Archiv pro štítek: 6. století

Počátky germánské nadvlády

Přes (možná legendární) vítězství Britonů u Mons Badonicus se původnímu obyvatelstvu nepodařilo zastavit další germánskou kolonizaci ostrova. Nikdy se totiž nedostalo do fáze, ve které by bylo schopno vytvořit jednotný stát, způsobilý k tomu, aby se postavil nové hrozbě. Společnost Britonů se navíc zřejmě rozpadala, římská kultura za těch několik století ještě plně nestačila zasáhnout keltské obyvatelstvo, které nikdy úplně nenavyklo římské životu. Důkazem toho je prudký úpadek městského života poté, co Británie přestala být pod římskou kontrolou, a naprostý zánik vil na venkově, které byly pro antickou říši naprosto typické. Uvažuje se, že Britoni postupně upadli zpět na úroveň svých barbarských předků – technologicky náhle nebyli nijak vyspělejší než noví přistěhovalci.

V pozdějších dobách už není o původním obyvatelstvu příliš zmíněk, jisté je, že se jeho část přeplavila zpět na pevninu do oblasti Bretaně a část byla zatlačena dále na západ do oblasti Walesu, kde se dokázala udržet. Těm, kterým se nepodařilo dostat pryč, zřejmě skončili jako otroci, čemuž napovídá i anglosaský výraz pro otroka Wealh („Velšan“ nebo-li Brit). Velká část Britonů velmi pravděpodobně zahynula při bojích či nájezdech, což se opírá o fakt, že v 11. století měla Anglie poloviční počet obyvatel než za římské nadvlády.

O tom, že v Anglii (hlavně její východní části) došlo prakticky k úplné destrukci kulturních a technologických hodnot vypovídá i to, že příchozí germánské kmeny velmi pravděpodobně nepřejaly skoro žádné technologie římské společnosti. Rovněž počet slov přejatých do anglosaského jazyka z latiny nedosahuje zdaleka ani dvou desítek. Noví osadníci si zároveň přinesli i vlastní náboženství – pohanství. Uctívali pozdně germánské bohy Tiwa, Wodena či Thóra, jejichž jména se, stejně jako mnoho dalších pohanských pojmů, odrazila v anglosaském jazyce, potažmo i angličtině (u těchto bohů konkrétně ve dnech týdnu: Tuesday – úterý, Wednesday – středa a Thursday – čtvrtek). Křesťanství se v určitě míře udrželo jen ve Walesu, kde žili původní Britoni. K jeho návratu na území nyní ovládnutými Germány začalo docházet až na sklonku 6. století díky misiím z Irska a Říma (Řehoř I. Veliký).

Heptarchie

Heptarchií se v anglických dějinách nazývá období od počátku 6. století do poloviny 9. století. Tento pojem vychází z řeckých slov pro sedm a království (panství), což odkazuje na sedm nejvýznamnějších států umístěných ve střední, jižní a východní části Anglie, jejichž spojením později vznikl samostatný anglický stát. V abecedním pořadí to jsou East Anglia (Východní Anglie), Essex, Kent, Northumbrie, Mercie, Sussex a Wessex. Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, nicméně osudy těchto zemí se nakonec odrazily v budoucnosti nejvýrazněji.

Přelom 6. a 7. století byl v Británii stále ještě obdobím chaosu, ve kterém vznikaly nové státečky jen, aby vzápětí zanikly. Na scéně se už ale objevily i zárodky budoucí heptarchie. Moc se však neustále přesouvala od jednoho vládce k druhému. V 6. století byla možná jedním z nejvýznamnějších států Východní Anglie, ale v 7. století ji nahradila Mercie. Ale ani ona neměla neustálé vůdčí postavení. Kronikář Beda nám z té doby přináší seznam řady velekrálů (bretwalda či byrtenwalda), vládců, kteří si na kratší nebo delší dobu zajistili dominantní pozici na ostrově.

Třetím z tohoto seznamu je Athelbert z Kentu, ke kterému směřovala ona misie Řehoře I. Velikého. Právě jemu se přiznává první z mnoha anglosaských zákoníků. Ten je v jeho podání ovlivněn jednak přežitky z germánské minulosti (zvykové právo), ale je i inspirován zákoníky z pevniny.

Následovníkem Athelberta na pozici velekrále byl Raedwald z Východní Anglie, za jehož hrobku je považován nejvýznamnější archeologický nález anglosaského období – Sutton Hoo. Edwin z Northumbrie, další bretwalda, se také nechal obrátit na křesťanství a pomohl založit arcibiskupství v Yorku. Jeho nástupce Oswald daroval irským mnichům ostrov Lindisfarne, kde byl založen proslulý klášter. Křesťanství v Británii v té době bojovalo nejen proti pohanství, ale i proti sobě navzájem. Vyřešení sporu přišlo až na popud Oswy z Northumbrie roku 663 na koncilu ve Whitby, který znamenal odklon od irského směru křesťanství a přiklonění k Římu. Pozůstatky irské misie však v Británii zůstaly (již zmíněné Lindisfarne či třeba Iona). Na sklonku 7. století byli posledními pohany mezi Anglosasy pouze obyvatelé Sussexu a ostrova Wight.

Další významnou osobou byl Penda z Mercie. Ten dokázal zastavit expanzi Northumbrie a stát se tak nejmocnějším panovníkem v Británii. Byl to pohan, a tak jeho hegemonie na okamžik zbrzdila nástup nového náboženství. Přestože byl nakonec poražen, Mercie si už dokázala upevnit silné postavení, proti kterému se dokázal postavit už jen Wessex. Základ moci Wessexu, který měl dějiny Anglie ovlivňovat po další dvě století položili králové Caedwall (přijal roku 689 křesťanství) a Ine.

Od poloviny 7. století se rovněž začala měnit vnitřní organizace států a začalo se postupně ustalovat členění na tzv. setiny (hundreds), které přetrvalo až do 10. století. Centrem těchto celků byl tun, královské panské sídlo spravované místním hodnostářem. V tomto místě se řešily soudní otázky a vybíraly daně. Nejmenšími jednotkami společnosti byly hídy (v raných dobách nazývané různě), které symbolizovaly prostor, který byl dostatečný, aby uživil jednu rodinu (cca 6-12 ha v závislosti na úrodnosti půdy), tedy jednu usedlost.

Rovněž se znovu začala rozvíjet města a to zejména jako církevní sídla. Kolem nich pak vznikalo další osídlení a panovníci k nim často přesouvali i svá sídla. Příkladem takových měst je třeba Canterbury, Winchester či York.

Na počátku 8. století se v Anglii prakticky vytvořili tři politické bloky – Mercie, Wessex a Northumbrie. Zbylé anglosaské státy většinou spadaly pod jejich vliv. Nejvýznamnějším králem období, které záhy následovalo, byl Offa (vláda 770-796). Tento vládce se jako první tituloval „králem Angličanů“ a udržoval čilé mezinárodní styky. Známé je například jeho přátelství s Karlem Velikým, který ho ve svých listech jmenuje „bratře“. Jeho moc nad podřízenými státy byla už veliká a hlavně skutečná. Důkazem toho může být i slavný Offův příkop, 240 km dlouhá obranná linie na hranicích s Walesem. Offa rovněž začal vydávat stříbrné denáry, pro něž se stala vzorem franská měna.

Za jeho doby nastal jeden z vrcholů anglosaské kultury, který měl být brzy násilně ukončen. Z tohoto zlatého věku vzešel yorský učenec Alcuin, který působil na dvoře Karla Velikého a je považován za jednu z vůdčích osobností karolinské renesance.

Roku 789 se v Anglosaské kronice uvádí první zmínka o lodích Dánů, které vlastně přiváží novou éru anglosaské civilizace.

Příchod germánských kmenů

Odpověď na otázku, kdy z pevniny přišli první germánští osadníci, kteří o mnoho století později vytvořili základ Anglosasů, je stejně mlhavá, jako těch několik pramenů nás o této události zpravujících. Přeci jen je však několik vodítek, které nás mohou zavést velmi blízko ke skutečnosti.

V jedné věci se naprostá většina historiků shoduje – příchod germánských kmenů nebyl jednorázovým aktem, ale pozvolným procesem probíhajícím v mnoha vlnách. V době, do které jednotliví historici kladou jeho počátek, se však liší. Dnes nejvíce uznávanou teorií je, že se první Germáni do Británie dostali ještě za římské nadvlády nad ostrovem jako žoldáci pomáhající chránit pořímštěné obyvatelstvo. Tuto skutečnost dokazují archeologické průzkumy na pozdně římských hřbitovech v údolí dolní Temže (nálezy spon používaných franskými a saskými žoldnéry v římských službách) a rozsáhlá osada Mucking poblíž Londýna (u které se předpokládá, že skýtala ubytování právě podobným vojákům).

Příběhy, dnes často považované za legendární, sepsané až o mnoho desetiletí až století později vyprávějí, že první Germáni (konkrétně jsou zmiňováni Sasové) byli do Británie pozváni původním pořímštěným obyvatelstvem, které se po odchodu legií na pevninu ocitlo bez dosud jisté ochrany. Tito muži se však sami změnili v hrozbu a postavili se proti těm, které měli chránit. Tak to popisuje nejen Gildas1, ale i Beda Ctihodný2, který navíc přidává jména dvou vůdců saských bojovníků – Hengista a Horsy. Jejich příchod pak oba kladou někam okolo roku 450.

Otázkou je, proč by tomu tak nemělo být. Vždyť informace o této „germánské pomoci“ původním Britonům, jsou uvedeny ve vícero pramenech a navíc je tu i skutečnost, že Germáni už bojovali při jejich obraně už dříve, vzpomeňme výše zmíněné žoldnéře v římských službách. Proč by původní obyvatelstvo opravdu nemohlo hledat oporu tam, kde už ji našlo? Vždyť uplynulo sotva několik desetiletí, co legie ostrov opustily a vzpomínky na germánské žoldnéře jistě ještě žily v povědomí i obyčejných lidí. Je tedy možné, že Germáni byli do Británie pozváni, ačkoli jisté to samozřejmě není.

Anglosaská kronika3 pak dále informuje o příchodu trojice předků pozdějších králů: Aelleho roku 477 do Sussexu a Cerdica s Cynricem roku 495 do Wessexu. Je velmi pravděpodobné, že to jsou osobnosti spíše legendární, nicméně mohou odkazovat na další vlny příchodu germánských kmenů.

Jisté je ovšem to, že cizinci, kteří se objevili v v zemi Britonů, zřejmě časem začali starousedlíkům vadit. Staré prameny připomínají šarvátky mezi oběma skupinami, jejichž první dílčí fáze končí vítězstvím Britonů u Mons Badonicus snad okolo roku 500. Zda se tato bitva opravdu uskutečnila, není jisté, stejně jako účast jedné z nejznámějších a nejlegendárnějších postav v anglické historii – Artuše (Arthura). Je překvapivým zjištěním, že Gildas, této době nejbližší, se o Artušovi nikterak nezmiňuje. To samozřejmě jeho existenci nevylučuje (jsou dobře známy případy kronik, které záměrně vypouštějí či pozměňují události, které se jejich autorům nelíbí), ale přinejmenším ji jistou měrou zpochybňuje. Rád bych uvedl, že teď samozřejmě neuvažujeme Artuše se všemi už zcela jistě legendárními vlastnostmi (svatý grál atp.), ale jako jednoho z velitelů vojska Britonů nebo krále některé ze zemiček, na které se tehdejší Británie rozpadla.

Důkazem o tom, že se germánský zábor neobešel bez komplikací, jsou opět archeologické výzkumy potvrzující informace z kronik o zpětné migraci germánských osadníků na pevninu.

Ještě než bude možno pokračovat v dalších událostech na ostrově, je potřeba odpovědět na otázku, kdo byli oni Germáni, kteří později splynuli v základ národa Anglosasů. V dnešní době je zjištěno, že to byli členové nejméně čtyř germánských kmenů – Anglů, Sasů, Jutů a Frísů. Jejich pravlasti lze hledat na severu dnešního Německa (Šlesvicko-Holštýnsko) a jižní části Jutského poloostrova. Jutští osadníci se zřejmě usadili v oblasti Kentu a ostrova Wight v jižní Anglii, Sasové na jihovýchodní části ostrova a Anglové na severovýchodní. Fríský vliv, který byl zdaleka nejslabší, lze vysledovat v oblasti Kentu.

Kmeny, které dorazily do Británie, se od svých pevninských příbuzných nijak neodlišovaly. Stále u nich byly velmi silné rodové vazby, byť i zde už se velmi silně začala projevovat loajalita vůči svému pánovi. Trvalo však ještě několik století, než věrnost pánu zcela převážila nad věrností rodině a umožnila tak vznik opravdových států a ne pouhých volných kmenových svazů. Příbuzenské vztahy však byly velmi silné i ve vrcholném období Anglosasů, kdy přetrvával princip odvety za vraždu příbuzného, ze které se však hříšník mohl vyplatit weregildem4.

 

1 Sv. Gildas (494/516 – 570) – Briton a autor De Excidio et Conquestu Britanniae.

2 Beda Ctihodný (672/673 – 735) – benediktinský mnich a autor Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum.

3 Anglosaská kronika – soubor spisů popisujících dějiny Anglosasů, byl poprvé sestaven snad v 9. století ve Wessexu za vlády Alfréda Velikého.

4 Weregild (též wergeld apod.) – pojem užívaný ve Skandinávii a u Anglosasů, značící odškodnění vymáhané na osobě, která spáchala vraždu nebo jinak neoprávněně zabila, ačkoli mohl být vymáhán i v dalších případech vážných zločinů. Výraz vznikl spojením slov were (muž) a gild (platba) – někdy je o něm uvažováno i jako o tvz. ceně lidí.