Archiv pro štítek: 11. století

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Rané Dánsko

(do začátku 11. století)

Období formování státního celku, který dal základy pozdějšímu Dánsku, je do velké míry zahaleno v mlze. Neexistuje mnoho pramenů informujících o tomto území a ty, které jsou, mají mnohdy zkratkovitou povahu a přejaté informace. Rekonstruovat toto období je tak poněkud obtížným úkolem.

 

Z hlediska geografického nelze dějiny Dánska popisovat jen v rámci nynějšího územního rozsahu státu. Jednak bylo to, co nyní nazýváme Dánskem, podobně jako mnohé další státy, rozdrobeno mezi jednotlivé malé vládce. A za druhé, moc jednotlivých panovníků sahala někdy daleko za Jutský poloostrov a přilehlé ostrovy. K jádrové oblasti je tak nutno navíc řadit minimálně oblast Skane, tedy nejjižnější část nynějšího Švédska.

Jižně od celé této oblasti se však rozkládal mohutný stát – Franská říše (popřípadě později říše Východofranská), což je jistě jeden z hlavních důvodů, proč v raném středověku oblast Dánska vývojově poněkud předehnala zbylé části Skandinávie, do kterých jinak etnicky i kulturně náležela. Právě přítomnost mocného a rozvinutého souseda vyžadovala mnohem větší kooperaci jednotlivých skupin obyvatelstva a jejich organizaci. Přesto trvalo dlouhou dobu, než se objevil vládce, který by alespoň do určité míry ovládal celé toto území. I tak se poté moc jeho samotného i jeho následovníků silně odvíjela od úspěchů a ne od původu.

Prvním takovým panovníkem byl trochu paradoxně potomek nájezdníků z jiných raně vikingských státních útvarů (od poloviny 9. století do této oblasti vpadali Vikingové ze Švédska a později i z oblasti Nortmannie – zde nevíme, zda se jedná o Norsko či Normandii). Byl jím Gorm, syn pololegendárního krále Hatarknuta, který přišel z Nortmannie. Své sídlo měl v Jellingu a zemřel zřejmě někdy v zimě 958/959 (dle dendrochronologie dřeva v jeho pohřební komnatě).

Mnohem významnějším byl ale jeho syn Harald, v řadě jazyků přezdívaný Modrozub (ve skutečnosti však v originále Černozub, pokud si však porovnáte originální znění Blatand, pochopíte, kde mohla vzniknout tato odchylka vzhledem k podobnosti tehdejšího označení pro černou „bla“ („a“ se čte jako dlouhé „o“ v češtině) a například nynější anglické podoby označení pro modrou „blue“; mimochodem jeho přídomek dal název jedné modernímu komunikační technologii s runou ve znaku1).

Tento panovník se stal slavným a významným v mnoha ohledech. Většinu popisuje runový kámen, který nechal vztyčit v nynějším Jellingu (umístěném ve střední části Jutského poloostrova) vedle runového kamene svého otce a na kterém je nápis: „Král Harald dal zhotovit tento památní kámen na počest Gorma, svého otce, a Thyry, své matky. Ten Harald, který dobyl celé Dánsko a Norsko a obrátil Dány ke křesťanství.“ Na kameni jeho otce je pak nápis „Král Gorm vztyčil tento kámen v památce Thyry, své ženy, ozdoby Dánska.“ Byly to právě tito muži, kteří jako první použili označení Dánsko (byť pravděpodobně pro popis trochu většího území, zřejmě zahrnujícího i výše zmíněné Skane).

Důvod pro přestup Dánů ke křesťanství byl nasnadě. Východofranská říše představovala mocného protivníka, který chtěl dále rozšiřovat své hranice, a pohanství bylo dobrou záminkou pro válku. Jak k tomu došlo, není nyní jisté – přibližně víme, že to muselo být někdy v 60. letech 10. století. Harald upevňoval své pozice ale i jinak. Nechal vystavět řadu pevností, které se nazývají trelleborgy podle švédského města Trelleborg, poblíž kterého se jeden z nich nachází. V nynější době je jich známo zhruba šest. Tyto pevnosti mají všechny podobný vzor – jsou dokonale kruhové s branami na všechny čtyři světové strany a čtvercovým nádvořím. Za Modrozubovy vlády byl rovněž vystavěn nejstarší známý most v jižní Skandinávii. Vedl přes mokřinaté údolí poblíž Ravningu a usnadňoval cestu ke královskému sídlu v Jellingu.

To vše dokazuje Haraldovu moc. Byť i ta neměla zcela pevné základy. V Norsku vládl spíše jen naoko a nakonec o svou vládu přišel. V bojích utrpěl řadu porážek, jeho konec však přišel, když musel bojovat proti rebelii svého vlastního syna, Svena. Rok jeho smrti není jistě znám, nejčastěji skloňovanými letopočty jsou 985 a 986.

Na pomyslný dánský trůn (neboť stále tyto panovníky nelze mnohdy považovat za suverénní vládce své země) nastoupil Haraldův syn Sven přezdívaný Vidlí vous. Za jeho vlády se dánská moc výrazně rozšířila. Právě tento Sven totiž položil základ tentokrát úspěšnému pokusu Vikingů dobýt anglosaský stát.

Svenova vláda je nám nicméně ve velkém neznámá nebo lépe řečeno nejistá. Zmiňuje se o něm sice množství pramenů, ty jej však mnohdy popisují dosti protikladně. Organizovanější vojenská tažení proti Anglosasům zřejmě zahájil až po masakru dánského obyvatelstva v Anglii roku 1002, který nařídil samotný anglosaský král Aethelred Nerozhodný. Plnohodnotná invaze však přišla teprve roku 1013 a Sven se jí osobně účastnil. Začátek tažení mu vycházel, jediné problémy nastaly u Londýna, od kterého musel nakonec s nepořízenou odtáhnout. Všude jinde se mu obyvatelé poddávali a vydávali mu rukojmí. Aethelred nakonec uprchl do Normandie v závěru roku 1013 a Svenovi se po jeho souhlasu se shromážděním witanu poddal i Londýn. Na Štědrý den byl pak přijat za nového krále. Už 3. února 1014 však v Anglii skonal. Jeho krev nyní skrz jeho dceru Estrid koluje do dnešních dní v anglické a dánské královské dynastii.

Po Svenovi měl nastoupit jeho syn Harold či Harald, nicméně dánská flotila si za krále zvolila jiného syna, Knuta (pro naše středoevropské poměry není nezajímavé, že jeho matkou byla zřejmě dcera prvního polského panovníka Meška), který se taktéž aktivně podílel na anglickém tažení. Dánové byli posléze na krátkou dobu z Anglie vypuzeni znovu se navrátivším Aethelredem, který však roku 1016 zemřel a do země se opět vrátil Knut, který mezitím upevňoval svou vládu v jiných částech své nové říše. Králem Dánska se Knut stal až po smrti svého bratra Haralda roku 1018, už jako vládce podmaněné Anglie. Jeho hvězda měla dále stoupat až do jeho smrti v roce 1035, ale to už je další příběh.

Dánský stát se dokázal velmi rychle etablovat a za Knuta v první polovině 11. století dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Nicméně i tak je na něj třeba pohlížet v kontextu ostatních severských zemí té doby, jejichž dějiny měly být ještě mnoho století velmi pevně provázány společnými vládci a nadvládou jednoho království nad druhým. Ostatně tak tomu bylo i v řadě míst středověké Evropy.

 

1 Pokud jste to neuhádli, tak se jedná o Bluetooth, bezdrátovou komunikační technologii.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.12.2010):
Busck, Steen; Poulsen, Henning. Dějiny Dánska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 427. s.
Unesco – anglická verze
Wikipedia – anglická verze

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.

Hanza: Historický kontext

11. století bylo především obdobím stále většího vlivu církve, a to hlavně ve Španělsku, kde se bojovalo proti Arabům na jihu. Itálie byla celou dobu množství rozdrobených městských států. Byzantská říše byla nejen pohlcena bojem papeže a patriarchy, jenž vyvrcholil roku 1054 ve velké schizma, ale nově musela bojovat i proti nájezdům Turků, proto byl byzantský císař nucen požádat o pomoc ze západu. Následné křížové výpravy, které Turky neporazily, spíše drancovaly Byzanc.

Střední a západní Evropa byla ohrožena nájezdy severských Vikingů. Normané poté roku 1066 v čele s Vilémem Dobyvatelem dobyli Anglii. V 11. a 12 století vznikaly první obchodnické spolky, které se stali úspěšné, a proto se proti nim mnozí panovníci snažili bojovat. V okolí Baltského moře byly Slované postupně vytlačováni německým obyvatelstvem. Boj těchto kmenů skončil až ve 14. století, když po dlouhých bojích byli podmaněni i pohanští Prusové.

V letech 1347 – 52 zachvátila Evropu morová epidemie. Zdecimovala hlavně Norsko, kde zemřela až třetina obyvatel. To však paradoxně vyhovovalo obchodníkům, a proto císař Karel IV. se proto snažil jejich moc zmírnit. Ve 14. století začala válka mezi Anglií a Francií, později nazývaná stoletá. Bojem trpěla především Francie, neboť se válka odehrávala především na jejím území. Skončila až roku 1453 vítězstvím Francie.

V 15. a 16. století se v Evropě objevuje renesance, která s sebou přináší vynálezy, zámořské objevy a reformační myšlení. Církev se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory katolíků a protestantů, jejichž spory vyvrcholily v třicetiletou válku, která znamenala zničení Evropy.

Bitva u Hastingsu (část II.)

Lučištníci začali se svou střelbou, ale ta se proti štítové zdi ukázala hrubě neúčinnou. Když vystříleli svou zásobu šípů (kterou kvůli absenci lučištníků u Anglosasů nemohli nijak obnovit), přikázal Vilém své pěchotě vyrazit. Když se jeho muži přiblížili na krátkou vzdálenost k anglickým liniím, začala na ně padat déšť různých předmětů (nejen zbraní, ale i věcí sebraných vojáky v okolí – třeba kamenů). Tato „střelba“ zřejmě způsobila poměrně vysoké ztráty. To možná donutilo Viléma nasadit jízdu dříve, než původně plánoval. Její přímý útok na úplně kompaktní šítovou zeď téměř neměl šanci na úspěch. Možná tak byla donucena zaútočit jinak než obvykle – vrhat zblízka své oštěpy mezi Angličany, a pak se otočit a ustoupit. Ani to se však nemohlo setkat s úspěchem, jezdci se totiž dostali k liniím nepřítele na tak krátkou vzdálenost, že se sami ocitla na dosah protivníkových zbraní. Největší paniku a ztráty mohla způsobit velká dánská sekera – strašlivá zbraň v rukou húskerlů, která dokázala srazit jezdce i se zvířetem jediným máchnutím.

Čím více padlých a umírajících leželo na zemi, tím hůře se muselo jezdcům manévrovat. Paradoxně tak každá oběť zbraní rytířů ještě více ztěžovala jejich pozici. V té chvíli byla bitva ještě rovnocenná, ale vítězství se pomalu začalo naklánět na Haroldovu stranu.

Vilém zřejmě musel rozumně usoudit, že je čas ustoupit, přeskupit své síly, a až pak pokračovat v útoku. V okamžiku počátku ústupu však utržil ránu, snad zakolísal, a liniemi jeho vojska se začala šířit poplašná zpráva, že padl. Levé bretonské křídlo, už dříve se pod náporem Anglosasů rozpadající, upadlo v chaos a spíše utíkalo než spořádaně ustupovalo. Jejich protivníci se za nimi hnali a způsobili v jejich řadách masakr ještě umocněný tím, že v údolí narazili na ony mokřady, které prchající ještě více zdržely.

V té chvíli vévoda, který opět plně nabyl vědomí, sňal svoji přilbu a prostovlasý štval svého koně napříč svými muži a křičel, že je naživu. Přeci jen tak dokázal zadržet prchající a obrátit se s nimi k novému útoku. Teď naopak byli ve velkém nebezpečí Haroldovi muži – jejich linie se rozpadly a aby se zachránili, museli znovu vytvořit štítovou zeď. V té chvíli mnoho Anglosasů padlo – mezi nimi pravděpodobně byli i Haroldovi bratři – Gyrth a Leofwine, kteří snad dostali za úkol organizovat ústup vysunutých vojáků.

Vilémovi muži se však spokojili s pobitím těch, kteří se dostali příliš daleko, a ustoupili zpět do svých původních pozic, aby se přeskupili a občerstvili. Harold je nijak neohrožoval a raději nechal znovu vyrovnat řady svého vojska, které krom pravého křídla, které bylo značně oslabeno (byli to ti, kteří se při pronásledování Bretonců dostali příliš daleko), bylo připraveno k dalšímu boji.

K tomu mohlo dojít okolo druhé hodiny polední. Přední voje Vilémovy armády opět narazily na připravenou štítovou hradbu a vše se odvíjelo velmi podobně jako už předtím. Vévoda musel vidět, že se svou armádou štítovou hradbu prolomit nedokáže, zvláště pak na tak prudkém svahu jako byl tento. Nezbylo mu tak než použít lsti. Jeho taktikou tedy bylo předstírat fingovaný útěk, zajistit tak rozpadnutí štítové zdi a následně pobít Anglosasy, kteří by se tak náhle ocitli rozdělení.

Je však otázkou, zda vůbec bylo možné ve raně středověkém vojsku tuto taktiku provést. Přinejmenším bylo nemožné, aby o ní byli informováni všichni pěší bojovníci. Vilém tak zřejmě vsadil na svou rytířskou jízdu, pro kterou osamocení bojovníci nebyli vážnými soupeři. Ať už to bylo jakkoli, Vilémovo vojsko se obrátilo na útěk. Haroldovi muži snad ještě okamžik vydrželi poslušní rozkazům držet štítovou zeď, ale pak se jich část vrhla do pronásledování nepřítele. Když se však dostatečně vzdálili od zbytku vojska, který ještě způsobně zeď držel (je téměř jisté, že húskerlové a muži ve středu stáli na své pozici), vrhla se na ně část Vilémovy armády, které byl jeho plán znám. Nastal strašlivý masakr, který vrhl dosud pronásledující zpět k jejich liniím.

Tento okamžik je zpětně označován za zvrat v bitvě. Nicméně i teď měl stále Harold šanci na vítězství, jeho armáda se opět zformovala a vydržela další útoky. Pokud by dokázala vzdorovat do soumraku, musel by se Vilém stáhnout a téměř by ztratil šanci na vítězství. Králi měli brzy dorazit posily, zatímco vévoda byl odkázán je na muže, které už měl a na omezené zásoby. Pokud si chtěl Vilém udržet šance na vítězství, musel toho dne vyhrát.

Vyslal proto znovu do útoku lučištníky. A tentokrát štěstí stálo na normanské straně. Harold byl zřejmě zasažen jedním ze šípů (snad do oka) a padl. Možná nezemřel hned, ale už se nedokázal držet na nohou. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Existuje však i druhá verze, že Harold zásah šípem přežil, ale kvůli chvilkové neschopnosti se bránit byl vzápětí zabit. Ať už to ale bylo jakkoli, následující normanský útok rozpadající se štítovou zeď prolomil. Většina anglosaské armády (fyrd) se obrátila na útěk do lesů směrem k Londýnu.

Na bojišti zůstali z anglosaské armády jen húskerlové, věrní svému pánu až za hrob. Ti se shlukli kolem jeho těla a bojovali zde do posledního. Toho dnes se snad ještě Normanům postavili i jiní – některé kroniky mluví o incidentu u Malfosse, který se měl odehrát už za počínajícího soumraku. Pronásledující rytíři uviděli skupinu Anglosasů (kteří se snad ani bitvy neúčastnili) a pokusili se je napadnout. V šeru však zřejmě neviděli příkop (díru), která byla mezi nimi, dokud nebylo pozdě. Ti, kteří pak do ní zapadli, byli pro své protivníky snadnou kořistí.

Vítězství ale bylo toho dne jasné. Král Harold padl a jeho armáda částečně padla a částečně se dala na útěk. Noc už se blížila, a tak na žádné pronásledování nebylo ani myšlenky. Navíc muži Vilémovy armády museli být už značně unavení, jelikož bojovali přes osm hodin. Tehdy se z vévody stal král, ačkoli o tom sám nevěděl, protože při svém dalším postupu jistě očekával další problémy.

Bitva u Hastingsu (část I.)

Anglosaská armáda začala na místo pozdějšího bojiště dorážet někdy během 13. října. Je nepravděpodobné, že by se tak stalo vcelku, neboť takový tak daleký přesun v tak krátké době by byl pro armádu takové velikosti v tehdejší době nemožný. Jejich pozice však byla nepochybně pečlivě Haroldem vybrána, protože jako zkušený válečník si musel být vědom svých slabin i výhod. Jeho vojáci se měli soustředit okolo vyvýšeniny Caldbec Hill, která tak ještě měla dále zesílit štítovou hradbu. Navíc byl odsud skvělý výhled všude do okolí, které navíc bylo Haroldovi dobře známé. Další z výhod bylo, že se do těchto pozic dalo velmi rychle dostat po staré římské silnici.

Odhaduje se, že se tu mohlo na straně Angličanů sejít okolo 7-8 tisíc bojovníků, jejichž jádro tvořili húskerlové a zbytek fyrd. Těžko říct, kolik mužů z tohoto počtu se mohlo účastnit bitvy u Stamford Bridge a poté urazit celou tu náročnou 260 mílovou1 cestu ze severu. Nakolik tedy byli muži unaveni je otázkou. Zcela jistě jich velké procento musel Harold sebrat až na cestě na jih. Nicméně určitě to nebylo dost na to, aby doplnili ztráty způsobené Vikingy a ještě nějak výrazně navýšili velikost královského vojska. Zvlášť, když oba poražení earlové od Fullfordu dali raději přednost řešení problémů na severu před přímou pomocí svému pánu.

Jedno pozitivum ale bitva u Stamford Bridge jistě přinesla – velké posílení morálky. Relativně snadné vítězství muselo posílit důvěru v sebe sama i u těch, kteří se ho neúčastnili. Možná si ani mnozí neuvědomovali, že se teď budou muset postavit nepříteli, který je na boj připravený a navíc využívá jinou válečnou taktiku než jejich předchozí protivník.

Je otázkou, proč se Harold rozhodl bojovat už příštího dne a nepočkal až dorazí i zbytek jeho sil, který byl ještě daleko od bojiště. Kolem této skutečnosti vznikla řada teorií a skutečný důvod už zřejmě nebude nikdy objasněn. Někteří poukazují na prudkou královu povahu, která nestrpěla jakékoli protivníky na anglické půdě. Jiní zas zmiňují, že Harold byl po otci velkým patriotem a nesnesl břímě, které už stihl Vilém na lid v kraji, do kterého přišel, uvalit. Pokud by však vydržel o den či dva déle, pravděpodobně by se střet vyvíjel zcela jinak. Snad lze uvážit i možnost, že Harold toho dne bitvu ještě neočekával. V tom případě by to však z jeho strany znamenalo katastrofální selhání neboť se utábořil pouhých jedenáct kilometrů od invazních sil.

Vilém byl v naprosto jiné situaci. Už setrvával v okolí Hastingsu po dva týdny a jeho vojsku zcela jistě pomalu docházely zásoby. A získání nových muselo být v nepřátelsky naladěném okolí více než obtížné. Haroldův příchod ho tak jistě vysvobodil z obtížného rozhodování o dalším postupu, který by musel zcela nevyhnutelně brzy přijít.

Ráno 14. října se začalo schylovat k bitvě. S prvním světlem shromáždil Vilém své muže a vyrazil na pochod směrem k protivníkovi. Samozřejmě ještě předtím se celá armáda pomodlila za svůj úspěch. Vojsko se táhlo v dlouhé koloně, neboť jinou formu přesunu znemožňoval lesnatý terén. Jeho zvědové ho museli informovat o tom, že Harold se nehodlá přesouvat z výhodné pozice a tudíž mu nehrozí při pochodu na bojiště nebezpečí.

Harold si vybral již zmíněnou vyvýšeninu Caldbec Hill, kterou hodlal v hájit. Celé okolí bylo alespoň částečně zalesněné a jedinou šanci na rozvinutí bitevních linií Vilémova vojska tak umožňoval směrem na jih ležící pás otevřeného terénu, kterým normanské vojsko postupovalo přes vrchol Telham Hill. Odsud to byl necelý kilometr k Haroldovým pozicím, od kterých byli ještě vévodovi muži odděleni mokřadami rozlévajícími se v údolí mezi oběma kopci. Přes ně nebyl jízdní útok, na který Vilém jistě spoléhal, možný. Tomu se otevírala jen možnost středem podél staré římské silnice do Londýna nebo po východní straně. Kopec na jehož hraně se navíc Anglosasové usadili, ztěžoval výstup pěším i střelbu z luků. Harold tak měl na své straně výhodu pozice. Jeho síly se přesunuly asi na 200 m od Vilémových. Vepředu stáli húskerlové, jejichž hlavní rolí bylo vytvoření a udržení štítové zdi , a za nimi fyrd. Sám Harold stál zhruba uprostřed za svými muži, v pozici odkud mohl kontrolovat průběh bitvy.

Vilém proti němu vyrazil s podobným rozestavěním. Po své levici měl Bretonce pod Alanem Fergantem, ve středu byli jeho vlastní muži a napravo Vlámové vedení Williamem fitzObersem a Eustachem II. z Boulogne. Dopředu se vysunuli lučištníci, za nimi byla pěchota a nakonec i jízda. Bylo okolo půl desáté a bitva měla každou chvíli vypuknout. Z obou stran se začala ozývat válečná hesla – Anglosasové řvali „Ut! Ut!“ (Out! Out! – Pryč! Pryč!) a jejich protivníci odpovídali „Oli-crosse! Godemite!“ (Holy Cross – Svatý kříž a God Almighty – Bůh Všemohoucí).

V té chvíli údajně před normanské řady vystoupil vévodův bard Taullefer a začal zpívat jednu ze svých písní. Když skončil, zaútočil samojediný proti anglickým liniím a byl vzápětí zabit. Tento čin byl signálem pro začátek bitvy.

1 Míle – jednotka délky, používaná v anglicky mluvících zemích a ve Skandinávii. Její hodnota se liší, nicméně anglická míle, užívaná v této práci má délku cca 1,6 km.

Vilémovo tažení

Historici se v dnešní době nemohou shodnout, kdo jako první v Normandii nahlas vyslovil onu myšlenku na vpád do Anglie. Snad to byli někteří z blízkých Vilémových spojenců, spekuluje se o hraběti Robertovi z Mortain nebo hraběti Aimerym z Thouars, či snad vévoda sám. Každý si však musel uvědomovat, o jak náročný podnik se jedná.

Vilém ale rozhodně neponechával nic náhodě a hodlal se pojistit hned na několika frontách. Proto během krátké doby poté, co zjistil, že na anglický trůn už dosedl jiný kandidát, vyslal za papežem Alexandrem II. poselstvo, které díky podpoře biskupa Hildebranta (budoucího papeže Řehoře VII.), uspělo. Nebylo ani divu, neboť Římu už byl dlouho trnem v oku stav křesťanské obce v Anglii, která na něm byla značně nezávislá a ve které už řadu let působil jako arcibiskup z Canterbury exkomunikovaný Stigand. Papež mu pak jako souhlas s jeho záměrem poslal posvěcený praporec, který měl nést do bitvy.

Vilém začal otevřeně mluvit o válce na koncilu, který svolal do Lillebonne. Celý podnik ale nejprve musel překonat dva zásadní problémy. Zaprvé musel Vilém sehnat dost mužů, aby se mohl postavit Haroldově armádě, a za druhé – což bylo ještě obtížnější, zajistit pro své vojáky dopravu. Vévoda začal s obtížnějším úkolem a přikázal stavět plavidla. Zároveň s tím odeslal poselstva ke svým nejvýznamnějším vazalům a pod přísliby bohatství i výhružkami jim přikázal sehnat další.

Konstrukce jeho lodí je nám dnes neznámá, ačkoli se dá očekávat, že vycházela z vikingských kořenů. Měly tedy jediný stěžen z obdélníkovou plachtou a veslové kormidlo. Kolik jich nakonec měl Vilém není přesně známo, ale jejich počet se odhaduje na 500-600 (byť některé kroniky uvádějí až číslo 776). Stavba takového loďstva (byť část již byla jistě po ruce už dříve) zabrala mnoho měsíců a je až s podivem, že to bylo uskutečnitelné.

Čas, který musel naplnit čekáním na plavidla, věnoval vévoda shánění mužů do své armády. Velkou část jich získal od svých vazalů, které však musel zahrnout sliby, aby je donutil prodloužit feudálním systémem stanovenou lhůtu služby 40 dní za rok. Další přilákaní vidinou kořisti pak přišli z ostatních oblastí budoucí Francie – zejména z Bretaně a Flander. Vilém dále najímal žoldáky a do začátku léta se mu podařilo shromáždit snad až deset tisíc mužů.

Už počátkem srpna byla i jeho flotila připravena k vyplutí. Vilém chtěl vyrazit co nejdříve, protože jeho zem i finance tížilo vydržování jeho nové armády. Množství zásob, které musely každodenně proudit do vojenského tábora, muselo být skutečně ohromující. Štěstí mu však nepřálo, neboť nejprve mu přeplutí znemožňovalo počasí, a pak i Harold, který jej se svou flotilou blokoval. Až 12. září mohl konečně přeplout se svými loděmi do Saint-Valéry v ústí Sommy. Zde jej opět zdrželo počasí a zdálo se, že příprava přijde vniveč. Po dvou týdnech čekání však začal vát příznivý vítr a Vilém dal příkaz k urychlenému nalodění.

Flotila dorazila k anglickému pobřeží ráno 28. září a začala vplouvat do zálivu Pevensey. Z celého loďstva se ztratily pouhé dvě lodě, které se dostali do Old Romney, kde byly zajaty a jejich posádka pobita. Když Vilém udělal první krok po anglické zemi, údajně klopýtl a spadl na zem. Zdálo se to jako nešťastné znamení, ale blízký rytíř situaci zachránil a řekl, že vévoda už má vlastně anglickou zem ve svých rukou. Morálka mužů nebyla až tak vysoká, museli se obávat budoucích nebezpečí, které mohou číhat všude kolem, proto bylo třeba každou takovou špatnou předzvěst zadusit hned v počátku.

Obavy z napadení Anglosasy při vyloďování se ukázaly jako neopodstatněné. Po Haroldových bojovnících nebylo nikde ani vidu ani slechu, a tak mohlo vyloďování bez problémů pokračovat. Zátoka Pevensey však nebyla pro vyložení zásob a další výbavy zcela vhodná, a tak vévoda nechal lodě přeplout do nedalekého přístavu Hastings, poblíž kterého se rozhodl postavit svůj opěrný bod – dřevěnou pevnost – a čekat na Harolda.

Mezi Stamford Bridge a Hastingsem

Po slavném vítězství nad Vikingy se Harold přesunul zpět do Yorku, kde zřejmě hodlal několik dní počkat dokud si jeho muži neodpočinou a získané skandinávské lodě nebudou připraveny k odplutí na jih, kde by byly připraveny proti případné normanské invazi. Během těch dní rovněž pohřbil svého bratra Tostiga, který padl v boji proti němu. Právě v tomto městě pak v noci z 30. září na 1. října dostal zprávu o Vilémově vylodění na jihu. Taková rychlost předání zprávy ukazuje, že Harold normanské nebezpečí nepodcenil a zřejmě nechal vybudovat systém signálních věží nebo poslů. Tato informace překonala za necelé tři dny okolo 300 mil!

Král se v Yorku nijak nezdržoval a už 2. října vyrazil k Londýnu, kterého dosáhl rychlým pochodem už 6. října. 11. října pak vyrazil se svými muži směrem k místu, kde se rozhodl svézt bitvu.

Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.

Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.