Archiv pro štítek: 5. století

Příchod germánských kmenů

Odpověď na otázku, kdy z pevniny přišli první germánští osadníci, kteří o mnoho století později vytvořili základ Anglosasů, je stejně mlhavá, jako těch několik pramenů nás o této události zpravujících. Přeci jen je však několik vodítek, které nás mohou zavést velmi blízko ke skutečnosti.

V jedné věci se naprostá většina historiků shoduje – příchod germánských kmenů nebyl jednorázovým aktem, ale pozvolným procesem probíhajícím v mnoha vlnách. V době, do které jednotliví historici kladou jeho počátek, se však liší. Dnes nejvíce uznávanou teorií je, že se první Germáni do Británie dostali ještě za římské nadvlády nad ostrovem jako žoldáci pomáhající chránit pořímštěné obyvatelstvo. Tuto skutečnost dokazují archeologické průzkumy na pozdně římských hřbitovech v údolí dolní Temže (nálezy spon používaných franskými a saskými žoldnéry v římských službách) a rozsáhlá osada Mucking poblíž Londýna (u které se předpokládá, že skýtala ubytování právě podobným vojákům).

Příběhy, dnes často považované za legendární, sepsané až o mnoho desetiletí až století později vyprávějí, že první Germáni (konkrétně jsou zmiňováni Sasové) byli do Británie pozváni původním pořímštěným obyvatelstvem, které se po odchodu legií na pevninu ocitlo bez dosud jisté ochrany. Tito muži se však sami změnili v hrozbu a postavili se proti těm, které měli chránit. Tak to popisuje nejen Gildas1, ale i Beda Ctihodný2, který navíc přidává jména dvou vůdců saských bojovníků – Hengista a Horsy. Jejich příchod pak oba kladou někam okolo roku 450.

Otázkou je, proč by tomu tak nemělo být. Vždyť informace o této „germánské pomoci“ původním Britonům, jsou uvedeny ve vícero pramenech a navíc je tu i skutečnost, že Germáni už bojovali při jejich obraně už dříve, vzpomeňme výše zmíněné žoldnéře v římských službách. Proč by původní obyvatelstvo opravdu nemohlo hledat oporu tam, kde už ji našlo? Vždyť uplynulo sotva několik desetiletí, co legie ostrov opustily a vzpomínky na germánské žoldnéře jistě ještě žily v povědomí i obyčejných lidí. Je tedy možné, že Germáni byli do Británie pozváni, ačkoli jisté to samozřejmě není.

Anglosaská kronika3 pak dále informuje o příchodu trojice předků pozdějších králů: Aelleho roku 477 do Sussexu a Cerdica s Cynricem roku 495 do Wessexu. Je velmi pravděpodobné, že to jsou osobnosti spíše legendární, nicméně mohou odkazovat na další vlny příchodu germánských kmenů.

Jisté je ovšem to, že cizinci, kteří se objevili v v zemi Britonů, zřejmě časem začali starousedlíkům vadit. Staré prameny připomínají šarvátky mezi oběma skupinami, jejichž první dílčí fáze končí vítězstvím Britonů u Mons Badonicus snad okolo roku 500. Zda se tato bitva opravdu uskutečnila, není jisté, stejně jako účast jedné z nejznámějších a nejlegendárnějších postav v anglické historii – Artuše (Arthura). Je překvapivým zjištěním, že Gildas, této době nejbližší, se o Artušovi nikterak nezmiňuje. To samozřejmě jeho existenci nevylučuje (jsou dobře známy případy kronik, které záměrně vypouštějí či pozměňují události, které se jejich autorům nelíbí), ale přinejmenším ji jistou měrou zpochybňuje. Rád bych uvedl, že teď samozřejmě neuvažujeme Artuše se všemi už zcela jistě legendárními vlastnostmi (svatý grál atp.), ale jako jednoho z velitelů vojska Britonů nebo krále některé ze zemiček, na které se tehdejší Británie rozpadla.

Důkazem o tom, že se germánský zábor neobešel bez komplikací, jsou opět archeologické výzkumy potvrzující informace z kronik o zpětné migraci germánských osadníků na pevninu.

Ještě než bude možno pokračovat v dalších událostech na ostrově, je potřeba odpovědět na otázku, kdo byli oni Germáni, kteří později splynuli v základ národa Anglosasů. V dnešní době je zjištěno, že to byli členové nejméně čtyř germánských kmenů – Anglů, Sasů, Jutů a Frísů. Jejich pravlasti lze hledat na severu dnešního Německa (Šlesvicko-Holštýnsko) a jižní části Jutského poloostrova. Jutští osadníci se zřejmě usadili v oblasti Kentu a ostrova Wight v jižní Anglii, Sasové na jihovýchodní části ostrova a Anglové na severovýchodní. Fríský vliv, který byl zdaleka nejslabší, lze vysledovat v oblasti Kentu.

Kmeny, které dorazily do Británie, se od svých pevninských příbuzných nijak neodlišovaly. Stále u nich byly velmi silné rodové vazby, byť i zde už se velmi silně začala projevovat loajalita vůči svému pánovi. Trvalo však ještě několik století, než věrnost pánu zcela převážila nad věrností rodině a umožnila tak vznik opravdových států a ne pouhých volných kmenových svazů. Příbuzenské vztahy však byly velmi silné i ve vrcholném období Anglosasů, kdy přetrvával princip odvety za vraždu příbuzného, ze které se však hříšník mohl vyplatit weregildem4.

 

1 Sv. Gildas (494/516 – 570) – Briton a autor De Excidio et Conquestu Britanniae.

2 Beda Ctihodný (672/673 – 735) – benediktinský mnich a autor Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum.

3 Anglosaská kronika – soubor spisů popisujících dějiny Anglosasů, byl poprvé sestaven snad v 9. století ve Wessexu za vlády Alfréda Velikého.

4 Weregild (též wergeld apod.) – pojem užívaný ve Skandinávii a u Anglosasů, značící odškodnění vymáhané na osobě, která spáchala vraždu nebo jinak neoprávněně zabila, ačkoli mohl být vymáhán i v dalších případech vážných zločinů. Výraz vznikl spojením slov were (muž) a gild (platba) – někdy je o něm uvažováno i jako o tvz. ceně lidí.