Archiv pro štítek: Abbásovská říše

Krétský emirát

Úvodní přehled

Krétský emirát byl muslimským státem na středomořském ostrově Kréta, který existoval mezi lety 824/827-961. Ačkoli se jednalo o vazalský stát Abbásovské říše, byl emirát de facto nezávislým. Počátky jeho existence jsou spojeny se skupinou emigrantů z Andaluzie, kteří přistáli na ostrově a rychle na něm ustanovili samostatný stát. Emirát odolal řadě byzantinských pokusů o dobytí ostrova a po zhruba 135 let zůstal jedním z největších protivníků Byzance.

Kréta se nacházela na strategickém místě ve východním Středomoří a sloužila jako předsunutá základna a útočiště flotil muslimských pirátů, které plenily Byzancí ovládané pobřeží Egejského moře. O vnitřních dějinách emirátu toho není tolik známo, ale důkazy ukazují na to, že se jednalo o poměrně prosperující stát založený nejen na pirátství, ale i na rozvinutém obchodě a zemědělství. Dějiny emirátu ukončilo až úspěšné byzantské tažení v letech 960-961 vedené Nikephorem Phokasem.

Založení státu

Kréta byla cílem muslimských nájezdů už od poloviny sedmého století, kdy započala první vlna rozšiřování muslimského vlivu. Přes několikaletou nadvládu nad částí území se nicméně muslimům nikdy nepodařilo ostrov zcela vyrvat z byzantských rukou. A to až do první poloviny 9. století, kdy na ostrov dorazili vyhnanci z Andaluzie, účastníci neúspěšného povstání proti cordóbskému emírovi v roce 818. Tito emigranti už za sebou měli dlouhou historii, během které se dali na pirátství a mimo jiné ovládali až do roku 827 Alexandrii. Kdy jejich síly dorazily na Krétu, není jasné – byzantské zdroje ukazují na rok 824, zatímco ty muslimské na roky 827 či 828.

Po svém odchodu z Alexandrie podle dohody opustili Andaluzané město na čtyřiceti lodích, což historici převádějí na zhruba 12 tisíc lidí, z nichž čtvrtina mohli být bojovníci. Kde přesně přistáli, není známo, ale lze předpokládat, že ostrov už znali ze svých minulých nájezdů. To že s sebou vezli i své rodiny napovídá, že jejich cílem bylo dobývání, ne pouhé plenění.

Ještě než však stihli ostrov ovládnout, reagoval na zprávy o jejich výpravě tehdejší byzantský císař Michael II. Jeho odpověď však byla výrazně omezena ztrátami, které jeho armády utrpěly během nedávného povstání vzdorocísaře Tomáše Slovana a nutností bojovat zároveň o Sicílii. Tak či tak, dvě výpravy vyslané na ostrov byly poraženy a muslimové Krétu nakonec dobyli a za hlavní město svého nového státu určili Chandax, dnešní Hérakleion na severním pobřeží ostrova.

Krétský emirát

Vůdcem muslimů byl muž přezdívaný Abu Hafs, který se po dobytí ostrova prohlásil za jeho vládce a byť formálně přijal vazalství Abbásovské říše, vládl prakticky nezávisle na ní. Ztráta Kréty měla pro Byzanc strategický dopad, protože změnila rovnováhu námořních sil ve východní části Středomoří a otevřela Egejské moře nájezdům muslimských pirátů. V té době se muslimům podařilo ovládnout i některé z Kykladských ostrovů, ze kterých ale byli brzy vyhnáni další expedicí vyslanou císařem Michaelem II. Kréta však zůstala v jejich rukou.

Byzanc se však nevzdala. Proběhl dokonce pokus přesvědčit ke společné akci cordóbského chalífu, ten ale selhal. Byzantinci tak pokračovali v samostatných taženích, a přestože se jim podařilo uštědřit krétským muslimům řadu těžkých porážek, ostrov jim stále odolával. Z Kréty se stávala čím dál významnější základna pro muslimské piráty, kteří plenili rozsáhlá pobřežní území a nezřídka pronikli hluboko do byzantského teritoria. Útočiště v ostrovních přístavech našly i syrské a severoafrické lodi. Právě syřanská flotila například roku 904 vyplenila druhé nejvýznamnější město Byzance, Thessalonicu.

Jak vypadal Krétský emirát jako takový, nám není příliš známo. Nedochovalo se totiž mnoho památek a svědectví připomínajících toto období, a tak lze často jen spekulovat. Otázkou je například osud původních křesťanských obyvatel po dobytí ostrova muslimy. Mnozí historikové tvrdí, že došlo k jejich konverzi či vyhnání. Lze však rovněž předpokládat, že venkovské obyvatelstvo bylo ponecháno své víře, zatímco města samozřejmě ovládalo muslimské vyznání.

Znovudobytí

Při frekvenci výprav vysílaných na dobytí ostrova Byzancí bylo jen otázkou času, kdy ty zaznamenají úspěch. Následkem pirátských nájezdů bylo mnoho ostrovů v Egejském moři opuštěno či se jejich obyvatelé odstěhovali dále od pobřeží. Spolu s tím upadala i ekonomika a obchod v celé oblasti, což byly skutečnosti, které nemohla Konstantinopol přehlížet.

V polovině roku 960 tak vyslal císař Romanos II. na Krétu expedici pod vedením schopného generála Nikephora Phokase. Tomu se podařilo porazit úvodní muslimský odpor a oblehnout Chandax. Dlouhé obléhání vyvrcholilo až útokem počátkem března 961, při kterém město padlo. Jeho zdi a mešity byly strženy a obyvatelé zabiti nebo odvedeni do otroctví. Poslední emír spolu se svým synem byli zajati a odvedeni do Konstantinopole, kde Phokas slavil svůj triumf.

Kréta byla přeměněna v byzantskou themu a zbývající muslimské obyvatelstvo bylo překonvertováno ke křesťanství.

Vyslanec do Konstantinopole

V desátém století byly nejmocnějšími státy v západní části Eurasie Byzanc a Abbásovská říše. Tyto státy si neustále vyměňovaly své velvyslance. Následující text je výtažkem z detailního vyprávění arabského vyslance do Konstantinopole v pozdním 10. století. Jeho mise ke dvoru Bazilea II. se týkala Bardase Sklerose, nárokovatele byzantského trůnu, který odešel do Baghdádu, aby zde našel arabskou podporu.

Takže jsem pokračoval do Konstantinopole a vstoupil až poté, co jsem se setkal s dvorními úředniky a byl jimi zdvořile odveden. Byl jsem se ctí ubytován v paláci Kanikleia N’cephora (velvyslance, který se mnou příšel), který se u Vládce těšil přízni. Poté jsem byl povolán k setkání s komořím [tedy eunuchem Bazileem], který řekl: „Jsme obeznámeni s korespondencí, který odpovídá vašemu poselství, ale uveďte váše stanovisko.“ Následkem toho jsem ukázal aktuální dohodu, kterou on prozkoumal a poté řekl: „Nebyla snad otázka vzdání se pozemkové daně na území Abu Taghliba [v Mosulu], jak v minulosti tak v budoucnosti, vyřešena s al-Bakilanim v souladu s vašimi přáními a nesouhlasil on s našimi podmínkami navrácení pevností, které jsme získali, a se zatčením Bardase? Váš pán přijal tuto dohodu a vyhověl našim přáním, potvrdil toto příměří svou vlastní rukou.“ Já jsem řekl, že al-Bakilani neučil žádné ujednání; on odpověděl, že neodešel dříve, než vyjednal podmínky dohody, díky čemuž je dohoda pod rukou jeho vládce posouvána a také že předtím vytvořil dopis, který schvaloval celou dohodu. Vzhledem k tomu jsem byl donucen najít nějaký prostředek, abych se vyrovnal s touto pozicí.

Řekl jsem toto: „Ibn al-Bakilani s vámi nevytvořil žádnou smlouvu; byl to Ibn Kunis, kdo vytvořil tuto dohodu a udělal její kopii v řeckém jazyce.“ V té chvíli komorník vybuchl a zeptal se Ibn Kunise „Kdo to potvrdil?“ na což ten odpověděl že ani on, ani Ibn al-Bakilani nic neujednali a já jsem odešel.

O pár dní později mě komorník povolal a pokračoval ve čtení dohody. Zastavil v bodě, kde mluvila o „co může být ujednáno s Ibn Shahramem na základě toho, co bylo obsaženo ve třetí kopii,“ a řekl, že toto je jedna kopie, ale kde jsou zbylé dvě? Při odkazování na tuto pasáž jsem uviděl hrubý omyl, který byl vytvořen při vzniku této formulace a řekl: „Smysl této pasáže je, že dohoda měla být vyhotovena třikrát, jedna část měla zůstat byzantskému vládci, jedna měla být v Aleppu a třetí v hlavním městě [Baghdádu].“ To Ibn Kunis přešel s výrokem, že jeho pokynem bylo zaznamenat přesný smysl dohody a komorník prohlásil, že tato kopie je tou rozhodující; že druhá kopie zmiňovala vzdání se pevností, zatímco třetí opomenula jakékoli zmíňky o Aleppu; že dohoda byla podepsána pod podmínkami odsouhlasenými Ibn al-Bakilanim a že jediným účelem poslání této kopie bylo zajistit vládcův podpis a rovněž pečeť. Na což jsem řekl: „Nemůže tomu být tak; mé informace jsou pouze takové, které se týkají Aleppa a pevností, v souladu s dohodou, kterou jste viděli.“ On odpověděl: „Pokud by zde vládl Bardas [Skleros] a vy byste z nás všech udělali vězně, nemohli by jste žádat o nic víc, než žádáte; a Bardas je, ve skutečnosti, vězněm.“… Odpověděl jsem: „Váš předpokládaný případ, že by zde byl u moci Bardas, nemá žádnou váhu, protože jste si dobře vědomi, že když Abu Taghlib, který není na rovni ani s těmi nejnižšími z přívrženců Adud al-Dauly, pomáhal Bardasovi po sedm let v zneškodňování byzanstkých vládců; jak by to poté vypadalo, kdyby mu pomáhal Adud al-Daula se svou armádou? Bardas, ačkoli v našich rukách vězeň, není vystavován, stejně jako Vaši zajatci, mučení; jeho přítomnost v hlavním městě je pro nás nejlepší věcí, pročež jsme z něj neudělali zajatce. Mohl by se hněvat, že ho odrazujeme, mohl by ztratit naději, odcizit se a odejít; ale když je přítomen, koná s námi a je zklidněný nádherou a bezpečím, se kterými se setkává v hlavním městě. Popravdě, to my držíme všechny nitky.“

Má slova ho velmi zaujala a zmátla, protože věděl, že je to pravda, a řekl: „Co žádáte nemůže být darováno; schválíme, pokud tak učiníte i vy, to, co bylo sjednáno s al-Bakilanim – jinak odejděte.“ Odpověděl jsem: „Pokud si přejete, abych odjel, aniž bych měl slyšení u Vládce, učiním tak.“ K tomu řekl, že mluví za Vládce, ale že pro mě požádá o audienci.

A během pár dní jsem byl povolán a vyslechnut. Byzantský vládce [Bazileos] chtěl, aby mu bylo v mé přítomnosti zopakováno, co minul a řekl: „Přišli jste s trestuhodným poselstvím; váš vyslanec přišel a získal náš souhlas pod určitými podmínkami, které obsahovaly navrácení pevností získaných během revolty; vy nyní žádáte o postoupení pevností, které byly získány mými předchůdci. Buď přijmi, co bylo původně ujednáno, nebo odejdi v míru.“ Já jsem odpověděl: „Ale al-Bakilani s ničím nesouhlasil, protože, stejně jako dokument, který jste přinesli, nás v jeho podmínkách zbavujete poloviny z našeho území; jak bychom mohli připustit takový čin proti nám? Z pevností v Diyar Bakru není vámi držena žádná; Diyar Bakr nyní náleží nám: vše, co s tím můžete udělat, je hádat se o to a ani přitom nebude vědět, co je předmětem sporu.“ V tom mě komorník přerušil a řekl: „Tento vyslanec je zkušený v diskuzích a může vytvořit zajímavý příběh: pro nás je lepší smrt, než podřízení se těmto podmínkám: nechte ho navrátit se k jeho pánovi.“ Vládce poté povstal a já odešel.

Přeloženo H. Amendrozem, „Vyslanec z Baghdádu k císaři Bazileu II.“ Journal of the Royal Asiatic Society (1914)

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu (do toho je ještě třeba započítat i jistou dávku úprav, která byla jistě třeba pro převod této zprávy neznámého arabského vyslance z 10. století našeho letopočtu do moderního jazyka).

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2009):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)