indonéské jednotky zatlačeny na jižní cíp ostrova. V listopadu se Nizozemci chystali zasadit ustupujícím republikánům poslední ránu. Koloniální letectvo začalo bombardovat indonéské pozice. V následné bitvě u Margarana 20. listopadu padla celá indonéská posádka do posledního muže i se svým velícím důstojníkem, nadporučíkem I Gusti Ngurah Raiem (1917 – 1946), poté, co ten dal svým mužům na výběr. Smrt v boji nebo sebevraždu. Většina si zvolila první možnost.

Nicméně asi nejkrutější boje probíhaly od prosince 1946 až do března 1947 v rámci nizozemské kampaně na jižním Celebesu. Holandský kapitán Raymond Westerling16 byl na tento výběžek ostrova vyslán, aby se svým speciálním komandem, vycvičeným na vedení „špinavé války“, vyřešil tíživou situaci s indonéskými partyzány. Ti byli cvičeni na Jávě a neuznávali vládu Východní Indonésie (viz níže). Ihned po svém příjezdu začal Westerling shromažďovat jména účastníků odboje a napadat jejich vesnice. Na denním pořádku bylo mučení a veřejné popravy. Nutil místní, převážně muslimské obyvatelstvo, aby přísahalo na Korán, že nemají žádný podíl na odboji. Brutální pacifikace dané oblasti a vláda teroru nesla své krvavé ovoce. Údajně padlo až na několik desítek tisíc lidí, i když sám Westerling tvrdil, že během bojové operace bylo zabito okolo 600 lidí. Celebeské hnutí odporu tak bylo zdecimováno. Přesto partyzáni nejen na Celebesu, ale i na ostatních ostrovech napadali a popravovali nizozemské kolonisty, kteří leckdy byli stále usídleni v japonských internačních táborech. Neměli kam utéct. Jediná možnost odchodu byla smrt.

Válka se dále vedla i na diplomatické úrovni. Nizozemci na konferencích v Malinu, Denpasaru a Panal Pinangu od června do prosince 1946 s představiteli protirepublikového hnutí dokázali roztříštit novou indonéskou republiku. Dali tak vzniknout satelitům Západní Borneo, Východní Borneo, Velký Dajak, Východní Indonésie na Celebesu a okolních ostrovech, a mnoha dalším malým státečkům. Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod oficiální nadvládou koloniálních úřadů. Nezávislé Indonésii tak zbyly pouze tři ostrovy – Jáva, Sumatra, Madura.

Ustupující Britové se však obě dvě znepřátelené strany snažili usmířit. Také USA doufaly v brzké uzavření příměří, protože s nelibostí sledovaly, jak peníze Marshallova plánu17 pro Nizozemí plynou na válečné výdaje do Indonésie. Ale holandsko-indonéská jednání, probíhající od listopadu 1945, nedokázala vyřešit problém nezávislosti bývalé Nizozemské Východní Indie.

Až po tlaku OSN Nizozemí znovu přistoupilo k vyjednávacímu stolu pod patronací Velké Británie. 12. října 1946 se poprvé sešli zástupci souostroví s představiteli Holandska. Politická diskuze nakonec vedla k tzv. Linggadjatské smlouvě, pojmenované podle malého javánského města, kde se jednání vedla. Tato dohoda byla podepsána 25. března 1947 generálním guvernérem Nizozemské Východní Indie Hubertem van Mookem18 a premiérem Sutanem Sjahrirem. Jáva, Sumatra a Madura byly uznány jako území náležící republice Indonésie. Spolu s loutkovými ostrovními státy měla okleštěná republika tvořit tzv. Spojené státy indonéské (Verenigde Staten van Indonesia – Republik Serikat Indonesia). Nejpozději do 1. ledna 1949 měla tato federace patřit do Holandsko-indonéské unie, v čele které stála nizozemská královna. Dohoda mimo jiné také zahrnovala snížení stavů armád na obou stranách a stažení nizozemských jednotek z Indonéského souostroví.

Zdálo se, že je válka u konce. Premiér Sjahrir o Linggadjatské smlouvě řekl: „V Indonésii zapalujeme malou pochodeň, pochodeň lidskosti. Nechte nás starat se o ni. Nechte nás doufat, že je to znamení světla pro celý svět.“19 Opak byl však pravdou. Ani jedna strana nebyla z nového uspořádání šťastná. Část indonéských politických stran odmítala ratifikovat dohodu a požadovala úplnou nezávislost, ale byla umlčena Sukarnovou pohrůžkou, že podá demisi na prezidentský post. V Haagu se začínala prosazovat radikální Katolická strana, která chtěla obnovení koloniálního panství v celém rozsahu. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

 

15 Clement Attlee (1883 – 1967) – britský státník a člen labouristické strany, za jehož úřadování na premiérském postu (1945 – 1951) se od Velké Británie odtrhla velká část kolonií.
16 Raymond Westerling zvaný Turek (1919 – 1987) – nizozemský kapitán, který byl vycvičen i se svou jednotkou Brity za Druhé světové války; poprvé nasazen v bojích o indonéskou nezávislost; po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1950 uprchl do Singapuru a poté do Nizozemí, kde dožil v klidu v ústraní. Svou přezdívku získal díky svému rodišti – Istanbulu.
17 Marshallův plán – americký plán finanční pomoci na obnovení Evropy, který však byl přijat pouze západní částí kontinentu.
18 Hubertus Johannes van Mook (1894 – 1965) – holandský koloniální státník, který stál v době japonské okupace Indonésie v čele exilové vlády Nizozemské Východní Indie; generální guvernér (1942 – 1948), který stojí za mírovými dohodami s Indonéskou republikou, ale který však abdikoval na svůj úřad poté, co se dozvěděl o přípravách na Druhou policejní akci.
19 www.time.com – Indonesia: Beginning of Lightness ze 7. dubna 1947.