Archiv pro štítek: 11. století

Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.

Tažení Haralda III.

Když král Eduard Vyznavač 5. ledna 1066 zemřel aniž by určil svého nástupce, byl mezi těmi, kdo si jeho trůn nárokovali i Harald III. Hardrade, král norský1. Úspěch jeho vpádu měl rozhodnout, zda zůstane Anglie pod skandinávským vlivem, osamostatní se či podlehne vlivu kontinentálnímu. Harald III. založil své právo na anglickou korunu na smlouvě svého synovce Magnuse I., krále Norska, s Harthaknutem, králem Anglie a Dánska, o převzetí panství v případě smrti jednoho z nich a neexistence mužského dědice. Když pak druhý řečený v roce 1042 zemřel, jen soupeření o Dánsko s králem Svenem Ulfssonem zabránilo přímému útoku Seveřanů na Anglii a umožnilo tak Edvardovi usednout na trůn.

Po Magnusově smrti pokračoval Harald III. ve vleklých bojích se Svenem, dokud s ním roku 1064 neuzavřel mír. Toto příměří dalo Haraldovi III. prostor pro pokus o získání anglické koruny roku 1066. V jeho ambicích mu jistě napomáhala i vrtkavá pozice nového krále Harolda Godwinssona. Ten ještě za života Eduarda III. roku 1065 podpořil zbavení svého bratra Tostiga vlády nad Northumbrií, čímž si získal nepřítele doslova na život a na smrt. Právě bývalý earl Northumbrie pak v květnu 1066 napadá jižní pobřeží a obsazuje Sandwich v Kentu. Tento čin vede Harolda k přípravám na invazi. Je svolána anglická armáda a loďstvo, které jsou drženy ve stavu pohotovosti celé léto. Když pak počátkem záři došly zásoby, je nucen Harold vojsko rozpustit a loďstvo poslat do Londýna. Na cestě do nového přístavu je nicméně mnoho lodí zničeno bouří, což nechává Kanál takřka nestřeženým.

Mezitím Tostig slibuje pomoc v získání Anglie Haraldovi III. Hardrade nehodlá déle čekat a shromažďuje flotilu téměř 240 válečných lodí (a mnoha dalších nákladních). Když odjíždí, přenechává Norsko v rukou svého syna Magnuse, zatímco zbytek rodiny bere s sebou. To naznačuje, že své cíle bral vážně. Hodlal v Anglii zůstat. Poprvé Harald III. přistává na Orknejích, kde posléze zanechává svou ženu Alžbětu a dvě dcery. Dál s ním pokračuje jen syn Olaf. Navíc se k němu přidávají i oba ostrovní earlové Paul a Erlend. Ve Skotsku se pak k flotile připojil i Tostig s dalšími posilami a zvýšil tak počet mužů zřejmě až na 9 000 na 300 válečných lodích (spolu s doprovodnými plavidly se mluví až o čísle 360).

Severní vítr, který držel dalšího z uchazečů o trůn – Viléma – v přístavech, nyní hnal Haraldovo loďstvo podél východního pobřeží Anglie. V Yorkshire Hardradovy síly zpustošily Cleveland, vypálily Scarborough a převzaly kontrolu nad Holderness v ústí Humberu. Těch pár anglických lodí raději vyplulo nahoru po řece Ouse, vplulo do Wharfe a zakotvilo v Tancasteru. Aby jim Harald III. zabránil v křížení svých plánů, zakotvil svou flotilu v Riccallu na Ouse, pouhé tři míle od jejího soutoku s Wharfe. Pak se dali do pohybu i jeho protivníci a earlové Northumbrie a Mercie, Morkar a Edwin, mu zastoupili jeho jedinou přístupovou cestu k centru oblasti, městu York. Schylovalo se k první ze tří velkých bitev roku 1066.

 

1 Harald III. Sigurdsson (1015 – 1066) známý i pod přízviskem Hardrade (Přísný) – od roku 1047 norský král a někdy uváděn i jako král dánský (do roku 1062 – toto království nikdy plně nezískal). Před svou korunovací se proslavil jako žoldák ve službách nejprve u Jaroslava Moudrého v Kyjevské Rusi a hlavně ve varjažské gardě v Byzantské říši.

Knut

Knut získal trůn roku 1016 a hodlal si jej udržet. Proto neváhal upevnit svou pozici sňatkem (s vdovou po Athelredovi) i mečem. Snažil se ale i přejmout anglosaskou kulturu a chovat se jako předchozí panovníci Anglie. Proto vydával nové zákony a zakládal další kláštery. Do řady správních funkcí ve státě zpočátku dosazoval zejména Skandinávce, což se ale ke konci jeho vlády změnilo. Roku 1018 se stal králem dánským a o deset let později rovněž králem norským. Panovník tak velké říše musel chtě nechtě dělit svou pozornost mezi území, který mu patřila. Provedl proto další reorganizaci státní správy a Anglii rozdělil na čtyři části, kterým vládla hrabata (uvedená v závorkách) – Northumbrii (hrabě Siward), Východní Anglii (neznámý, snad nějaký Seveřan), Wessex (hrabě Godwin) a Mercii (hrabě Leofric).

Významným Knutovým rádcem v anglických záležitostech byl i arcibiskup yorský Wulfstan1. Pod jehož vlivem se král stále více ztotožňoval se svojí rolí anglického krále. Knut se rovněž zasadil o rozvoj obchodu a vyjednal anglickým obchodníkům mnoho důležitých výsad. První severský král Anglie zemřel 12. prosince 1035.

Dánská dynastie jím založená, ho však o mnoho nepřežila. Jeho první syn Harold zemřel roku 1040 a druhý Harthaknut o dvě léta později.

 

1 Wulfstan – významný rádce Athelreda a Knuta Velkého zejména v právních záležitostech, arcibiskup z Yorku. Je považován za jednoho ze dvou nejvýznamnějších autorů pozdně anglosaské doby. Zemřel v květnu 1023.

Harold II. a Godwinovci

Harold, který se roku 1066 stal posledním plnohodnotným anglosaským králem, toho jména již druhým (byť díky nevýznamné úloze jeho předchůdce je zvykem uvádět jej bez číslovky), se narodil zhruba roku 1020 za vlády krále Knuta, Dána na anglickém trůně. Byl synem Godwina, původem zřejmě pouhého théna1, který se ale díky přátelství s Knutem dokázal vyšvihnout až na pozici earla Wessexu a stát se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Jeho matkou byla Gyda, která pocházela z dánského královského rodu. Harold měl sedm či osm sourozenců – pět bratrů (Tostiga, Gyrtha, Sweyna, Leofwina a Wulfnota) a dvě nebo sestry (Edith, Elgifu a snad i Gunhildu).

Po Knutově smrti roku 1035 využil Godwin, tehdy nejmocnější muž země, svého vlivu na witan a prosadil zvolení nejprve Harolda (pouze jmenovce jeho syna, onoho Harolda I.), a Harthaknuta. Ani jednou se však jeho volba neukázala šťastnou. Až třetí král, kterého pomohl prosadit, Edvard, později známý jako Vyznavač, se dokázal prosadit a, naneštěstí pro Godwina, vystoupit z jeho stínu. Nicméně i tento muž se mu musel za podporu nějak odměnit.

Edvard tedy jako jeden z výrazů díků daroval Haroldovi hrabství Východní Anglii. Někdy v té době budoucí král rovněž potkal svou životní lásku Editu Labutí šíji. Už tehdy však začal mít Harold problémy s prvním ze svých bratrů Sveynem, který, ještě jako earl Herefordshire, vyrazil na trestnou výpravu proti Velšanům, při které však znásilnil abatyši jednoho z kostelů, za což byl vyhoštěn ze země. Za tři roky mu bylo povoleno se vrátit, ale své hrabství už zpátky nedostal (snad i díky Haroldovi informujícím krále o jeho dalších zločinech). Sveyn se poté proti svému bratrovi snažil získat podporu u earla Beorna, synovce Knuta, ale když neuspěl (Beorn byl pravděpodobně Haroldův přítel), úkladně jej zabil.

Přes vnitřní neshody si začal Godwinův rod uvědomovat ohrožení, které pro něj představovala rozrůstající se moc Normanů u královského dvora. Godwin tedy začal na krále naléhat, aby si vzal jeho dceru Edith. Skutečně se tak i stalo. Jejich manželství však nikdy nedošlo naplnění v podobě potomka, následníka spojující královskou krev s krví Godwinovců.

Bez potomka královského rodu, který stále nepřicházel, se situace nadále komplikovala. K jejímu dalšímu vyostření došlo, když se Edvardův synovec Ralph stal earlem Herefordshire, hrabství, kterému dříve vládl Sweyn. To už bylo na Godwina moc.

Roku 1051 po nepokojích v Doveru, ve kterých měl zřejmě prsty hrabě Eustach II. z Bolougne (možná na prosbu krále), nařídil Edvard Godwinovi potrestání občanů města, kteří se podle něj dopustili přečinu. Earl Wessexu to však odmítl. Král na to reagoval rozkazem na shromáždění armád Mercie a Northumbrie. Zdálo se, že občanská válka je na spadnutí. Pak se však stalo něco neočekávaného, muži ve vedení těchto armád (Siward a Leofric) si uvědomili, že jakékoli vnitřní rozbroje jsou pro ně neakceptovatelné, obrátili proto své vojáky a vrátili se domů. Místo toho se sešel witan, který po jednání dal Godwinovi a jeho rodině pět dnů na opuštění země.

Godwin tedy s většinou rodiny odjel k hraběti Balduinovi do Flander. Opačným směrem se však vydali Harold a Leofwin. Ti sebrali irské a vlámské žoldáky, přeplavili se do Irska a odtud podnikali nájezdy na anglické pobřeží.

Postupem času se k nim přidal i Godwin a společně zase začali získávat podporu na ostrově. Tu měli prakticky zajištěnou u Cinque Ports2 díky jejich podpoře Doveru. Další příznivci se k nim začali přidávat, protože jim vadil neustále narůstající počet Normanů na královském dvoře. Byl opět svolán witan a Edvard byl donucen povolit Godwinovi návrat do vlasti. Nebylo to však zadarmo neboť během předchozích bojů padl Sveyn. Wulfnot a Sveynův syn Harkon pak navíc putovali jako rukojmí do Normandie, snad jako zajištění Vilémových nároků na anglický trůn.

Roku 1052 ještě Godwin stihl prosadit navzdory papežskému zákazu na arcibiskupský stolec v Canterbury Stiganda, ale následujícího roku zemřel. Harold se stal novou hlavou rodiny. Aby mohl převzít otcovo panství, vzdal se vlády nad Východní Anglií ve prospěch Alfgara, syna Leofrica z Mercie (ne svého bratra). Když zemřel roku 1055 Siward z Northumbrie, earlem se po něm stal Tostig. Ovšem ani Leofricovi, earlovi z Mercie nebylo už přáno dlouhého života a Alfgar se brzy vrátil do Mercie, aby se stal zdejším earlem po svém otci, čímž uvolnil své místo ve Východní Anglii Haroldovu dalšímu bratrovi, Gyrthovi. V té chvíli vládli Godwinovci velké části Anglie a v jejich rukou se soustředila moc prosadit svou vůli téměř i proti králi.

Harold se mu však na rozdíl od svého mrtvého otce nehodlal nijak protivit. Naopak se stavěl na jeho stranu a sám zatím upevňoval svou sílu ve Wessexu. Během let vlády nad tímto hrabstvím získal mnoho bojových zkušenosti, z nichž nejvýznamnější byla invaze do severního Walesu (s Tostigovou pomocí – roku 1065), kde porazil Gruffyda ap Llewellyna a donutil ho kapitulovat.

Roku 1064 Harold vyrazil na Edvardův příkaz do Normandie, aby získal zpět rukojmí ze své rodiny a snad i potvrdil Vyznavačův příslib anglického trůnu pro Viléma. Na moři ho však zastihla bouře a jen se štěstím se mu podařilo přistát. Ovšem brzy poté byl zajat Guyem, hrabětem z Pothieu. Ten jej vzápětí vydal Vilémovi, možná pod tíhou výhružek, možná protože s ním byl domluven. Harold byl nucen Vilémovi za svou záchranu poděkovat.

Brzy přišla řeč i na rukojmí. V té chvíli využil vévoda své výhody a navrhl mu, že je vymění za slib věrnosti. Nebylo zbytí, a tak jej Harold složil. Poté mu ale Vilém oznámil, že Wulfnota si ponechá dokud se nestane králem. Zklamaný Harold tak opustil Normandii s břemenem slibu a pouze s Harkonem.

Roku 1065 však Harolda opět zaměstnaly problémy v Anglii. V Northumbrii vypukla proti jeho bratru Tostigovi vzpoura. Důvodem bylo vzrůstající daňové zatížení obyvatel a nevybíravé způsoby, kterými se earl zbavoval svých protivníků. Harold odmítl Tostigovi jakkoli pomoci a ten byl nucen odejít do exilu. Novým earlem Northumbrie se stal Morcar, bratr earla Edwina z Mercie.

Zásadní zlom nadešel 5. ledna 1066, kdy zemřel Edvard Vyznavač. Na smrtelné posteli odkázal svou ženu i zem do Haroldovi ochrany. Tím ho vlastně jmenoval svým následníkem navzdory možným slibům daným Vilémovi. Harold byl bez delšího protahování witanem zvolen a korunován ve Westminsterském opatství. Novému králi bylo jasné, že si svou pozici bude muset uhájit. A ne proti jedinému soupeři, ale zřejmě hned proti dvěma. Prvním byl vévoda z Normandie a druhým norský král.

Aby se jim vůbec mohl postavit, potřeboval nový král co nejdříve upevnit svou moc v zemi. Vyrazil proto na sever, do oblasti, kde měli Godwinovci nejmenší vliv. Earlové Edwin a Morcar mu slíbili podporu, ale jen výměnu za svatbu s jejich sestrou Aldith. Haroldovi nezbylo než souhlasit, nemohl si dovolit vnitřní rozbroje v zemi, ačkoli byl stále zamilován do Edity Labutí šíje, která však jeho manželkou nebyla.

Harold si své vlády mnoho neužil, protože byl už na přelomu léta a podzimu donucen vytáhnout proti svému protivníkovi. A první krok udělali Vikingové.

 

1 Thén (Thane, Thegn) – anglosaský či raně skandinávský výraz pro vazala, služebníka.Théna lze tedy považovat za ekvivalent raně středověkého šlechtice v Anglii. Samotný titul má rozličnou hodnotu měnící se s časem a osobou, které thén složil poddanský slib. Nejmocnějšími bývali královští thénové, jejichž moc se blížila až earlům. Méně důležití pak byli ti, kteří se poddali jiným (například biskupům, earlům nebo i jiným thénům). Samotný titul mohl být jak zděděn, tak získán (například tím, že muž vlastní pět a více híd a splňuje další podmínky).

2 Cinque Ports – historická konfederace přístavů v Kentu a Sussexu (Hasting, New Rommey, Hythe, Dover a Sandwich) podporovanách dvojicí měst (Rye a Winchelsea). Název pochází z normanské francouzsštiny a znamená Pět přístavů.

Edvard Vyznavač

Edvard byl posledním panovníkem z wessexské dynastie na anglickém trůně. Narodil se někdy v letech 1002 nebo 1003 jako syn Athelreda Nerozhodného. Své mládí strávil ve vyhnanství (částečně v Normandii). Na anglický trůn nastoupil díky podpoře mocného earla Godwina roku 1042 (korunován až 1043). S tímto velmožem ho nicméně nespojovaly přátelské vztahy, protože právě on zřejmě nechal roku 1036 zavraždit Edvardova bratra Alfreda. Přes veškerou nelibost mu však nezbylo než „věrného“ spojence a jeho rod odměnit.

Po svých předchůdcích zdědil silné království. Jeho moc však stále omezovala trojice silných hrabat ovládajících rozsáhlá území. Edvard si byl proto nucen udržovat jejich přízeň, ačkoli sám se začal spíše obklopovat Normany.

Zásadní rozkol mezi ním a Godwinem nastal roku 1051, ale krále podpořili earlové Leofric a Siward, takže Godwin byl nucen odejít do exilu. Z něj se o rok později s armádou vrátil a Edvard byl nucen odpustit mu. Jeho mocenský soupeř však brzy zemřel a jeho nejstarší syn Harold proti Edvardovi neprojevoval žádnou zášť.

Snad právě v době vyhnanství svého největšího domácího protivníka slíbil Edvard ve své slabé chvilce anglickou korunu Vilémovi z Normandie, ačkoli na to neměl žádného práva, protože krále volil witan.

Edvard dostal přízvisko Vyznavač. Zřejmě to nebyl opravdový svatý muž na trůně, nicméně se zasloužil o založení Westminsterského opatství, ze kterého se stalo jedno z nejdůležitějších církevních center Anglie. Nechal ho vybudovat v letech 1045-1050 nedaleko Londýna. Těsně před svou smrtí ještě stihl být svědkem při jeho vysvěcení 28. prosince 1065.

Edvard zemřel na počátku roku 1066 a odstartoval tak rok bojů o anglickou korunu. Nicméně to není vše k jeho osobě, neboť byl roku 1161 katolickou církví kanonizován a později se stal svatým patronem Anglie.

Období vikingských vpádů

Vikingové (v překladu „piráti) se poprvé dostali do Anglie roku 789. Jejich tehdejší činy nebyly nijak významné, proto se za první vikingský kontakt s Anglií často považuje rok 793, kdy bylo vypleněno Lindisfarne. Poté následovaly i kláštery Jarrow (794) a Iona (795) – jedny z nejvýznamnějších míst tehdejší kultury. Nicméně i nadále se jednalo spíše o ojedinělé činy, pouhé nájezdy. Vikingové se opravdovou hrozbou stali až s prvním větším útokem na Kent (835), po němž počet útoků i jejich mohutnost nadále narůstaly.

Prosté nájezdy brzy vystřídaly výpravy celých armád spojené s osídlováním dobytých území. Na Anglii došlo roku 865, kdy se vylodila dánská armáda vedená Halfdanem a Ivarrem. Ta do roku 869 dobyla Východní Anglii i Northumbrii. Na řadu měl přijít Wessex. Jeho králi Athelredovi se nejprve podařilo Dány porazit, ale v dalším boji už prohrál. V dubnu 871 se navíc na scéně objevili další vikingské posily. Porážka se zdála nevyhnutelná. V kritické chvíli svého království ale Athelred zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Alfred, později známý jako Veliký. Své panování však nezačal šťastně a nakonec musel svobodu Wessexu dokonce vykoupit. Získal tím pět let, během kterých Vikingové dobyli Mercii.

Další vpády do jeho království pokračovaly až v letech 875-876. Dánské vojsko se ale mezitím začalo rozpadat, jak si její členové začali rozdělovat půdu a osídlovat ji. Když tak roku 878 Vikingové opět zaútočili, jejich síly už byly značně ztenčené. I tak ale bylo jeho vítězství u Edingtonu překvapující, ale velmi důležité, protože zachránilo samostatnost alespoň zbytku z anglosaských států. Po boji uzavřel Alfred s dánským vůdcem Guthrumem mírovou smlouvu, která stanovila hranice mezi jejich královstvími a rozdělila Anglii na dvě části (severní se nazývala Danelaw – oblast dánského práva).

S tím se však Alfred nespokojil a kdykoli mohl, odkrojil kus z vikingského území a připojil jej ke svému státu. Zároveň systematicky posiloval svou moc na vlastním půdě. Provedl reorganizaci armády a upravil pravidla pro povolávání fyrdu. Důležitějším počinem však byla podpora výstavby veřejných hradišť (burhs), na jejichž základech později vyrostla mnohá významná města. Tato opevnění byla osazována posádkou vydržovanou majiteli okolní půdy, kteří pak mohli využívat jejich prostory. Příkladem burhs je třeba Winchester či Oxford. Alfred nicméně nebyl pouhým vladařem a vojákem. Osobně se zasloužil o několik překladů literárních děl do anglosaštiny a dále podporoval rozvoj vzdělanosti, neboť nemohl nevidět zkázu, kterou kolem něho vikingské nájezdy napáchaly.

V oblasti Danelaw se mezitím vývoj vydal jiným směrem. Dánové, kteří se zde usadili, rychle přizpůsobili místní společnost své vlastní. Ještě po dlouhou dobu po opětovném sjednocení Anglie si pak tato oblast zachovávala své zvláštnosti.

V dobývání Danelaw pokračovali i Alfredovi následovníci – Edvard, Athelstan a Edmund. Bylo to období upevňování královské moci dynastie z Wessexu. Starší dynastie, pokud ještě nevymřely, ztrácely svůj lesk a nebylo pravděpodobné, že by se některé z bývalých království heptarchie vrátilo zpět ke svému bývalému panovnickému rodu.

Za vlády těchto tří panovníků docházelo k výstavbě nových burhs, což značilo obranné snahy, ale i k neustálému napadání dánských území. Roku 918 tak Edvard dobyl celou jižní část dánského území a o dvě léta později ustanovil novou hranici až na řece Humberu. V té době se na ostrově objevili noví soupeři – Norové z irských základen. Ti pod králem Raegneldem dobyli velkou část Northumbrie (na úkor Dánů) a vytvořili si zde své vlastní království s centrem v Yorku. To padlo až roku 954, kdy vpadl tehdejší anglosaský král Eadred do Northumbrie a vyhnal posledního norského krále Yorku.

Král Edgar (959-975) už vládl v míru. Problémy s Vikingy byly prozatím zažehnány a on se tak mohl plně soustředit na posilování jednoty mladého státu. Byly vydávány nové a podrobnější zákony prostřednictvím witanu (královské rady). Toto shromáždění se skládalo z významných mužů své doby – šlechticů a biskupů či opatů a mělo dokonce právo volit krále. Vývoj také doznala místní správa. Rozdílné územní jednotky byly postupně nahrazovány sítí hrabství (shires). Zpočátku každému z nich vládl hrabě (aldermen), ale s postupem času jich ubývalo a ti mocnější ovládli i hrabství sousední. Tato mocnější hrabata se nazývala earlové1. Hrabství se ale nadále členila na setniny (hundreds, v severním Danelaw nazývané wapentakes).

V průběhu 10. století rovněž došlo k reformě řeholního života v křesťanských klášterech, který se v průběhu staletí poměrně rozvolnil. Byly zakládány nové kláštery, které nahradily desítky až stovky těch, které byly zničeny během prvních vikingských vpádů.

Ovšem po řadě silných panovníků na trůn usedl Athelred Nerozhodný (vládl 979-1016), který se měl postavit novým hrozbám vikingských nájezdů, jejichž intenzita začala s nástupem nového dánského i norského krále Svena opět narůstat. Anglický král byl několikrát donucen útočníky vyplatit, protože se jim nedokázal postavit. Athelred nicméně doufal, že vpády zarazí, pokud odejme Vikingům přístavy, do kterých by se mohli uchýlit. Proto roku 991 uzavřel s normanským vévodou Richardem smlouvu a o deset let později ji zpečetil svatbou s jeho dcerou. Uzavřel tak svazek přes který se o 65 let později dostane na trůn cizí dynastie.

Přesto však Athelred nedokázal zajistit Anglii mír a snad i proto se roku 1002 uchýlil k neslýchanému příkazu – nechat veškeré dánské obyvatelstvo pobít. Tento masakr se však minul účinkem, neboť vyprovokoval k akci samotného krále Svena. Ten do Anglie vyslal několik armád, které se podařilo za cenu velkých obětí (a výkupného) odrazit. Roku 1013 se však Sven rozhodl s Athelredem skoncovat jednou provždy. Tentokrát měl v plánu jeho království dobýt.

Tažení Vikingů začalo úspěšně, nicméně v zimě 1014 král zemřel. Na trůn nastoupil jeho starší syn Harold, ale vojsko v Anglii si zvolilo mladšího syna Knuta. Athelredovi se sice podařilo donutit ho k ústupu do Anglie, ale když roku 1016 zemřel, jeho syn Edmund už nedokázal zabránit Knutovi v zachvácení takřka celé Anglie (Edmundovi zůstal jen Wessex, nicméně i on brzy zemřel a přenechal tak Knutovi celou zem).

Nemůžeme říci, že Athelred byl špatným panovníkem, prostě se jen k vládě dostal v těžké době, která byla nad jeho schopnosti. Nicméně i on spolu se svými rádci dokázal vytvořit několik dalších pokrokových řešení ve státní správě. Za jeho vlády došlo k posílení moc královských správců, kterým se začalo říkat šerifové. A vedlejším důsledkem jeho neustálých výkupných placených Dánům se v Anglii vyvinul velmi účinný daňový systém s pevnou sazbou za každou hídu – tzv. Danegeld.

 

1 Earl (či Jarl, Eorl) – anglosaský a skandinávský titul znamenající „náčelník“ (zvláště pak náčelník, který vládl určitému území v králových službách), v Británii se časem stal synonymem s kontinentálním titulem hrabě. Za času Anglosasů vládl earl ve své zemi do jisté míry samostatně a měl právo rozhodovat v místních soudech. Earlové také vybírali pokuty a daně a za odměnu dostávali „třetí penny“ – třetinu peněz, které vybrali.

Dobroslav I. Vojislav

(??? – 1043/1051)

Dobroslav I. Vojislav byl jedním z knížat středověkého balkánského útvaru zvaného Duklja, jednoho z předchůdců budoucího Srbska. Jako balkánský kníže vládnoucí v 11. století se musel potýkat především se stále v této oblasti aktivní Byzancí.

Zdroje informující o událostech v Duklje jsou poměrně strohé. Nevíme tak, kdy se Dobroslav narodil – poměrně jisté je až to, že se stal panovníkem knížectví okolo roku 1018. V té době začala moc Byzance na Balkáně silně upadat. Menší kontrola nad touto oblastí podnítila osvobozenecké tendence v řadě státečků, které dosud byly pod její kontrolou. Roku 1035 se tak Vojislavovi podařilo svou zem od cizí nadvlády osvobodit. Už následujícího roku však proti němu byly vyslány byzantské jednotky z Durazza. Kníže byl poražen a odvlečen do zajetí do Konstantinopole. Duklja se pak poté znovu stala součástí císařství.

Ze zajetí se mu však podařilo uniknout zpět do své domoviny (snad v letech 1038 nebo 1039), odkud začal znovu válčit proti Byzanci, která se na Balkáně potýkala s řadou problémů. Díky tomu (a znalosti terénu, která mu přinesla výhodu v jeho partyzánskému boji) se mu podařilo získat pod svou kontrolu další dvě knížectví (Travunija a Zahumlje). Dosud se proti němu nepostavila žádná větší byzantská armáda, což se mělo změnit až díky náhodě, když na pobřeží jeho země ztroskotala císařská loď s bohatým nákladem, který byl následně zabaven Vojislavovými muži. Tehdejší císař Michael IV. proto proti němu vyslal síly pod vedením eunucha Georgie Probata.

Byzantinci však byli přepadeni v úzké roklině a na hlavu poraženi. Slávu v boji si získal Vojislavův syn Radoslav, který vlastnoručně zabil nepřátelského nepřítele. Bylo jasné, že tím se vládce Dukljy císařského protivníka nezbavil. Před dalším útokem ho však zachránilo dění v Bulharsku, kde se nechal místní vládce korunovat carem jako Petr II. a stal se tak mnohem větší hrozbou.

Na akci proti Duklje tedy došlo až v roce 1042, už za panování dalšího císaře, Konstantina IX., kterému se pro boj podařilo získat podporu konkurenčních srbských knížectví. Proti panovníkovi Duklje vyrazila opravdu úctyhodná armáda, který prý čítala až 60 000 mužů. I tato bitva ale skončila naprostým Vojislavovým vítězstvím (získaným díky chytré léčce), které podpořilo následné rozšíření jeho zemí. Tím se stal nejvýznamnějším pre-srbským vládcem své doby. Do konce svého života, snad už roku 1043 (byť některé prameny uvádí až rok 1051), Vojislav vládl v míru svému rozlehlému soustátí, které po něm zdědila pětice jeho synů.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2008):
Van Antwerp Fine, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. 1. vyd. University of Michigan Press, 1991. 336. s.
Stephenson, Paul. Byzantium’s Balkan Frontier: A Political Study of the Northern Balkans, 900-1204. 1. vyd. Cambridge University Press, 2000. 352. s.
Wikipedia – anglická (+ srbská) verze
History of Serbia: Dobroslav I. Vojislav

Bitva o Kleidion

Popis bojů Byzantinců proti Bulharům na počátku 11. století. Z rukou Jana Skylitzese, autora žijícího v pozdním 11. století – jedná se tedy o zprávu s určitým odestupem a nepřesnostmi nevyhnutelně takový časový rozdíl provázejícími. Více však v následujícím textu, který popisuje jedno z nejslavnějších byzantských vítězství proti Bulharům.

O autorovi:
Jan Skylitzes (latinsky Ioannes Scylitzes) byl byzantským historikem pozdního 11. století. Narodil se na počátku 40. let 11. století a zemřel po roce 1101. Jeho nejznámnějším dílem je Stručný přehled historie (Synopsis Historion), ve kterém mapuje vládu byzantských císařů mezi léty 811 a 1057.

Bitva o Kleidion, 29. července 1014

Vláda Bazila a Konstantina, k. 35 (ed. Thurn, strany 348-9)

Císař [Basil II.] nepovolil, místo toho každého roku pochodoval do Bulharska a šířil zkázu a pustošil vše před sebou. [Bulharský vládce] Samuel nebyl schopen otevřeně vzdorovat, ani čelit císaři v otevřeném boji, takže, oslabován ze všech stran, sestoupil ze svého nadutého doupěte, aby opevnil vstup do Bulharska příkopy a zdmi. Vědomý si, že Císař vždy provádí své vpády přes takzvaný „Kiava Longon“1 a [průsmyk známý jako] „Kleidon“, odvážil se opevnit tento obtížný terén, aby znemožnil císaři průchod. Byla vybudována široká zeď (phragmon) a na ni byli posláni schopní obránci, aby se císaři postavili. Když ten dorazil a pokusil se projít [do Bulharska], obránci zeď statečně bránili a bombardovali a zraňovali útočníky zvrchu. Když proto císař ztratil naději na průchod, Nikephoros Xiphia, strategos z Philippopole, se s císařem setkal a nutil ho setrvat na místě a pokračovat v útocích na zeď, zatímco se on, jak mu vysvětlil, obrátil svými muži, směřoval kolem Kleidonu na jih skrz zem divokou a bez cest a překročil velmi vysokou horu známou jako Belasica. 29. července, dvanáctého patnáctiletého cyklu2 [1014, Xiphias a jeho muži] náhle přepadli Bulhary, zezadu, a řvali bitevní pokřik. Zasaženi panikou z náhlého útoku otočili se [Bulhaři] na útěk, zatímco císař prorazil skrz opuštěnou zeď. Mnozí [Bulhaři] padli a mnohem více bylo zajato; Samuel stěží unikl z nebezpečí s pomocí svého syna, který bojoval statečně proti útočníkům, posadil ho na koně, a vyrazil k pevnosti známé jako Prilep. Císař oslepil bulharské zajatce — říkají okolo 15 000 — a přikázal, aby byla každá stovka vedena zpět k Samuelovi jednookým mužem. A když [Samuel] uviděl rovnoměrně seřazené oddíly, nedokázal to unést statečně ani s odvahou, ale sám byl uvržen do slepoty a padl v mdlobách k zemi. Jeho druhové ho na krátký okamžik přivedli k sobě vodou a vonnými solemi a někdo zaznamenal, že požádal o doušek chladné vody. S polknutím dostal srdeční slabost a zemřel o dva dny později [6. října3].

Komentář (Paul Stephenson)

Skylitzes psal pravděpodobně mezi roky 1078 a 1096, tedy okolo 80 let po bitvě. Jeho stručný historický přehled není kompletním záznamem Bazilovy vlády, ale spíše propracovanou sbírkou kousků, zejména vojenských střetnutí, spojených krátkými shrnujícími větami. Proto je typické, že Skylitzes tvrdí, že Bazil vpadal do Bulharska každý rok před rokem 1014, ale neposkytuje žádné další informace, aby podpořil tuto krátkou větu. A jelikož nepodává žádné detaily o střetnutích mezi léty 1005 a 1014, Skylitzovo svědectví může být důkazem, že Bazil bojoval krutou a vleklou válku, při které se pokoušel Bulharsko dobýt. Takový velký počet (zde se zřejmě mluví o oněch 15 000 oslepených) je pochybný, ačkoli nezávislý zdroj stejného období, Kekaumenos, poskytuje určité potvrzení. Víme, že Bulhaři bojovali po další čtyři roky, takže jejich síly nemohly být takovou měrou zničeny. Navíc Skylitzes doplňuje svůj popis poznámkou „říkají“ (phasi), což naznačuje, že toto číslo bylo převzato z oblíbeného příběhu a bylo předmětem zkoumání dokonce i u soudobých lidí. Číslo také může odhadovat velikost pozemní armády, zatímco Bazilovy jednotky napadly posádku bránící průsmyk, ačkoli posádku vedenou carem samotným. Je tedy představitelné, že novinky o Bazilově vítězství normálně kolovaly a vstoupily do oblíbené představitosti, „armáda“ nahradila „posádku“ a odhadovaná velikost, čtrnáct nebo patnáct tisíc, byla dodána k objasnění. Je tedy pravděpodobné, že Skylitzes popisuje příběh, který od té doby koloval a který byl ve vypravování upravován a zveličován.

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu.

1 Kiava Longon – místo, jehož poloha není přesně známa
2 Patnáctiletý cyklus – bohužel si nejsem jist překladem anglického „indiction“ – každopádně tento výraz značí patnáctiletý cyklus používaný ve starém Říme a některých středověkých královstvích
3 Toto datum je vložkou Michaela z Devolu

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 10.10.2010):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj historických pramenů v angličtině
Web Paula Stephensona – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.