Archiv pro štítek: 10. století

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část II.

Makedonská dynastie se dostala do prvních problémů a zdárně je překonala. Pak se však říše propadla do ještě větších problémů a hrozilo, že se Byzance párkrát zhroutí v rozsáhlé občanské válce. Naštěstí pro stát (a naneštěstí pro aktuální císaře) se skryté napětí většinou uvolnilo prostřednictvím vražd a travičství, které zkrátily vládu hned několika panovníků.

Krátké období panování Romana II.

Romanos II. ještě před svým nástupem na trůn „proslul“ svou druhou svatbou, kdy si vzal za ženu dceru hostinského. Možná to byl jeden z nich, kdo zkrátil Konstantinův život jedem. Jisté je, že aby upevnil svou moc, po nástupu trůnu se Romanos zbavil rádců svého otce a nahradil je svými přívrženci. Za jeho vlády byla v roce 961 při dalším pokusu nakonec opravdu obnovena byzantská nadvláda nad Krétou. Dále pak jeho vojska, především vedená vojevůdci Nikeforem a Leonem z rodu Fokas, uspěla i v bojích proti Arabům (zisk Aleppa) a při odražení vpádu Maďarů na Balkán. Roku 963 nicméně Romanos II. při lovecké výpravě náhle onemocněl a zemřel (snad na jed, možná podaný jeho ženou).

Vláda nedynastických panovníků

Na trůn nastoupil Nikeforus II. Fokas, za Romana II. jeden z hlavních velitelů jeho armád (právě on byl u zisku Kréty a Aleppa), člen významné vojevůdcovské dynastie. Jeho nástup na trůn nebyl rozhodně nijak jednoduchý. Na císařský titul bylo totiž několik zájemců. Žena Romana II., Theofana, nejprve prohlásila své dva syny, Bazilea a Konstantina, císaři. Ti však byli sotva pár let staří a neměli tak nijak významnou podporu. Armádu měl totiž ve svém pevném držení Nikeforus Fokas a moc v Konstantinopoli třímal Romanův komoří Iosef Bringas. Theofana se nakonec rozhodla spojit s Nikeforem a s pomocí patriarchy se této dvojici podařilo svrhnout Bringase. Ještě roku 963 tak byl Nikeforus korunován císařem a oženil se s Theofanou.

Po získání moci nad státem pokračoval Nikeforus II. ve válkách (často jako vojevůdce). Jeho tažení na východ provázela řada úspěchů – dobyl Kilikii i řadu dalších území, roku 969 dokonce získal i Antiocheiu, ztracenou už od dobytí Araby roku 637. Jeho generál Niketas také dobyl Kypr. Boje samozřejmě pokračovaly i na Balkáně, kde bylo třeba alespoň oslabit silný bulharský stát, kterému Byzanc doteď platila tribut. Nikeforus se rozhodl přestat s placením a uplatil ruského knížete Svjatoslava I., aby Bulhary napadl. Rusové však byli tak úspěšní, že začali ohrožovat i samotnou Byzanc, která tak byla donucena se proti nim s Bulhary spojit.

Začal rovněž válku s Fátimovci (zejména o Sicílii), ale po neúspěších byl donucen roku 967 uzavřít mír. Další neúspěch si pak jeho armády připsaly v bojích s císařem Otou I., který vytlačil Byzantince z části jejich území v Itálii.

Obrovské výdaje na armádu a tažení, provázené úsporami v ostatních oblastech, proti němu obrátily velkou část mocných říše. Když se ke spiknutí proti němu připojila i jeho žena Theofana, byl jeho osud zpečetěn, a on byl zavražděn ve své posteli v roce 969.

Na jeho místo nastoupil vůdce převratu Jan I. Tzimiskes, Nikeforův synovec. I on musel o svou pozici bojovat. Aby trochu uklidnil církev, pobouřenou další vraždou císaře (do které byla už zřejmě poněkolikáté zapletena Thofana), uklidil vdovu po posledních císařích do kláštera. Pak potlačil vzpouru Bardase Foka a aby podpořil legalitu své vlády, vzal si dceru Konstantina VII. Theodoru.

Stejně tak energicky se poté Jan I. vrhl i do vojenských tažení. Úspěšně válčil s Rusy na Balkáně a vyhnal je z Thrákie. Poté sesadil bulharského panovníka a prohlásil jeho území za součást Byzance. Když tak zajistil a posílil své balkánské državy, obrátil roku 972 pozornost opět na východ, proti říši Abbásovců. Zde jeho armády dosáhly až do Palestiny, kde dobyly například Nazaret, Tripolis či Akkon. Úspěch byl úžasný. Císař se však zřejmě na tažení nakazil (pravděpodobně tyfem) a po návratu počátkem roku 976 zemřel.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Bitva u Anchialu

(20. srpna 917)

Boje mezi Byzancí a Bulharskem zuřily už léta. Zejména díky úspěchům jednoho z největších bulharských vládců, Simeona I., se vítězství ve válce začalo pomalu naklánět směrem k protivníkům Byzantské říše. Ta se proto rozhodla přejít z defenzívy do útoku a uštědřit svému nepříteli rozhodující ránu na jeho vlastním území. To byly okolnosti, za kterých došlo k bitvě u Anchialu.

Bouřlivá doba na byzantském trůně

Simeon měl, po určitých problémech zejména v prvních letech své vlády, svou opozici vůči východním sousedům poměrně zjednodušenou. Na trůně v Konstantinopoli se střídali vládci se sotva několikaletou periodou a stejně tak se měnily i jejich názory na vztahy s Bulharskem. Když se mu některý císař postavil, obvykle ani nestačil pořádně odpovědět na obnovivší se bulharské útoky (které ukously kus byzantského území) a zemřel. Až když se ujala moci císařovna Zoe, vyvstal Simeonovi alespoň trochu rovnocenný protivník.

Nová panovnice si nejprve zajistila choulostivé východní hranice, než se vrhla se svými silami na Bulharsko. Rozhodně neponechala nic náhodě, armáda, která se shromáždila pro tažení, podle některých zdrojů přesahovala stovku tisíc mužů. Spolu s ní se paralelně vydala na cestu i námořní flotila, která ji měla podporovat. Štědré kasy Konstantinopole rovněž vydaly něco ze svých pokladů a podplatily divoké Pečeněhy, kteří se vrhli na bulharské území. Naproti tomu Simeon musel své síly notně rozptýlit. Bylo třeba strážit severní hranice proti vpádům kočovníků a navíc hrozila i povstání na některých jeho územích.

Tažení

Byzantinci vyrazili na sever a po určité době se utábořili poblíž pevnosti Anchialu u černomořského pobřeží. Jejich velitel Leo Fokas měl v plánu se v blízké době spojit se silami Pečeněhů a flotilou vedenou admirálem Romanem Lekapenem. To nemohl Simeon dopustit, protože by mohl jen stěží čelit všem armádám dohromady. Obsadil proto výšiny okolo pevnosti a čekal na vhodnou příležitost k bitvě. Pokud by vyhrál, mohl se zbavit hlavní části sil svých nepřátel a snad i ukončit celé tažení. V opačném případě se ale mohl připravit o velkou část svých vlastních mužů.

Když nadešlo ráno 20. srpna 917, den bitvy, postavily se proti sobě dvě různé taktiky. Simeon posílil na úkor středu svá křídla a sám se chystal zasadit rozhodující úder v čele své jízdy zatím umístěné v záloze. Naopak Byzantinci chtěli Bulhary obejít a odříznout je od posil v kopcích.

První úder Byzantinců byl tvrdý a dle očekávání se nejvíce prosazoval ve středu. Bulhaři byli brzy donuceni ustupovat, takže se linie císařských vojsk částečně narušily. Celá situace začala být zmatečnou, tak jako by už měla bitva skončit ve prospěch Byzance. Chaos ještě podnítila zpráva o údajné smrti Leo Fokase. V té chvíli do bojů vpadl Simeon a zpoza kopců se v čele jízdy vrhl na levé křídlo nepřítele. Útok skončil doslova masakrem císařských sil, které se díky zmatkům nedokázaly účinně postavit na odpor. Brzy se pak do boje zapojily i pěší oddíly a veškeré naděje Byzantinců pohasly. Hlavní část jejich vojska byla brzy obklíčena a doslova rozsekána na kousky. Spolu s ní i většina velitelského sboru. Vrchní velitel Leo Fokas však dokázal z boje uniknout a zachránil si život.

Následky

Zbytky Byzantinců začaly prchat směrem do své domoviny, vzápětí následované Bulhary. Leo Fokas se Simeonova vojska znovu pokusil zastavit u Katasyrtai, ale opět prohrál. Nic už poté nebránilo k cestě do Konstantinopole (není divu, když v posledních bojích padly téměř veškeré polní jednotky na západ od hlavního města, spolu s řadou vojáků z Malé Asie). Zde byl Simeon už podruhé korunován carem a začala se připravovat nová mírová dohoda. K jejímu podpisu nakonec nedošlo, ale to už je otázka dalšího dějinného vývoje.

Porážka u Anchialu byla jedním z největších masakrů Byzantinců v jejich dějinách. Ztratili v ní desetitisíce svých mužů i vliv na většině Balkánu. Naopak pro Bulhary to bylo slavné vítězství, možná jedno z největších, a potvrdilo sílu, se kterou vládl jejich car Simeon I.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 22.8.2009):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.