Indonésie v bojích o nezávislost – část IV.

Politionele Acties

Kompromis mezi Haagem a Yogyakartou byl však pouze dočasný. V nizozemském parlamentu se brzy prosadily protiindonéské tendence, které vedly k námořní blokádě Indonéské republiky. Od této akce si Holanďané především slibovali odříznutí Sumatry a ostatních ostrovů od Jávy, hlavního producenta rýže v archipelagu, a zároveň i obnovení zásobování zpustošeného Nizozemí zabaveným indonéským zbožím. Haag dále podporoval především javánská separatistická hnutí a různé polovojenské islamistické organizace.

Indonéská republika, která odpověděla na námořní blokádu zabavováním nizozemského majetku, obdržela 27. května 1947 z Haagu ultimátum. V tomto memorandu Holanďané požadovali přítomnost svého představitele na všech jednáních nového indonéského státu, společné bezpečnostní a armádní sbory, dále konzultace s Nizozemím ohledně zahraniční politiky Indonéské republiky, a také se dožadovali kontroly dovozu a vývozu. Premiér Sutan Sjahrir tuto nabídku, tvrdě zasahující do indonéské suverenity, odmítl. Nicméně se nadále snažil s Nizozemci najít nový kompromis. Když ale pro toto úsilí nenašel dostatek podpory ani ve svých řadách, 27. června abdikoval. Na jeho post byl dosazen vůdce komunistického odboje a PKI Amir Sjarifuddin. Ten okamžitě razantně odmítl všechny holandské nabídky.

Za úsvitu 21. července 1947 zaútočila KNIL na Indonéskou republiku v rámci tzv. První policejní akce. 110 000 holandských konečně moderně vyzbrojených20 koloniálních vojáků, účastnící se Operatie Product pod velením generála Simona Spoora21, se vrhlo na okleštěnou nezávislou Indonésii. Indonéská lidová armáda (TRI – Tentara Rakjat Indonesia)22 se stáhla pod velením generála Sudirmana23 do vnitrozemí ostrovů, odkud zahájila koordinovanou guerillovou válku. Nizozemci tak nemohli účinně odpovídat na republikánské útoky, protože byli zastaveni v hlubokých džunglích a jejich zásobovací linie se nebezpečně protáhly. Přesto nadále boje probíhaly, a tak jako za každé války, tak i za této nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. Například 9. prosince 1947 vypálila jednotka KNIL vesnici Rawagede na Západní Jávě a pobila na 431 mužů, mezi kterými hledala partyzány. Žádní se však v této vesnici neukrývali. Tento incident dostal jméno Rawagedský masakr, ale viníci nebyli uvězněni.

Partyzánská válka se vedla nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Indonéská armáda roku 1945 ukořistila 40 – 100 letadel Japonského císařství. 29. července 1947 tak mohla proběhnout první operace indonéského letectva. Čtyři letouny japonské výroby provedly nálet na nizozemské kasárny ve střední Jávě. Tento útok neměl ve výsledku žádný význam, ale skvěle posloužil Sukarnově propagandě. Další akce republikánského letectva však byly už jen sporadické, protože chyběl dostatek zkušených pilotů a leteckého personálu.

V průběhu Operatie Product dokázali Andjing Belanda, holandští psi, obsadit Východní a Západní Jávu, Jižní a Východní Sumatru, ostrovy Madura a Bangka. Zde byly také ustanoveny nové stejnojmenné holandské satelity. Právě tyto oblasti byly pro bojující strany životně důležité. Vydržovat tak obrovské vojsko v Indonésii ohromně zatěžovalo válkou zničené nizozemské hospodářství. Proto se oddíly KNIL především snažily ochromit republikánskou ekonomiku dobytím hospodářsky prospěšných regionů. To ve výsledku zahrnovalo obsazení „mj. 65% plochy veškerých indonéských kaučukových plantáží, 87% čajovníkových plantáží, 53 kávovníkových plantáží, 79% chininovníkových plantáží a 44 cukrovarů“24 na Jávě a zabrání ropných polí u Sumatry.

I přesto, že díky bleskové válce zavlála nad většinou javánských a sumaterských měst nizozemská vlajka, boje neskončily a přenesly se i na pole politické. Indonéská vláda apelovala u Rady bezpečnosti OSN, aby zabránila dalšímu krveprolití. Toto úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem, kdy Nizozemí muselo obhajovat svou policejní akci. Holandská delegace tvrdila, že nové válečné operace byly rozpoutány z důvodu osvobození posledních vězňů z japonských koncentračních táborů a také proto, že konflikt zavinily protikoloniální jednotky, na které oficiální vláda Indonéské republiky nemá žádný vliv. Vyslanci napadeného státu namítali, že tyto bandy, které rozpoutaly novou válku, jsou vyzbrojováni Nizozemím a samy dohlížejí na propouštění zajatců.

Na stranu Indonésie se přidala Austrálie, Indie, SSSR a další státy. USA zpočátku akce podporovalo ze strachu vzrůstu komunismu v jihovýchodní Asii Nizozemce, ale právě tento postoj odvrátil Indonésii od Spojených států. Nakonec jako jediný zastánce Nizozemí zůstala Francie, která se snažila všemi silami udržet svou indočínskou kolonii. Do Jihočínského moře byl vyslán tzv. Výbor dobrých služeb, tvořený zástupci Belgie, Austrálie a Spojených států amerických, kteří měli za úkol zprostředkovat dialog mezi znepřátelenými stranami. Jednání započala 8. prosince 1947, kdy většina válečných operací byla již ukončena. Tzv. Renvillská dohoda byla podepsána dne 17. ledna 1948 na palubě USS Renville. V této mírové smlouvě se Indonéská republika zříkala všech dobytých oblastí a tím se scvrkla pouze na východní a střední Jávu, a na části Sumatry a Madury. Od loutkových nizozemských států byly zbytky nezávislého státu odděleny tzv. Van Mookovou linií, ke které se však musely dostat mnohé republikánské jednotky i za cenu dalších bojů. Čímž vyvolávaly další napětí mezi Haagem a novým sídelním městem Yogyakartou.

V tuto chvíli se aktivně prosadila komunistická strana, která se vymanila z vnitrostranických rozepří, přeformulovala svůj politický program a rozpoutala masové demonstrace požadující obnovení bojů a dobytí ztracených území. Marxisti, podporovaní Moskvou, se snažili prodrat do popředí politické scény, což však vedlo jen k rozporům uvnitř koalice vedené premiérem a komunistou Amirem Sjarifuddinem. Levicová vláda padla po vystoupení pravicové islamistické Masjumi a rezignaci premiéra 23. ledna 1948. Poté byl Sukarnem jmenován tzv. prezidentský kabinet v čele s pravicovým viceprezidentem Muhammadem Hattou.

Různé komunistické skupiny se sjednotily v srpnu 1948 pod Manowarem Musem25, který se právě vrátil ze zemí Východního bloku, kde pod falešnou identitou doprovázel indonéského diplomata. Jeho proslovy byly naplněny sovětskou rétorikou. Po své příjezdu se nechal slyšet: „… uzavření dohody se Sovětským svazem je vítězství Indonésie!… nyní již nepotřebujeme Radu bezpečnosti OSN!“26

18. září 1948 povstala proti yogyakartské vládě 4. divize TRI, umístěná ve středojavánském Madiunu, a vyhlásila sovětský stát. Všichni hlavní komunističtí funkcionáři, v čele se Sjarifuddinem a Musem, se sjeli do tohoto města. Ústřední vláda a Sukarno okamžitě sesadili velícího důstojníka madiunských jednotek a vyslali nejlépe vybavené a nejzkušenější oddíly. Divizi Siliwangi, která se probila k Van Mookově linii po uzavření Renvillské dohody, a dále Policejní mobilní brigádu (Mobrig) a část divize Sungkono. Do 30. září byl Madiun dobyt, Muso a Sjarifuddin byli spolu s dalšími tisícovkami stoupenců PKI bez soudu popraveni. Komunistická strana se tak musela znovu uchýlit do ústraní.

„Jsme připraveni navštívit a podpořit premiéra Hattu, jestliže je připraven k vytvoření nové dohody s Nizozemím.“27 Toto byla slova holandského ministerstva zahraničí k událostem Madiunského povstání, jasně dokazujícím, že Nizozemí Renvillskou dohodu považovalo pouze za dočasnou a stále Indonésii vidělo jako svou mocenskou sféru, kde má rozhodující vliv. Je nutno poznamenat, že premiér Hatta všechny nabídky striktně odmítl.

Toto intermezzo však odůvodnilo další vojenský zásah ze strany Haagu. Tzv. Druhou policejní akci, s krycím označením Operatie Kraai (Operace Koruna), oznámilo bombardování Yogyakarty ráno 19. prosince 1948. Po hodině systematických náletů bylo ve městě vysazeno 900 nizozemských výsadkářů. Vrchní velitel Indonéské lidové armády Sudirman okamžitě vydal rozkazy ke stáhnutí všech jednotek a rozpoutání další partyzánské války. Sukarno, Hatta a polovina vlády padli do zajetí. Indonéský prezident odmítl vydat příkaz k ukončení bojů a byl proto internován na Sumatře. Do konce ledna 1949 byla všechna města obsazena koloniální armádou a Indonéská republika tak byla oficiálně dobyta. Holandské ztráty byly minimální. 14 mrtvých a 95 raněných.

 

20 Nizozemská armáda se neúčastnila bojů v Evropě od konce 19. století, a proto její výzbroj značně zaostávala za vojsky ostatních států. To se především projevilo na počátku roku 1940, kdy německý wehrmacht napadl Nizozemské království. Proti moderně vyzbrojeným vojákům Třetí říše stála holandská vojska s kulomety z První světové války a puškami o několik let staršími. Tanky se v této armádě nenacházely a letectvo nestíhalo udržet tempo s rychle se vyvíjecími jednoplošnými letouny. Až po roce 1945 mohla být armáda Nizozemí konečně zreformována jednak v důsledku navrátivších se jednotek z Velké Británie a také pod vlivem bojů v Indonésii. Proto v roce 1947 KNIL disponoval již poloautomatickými puškami a samopaly, tanky a letadly britské a americké výroby.
21 Simon Hendrik Spoor (1902 – 1949) – náčelník štábu KNIL (1946 – 1949) a velitel obou Policejních akcí; za Druhé světové války sloužící v Nizozemské vojenské informační službě v Austrálii.
22 Indonéská armáda změnila během bojů o nezávislost několikrát jméno. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1945 se Japonci založená národní armáda (PETA) zformovala do Lidových bezpečnostních sborů (BKR). V prosinci 1945 byly tyto oddíly přejmenovány na Lidovou bezpečnostní armádu (TKR). Tím, jak se indonéská vojska profesionalizovala a reorganizovala, došlo na začátku roku 1947 k opětovné změně jména. Na již zmíněnou Indonéskou lidovou armádu (TRI). Roku 1949 se TRI změnila na Indonéskou národní armádu (TNI). A toto jméno zůstalo vojenským sborům Indonéské republiky dodnes.
23 Sudirman (1916 – 1950) – indonéský národní hrdina a vrchní velitel indonéské armády (1945 – 1950), nositel mnoha ocenění, a také první a nejmladší generál v historii nezávislé Indonésie.
24 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 76.
25 Manowar Muso (1897 – 1948) – komunista stalinistického typu, agent Moskvy, který údajně stál za komunistickým povstáním v letech 1926 – 1927, po kterém musel uprchnout do zahraničí.
26 Dubovská, Zorica; Petrů, Tomáš; Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, str. 278.
27 http://www.time.com – Indonesia: Resurrection ze 4. října 1948.