Archiv pro štítek: 11. století

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze