Archiv pro štítek: Bitvy

Bitva u Marathónu – část II.

Pomalu se začalo schylovat k bitvě, která měla rozhodnout o další budoucnosti nejen Athén, ale i celého Řecka.

Spory v Athénách

Když do města konečně dorazila zpráva o tom, že Peršané jsou u Marathónu, nastala podobná situace jako v Eretrii. Poté co se vrátil rychlý posel vyslaný do Sparty s odpovědí, že spartská armáda vyrazí na cestu nejdříve za několik dní, rozdělila se většina předáků do dvou skupin. Jedna prosazovala co nejrychlejší postup proti nepříteli. Druzí naopak tlačili na to, aby Athény počkaly na spartskou pomoc, jejíž hodnota by byla jistě nezanedbatelná.

Ve městě ale zároveň panovaly obavy z možné zrady. Možnost, že někdo z Hippiových příznivců otevře brány, až perské vojsko přitáhne k Athénám, byla velká. Nakonec tedy převážil názor, který radil vytáhnout Peršanům vstříc s celou athénskou armádou. Tu tvořilo okolo devíti tisíc hoplítů, přičemž tento počet byl možná dosažen doplněním občanů otroky a starci. Kdo stál v jejich čele není jisté. O rané demokracii v Athénách nevíme tolik, abychom mohli říct zda měla rozhodující postavení ve vedení armády desítka stratégů nebo polemarchos (jeden z archontů, tradičních volených vůdců polis). Tradičně je za velitele považován Miltiadés, který však byl pouze jedním z deseti stratégů, ačkoli to byl rozhodně největším zastánce okamžitého postupu. Skutečným hlavním velitelem však byl zřejmě polemarchos Kallimachos z Afidny a Miltiadés je za velitele považován díky šíření této myšlenky prostřednictvím jeho syna Kimóna, který později stanul v čele Athén.

Čekání na bitvu

Athénské vojsko se během několika dní vydalo naproti dosud vyčkávajícím Peršanům a utábořilo se na opačné straně Marathónského zálivu v posvátném háji Herakleion. Jeho stromy jim poskytovali alespoň částečnou ochranu před případným útokem jízdy. Do jejich ležení přibyly i oddíly spojenců – hoplíti z Platají v počtu asi jednoho tisíce. Plataje byly vté době už delší čas tradičními spojenci Athén a vyslali veškeré síly, které mohly postrádat.

Oba protivníci několik dní vyčkávali. Čas hrál ale pro Řeky. Peršané zatím byli ve velké početní převaze, to se však mohlo změnit ve chvíli, kdy dorazí slíbená spartská pomoc. Dátis musel jednat. Ještě než však přišlo na bitvu, nalodil část svých sil. A to včetně jízdy. Proč tomu tak učinil před rozhodujícím střetnutím není přesně známo, výrazně tak oslabil svou armádu. Snad plánoval, že tyto oddíly po řecké porážce obsadí Athény.

V den bitvy nechal své oddíly nastoupit do bitevní linie, která levým bokem kolmo směřovala k moři a v zádech, což se později ukázalo jako hodně důležité, měla rozsáhlé močály. Athéňané se seřadili asi o 1,5 km dále, přičemž se Platajští postavili na samotný okraj levého křídla. Aby dorovnali šířku perské linie, museli Řekové ve středu postavit oddíly s hloubkou jen čtyř řad místo obvyklých osmi. Peršané proti nim stojící bojovali asi v deseti řadách.

Bitva u Marathónu

Rozmístěním jednotek perská iniciativa skončila a na řadu přišli Řekové. Ti chůzí vyrazili směrem ke svým protivníkům. Když se ale dostali na dostřel nepřátelských luků, odhadem okolo 200-300 metrů, rozběhli se, aby se co nejdříve dostali do boje. Řadoví hoplíté mohli vyrovnané konkurenty hledat jen ve středu perské linie, v elitních oddílech kopiníků okolo Dátise. Jinde se jim postavili hůře vybavení vojáci. I tak ale trvalo dlouho, než se štěstí začalo přiklánět k jedné ze stran.

Nejprve se zřejmě začalo hroutit levé perské křídlo, to které bylo nejdále od lodí a tedy i na nejnebezpečnějším místě co se týče ústupu. V zádech totiž mělo močál, do kterého také bylo z velké části nahnáno a utrpělo zde obrovské ztráty. Naopak ve středu athénští hoplíté v oslabených řadách tlak nevydrželi a obrátili se na ústup, možná i útěk. To však už nic na výsledku bitvy nemohlo změnit, protože se zhroutilo i pravé perské křídlo. Řecké oddíly uvolněné z boje pak částečně vpadli formaci ve středu do zad.

Peršanům nezbylo než se co nejdříve dostat zpět na lodě a na nich pak do bezpečí. Řekové je ale pronásledovali až sem a v těžkém boji se zmocnili sedmi lodí. V této v řeži však i oni utrpěli velké ztráty a mezi mrtvými byl i Kallimachos. I tak ale den patřil jim, vítězství bylo skutečně zdrcující. Nebyl ale čas na oslavy, dokonce ani na chvíli odpočinku. Stále hrozilo, že Peršané napadnou nestřežené Athény a obsadí je. Nastoupili proto na rychlý pochod směrem domů, kam snad dorazili ještě téže noci. Peršanům už pak nezbylo nic jiného než odplout zpět do Asie.

Následky

Krom hmotné kořisti, kterou získali od padlých, podpořilo vítězství i řeckou hrdost. Naopak v Persii prohra jistě vyvolala hněv a touhu se pomstít. Tyto emoce vyústily v mnohem rozsáhlejší 2. perskou invazi do Řecka. Osud perského velitele není znám, snad padl v bitvě, snad zemřel až v Persii. Ani na hrdinu od Marathónu Miltiada nečekal šťastný osud. Zemřel o několik let později ve vězení poté, co byl obviněn z podvodu.

Marathónský běh

K bitvě se vztahuje i legenda o běžci Feidippidovi, který po vítězství běžel zvěstovat onu šťastnou zprávu svým spoluobčanům do Athén a po jejím předání na místě zemřel. Někteří z moderních historiků tento běh zpochybňují. Hlavním důkazem pro ně jsou rozporuplná svědectví pramenů o této události a za zdroj této mýlky považují běh athénského posla do Sparty, když se Peršané vylodili u Marathónu.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část II.

Po smrti anglického panovníka Edvarda I. se zdálivě vyřešená situace kolem Skotska začala výrazně komplikovat. Vnitřní rozmíšky v samotné Anglii umožnily upevnění moci nového skotského krále Roberta Bruce a daly mu čas připravit se na případný konflikt, který měl skutečně v blízké době přijít.

Přípravy na válku

Rozbuškou pro válku se nakonec stal hrad Stirling. Ten byl Skoty obležen a velitel jeho posádky sir Philip Moubray přislíbil, že se vzdá, pokud mu do 24. června (1314) nedorazí anglické vojsko na pomoc.

Tato zpráva zastihla Edvarda II. necelý měsíc před vypršením lhůty v přípravách na tažení. Jeho ležení se nacházelo nedaleko skotských hranic. Ke Stirlingu to odsud nebylo zas až tak daleko. Problémy však činilo ještě neshromážděné vojsko. Je zřejmé, že sám by mladý král nikdy tak brzo nevytáhl. Na druhou stranu mu byla nabízena příležitost změřit s Robertem Brucem své síly ve velké bitvě a ne s ním mnoho let v drobných šarvátkách bojovat po celém Skotsku, což by mohlo velmi snadno nastat. A samozřejmě šlo i o čest.

Nakonec tedy lákavý příslib zvítězil, byť bylo jasné, že anglický král bude nucen vytáhnout s neúplnou armádou. Ta se měla podle původních představ shromáždit k 10. červnu (s povoláváním do zbraně se začalo už v březnu), ale bylo jasné, že zejména pěchota ze vzdálenějších krajů (jako třeba lučištníci z Walesu) může mít problémy dostavit se včas.

Mnohem zásadnějším problémem se ale nakonec ukázala nejlépe vybavená část armády, jízda. Ta měla svá specifika a vyžadovala pevné velení, které by dokázalo udržet bojechtivé šlechtice na uzdě a vhodně je zkoordinovat s pěchotními oddíly. A Edvard II. takových kvalit rozhodně nedosahoval.

Skotské vojsko bylo proti tomu anglickému diametrálně odlišné. Postrádalo těžkou jízdu, po uplynulá staletí zásadní prvek evropských středověkých armád. Jedinou jízdní silou byla početně slabá lehká jízda, která se k jakémukoli řádnému boji prostě nehodila. Veškerou tíhu vážnějších střetů tak nesla skotská pěchota. Ta obvykle bojovala v sevřených formacích zvaných schiltrun, které měly mnoho společného se štítovými zdmi, které byly tolik charakteristické pro tuto oblast za Anglosasů. Co se týče výzbroje, ta byla různorodá. Zastoupeni byli jak lučištníci, tak muži s dřevcovými zbraněmi se zpětnými háky. Dalšími oblíbenými zbraněmi pak byly těžké sekery a meče.

Přesuny na bitevní pole

Jelikož se bojovalo na jeho území, neponechal Robert Bruce nic náhodě a co nejrychleji se svou armádou dorazil do blízkosti Falkirku, aby zabral co nejlepší pozici. V čele jeho oddílů, dle středověkých zvyklostí rozdělených do tří či čtyř částí, byli krom něho i oba velitelé, kteří se proslavili při předchozím dobývání anglických hradů, James Douglas a Thomas Randolph, a jeho bratr Edward. Sám král si ponechal velení nad zadním vojem, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout v čele rezerv na tom dle svého názoru nejdůležitějším místě.

Anglický král naopak čekal skoro na poslední chvíli. Každý den sice znamenal méně času na cestu, ale zároveň i příchod více vojáků. Celý kolos tak vyrazil až 17. června, 7 dní před vypršením lhůty. Nečekala jej však dlouhá cesta, takže i tak si mohli Angličané dovolit střídat ostrý pochod s dny odpočinku. Během celého přesunu nedošlo k žádné srážce se Skoty, a tak už 22. června dorazil předvoj na deset mil od Falkirku, který se nacházel jen pár dalších mil na jih od hradu Stirling. Bylo jasné, že už brzy někde musí narazit na Roberta Bruce.

Skotský král po získání zpráv o blížícím se anglickém vojsku poněkud ustoupil. Zabral přítom dobrou pozici, kdy stál na svažujícím se kopci na východním okraji lesního porostu jménem New Park. Bylo to skvělé místo, protože dále na východ a na sever se rozkládaly mokřady, které bránily možnému anglickému obchvatu. Angličanům přicházejícím z jihovýchodu tak pro řádnou bitvu zbýval jen úzký pruh země mezi lesem a mokřady, na kterém by mohli jen stěží rozvinout svou jízdu. Skrz toto bažinaté území protékal i potok Bannockburn, který se stejně jako vesnice Bannoc Burn mohl stát základem pro označení nadcházející se bitvy.

V neděli 23. června se Angličané opět notně přiblížili, na čež sir Philip Moubray, velitel Stirlingu, reagoval oznámením, že jeho král na místo dorazil včas a on se vzdát nehodlá. To teď Roberta Bruce ale příliš netrápilo, o všem měl rozhodnout budoucí střet mezi vojsky panovníků. Bylo zřejmé, že jen blázen by se vrhl s vojskem do tak úzkého prostoru, kde by nemohlo využít plné síly drtivé těžké jízdy. Edvard II. nebyl bez zkušeností a pravděpodobně by tak neučinil. Jeho problémem bylo, že ne vždy dokázal udržet své barony na uzdě. Robertu Bruceovi tak nezbylo než doufat, že se mu to nepodaří ani tentokrát.

Přední voj

Pokud měl Robert Bruce v anglickém vojsku nějaké zvědy, musel tušit, že se mu taková šance naskytne. V čele předvoje, první části táhnoucí Edvardovy armády totiž stáli hned dva muži, kteří se neměli zrovna v lásce. Jedním byl hrabě z Herefordu, Humprey de Bohun, dědičný constable vojsk, kterému mělo patřit plné velení. Král však v úvodu tažení udělil tu samou funkci i hraběti z Gloucesteru, méně zkušenému mladíkovi, kteří se toužil prokázat v bitvě a na vlastní náklady naverboval další vojáky.

Když se tedy přední voj přiblížil k budoucímu bojišti, rozhodně nebyl příkladem plně spolupracujícího uskupení. V čele byl v té době hrabě z Herefordu a jeho družina včetně jeho synovce Henryho. Zřejmě právě hledali brod před potok Bannockburn (jižně od místa následující bitvy), když se před nimi z lesa začaly vynořovat skotské oddíly. Velel jim samotný král, který z výše svého sedla rozmísťoval muže do co nejlepšího postavení. Henry Bohun neváhal, toužil dokázat svou odvahu a král nebyl nikým kryt.

Zabodl tedy svému koni ostruhy a rozjel se proti Robertovi. Nestál však proti nezkušenému protivníkovi. Skotský král využil toho, že neseděl na mohutném ale nemotorném válečném oři, uhnul před Bohunovým úderem kopím a vzápětí mu proklál lebku svou sekerou tak strašným úderem, že se zlomilo i její topůrko. Než mohli Angličané zareagovat, obklopili krále skotští pěšáci a následný krátký boj skončil nutným anglickým ústupem, neboť anglické oddíly byly přečísleny a v nevýhodné pozici, navíc v nebezpečí obklíčení.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:

Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část I.

Když se na konci 13. století uvolnil skotský trůn, zavětřili Angličané další příležitost, jak rozšířit své državy. Pod vedením Edvarda I. podnikli řadu úspěšných tahů, které jim umožnily zemi téměř ovládnout. Vše však změnila smrt anglického krále a nástup jeho syna Edvarda II., který už nevynikal natolik pevnou rukou jako jeho otec. To se mu nakonec stalo osudným při střetnutím s novým skotským králem Robertem Brucem v bitvě, která nadlouho zhatila plány Angličanů na ovládnutí Skotska a zároveň byla jednou z jejich nejhorších porážek.

Zem bez krále

Když roku 1286 Alexandrem III. vymřela po meči skotská panovnická dynanistie, rozhořel se boj o následovnictví. V něm měla dle očekávání významnou roli sehrát malá Alexandrova vnučka Margareth, dcera norského krále. Ta však o několik let později cestou do Skotska zemřela a náhle tak zmizel i poslední přímý následovník na skotský trůn. Rázem se vyrojila spousta nových kandidátů na uvolněný stolec. Rozhodnout o něm měl Edvard I., který si, kvůli svým vlastním zájmům, vybral poddajnějšího Johna Balliola. Netrvalo dlouho a anglická nadvláda nad Skotskem vzrostla do té míry, že šlechta donutila krále Johna, aby vypověděl spojenectví s Anglií. Následovala krátká válka, která vyústila v porážku Skotů roku 1296 u Dunbaru. Po ní Edvard I. sesadil Johna z trůnu a při té příležitosti si s sebou do Anglie odvezl i posvátný Kámen osudu, na kterém měli být korunováni skotští králové.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě anglickému ovládnutí Skotska, nicméně mezi Edvardovými protivníky se vynořil další soupeř, dosud neznámý nižší šlechtic William Wallace, který odmítl pykat za své pytláctví a povraždil zbrojnoše vyslané, aby ho přivedli před spravedlnost. Kolem Wallace se poté začalo vytvářet centrum dalšího skotského odporu proti anglické moci a než stihli Edvard i jeho vazalové zareagovat, shromáždil už Wallace poměrně velkou povstaleckou armádu. Když pak v roce 1297 Wallace porazil earla ze Surrey, nabyl jeho odpor takového významu, že musel zareagovat sám Edvard I. a vytáhnout proti tomuto odbojnému muži, který byl mezitím jmenován strážcem Skotska. Zkušený král se nenechal snadno vlákat do léčky a Wallace v roce 1298 u Falkirku porazil. Wallace se poté vzdálil ze Skotska do Francie a do země se vrátil až v roce 1302. Jeho další odboj však byl zaražen jeho zajetím a krutou popravou o tři roky později.

Robert Bruce

Mezitím však Edvardovi opět povstal ve Skotsku nový protivník. Robert Bruce, sedmý lord z Annandale, jehož rodina za jeho otce stála výrazně na anglické straně, po otcově smrti obrátil a zbavil se (krvavým způsobem během jednání v kostele) svého soupeře v boji o moc Johna Comyna, aby posílil svou pozici v zemi. Na tento krvavý čin Edvard I. reagoval prohlášením Roberta Bruce psancem a papež ho posléze i exkomunikoval. Robertu Bruceovi zbývalo už jen jediné, pokud si chtěl zachránit život – postavil se anglickému králi na odpor a sám sebe prohlásil skotským králem.

Robert získal podporu protianglické frakce ve šlechtě i protiřímské frakce mezi kněžstvem a ke konci března roku 1306 byl ve Scone korunován skotským králem. Proti jeho volbě se postavili zbytky stále mocného klanu Comynů a rozpoutaly občanskou válku za vydatného přispění Edvarda I. První boje se novému králi vůbec nedařily. Sám byl poražen v bitvě u Methvenu, jeho žena byla nedlouho poté zajata a jeden z jeho bratří popraven. Robertovi nezbylo než se na nějaký čas stáhnout z bojů a shromážďovat nové síly.

Hned následující rok se znovu vrhl do bojů, tentokrát se soustředil spíše na menší boje a celkem se mu i dařilo. Nešťastný osud potkal další dva z jeho bratří, kteří po prohrané bitvě padli do anglických rukou a byli popraveni.

Nový král anglický

Roberta před podobným osudem zachránila smrt anglického panovníka a zkušeného válečníka Edvarda I. v roce 1307; na trůn nastoupil jeho syn Edvard z Caernavornu, mladík ne zcela bez zkušeností, ale s mnohem méně pevnou rukou.

Místo toho, aby se Edvard II. vypořádal s problémy ve Skotsku, musel se zpočátku soustředit na vlastní zemi. V ní zuřily problémy se šlechtou kvůli královu oblíbenci, gaskoňskému rytíři Gavestonovi, který za pár let jeho vlády dosáhl vysokých úřadů. Vše o pět let později vyústilo v popravení Gavestona odbojnými šlechtici. Opozice byla silná, takže jí byl Edvard II. nucen odpustit.

Mezitím, zatímco v samotné Anglii zuřily třenice, začal Robert Bruce upevňovat moc nad svým královstvím. K tomu měl od Angličanů téměř volnou ruku, byť nelze říct, že nebyly učiněny pokusy jej porazit, a tak mu v cestě stála jen místní opozice. Ta se nakonec neukázala dostatečně silnou, aby sama dokázala nového krále zastavit. Ze skotského krále se postupně stal opravdový vládce své země.

Kořeny svých úspěchů, založené v spíše v menších potyčkách a záškodnictví, ani tak zcela neopustil. Když už dřímal moc dostatečně pevně, začal svou pozornost obracet i k jihu, k hranicím s Anglií, kde stála řada hradů držených anglickými posádkami, které ovládaly blízké okolí. Robert Bruce však postrádal klasické prostředky používané v té době k získávání opevnění, tedy obléhací zdroje. Musel tedy využívat lsti a to mu šlo nadmíru dobře. Během pár let se mu díky nim podařilo získat několik pevností.

Na druhou stranu mu, vzhledem k částečnému uklidnění poměrů v Anglii po smrti Gavestona, začalo být jasné, že je jen otázkou času, než proti němu Edvard II. vytáhne se svojí armádou. Obě strany se počínaly připravovat na válku. Robert si vyžádal hold od všech poddaných, kteří tak dosud neučili, a Edvard II. kontroval vzrůstající obavy šlechty na hranicích příslibem války na počátku roku 1314.

Během vyostřování situace směřující k válce se skotským oddílům nadále dařilo získávání nepřátelských hradů. V bojích se vyznamenali i James Douglas a Thomas Randolph, který byl Robertovým synovcem. Dva muži, kteří měli mít významný podíl na úspěchu Roberta u Bannockburnu.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva o Kleidion

Popis bojů Byzantinců proti Bulharům na počátku 11. století. Z rukou Jana Skylitzese, autora žijícího v pozdním 11. století – jedná se tedy o zprávu s určitým odestupem a nepřesnostmi nevyhnutelně takový časový rozdíl provázejícími. Více však v následujícím textu, který popisuje jedno z nejslavnějších byzantských vítězství proti Bulharům.

O autorovi:
Jan Skylitzes (latinsky Ioannes Scylitzes) byl byzantským historikem pozdního 11. století. Narodil se na počátku 40. let 11. století a zemřel po roce 1101. Jeho nejznámnějším dílem je Stručný přehled historie (Synopsis Historion), ve kterém mapuje vládu byzantských císařů mezi léty 811 a 1057.

Bitva o Kleidion, 29. července 1014

Vláda Bazila a Konstantina, k. 35 (ed. Thurn, strany 348-9)

Císař [Basil II.] nepovolil, místo toho každého roku pochodoval do Bulharska a šířil zkázu a pustošil vše před sebou. [Bulharský vládce] Samuel nebyl schopen otevřeně vzdorovat, ani čelit císaři v otevřeném boji, takže, oslabován ze všech stran, sestoupil ze svého nadutého doupěte, aby opevnil vstup do Bulharska příkopy a zdmi. Vědomý si, že Císař vždy provádí své vpády přes takzvaný „Kiava Longon“1 a [průsmyk známý jako] „Kleidon“, odvážil se opevnit tento obtížný terén, aby znemožnil císaři průchod. Byla vybudována široká zeď (phragmon) a na ni byli posláni schopní obránci, aby se císaři postavili. Když ten dorazil a pokusil se projít [do Bulharska], obránci zeď statečně bránili a bombardovali a zraňovali útočníky zvrchu. Když proto císař ztratil naději na průchod, Nikephoros Xiphia, strategos z Philippopole, se s císařem setkal a nutil ho setrvat na místě a pokračovat v útocích na zeď, zatímco se on, jak mu vysvětlil, obrátil svými muži, směřoval kolem Kleidonu na jih skrz zem divokou a bez cest a překročil velmi vysokou horu známou jako Belasica. 29. července, dvanáctého patnáctiletého cyklu2 [1014, Xiphias a jeho muži] náhle přepadli Bulhary, zezadu, a řvali bitevní pokřik. Zasaženi panikou z náhlého útoku otočili se [Bulhaři] na útěk, zatímco císař prorazil skrz opuštěnou zeď. Mnozí [Bulhaři] padli a mnohem více bylo zajato; Samuel stěží unikl z nebezpečí s pomocí svého syna, který bojoval statečně proti útočníkům, posadil ho na koně, a vyrazil k pevnosti známé jako Prilep. Císař oslepil bulharské zajatce — říkají okolo 15 000 — a přikázal, aby byla každá stovka vedena zpět k Samuelovi jednookým mužem. A když [Samuel] uviděl rovnoměrně seřazené oddíly, nedokázal to unést statečně ani s odvahou, ale sám byl uvržen do slepoty a padl v mdlobách k zemi. Jeho druhové ho na krátký okamžik přivedli k sobě vodou a vonnými solemi a někdo zaznamenal, že požádal o doušek chladné vody. S polknutím dostal srdeční slabost a zemřel o dva dny později [6. října3].

Komentář (Paul Stephenson)

Skylitzes psal pravděpodobně mezi roky 1078 a 1096, tedy okolo 80 let po bitvě. Jeho stručný historický přehled není kompletním záznamem Bazilovy vlády, ale spíše propracovanou sbírkou kousků, zejména vojenských střetnutí, spojených krátkými shrnujícími větami. Proto je typické, že Skylitzes tvrdí, že Bazil vpadal do Bulharska každý rok před rokem 1014, ale neposkytuje žádné další informace, aby podpořil tuto krátkou větu. A jelikož nepodává žádné detaily o střetnutích mezi léty 1005 a 1014, Skylitzovo svědectví může být důkazem, že Bazil bojoval krutou a vleklou válku, při které se pokoušel Bulharsko dobýt. Takový velký počet (zde se zřejmě mluví o oněch 15 000 oslepených) je pochybný, ačkoli nezávislý zdroj stejného období, Kekaumenos, poskytuje určité potvrzení. Víme, že Bulhaři bojovali po další čtyři roky, takže jejich síly nemohly být takovou měrou zničeny. Navíc Skylitzes doplňuje svůj popis poznámkou „říkají“ (phasi), což naznačuje, že toto číslo bylo převzato z oblíbeného příběhu a bylo předmětem zkoumání dokonce i u soudobých lidí. Číslo také může odhadovat velikost pozemní armády, zatímco Bazilovy jednotky napadly posádku bránící průsmyk, ačkoli posádku vedenou carem samotným. Je tedy představitelné, že novinky o Bazilově vítězství normálně kolovaly a vstoupily do oblíbené představitosti, „armáda“ nahradila „posádku“ a odhadovaná velikost, čtrnáct nebo patnáct tisíc, byla dodána k objasnění. Je tedy pravděpodobné, že Skylitzes popisuje příběh, který od té doby koloval a který byl ve vypravování upravován a zveličován.

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu.

1 Kiava Longon – místo, jehož poloha není přesně známa
2 Patnáctiletý cyklus – bohužel si nejsem jist překladem anglického „indiction“ – každopádně tento výraz značí patnáctiletý cyklus používaný ve starém Říme a některých středověkých královstvích
3 Toto datum je vložkou Michaela z Devolu

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 10.10.2010):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj historických pramenů v angličtině
Web Paula Stephensona – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Bitva u Anchialu

(20. srpna 917)

Boje mezi Byzancí a Bulharskem zuřily už léta. Zejména díky úspěchům jednoho z největších bulharských vládců, Simeona I., se vítězství ve válce začalo pomalu naklánět směrem k protivníkům Byzantské říše. Ta se proto rozhodla přejít z defenzívy do útoku a uštědřit svému nepříteli rozhodující ránu na jeho vlastním území. To byly okolnosti, za kterých došlo k bitvě u Anchialu.

Bouřlivá doba na byzantském trůně

Simeon měl, po určitých problémech zejména v prvních letech své vlády, svou opozici vůči východním sousedům poměrně zjednodušenou. Na trůně v Konstantinopoli se střídali vládci se sotva několikaletou periodou a stejně tak se měnily i jejich názory na vztahy s Bulharskem. Když se mu některý císař postavil, obvykle ani nestačil pořádně odpovědět na obnovivší se bulharské útoky (které ukously kus byzantského území) a zemřel. Až když se ujala moci císařovna Zoe, vyvstal Simeonovi alespoň trochu rovnocenný protivník.

Nová panovnice si nejprve zajistila choulostivé východní hranice, než se vrhla se svými silami na Bulharsko. Rozhodně neponechala nic náhodě, armáda, která se shromáždila pro tažení, podle některých zdrojů přesahovala stovku tisíc mužů. Spolu s ní se paralelně vydala na cestu i námořní flotila, která ji měla podporovat. Štědré kasy Konstantinopole rovněž vydaly něco ze svých pokladů a podplatily divoké Pečeněhy, kteří se vrhli na bulharské území. Naproti tomu Simeon musel své síly notně rozptýlit. Bylo třeba strážit severní hranice proti vpádům kočovníků a navíc hrozila i povstání na některých jeho územích.

Tažení

Byzantinci vyrazili na sever a po určité době se utábořili poblíž pevnosti Anchialu u černomořského pobřeží. Jejich velitel Leo Fokas měl v plánu se v blízké době spojit se silami Pečeněhů a flotilou vedenou admirálem Romanem Lekapenem. To nemohl Simeon dopustit, protože by mohl jen stěží čelit všem armádám dohromady. Obsadil proto výšiny okolo pevnosti a čekal na vhodnou příležitost k bitvě. Pokud by vyhrál, mohl se zbavit hlavní části sil svých nepřátel a snad i ukončit celé tažení. V opačném případě se ale mohl připravit o velkou část svých vlastních mužů.

Když nadešlo ráno 20. srpna 917, den bitvy, postavily se proti sobě dvě různé taktiky. Simeon posílil na úkor středu svá křídla a sám se chystal zasadit rozhodující úder v čele své jízdy zatím umístěné v záloze. Naopak Byzantinci chtěli Bulhary obejít a odříznout je od posil v kopcích.

První úder Byzantinců byl tvrdý a dle očekávání se nejvíce prosazoval ve středu. Bulhaři byli brzy donuceni ustupovat, takže se linie císařských vojsk částečně narušily. Celá situace začala být zmatečnou, tak jako by už měla bitva skončit ve prospěch Byzance. Chaos ještě podnítila zpráva o údajné smrti Leo Fokase. V té chvíli do bojů vpadl Simeon a zpoza kopců se v čele jízdy vrhl na levé křídlo nepřítele. Útok skončil doslova masakrem císařských sil, které se díky zmatkům nedokázaly účinně postavit na odpor. Brzy se pak do boje zapojily i pěší oddíly a veškeré naděje Byzantinců pohasly. Hlavní část jejich vojska byla brzy obklíčena a doslova rozsekána na kousky. Spolu s ní i většina velitelského sboru. Vrchní velitel Leo Fokas však dokázal z boje uniknout a zachránil si život.

Následky

Zbytky Byzantinců začaly prchat směrem do své domoviny, vzápětí následované Bulhary. Leo Fokas se Simeonova vojska znovu pokusil zastavit u Katasyrtai, ale opět prohrál. Nic už poté nebránilo k cestě do Konstantinopole (není divu, když v posledních bojích padly téměř veškeré polní jednotky na západ od hlavního města, spolu s řadou vojáků z Malé Asie). Zde byl Simeon už podruhé korunován carem a začala se připravovat nová mírová dohoda. K jejímu podpisu nakonec nedošlo, ale to už je otázka dalšího dějinného vývoje.

Porážka u Anchialu byla jedním z největších masakrů Byzantinců v jejich dějinách. Ztratili v ní desetitisíce svých mužů i vliv na většině Balkánu. Naopak pro Bulhary to bylo slavné vítězství, možná jedno z největších, a potvrdilo sílu, se kterou vládl jejich car Simeon I.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 22.8.2009):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.