Květen roku 1453 měl být pro obránce Konstantinopole zpočátku obdobým krátkým úspěchů, které byly ale v zápětí následovány zmarem veškerých nadějí křesťanů.

Další boje

Následující útok přišel až 7. května a byl opět veden na Mesoteichon. Po několika hodinách se ho ale znovu podařilo odrazit. O necelý týden později, 13. května, se však Turci vrhli jinam a zaútočili na okraj čtvrti Blacherna, která vybíhala z linie hradeb skoro u pobřeží Zlatého Rohu. Opět se je podařilo porazit, nicméně následujícího dne sem zaměřil Mehmed své dělostřelectvo a tomu se podařilo část hradeb poškodit. Právě sem se pak soustředila palba i v následujících dnech, zatímco na druhé úseky byla už spíše jen sporadická.

Turci se mezitím pokusili podkopat pod hradbami. Jejich činnost však byla vždy včas odhalena a podkopy byly následně zatopeny nebo vykouřeny. V té samé době probíhaly i pokusy o zasypání příkopů. Pro ten účel byla postavena vysokou věž, která měla krýt pracující muže. Už se téměř zdálo, že se dělníkům za ní podaří navršit pevnou cestu přes příkop, ale v noci se podařilo několika odvážlivcům poblíž této stavby umístit několik soudků s prachem, které po zapálení zničily věž a umožnily obráncům zpola příkop zase vykopat. 23. května se Řekům podařilo v dalším podkopu zajmout jednoho z důstojníků, který jim při mučení prozradil pozice dalších podkopů, které pak obránci jeden po druhém zlikvidovali.

Konec nadějí

Ovšem toho úspěšného dne, kdy se podařilo zničit podkopy, přišla do města strašlivá zpráva. Vrátila se totiž loď vyslaná hledat křesťanskou flotilu. Přes veškerou snahu se však její posádce v Egejském moři nepodařilo žádnou přicházející pomoc najít. V té chvíli nezbývalo obyvatelům Konstantinopole než se pokusit dovolat alespoň pomoci zhůru, od Matky Boží. Procesí, ve kterém byla nesena její ikona, však muselo být přerušeno kvůli prudké bouři, která se přihnala.

Na řecké straně začal vládnout hluboký pesimismus. Ztráty zatím nebyly příliš velké, bylo však mnoho zraněných. A kdo nebyl zraněný, alespoň trpěl hladem a únavou. Císař byl znovu a znovu vybízen, aby opustil město a zachránil se, ale Konstantin odmítal přežít pád svého města.

Ovšem ani v Mehmedově táboře nevládlo přílišné nadšení. Obrovské vojsko už leželo před Konstantinopolí po několik týdnů a zatím utrpělo spíše porážky než vítězství. Zároveň panovaly obavy z příchodu křesťanského vojska. Někteří sultánovi rádci při poradách naléhali na ukončení obléhání. Nakonec však přeci jen zvítězilo odhodlání město dobýt a Mehmed začal připravovat další velký útok.

Obránci Konstantinopole správně poznali, že se blíží poslední závěrečný turecký nátlak. V nouzi nejvyšší mezi nimi ustaly spory, které se v napětí posledních dnů množily mezi Řeky, Benátčany a Janovany. V úterý 29. května o půl druhé v noci nadešla chvíle, kdy Mehmed zavelel k útoku. Ten byl tentokrát veden po celé linii hradeb, byť s větším důrazem na některých úsecích. Jako první vyslal sultán do útoku žoldnéře sehnané jak mezi muslimy, tak křesťany. Jejich cílem bylo spíše obránce vyčerpat a usnadnit tak cestu ostatním. Za nimi po chvíli oddechu pokračovali Anatolští Turci. I u nich se zdálo, že budou s velkými ztrátami odraženi, ale v kritické chvíli se podařilo dělostřelcům v jednom místě prorazit průchod v nouzově vybudované palisádě a útočníkům se otevřela cesta dovnitř. Několik set jich proniklo na území města, ale vzápětí byli obklopeni vojáky vedenými samotným císařem a vytlačeni ven.

Na ostatních úsecích hradby Mehmedovi velitelé udržovali dostatečný tlak, aby znemožnili obráncům přesun na pomoc svým druhům jinde. Sultán sám se rozhodl nasadit své nejlepší oddíly – janičáře. Spoléhal na jejich skvělý výcvik a na únavu obránců, kteří už byli několik hodin nuceni odrážet nepřátele. I přesto se ani sultánově elitě zpočátku nedařilo dosáhnout nějakého alespoň dílčího úseku.

Pak však došlo ke dvěma událostem, které zvrátily dosud nerozhodný boj. Jednak některý z obránců zapomněl zastrčit závoru u jedné z výpadových branek, čehož si všimli Turci a nahrnuli se dovnitř. A zadruhé zasáhla velitele obrany vnějších hradeb Giustinianiho střepina z houfnice a vážně ho poranila. Dosud tak hrdinný Janovan nedal na naléhání císaře, aby vydržel na své pozici, a nechal se odnést do bezpečí na loď. V té chvíli vypukla mezi jeho oddíly panika, Italové se obrátili na útěk a nechali v obranných pozicích osamoceného Konstantina a jeho věrné řecké vojáky.

Bylo jen otázkou času než budou křesťané na tomto místě přemoženi. Samotný císař se vrhl do řeže a už ho nikdo nikdy nespatřil. Město bylo už jistě ztraceno. Uvnitř nebylo dost obránců, kteří by dokázali Turky vytlačit ven. V té chvíli se obrana začala hroutit i na ostatních místech a brzy zůstalo jen několik izolovaných ohnisek odporu. Do posledního bojovali třeba Katalánci nebo Turci prince Orchana. Mnoho předních mužů bylo také zajato. Řada Janovanů a Benátčanů se ale zachránila na svých lodích a ukázala odvahu, když se rozhodla vyčkat co nejdéle poblíž přístavu, aby nabrala co nejvíce uprchlíků. Když pak vyplula tato malá flotila na moře, nikdo ji nepronásledoval, Turci byli už příliš zaujati rabováním města.

Tou dobou byla Konstantinopol téměř celá v tureckých rukou. Ve třech věžích u pobřeží se sice stále ještě drželi zabarikádovaní krétští námořníci, ale ti si po několika hodinách, vida že jejich snaha už je zcela marná, vyjednali volný odchod. Osud zbylých obyvatel byl zpečetěn, čekala je už jen smrt, zajetí nebo při nejlepším život pod nadvládou vyznavačů islámu.

Tak nastal konec metropole, která byla po dlouhou dobu sídlem jedné z nejmocnějších říší – Byzance. Při její obraně zemřel i poslední císař, ironií osudu jmenovec onoho Konstantina, který pozvedl město na významnou pozici v tehdy ještě rozsáhlé římské říši. Závěr života Konstantinopole byl tragický, ale nevyhnutelný, a vyústil v nové období rozkvětu tohoto města pod jménem Istanbul a vládou tureckého sultána.

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Rok 1453 se měl stát posledním rokem, kdy měl stále ještě existující zbytek kdysi tak mocné říše oslavit ortodoxní Velikonoce. Už 2. dubna, pouhý den po skončení týdenních oslav, se objevili první Mehmedovy oddíly.

Začátek obležení

Konstantinopol neměla dost obránců, aby si mohla dovolit delší dobu dorážet na přicházející turecké voje, a tak dal císař strhnout mosty přes příkopy okolo hradeb Konstantinopole a nechal zatarasit řetězem vjezd do přístavu v zátoce Zlatého Rohu. Konec této zábrany byl upevněn v navenek se neutrálně tvářící janovské kolonie Pera. Trvalo několik dní, než se turecká armáda před městem shromáždila celá. Novodobí historikové její velikost většinou odhadují okolo 80 000-120 000 vojáků, ačkoli jejich tehdejší kolegové se občas zmiňují (zřejmě přehnaně) až o tři až čtyři sta tisících mužů. Sultán rovněž shromáždil i poměrně velké námořní síly, které měly zabránit zásobování a posílení obránců po moři.

Mehmed II. rovněž přitáhl ke Konstantinopoli se svou nejnovější zbraní – děly, jejichž výrobu řídil inženýr z Uher jménem Urban. Je ironií osudu, že před sultánem své služby nabízel i byzantskému císaři, který ho však kvůli nedostatku finančních prostředků musel odmítnout.

Proti této ohromné síly nemohl Konstantin postavit mnoho. Přesto však nebyl osamocen. Lze přičíst ke cti, že se vůdci Janovanů, Benátčanů, ale i Katalánské unie rozhodli se svými muži zůstat ve městě a pomoci při obraně. V posledních chvílích před obležením se do města dostalo i několik malých výprav vyslaných cizinci na pomoc Byzanci. Nejvýznamnější byla ta vedená slavným janovským válečníkem Giovannim Giustianim Longem, který přišel v čele sedmi stovek žoldnéřů. Právě jemu bylo svěřeno velení na nejdůležitějším úseku – vnějších hradbách a jak ukázala budoucnost, jeho osud rozhodl o mnohém. Ne všichni však měli dost odvahy postavit se Turkům, proto ke konci února proklouzla z přístavu skupinka italských lodí. Zajímavostí jistě je, že stejně jako proti křesťanům ve městě bojovali křesťané v tureckých službách, tak Konstantinovi pomáhal v obraně oddíl Turků vedený princem Orchanem, který si mohl činit jisté nároky na trůn a byl u císaře původně jako zajatec. Ale ani s malou pomocí cizinců nebylo obránců města více než sedm tisíc.

První útoky a naděje pro císařovi věrné

6. dubna začala turecká děla svou střelbu na hradby. Zároveň byly zahájeny práce na zasypání příkopů a podkopu zdí. Turci se o několik dní později zřejmě také pokusili prorazit řetězovou závoru přes Zlatý Roh, ale byli odraženi. Na moři měli křesťané díky svým vysokým lodím ve stísněných podmínkách převahu. Tyto boje však samy o sobě obléhání rozhodnout nemohly, hlavní část se musela vyřídit na pevnině. 18. dubna nařídil sultán první větší útok. Byl mířen na úsek, kde hradby přetínaly údolí nedaleké řeky Lykos, zvaný Mesoteichon a považovaný za nejslabší článek v obraně. Prostor zde však neumožňoval plné rozvinutí sil a Turci byli po několika hodinách s velkými ztrátami odraženi.

Naděje se nyní opět dostala do srdcí obránců. O dva dny později navíc spatřili, že se k městu blíží čtveřice křesťanských lodí z Itálie. To samé však zaznamenali i Turci a Mehmed přikázal veliteli svého loďstva Baltoghluovi, aby za žádných okolností nedovolil křesťanům prorazit. Vědom si toho, že neúspěch ho připraví o život, vyslal admirál na vodu velkou část svých sil. Po celou hodinu se dařilo čtveřici plavidel odrážet ze svých mnohem vyšších palub turecké útoky a zároveň pokračovat v plavbě k cíli. Pak však náhle ustal vítr a křesťanské lodě, odkázané na rozdíl od tureckých veslic pouze na plachty, se zastavily. Netrvalo dlouho a každou z lodí obklopila skupina tureckých. Vojáci šplhající vzhůru však byli znovu a znovu odráženi dobře vycvičenými i vybavenými křesťany. Italům se nakonec podařilo spojit své lodi boky k sobě a usnadnit si tak obranu. Hodiny naplněné bezvětřím však plynuly dál a zdálo se, že bude jen otázkou času než budou Turky přemoženi. Těsně před západem slunce se ale konečně zvedl vítr a křesťané prorazili přes nepřátelská plavidla a dostali se do bezpečí Zlatého rohu.

Poražený admirál nakonec díky své odvaze ušel trestu smrti, který už nad ním sultán vynesl, ale za život zaplatil veškerým svým majetkem i úřady a před propuštěním byl zbit.

Ztráta Zlatého Rohu

Malé námořní vítězství křesťanů však naneštěstí urychlilo akci, ke které se Mehmed už zřejmě nějakou dobu chystal, získání Zlatého Rohu. Sultán věděl, že po moři se mu zřejmě přes řetězovou zábranu prorazit nepodaří. On nebo některý z jeho rádců však přišel na jiný plán, přepravit lodě z Bosporu do Zlatého Rohu po souši. Přesunout plavidla přes hřeben s prudkými svahy muselo být už od pohledu věcí velmi obtížnou skoro až nemožnou. Mehmed měl však dost času i lidských zdrojů, aby si toto počínání dokázal usnadnit. 22. dubna výprava vyrazila. Její postup měl krýt kouř a bombardování řetězové zábrany.

Husarský kousek se nakonec Turkům podařil a jejich flotila se dostala do Zlatého Rohu. Námořníci v Konstantinopoli se mezitím radili, jak se s novým nebezpečím vypořádat. Nakonec zvítězil plán pokusit se turecké lodi zapálit. Kvůli nejrůznějším odkladům se k plánu přistoupilo až 28. dubna. Naneštěstí byl přepad zřejmě prozrazen a skončil neúspěchem. Přístav v zálivu už tak nebyl nadále bezpečný a navíc se tak odkryl dlouhý úsek přímořských hradeb, který bylo nyní třeba více střežit.

Pak nadešla delší doba nečinnosti. Turci nadále nezastavovali střelbu na hradby, ale krom provokace obránců nepřistoupili k vážnému útoku. Ve městě se mezitím začala usídlovat beznaděj. Začalo se nedostávat potravin a očekávaná pomoc stále nebyla na dohled. Bylo proto rozhodnuto vyslat malou loď s dobrovolníky převlečenými za Turky, která měla vyhledat křesťanskou flotilu.

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Pád Konstantinopole je událost, ke které se schylovalo už celá desetiletí před tím než k ní došlo. Byl to důsledek kritického oslabení kdysi mocného státu. Kořeny lze hledat zejména v roce 1204, kdy byla Konstantinopol dobyta 4. křížovou výpravou. Následovníci někdejších východořímských císařů své sídlo přenesli do Nikáje. Když pak byla roku 1261 Konstantinopol dobyta zpět, někdejší moc byla v troskách.

Úpadek

Oslabený stát se nemohl ubránit rostoucímu tureckému ohrožení. Měl příliš nepřátel (včetně křesťanů), než aby dokázal své spory řešit na delší dobu než několik let. Ani spojenců nebylo mnoho. Tehdejší křesťanský svět rozdělovalo schizma západní a východní církve, které se během století začaly od sebe do velké míry odlišovat. Ani o své schopné diplomaty se Byzantinci plně opřít nemohli, protože ti už neměli dostatečné prostředky, které potřebovali pro uskutečnění svých myšlenek. Navíc na východě povstal nový muslimský soupeř, který byl jednotnější než státní útvary jej předcházející – osmanská říše.

Zakladatel této říše, Osman, byl nejprve jen jedním z vládců téměř samostatných státečků, ve které se prakticky rozpadlo panství seldžuských Turků po nájezdech Mongolů v polovině 13. století. Byzantinci vzestup nového státu zprvu přehlédli, ale ani později při nich nestálo štěstí, když žoldáci z Katalánské společnosti, kteří byli proti Osmanovi vysláni, jej sice porazili, ale nedlouho poté se sami obrátili proti svým bývalým pánům.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Role křesťanské Evropy

Ani ostatním křesťanským panovníkům nemohla být hrozba Osmanů lhostejná. Zejména král uherský Vladislav, srbský despota Jiří Brankovič a albánský vůdce Skanderbeg vytáhli na papežovu výzvu roku 1444 do boje. Brzy se k nim připojili i papežské oddíly vedené kardinálem Caesarinim. Po naoko uzavřeném příměří s Muradem II. byl zejména kardinál stále odhodlán jednat. Přísaha daná nevěřícímu nebyla podle něj pro křesťana závaznou.

V té chvíli došlo v křesťanském vojsku ke kritickým neshodám. Mnozí s porušením slibu nesouhlasili. Císař Byzance Jan VIII. Odmítl poskytnout pomoc. Jiří Brankovič stáhl své muže, ale ani ti co zůstali se neshodovali ve své strategii. Výsledkem byla katastrofální porážka v listopadu 1444 u Varny, kde padl jak uherský král, tak kardinál. Jen o čtyři roky později byli Uhři znovu poraženi a jejich vojenská moc byla nadlouho zlomena.

V té chvíli už nebylo další křesťanské mocnosti, která by se odhodlala se vší postavit Turkům na odpor a pomoci Byzanci v kritickém okamžiku, který se rychle blížil. Když pak Murad II. roku 1451 zemřel, nastoupil na uvolněný trůn mladý sultán Mehmed II., který nesdílel otcovu spíše mírovou politiku a otevřeně dával najevo svou touhu dobýt Konstantinopol. Proti němu stál schopný, ale prakticky bezbranný císař Konstantin XI. Palaiolog. Karty byly rozdány a Mehmed jen čekal na záminku, pod kterou by válku mohl rozpoutat.

Snaha o podporu prostřednictvím sjednocení křesťanství

Byzantští císařové byli nuceni hledat si spojence na co nejvíce frontách. Nakonec se odhodlali k zoufalému kroku a zavrhli samostatnost své církve a rozhodli se ji spojit se západní. Roku 1369 se císař Jan V. osobně podrobil císaři a prozatím jen formálně spojil obě církve dohromady. Šikovně ale nezahrnul do tohoto podrobení své poddané. Přesto se proti jeho činu vznesla celá řada kritiky, jak mezi učenci, tak obyčejným lidem. Mnozí v ní viděli zradu ideálů a učení východního křesťanství.

Ovšem jeho jmenovec Jan VIII. se rozhodl prosadit ještě větší sblížení s římskou církví. Výsledkem bylo zdánlivé sjednocení s Římem, ale naopak rozkol v církvi řecké. A ani papež nedokázal prosadit nějakou výraznou pomoc Konstantinopoli, natož pak křížovou výpravu, v niž císař doufal. Paradoxně se tak ještě více oslabil.

Příležitost k útoku

Záminka, na kterou Mehmed čekal, přišla hned zpočátku jeho vlády, kdy proti jemu samotnému vypukla vzpoura. Konstantin, povzbuzený zdánlivou nejistotou mladého panovníka, k němu vyslal poselstvo, které si mělo vyžádat peníze, které byly slíbeny na vydržování Orchana, Mehmedova příbuzného a případného kandidáta na trůn. Císař si však neuvědomoval, že sultánova pozice je pevnější než se zdá. Brzy se zbavil rebelů a začal se připravovat k útoku na Konstantinopol. Prvním krokem byla stavba hradu, dnes známého jako Rumeli Hisar, který měl být jedním z důležitých opěrných bodů. Osazen děly totiž omezoval průjezd lodí, které proplouvají Bosporem. Schylovalo se k obležení.

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze