Archiv pro štítek: Normané

Bitva u Hastingsu (část II.)

Lučištníci začali se svou střelbou, ale ta se proti štítové zdi ukázala hrubě neúčinnou. Když vystříleli svou zásobu šípů (kterou kvůli absenci lučištníků u Anglosasů nemohli nijak obnovit), přikázal Vilém své pěchotě vyrazit. Když se jeho muži přiblížili na krátkou vzdálenost k anglickým liniím, začala na ně padat déšť různých předmětů (nejen zbraní, ale i věcí sebraných vojáky v okolí – třeba kamenů). Tato „střelba“ zřejmě způsobila poměrně vysoké ztráty. To možná donutilo Viléma nasadit jízdu dříve, než původně plánoval. Její přímý útok na úplně kompaktní šítovou zeď téměř neměl šanci na úspěch. Možná tak byla donucena zaútočit jinak než obvykle – vrhat zblízka své oštěpy mezi Angličany, a pak se otočit a ustoupit. Ani to se však nemohlo setkat s úspěchem, jezdci se totiž dostali k liniím nepřítele na tak krátkou vzdálenost, že se sami ocitla na dosah protivníkových zbraní. Největší paniku a ztráty mohla způsobit velká dánská sekera – strašlivá zbraň v rukou húskerlů, která dokázala srazit jezdce i se zvířetem jediným máchnutím.

Čím více padlých a umírajících leželo na zemi, tím hůře se muselo jezdcům manévrovat. Paradoxně tak každá oběť zbraní rytířů ještě více ztěžovala jejich pozici. V té chvíli byla bitva ještě rovnocenná, ale vítězství se pomalu začalo naklánět na Haroldovu stranu.

Vilém zřejmě musel rozumně usoudit, že je čas ustoupit, přeskupit své síly, a až pak pokračovat v útoku. V okamžiku počátku ústupu však utržil ránu, snad zakolísal, a liniemi jeho vojska se začala šířit poplašná zpráva, že padl. Levé bretonské křídlo, už dříve se pod náporem Anglosasů rozpadající, upadlo v chaos a spíše utíkalo než spořádaně ustupovalo. Jejich protivníci se za nimi hnali a způsobili v jejich řadách masakr ještě umocněný tím, že v údolí narazili na ony mokřady, které prchající ještě více zdržely.

V té chvíli vévoda, který opět plně nabyl vědomí, sňal svoji přilbu a prostovlasý štval svého koně napříč svými muži a křičel, že je naživu. Přeci jen tak dokázal zadržet prchající a obrátit se s nimi k novému útoku. Teď naopak byli ve velkém nebezpečí Haroldovi muži – jejich linie se rozpadly a aby se zachránili, museli znovu vytvořit štítovou zeď. V té chvíli mnoho Anglosasů padlo – mezi nimi pravděpodobně byli i Haroldovi bratři – Gyrth a Leofwine, kteří snad dostali za úkol organizovat ústup vysunutých vojáků.

Vilémovi muži se však spokojili s pobitím těch, kteří se dostali příliš daleko, a ustoupili zpět do svých původních pozic, aby se přeskupili a občerstvili. Harold je nijak neohrožoval a raději nechal znovu vyrovnat řady svého vojska, které krom pravého křídla, které bylo značně oslabeno (byli to ti, kteří se při pronásledování Bretonců dostali příliš daleko), bylo připraveno k dalšímu boji.

K tomu mohlo dojít okolo druhé hodiny polední. Přední voje Vilémovy armády opět narazily na připravenou štítovou hradbu a vše se odvíjelo velmi podobně jako už předtím. Vévoda musel vidět, že se svou armádou štítovou hradbu prolomit nedokáže, zvláště pak na tak prudkém svahu jako byl tento. Nezbylo mu tak než použít lsti. Jeho taktikou tedy bylo předstírat fingovaný útěk, zajistit tak rozpadnutí štítové zdi a následně pobít Anglosasy, kteří by se tak náhle ocitli rozdělení.

Je však otázkou, zda vůbec bylo možné ve raně středověkém vojsku tuto taktiku provést. Přinejmenším bylo nemožné, aby o ní byli informováni všichni pěší bojovníci. Vilém tak zřejmě vsadil na svou rytířskou jízdu, pro kterou osamocení bojovníci nebyli vážnými soupeři. Ať už to bylo jakkoli, Vilémovo vojsko se obrátilo na útěk. Haroldovi muži snad ještě okamžik vydrželi poslušní rozkazům držet štítovou zeď, ale pak se jich část vrhla do pronásledování nepřítele. Když se však dostatečně vzdálili od zbytku vojska, který ještě způsobně zeď držel (je téměř jisté, že húskerlové a muži ve středu stáli na své pozici), vrhla se na ně část Vilémovy armády, které byl jeho plán znám. Nastal strašlivý masakr, který vrhl dosud pronásledující zpět k jejich liniím.

Tento okamžik je zpětně označován za zvrat v bitvě. Nicméně i teď měl stále Harold šanci na vítězství, jeho armáda se opět zformovala a vydržela další útoky. Pokud by dokázala vzdorovat do soumraku, musel by se Vilém stáhnout a téměř by ztratil šanci na vítězství. Králi měli brzy dorazit posily, zatímco vévoda byl odkázán je na muže, které už měl a na omezené zásoby. Pokud si chtěl Vilém udržet šance na vítězství, musel toho dne vyhrát.

Vyslal proto znovu do útoku lučištníky. A tentokrát štěstí stálo na normanské straně. Harold byl zřejmě zasažen jedním ze šípů (snad do oka) a padl. Možná nezemřel hned, ale už se nedokázal držet na nohou. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Existuje však i druhá verze, že Harold zásah šípem přežil, ale kvůli chvilkové neschopnosti se bránit byl vzápětí zabit. Ať už to ale bylo jakkoli, následující normanský útok rozpadající se štítovou zeď prolomil. Většina anglosaské armády (fyrd) se obrátila na útěk do lesů směrem k Londýnu.

Na bojišti zůstali z anglosaské armády jen húskerlové, věrní svému pánu až za hrob. Ti se shlukli kolem jeho těla a bojovali zde do posledního. Toho dnes se snad ještě Normanům postavili i jiní – některé kroniky mluví o incidentu u Malfosse, který se měl odehrát už za počínajícího soumraku. Pronásledující rytíři uviděli skupinu Anglosasů (kteří se snad ani bitvy neúčastnili) a pokusili se je napadnout. V šeru však zřejmě neviděli příkop (díru), která byla mezi nimi, dokud nebylo pozdě. Ti, kteří pak do ní zapadli, byli pro své protivníky snadnou kořistí.

Vítězství ale bylo toho dne jasné. Král Harold padl a jeho armáda částečně padla a částečně se dala na útěk. Noc už se blížila, a tak na žádné pronásledování nebylo ani myšlenky. Navíc muži Vilémovy armády museli být už značně unavení, jelikož bojovali přes osm hodin. Tehdy se z vévody stal král, ačkoli o tom sám nevěděl, protože při svém dalším postupu jistě očekával další problémy.

Bitva u Hastingsu (část I.)

Anglosaská armáda začala na místo pozdějšího bojiště dorážet někdy během 13. října. Je nepravděpodobné, že by se tak stalo vcelku, neboť takový tak daleký přesun v tak krátké době by byl pro armádu takové velikosti v tehdejší době nemožný. Jejich pozice však byla nepochybně pečlivě Haroldem vybrána, protože jako zkušený válečník si musel být vědom svých slabin i výhod. Jeho vojáci se měli soustředit okolo vyvýšeniny Caldbec Hill, která tak ještě měla dále zesílit štítovou hradbu. Navíc byl odsud skvělý výhled všude do okolí, které navíc bylo Haroldovi dobře známé. Další z výhod bylo, že se do těchto pozic dalo velmi rychle dostat po staré římské silnici.

Odhaduje se, že se tu mohlo na straně Angličanů sejít okolo 7-8 tisíc bojovníků, jejichž jádro tvořili húskerlové a zbytek fyrd. Těžko říct, kolik mužů z tohoto počtu se mohlo účastnit bitvy u Stamford Bridge a poté urazit celou tu náročnou 260 mílovou1 cestu ze severu. Nakolik tedy byli muži unaveni je otázkou. Zcela jistě jich velké procento musel Harold sebrat až na cestě na jih. Nicméně určitě to nebylo dost na to, aby doplnili ztráty způsobené Vikingy a ještě nějak výrazně navýšili velikost královského vojska. Zvlášť, když oba poražení earlové od Fullfordu dali raději přednost řešení problémů na severu před přímou pomocí svému pánu.

Jedno pozitivum ale bitva u Stamford Bridge jistě přinesla – velké posílení morálky. Relativně snadné vítězství muselo posílit důvěru v sebe sama i u těch, kteří se ho neúčastnili. Možná si ani mnozí neuvědomovali, že se teď budou muset postavit nepříteli, který je na boj připravený a navíc využívá jinou válečnou taktiku než jejich předchozí protivník.

Je otázkou, proč se Harold rozhodl bojovat už příštího dne a nepočkal až dorazí i zbytek jeho sil, který byl ještě daleko od bojiště. Kolem této skutečnosti vznikla řada teorií a skutečný důvod už zřejmě nebude nikdy objasněn. Někteří poukazují na prudkou královu povahu, která nestrpěla jakékoli protivníky na anglické půdě. Jiní zas zmiňují, že Harold byl po otci velkým patriotem a nesnesl břímě, které už stihl Vilém na lid v kraji, do kterého přišel, uvalit. Pokud by však vydržel o den či dva déle, pravděpodobně by se střet vyvíjel zcela jinak. Snad lze uvážit i možnost, že Harold toho dne bitvu ještě neočekával. V tom případě by to však z jeho strany znamenalo katastrofální selhání neboť se utábořil pouhých jedenáct kilometrů od invazních sil.

Vilém byl v naprosto jiné situaci. Už setrvával v okolí Hastingsu po dva týdny a jeho vojsku zcela jistě pomalu docházely zásoby. A získání nových muselo být v nepřátelsky naladěném okolí více než obtížné. Haroldův příchod ho tak jistě vysvobodil z obtížného rozhodování o dalším postupu, který by musel zcela nevyhnutelně brzy přijít.

Ráno 14. října se začalo schylovat k bitvě. S prvním světlem shromáždil Vilém své muže a vyrazil na pochod směrem k protivníkovi. Samozřejmě ještě předtím se celá armáda pomodlila za svůj úspěch. Vojsko se táhlo v dlouhé koloně, neboť jinou formu přesunu znemožňoval lesnatý terén. Jeho zvědové ho museli informovat o tom, že Harold se nehodlá přesouvat z výhodné pozice a tudíž mu nehrozí při pochodu na bojiště nebezpečí.

Harold si vybral již zmíněnou vyvýšeninu Caldbec Hill, kterou hodlal v hájit. Celé okolí bylo alespoň částečně zalesněné a jedinou šanci na rozvinutí bitevních linií Vilémova vojska tak umožňoval směrem na jih ležící pás otevřeného terénu, kterým normanské vojsko postupovalo přes vrchol Telham Hill. Odsud to byl necelý kilometr k Haroldovým pozicím, od kterých byli ještě vévodovi muži odděleni mokřadami rozlévajícími se v údolí mezi oběma kopci. Přes ně nebyl jízdní útok, na který Vilém jistě spoléhal, možný. Tomu se otevírala jen možnost středem podél staré římské silnice do Londýna nebo po východní straně. Kopec na jehož hraně se navíc Anglosasové usadili, ztěžoval výstup pěším i střelbu z luků. Harold tak měl na své straně výhodu pozice. Jeho síly se přesunuly asi na 200 m od Vilémových. Vepředu stáli húskerlové, jejichž hlavní rolí bylo vytvoření a udržení štítové zdi , a za nimi fyrd. Sám Harold stál zhruba uprostřed za svými muži, v pozici odkud mohl kontrolovat průběh bitvy.

Vilém proti němu vyrazil s podobným rozestavěním. Po své levici měl Bretonce pod Alanem Fergantem, ve středu byli jeho vlastní muži a napravo Vlámové vedení Williamem fitzObersem a Eustachem II. z Boulogne. Dopředu se vysunuli lučištníci, za nimi byla pěchota a nakonec i jízda. Bylo okolo půl desáté a bitva měla každou chvíli vypuknout. Z obou stran se začala ozývat válečná hesla – Anglosasové řvali „Ut! Ut!“ (Out! Out! – Pryč! Pryč!) a jejich protivníci odpovídali „Oli-crosse! Godemite!“ (Holy Cross – Svatý kříž a God Almighty – Bůh Všemohoucí).

V té chvíli údajně před normanské řady vystoupil vévodův bard Taullefer a začal zpívat jednu ze svých písní. Když skončil, zaútočil samojediný proti anglickým liniím a byl vzápětí zabit. Tento čin byl signálem pro začátek bitvy.

1 Míle – jednotka délky, používaná v anglicky mluvících zemích a ve Skandinávii. Její hodnota se liší, nicméně anglická míle, užívaná v této práci má délku cca 1,6 km.

Normanská armáda

Vilémova armáda představovala do velké míry naprosto odlišný přístup k válce než vzájemně velmi podobné vojenské organizace Anglosasů a Vikingů. Normanská bitevní taktika a využití jednotlivých sil se vyvíjela pod vlivem jiných kulturních zvyklostí než tomu bylo v Británii. Normané bojovali podle modelu, který pak užívaly vyspělé evropských států po několik dalších století. Jejich armáda fungovala mnohem ofenzivněji než její anglosaský protějšek. Jelikož se tématu této práce Normané týkají až v závěru, je tento popis věnován pouze vévodovým silám v roce 1066.

Vilémova armáda nicméně nepředstavovala striktní projev válečnictví v Normandii, protože už v počáteční koncepci obsahovala výraznou příměs dalších válečníků z Francie. Celá síla se skládala ze tří částí, první, největší a složené z Normanů, velel sám Vilém, druhé tvořené Bretonci Alan Fergant a třetí nejmenší, vlámské Eustach II. z Boulogne s Williemem fitzOsbernem.

Nejsilnější zbraní v jeho silách byla jízda tvořící zhruba čtvrtinu celkového počtu mužů. Často to byli titulovaní muži a rytíři – důkaz jak skvělou práci Vilém a především papežské požehnání provedli. Je dokonce možné, že bez papežovy podpory by samotná invaze ani neproběhla. Zbrojí byli rytíři obdobou anglických húskerlů – nosili hauberk1 přes kožený nátělník. Kroužková košile byla u rozkroku rozstřižena, aby umožňovala jízdu na koni. Někdy mohla být ještě rozšířena o ochranu krku a hlavy, kterou zakrývala kónická přilba. Další ochranu poskytoval mandlovitý štít ze dřeva, po okrajích vyztužený železem. Jejich koně nijak zvlášť chráněni nebyli. Každý rytíř měl ještě navíc čeledína, který se staral o jeho zvíře a pomáhal mu.

Jednou z hlavních zbraní rytířů byl meč, který byl zároveň i odznakem jejich postavení. Byla to zbraň určená spíš sekání než k bodání a od anglických mečů se nijak výrazně nelišila. Další jejich zbraní bylo kopí. Někteří z rytířů používali místo meče palcát, jako třeba Odo z Bayeux, který jako duchovní nesměl prolít krev.

Dalším typem vojáka, který se u Hastingsu na anglosaské straně zřejmě téměř neobjevil, byl lučištník. Dodnes se historikové neshodli, zda lučištníci na Haroldově straně chyběli z důvodu, že ještě nedorazili na bojiště nebo je Anglosasové v bitvě nepoužívali. Na rozdíl od Normanů tak přišli o možnost ostřelovat protivníka ještě před začátkem samotného boje, ačkoli úspěšnost střelby před bitvou se nakonec ukázala proti dobře chráněným Angličanům velmi nízkou. Nicméně i tito muži tvořili součást invazních jednotek a svůj podíl na vítězství také měli, proto je třeba se věnovat i jejich popisu.

Typický lučištník v této armádě nenosil žádnou zbroj. Jejich úkolem bylo, jak už bylo zmíněno výše, před počátkem bitvy způsobit z dálky nepříteli co největší ztráty nebo alespoň snížit jeho morálku. Luk, který používali, měl od 150 do 180 cm a jeho účinný dostřel byl okolo 100 m. Jako poboční zbraň nosili nůž nebo tesák, které však využívali jen ve stavu nouze a boje zblízka se dále neúčastnili.

Krom lučištníků se mohli bitvy účastnit vojáci používajících kuši, která měla větší dostřel (až 300m) i průraznost než tehdejší luky. Její nevýhodou ale byla doba, kterou si vyžádalo její připravení k další střelbě. Pro boj mezi křesťany byly tyto zbraně navíc církví odsuzovány. Jsou tedy dvě možnosti, proč se o nich nedovídáme z tapisérie z Bayeux – buď kušiníci neměli větší význam nebo se tyto zbraně vymazaly na přání Oda z Bayeux, který jakožto církevní činitel měl proti jejich používání ostře vystupovat (a nechtěl tak upozorňovat na to, že normanské vojska jich využívalo).

Běžní pěší vojáci zřejmě nosili koženou nebo vlněnou zbroj. Někteří mohli mít i drátěnou košili, ačkoli to byl v tehdejší době opravdový luxus. Své tělo si dále kryli podobným mandlovým štítem jako využívala i normanská jízda. Základní zbraní v rukou pěchoty bylo kopí, ačkoli někteří významnější jedinci mohli mít i meč.

 

1 Hauberk – drátěná košile s rukávy sahající minimálně do půli stehen.

Vilémovo tažení

Historici se v dnešní době nemohou shodnout, kdo jako první v Normandii nahlas vyslovil onu myšlenku na vpád do Anglie. Snad to byli někteří z blízkých Vilémových spojenců, spekuluje se o hraběti Robertovi z Mortain nebo hraběti Aimerym z Thouars, či snad vévoda sám. Každý si však musel uvědomovat, o jak náročný podnik se jedná.

Vilém ale rozhodně neponechával nic náhodě a hodlal se pojistit hned na několika frontách. Proto během krátké doby poté, co zjistil, že na anglický trůn už dosedl jiný kandidát, vyslal za papežem Alexandrem II. poselstvo, které díky podpoře biskupa Hildebranta (budoucího papeže Řehoře VII.), uspělo. Nebylo ani divu, neboť Římu už byl dlouho trnem v oku stav křesťanské obce v Anglii, která na něm byla značně nezávislá a ve které už řadu let působil jako arcibiskup z Canterbury exkomunikovaný Stigand. Papež mu pak jako souhlas s jeho záměrem poslal posvěcený praporec, který měl nést do bitvy.

Vilém začal otevřeně mluvit o válce na koncilu, který svolal do Lillebonne. Celý podnik ale nejprve musel překonat dva zásadní problémy. Zaprvé musel Vilém sehnat dost mužů, aby se mohl postavit Haroldově armádě, a za druhé – což bylo ještě obtížnější, zajistit pro své vojáky dopravu. Vévoda začal s obtížnějším úkolem a přikázal stavět plavidla. Zároveň s tím odeslal poselstva ke svým nejvýznamnějším vazalům a pod přísliby bohatství i výhružkami jim přikázal sehnat další.

Konstrukce jeho lodí je nám dnes neznámá, ačkoli se dá očekávat, že vycházela z vikingských kořenů. Měly tedy jediný stěžen z obdélníkovou plachtou a veslové kormidlo. Kolik jich nakonec měl Vilém není přesně známo, ale jejich počet se odhaduje na 500-600 (byť některé kroniky uvádějí až číslo 776). Stavba takového loďstva (byť část již byla jistě po ruce už dříve) zabrala mnoho měsíců a je až s podivem, že to bylo uskutečnitelné.

Čas, který musel naplnit čekáním na plavidla, věnoval vévoda shánění mužů do své armády. Velkou část jich získal od svých vazalů, které však musel zahrnout sliby, aby je donutil prodloužit feudálním systémem stanovenou lhůtu služby 40 dní za rok. Další přilákaní vidinou kořisti pak přišli z ostatních oblastí budoucí Francie – zejména z Bretaně a Flander. Vilém dále najímal žoldáky a do začátku léta se mu podařilo shromáždit snad až deset tisíc mužů.

Už počátkem srpna byla i jeho flotila připravena k vyplutí. Vilém chtěl vyrazit co nejdříve, protože jeho zem i finance tížilo vydržování jeho nové armády. Množství zásob, které musely každodenně proudit do vojenského tábora, muselo být skutečně ohromující. Štěstí mu však nepřálo, neboť nejprve mu přeplutí znemožňovalo počasí, a pak i Harold, který jej se svou flotilou blokoval. Až 12. září mohl konečně přeplout se svými loděmi do Saint-Valéry v ústí Sommy. Zde jej opět zdrželo počasí a zdálo se, že příprava přijde vniveč. Po dvou týdnech čekání však začal vát příznivý vítr a Vilém dal příkaz k urychlenému nalodění.

Flotila dorazila k anglickému pobřeží ráno 28. září a začala vplouvat do zálivu Pevensey. Z celého loďstva se ztratily pouhé dvě lodě, které se dostali do Old Romney, kde byly zajaty a jejich posádka pobita. Když Vilém udělal první krok po anglické zemi, údajně klopýtl a spadl na zem. Zdálo se to jako nešťastné znamení, ale blízký rytíř situaci zachránil a řekl, že vévoda už má vlastně anglickou zem ve svých rukou. Morálka mužů nebyla až tak vysoká, museli se obávat budoucích nebezpečí, které mohou číhat všude kolem, proto bylo třeba každou takovou špatnou předzvěst zadusit hned v počátku.

Obavy z napadení Anglosasy při vyloďování se ukázaly jako neopodstatněné. Po Haroldových bojovnících nebylo nikde ani vidu ani slechu, a tak mohlo vyloďování bez problémů pokračovat. Zátoka Pevensey však nebyla pro vyložení zásob a další výbavy zcela vhodná, a tak vévoda nechal lodě přeplout do nedalekého přístavu Hastings, poblíž kterého se rozhodl postavit svůj opěrný bod – dřevěnou pevnost – a čekat na Harolda.

Mezi Stamford Bridge a Hastingsem

Po slavném vítězství nad Vikingy se Harold přesunul zpět do Yorku, kde zřejmě hodlal několik dní počkat dokud si jeho muži neodpočinou a získané skandinávské lodě nebudou připraveny k odplutí na jih, kde by byly připraveny proti případné normanské invazi. Během těch dní rovněž pohřbil svého bratra Tostiga, který padl v boji proti němu. Právě v tomto městě pak v noci z 30. září na 1. října dostal zprávu o Vilémově vylodění na jihu. Taková rychlost předání zprávy ukazuje, že Harold normanské nebezpečí nepodcenil a zřejmě nechal vybudovat systém signálních věží nebo poslů. Tato informace překonala za necelé tři dny okolo 300 mil!

Král se v Yorku nijak nezdržoval a už 2. října vyrazil k Londýnu, kterého dosáhl rychlým pochodem už 6. října. 11. října pak vyrazil se svými muži směrem k místu, kde se rozhodl svézt bitvu.

Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.

Harold II. a Godwinovci

Harold, který se roku 1066 stal posledním plnohodnotným anglosaským králem, toho jména již druhým (byť díky nevýznamné úloze jeho předchůdce je zvykem uvádět jej bez číslovky), se narodil zhruba roku 1020 za vlády krále Knuta, Dána na anglickém trůně. Byl synem Godwina, původem zřejmě pouhého théna1, který se ale díky přátelství s Knutem dokázal vyšvihnout až na pozici earla Wessexu a stát se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Jeho matkou byla Gyda, která pocházela z dánského královského rodu. Harold měl sedm či osm sourozenců – pět bratrů (Tostiga, Gyrtha, Sweyna, Leofwina a Wulfnota) a dvě nebo sestry (Edith, Elgifu a snad i Gunhildu).

Po Knutově smrti roku 1035 využil Godwin, tehdy nejmocnější muž země, svého vlivu na witan a prosadil zvolení nejprve Harolda (pouze jmenovce jeho syna, onoho Harolda I.), a Harthaknuta. Ani jednou se však jeho volba neukázala šťastnou. Až třetí král, kterého pomohl prosadit, Edvard, později známý jako Vyznavač, se dokázal prosadit a, naneštěstí pro Godwina, vystoupit z jeho stínu. Nicméně i tento muž se mu musel za podporu nějak odměnit.

Edvard tedy jako jeden z výrazů díků daroval Haroldovi hrabství Východní Anglii. Někdy v té době budoucí král rovněž potkal svou životní lásku Editu Labutí šíji. Už tehdy však začal mít Harold problémy s prvním ze svých bratrů Sveynem, který, ještě jako earl Herefordshire, vyrazil na trestnou výpravu proti Velšanům, při které však znásilnil abatyši jednoho z kostelů, za což byl vyhoštěn ze země. Za tři roky mu bylo povoleno se vrátit, ale své hrabství už zpátky nedostal (snad i díky Haroldovi informujícím krále o jeho dalších zločinech). Sveyn se poté proti svému bratrovi snažil získat podporu u earla Beorna, synovce Knuta, ale když neuspěl (Beorn byl pravděpodobně Haroldův přítel), úkladně jej zabil.

Přes vnitřní neshody si začal Godwinův rod uvědomovat ohrožení, které pro něj představovala rozrůstající se moc Normanů u královského dvora. Godwin tedy začal na krále naléhat, aby si vzal jeho dceru Edith. Skutečně se tak i stalo. Jejich manželství však nikdy nedošlo naplnění v podobě potomka, následníka spojující královskou krev s krví Godwinovců.

Bez potomka královského rodu, který stále nepřicházel, se situace nadále komplikovala. K jejímu dalšímu vyostření došlo, když se Edvardův synovec Ralph stal earlem Herefordshire, hrabství, kterému dříve vládl Sweyn. To už bylo na Godwina moc.

Roku 1051 po nepokojích v Doveru, ve kterých měl zřejmě prsty hrabě Eustach II. z Bolougne (možná na prosbu krále), nařídil Edvard Godwinovi potrestání občanů města, kteří se podle něj dopustili přečinu. Earl Wessexu to však odmítl. Král na to reagoval rozkazem na shromáždění armád Mercie a Northumbrie. Zdálo se, že občanská válka je na spadnutí. Pak se však stalo něco neočekávaného, muži ve vedení těchto armád (Siward a Leofric) si uvědomili, že jakékoli vnitřní rozbroje jsou pro ně neakceptovatelné, obrátili proto své vojáky a vrátili se domů. Místo toho se sešel witan, který po jednání dal Godwinovi a jeho rodině pět dnů na opuštění země.

Godwin tedy s většinou rodiny odjel k hraběti Balduinovi do Flander. Opačným směrem se však vydali Harold a Leofwin. Ti sebrali irské a vlámské žoldáky, přeplavili se do Irska a odtud podnikali nájezdy na anglické pobřeží.

Postupem času se k nim přidal i Godwin a společně zase začali získávat podporu na ostrově. Tu měli prakticky zajištěnou u Cinque Ports2 díky jejich podpoře Doveru. Další příznivci se k nim začali přidávat, protože jim vadil neustále narůstající počet Normanů na královském dvoře. Byl opět svolán witan a Edvard byl donucen povolit Godwinovi návrat do vlasti. Nebylo to však zadarmo neboť během předchozích bojů padl Sveyn. Wulfnot a Sveynův syn Harkon pak navíc putovali jako rukojmí do Normandie, snad jako zajištění Vilémových nároků na anglický trůn.

Roku 1052 ještě Godwin stihl prosadit navzdory papežskému zákazu na arcibiskupský stolec v Canterbury Stiganda, ale následujícího roku zemřel. Harold se stal novou hlavou rodiny. Aby mohl převzít otcovo panství, vzdal se vlády nad Východní Anglií ve prospěch Alfgara, syna Leofrica z Mercie (ne svého bratra). Když zemřel roku 1055 Siward z Northumbrie, earlem se po něm stal Tostig. Ovšem ani Leofricovi, earlovi z Mercie nebylo už přáno dlouhého života a Alfgar se brzy vrátil do Mercie, aby se stal zdejším earlem po svém otci, čímž uvolnil své místo ve Východní Anglii Haroldovu dalšímu bratrovi, Gyrthovi. V té chvíli vládli Godwinovci velké části Anglie a v jejich rukou se soustředila moc prosadit svou vůli téměř i proti králi.

Harold se mu však na rozdíl od svého mrtvého otce nehodlal nijak protivit. Naopak se stavěl na jeho stranu a sám zatím upevňoval svou sílu ve Wessexu. Během let vlády nad tímto hrabstvím získal mnoho bojových zkušenosti, z nichž nejvýznamnější byla invaze do severního Walesu (s Tostigovou pomocí – roku 1065), kde porazil Gruffyda ap Llewellyna a donutil ho kapitulovat.

Roku 1064 Harold vyrazil na Edvardův příkaz do Normandie, aby získal zpět rukojmí ze své rodiny a snad i potvrdil Vyznavačův příslib anglického trůnu pro Viléma. Na moři ho však zastihla bouře a jen se štěstím se mu podařilo přistát. Ovšem brzy poté byl zajat Guyem, hrabětem z Pothieu. Ten jej vzápětí vydal Vilémovi, možná pod tíhou výhružek, možná protože s ním byl domluven. Harold byl nucen Vilémovi za svou záchranu poděkovat.

Brzy přišla řeč i na rukojmí. V té chvíli využil vévoda své výhody a navrhl mu, že je vymění za slib věrnosti. Nebylo zbytí, a tak jej Harold složil. Poté mu ale Vilém oznámil, že Wulfnota si ponechá dokud se nestane králem. Zklamaný Harold tak opustil Normandii s břemenem slibu a pouze s Harkonem.

Roku 1065 však Harolda opět zaměstnaly problémy v Anglii. V Northumbrii vypukla proti jeho bratru Tostigovi vzpoura. Důvodem bylo vzrůstající daňové zatížení obyvatel a nevybíravé způsoby, kterými se earl zbavoval svých protivníků. Harold odmítl Tostigovi jakkoli pomoci a ten byl nucen odejít do exilu. Novým earlem Northumbrie se stal Morcar, bratr earla Edwina z Mercie.

Zásadní zlom nadešel 5. ledna 1066, kdy zemřel Edvard Vyznavač. Na smrtelné posteli odkázal svou ženu i zem do Haroldovi ochrany. Tím ho vlastně jmenoval svým následníkem navzdory možným slibům daným Vilémovi. Harold byl bez delšího protahování witanem zvolen a korunován ve Westminsterském opatství. Novému králi bylo jasné, že si svou pozici bude muset uhájit. A ne proti jedinému soupeři, ale zřejmě hned proti dvěma. Prvním byl vévoda z Normandie a druhým norský král.

Aby se jim vůbec mohl postavit, potřeboval nový král co nejdříve upevnit svou moc v zemi. Vyrazil proto na sever, do oblasti, kde měli Godwinovci nejmenší vliv. Earlové Edwin a Morcar mu slíbili podporu, ale jen výměnu za svatbu s jejich sestrou Aldith. Haroldovi nezbylo než souhlasit, nemohl si dovolit vnitřní rozbroje v zemi, ačkoli byl stále zamilován do Edity Labutí šíje, která však jeho manželkou nebyla.

Harold si své vlády mnoho neužil, protože byl už na přelomu léta a podzimu donucen vytáhnout proti svému protivníkovi. A první krok udělali Vikingové.

 

1 Thén (Thane, Thegn) – anglosaský či raně skandinávský výraz pro vazala, služebníka.Théna lze tedy považovat za ekvivalent raně středověkého šlechtice v Anglii. Samotný titul má rozličnou hodnotu měnící se s časem a osobou, které thén složil poddanský slib. Nejmocnějšími bývali královští thénové, jejichž moc se blížila až earlům. Méně důležití pak byli ti, kteří se poddali jiným (například biskupům, earlům nebo i jiným thénům). Samotný titul mohl být jak zděděn, tak získán (například tím, že muž vlastní pět a více híd a splňuje další podmínky).

2 Cinque Ports – historická konfederace přístavů v Kentu a Sussexu (Hasting, New Rommey, Hythe, Dover a Sandwich) podporovanách dvojicí měst (Rye a Winchelsea). Název pochází z normanské francouzsštiny a znamená Pět přístavů.

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze