Heptarchie

Heptarchií se v anglických dějinách nazývá období od počátku 6. století do poloviny 9. století. Tento pojem vychází z řeckých slov pro sedm a království (panství), což odkazuje na sedm nejvýznamnějších států umístěných ve střední, jižní a východní části Anglie, jejichž spojením později vznikl samostatný anglický stát. V abecedním pořadí to jsou East Anglia (Východní Anglie), Essex, Kent, Northumbrie, Mercie, Sussex a Wessex. Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, nicméně osudy těchto zemí se nakonec odrazily v budoucnosti nejvýrazněji.

Přelom 6. a 7. století byl v Británii stále ještě obdobím chaosu, ve kterém vznikaly nové státečky jen, aby vzápětí zanikly. Na scéně se už ale objevily i zárodky budoucí heptarchie. Moc se však neustále přesouvala od jednoho vládce k druhému. V 6. století byla možná jedním z nejvýznamnějších států Východní Anglie, ale v 7. století ji nahradila Mercie. Ale ani ona neměla neustálé vůdčí postavení. Kronikář Beda nám z té doby přináší seznam řady velekrálů (bretwalda či byrtenwalda), vládců, kteří si na kratší nebo delší dobu zajistili dominantní pozici na ostrově.

Třetím z tohoto seznamu je Athelbert z Kentu, ke kterému směřovala ona misie Řehoře I. Velikého. Právě jemu se přiznává první z mnoha anglosaských zákoníků. Ten je v jeho podání ovlivněn jednak přežitky z germánské minulosti (zvykové právo), ale je i inspirován zákoníky z pevniny.

Následovníkem Athelberta na pozici velekrále byl Raedwald z Východní Anglie, za jehož hrobku je považován nejvýznamnější archeologický nález anglosaského období – Sutton Hoo. Edwin z Northumbrie, další bretwalda, se také nechal obrátit na křesťanství a pomohl založit arcibiskupství v Yorku. Jeho nástupce Oswald daroval irským mnichům ostrov Lindisfarne, kde byl založen proslulý klášter. Křesťanství v Británii v té době bojovalo nejen proti pohanství, ale i proti sobě navzájem. Vyřešení sporu přišlo až na popud Oswy z Northumbrie roku 663 na koncilu ve Whitby, který znamenal odklon od irského směru křesťanství a přiklonění k Římu. Pozůstatky irské misie však v Británii zůstaly (již zmíněné Lindisfarne či třeba Iona). Na sklonku 7. století byli posledními pohany mezi Anglosasy pouze obyvatelé Sussexu a ostrova Wight.

Další významnou osobou byl Penda z Mercie. Ten dokázal zastavit expanzi Northumbrie a stát se tak nejmocnějším panovníkem v Británii. Byl to pohan, a tak jeho hegemonie na okamžik zbrzdila nástup nového náboženství. Přestože byl nakonec poražen, Mercie si už dokázala upevnit silné postavení, proti kterému se dokázal postavit už jen Wessex. Základ moci Wessexu, který měl dějiny Anglie ovlivňovat po další dvě století položili králové Caedwall (přijal roku 689 křesťanství) a Ine.

Od poloviny 7. století se rovněž začala měnit vnitřní organizace států a začalo se postupně ustalovat členění na tzv. setiny (hundreds), které přetrvalo až do 10. století. Centrem těchto celků byl tun, královské panské sídlo spravované místním hodnostářem. V tomto místě se řešily soudní otázky a vybíraly daně. Nejmenšími jednotkami společnosti byly hídy (v raných dobách nazývané různě), které symbolizovaly prostor, který byl dostatečný, aby uživil jednu rodinu (cca 6-12 ha v závislosti na úrodnosti půdy), tedy jednu usedlost.

Rovněž se znovu začala rozvíjet města a to zejména jako církevní sídla. Kolem nich pak vznikalo další osídlení a panovníci k nim často přesouvali i svá sídla. Příkladem takových měst je třeba Canterbury, Winchester či York.

Na počátku 8. století se v Anglii prakticky vytvořili tři politické bloky – Mercie, Wessex a Northumbrie. Zbylé anglosaské státy většinou spadaly pod jejich vliv. Nejvýznamnějším králem období, které záhy následovalo, byl Offa (vláda 770-796). Tento vládce se jako první tituloval „králem Angličanů“ a udržoval čilé mezinárodní styky. Známé je například jeho přátelství s Karlem Velikým, který ho ve svých listech jmenuje „bratře“. Jeho moc nad podřízenými státy byla už veliká a hlavně skutečná. Důkazem toho může být i slavný Offův příkop, 240 km dlouhá obranná linie na hranicích s Walesem. Offa rovněž začal vydávat stříbrné denáry, pro něž se stala vzorem franská měna.

Za jeho doby nastal jeden z vrcholů anglosaské kultury, který měl být brzy násilně ukončen. Z tohoto zlatého věku vzešel yorský učenec Alcuin, který působil na dvoře Karla Velikého a je považován za jednu z vůdčích osobností karolinské renesance.

Roku 789 se v Anglosaské kronice uvádí první zmínka o lodích Dánů, které vlastně přiváží novou éru anglosaské civilizace.