(článek je založen na překladu http://www.regia.org/history/welsh1.htm)
Historie raně středověkého Walesu je komplikována nedostatkem dobových psaných a malovaných zdrojů. Výsledkem toho jsou dlouhá časová období, ve kterých víme jen velmi málo nebo nic o velkých oblastech Walesu.
Problém se ještě slučuje s tendencí některých ranějších historiků retrospektivně uplatňovat svědectví z pozdějšího středověku. Například Zákony Hywela Dda či Hywela Dobrého (který zemřel v roce 949) se poprvé objevily v kopiích (datovaných do 13. století), které byly pořízeny z rukopisu ze století dvanáctého. Ačkoli mnozí historikové souhlasí, že tyto zákony musí obsahovat prvky ranějších materiálů, je těžké určit jejich případné množství. Je prakticky nemožné říci, které zákony jsou z dvanáctého století a které jsou ranější.
Také zde existují inklinace mnoha ranějších historiků používat soudobá fakta z ostatních keltských národů i pro Velšany, protože se mylně domnívají, že existuje jakási „běžná“ keltská společnost se stejnými zvyklostmi a institucemi. Keltové se považovali za samostatné národy, ne za část nějakého většího „keltského“ národa. Velšané o sobě přemýšleli jako o Cymry či Britonech, Irové o sobě uvažovali jako o Gaelech atd. Ale nakonec to znamenalo to samé – „my“ nebo „lid“.
Naštěstí máme ve Walesu dostatek kvalitních důkazů o pokračování určitých praktik, například o systému „mnohonásobných statků“ (myšleno spíše jako pozemků, než konkrétních usedlostí). Ten je plně zaznamenán v právních traktech z dvanáctého století, ačkoli jsou záznamy v Llandaffských chartách, které vedou k domněnkám, že se podobné praktiky objevily v jihovýchodních Walesu během osmého století. Podobně je mnoho o životě ve Walesu dvanáctého století zaznamenáno mnichem Giraldusem Cambrensisem a může být aplikováno zpět do jedenáctého (nebo i dřívějších) století.
Sociální struktura
Existuje méně svědectví o Velšké sociální (společenské) struktuře, než je tomu tak v Irsku nebo Británii; ačkoli je to stále lepší než u zachovaných svědectví pro Skotsko, Cornwall a ostrov Man. Ze zachovaných dokumentů lze vyčíst jen čtyři třídy velšké společnosti: krále, šlechtu, pronajímající rolníky a otroky. Ačkoli je možné, že také existovala pátá třída svobodných rolníků vlastnících vlastní zemí, ačkoli o tom neexistují žádné zachované důkazy.
Králové („Rhi“ v mn. č. „Rhiau“ nebo „Teyrn“ v mn. č. „Teyrnedd“) nárokovali své právo na vládu přes svůj původ. Královská hodnost byla nejčastěji přenášena z otce na syna nebo z bratra na bratra. Anály a genealogie zdůrazňují „dynamickou dominanci a dynastickou kontinuitu“, kdy bylo očekáváno, že synové následují po otcích. Ve skutečnosti byla někdy království sdílena a příležitostně se stala i předmětem sporu mezi bratry či strýcen a synovcem. Někdy se jednalo i o spory mezi otcem a synem.
Wales, narozdíl od Skotska či Británie, nikdy nebyl jediným spojeným královstvím. Skládal se z několika oddělených království, kterým tradičně vládla jejich vlastní dynastie. Těmi byly v devátém století Gwynedd, Powys, Ceredigion, Dyfed a Glywysing (také známý jako Morgannwg, po Morganu Henovi doslovně „Morganu Starém“ žijícím 930-974, což je moderní Glamorgan). Zdá se, že uvnitř těchto útvarů také byla jakási „subkrálovství“, spravovaná jak členy stejné dynastie, tak nespřízněnými králi neznámého původu, například Gwent, Ergyng a Bulith v Glywysingu. Všem těmto královstvím mohli dominovat jeden či více králů nebo dokonce ani jeden. Bylo samozřejmě také možné, aby jeden král vládl víc než jednomu království (od devátého století do 1063 vládli králové Gwyneddu také Powysu) nebo aby dobytá království byla rozdělena mezi královy syny. Po smrti Rhodri Mawra (nebo Rhodriho Velkého) v roce 878 jeho syn Anarwd zdědil otcova království Gwynedd a Powys, zatímco syn Cadell vládl nově dobytému království Dyfed.
Od králů se očekávalo, že budou vládci, strůjci práva, soudci, vůdci ve válce a ochránci církve a lidu. Jejich příjem byl zdá se odvozen hlavně z jejich osobních statků, ačkoli jsou zde svědectví z Glywysingu, že králové v osmém století ustanovovali kontrolu nad šlechtou prostřednictvím vymáhání daně z půdy na majetku. Ta přebrala formu ročních plateb, obvykle v jídle, známých jako „gwestfa“. Podle právních traktů z dvanáctého století se tyto praktiky staly ještě rozšířenějšími.
Šlechta („Uchelwr“ v mn. č. „Uchelwyr“ nebo „Breyr“ v mn. č. „Brehyron“) byli ve Walesu svobodní vlastníci půdy a jako takoví zformovali aristokracii. Jsou zde důkazy o jejich existenci už od šestého století. Za svou pozici vděčili dědičné svobodě vlastnit půdu a síle, kterou jim to dalo díky pronajímajícím farmářům a otrokům. Nedlužili králi žádné služby, rentu či odměnu krom „gwestfy“, oprav mostů a silnic na jejich územích a služby ve válce. Mnoho aspektů zde bylo podobných z anglosaským právem. Král se mohl libovolně rozhodnout tyto povinnosti ignorovat či promíjet, stejně tak mohl být šlechtic dost silný, aby odporoval monarchovým pokusům prosadit je.
Šlechta vlastila svou půdu ve formě rozsáhlých statků. Ty se mohly spojit do mnohonásobných statků nebo se mohly rozšířit na rozsáhlá území. Se svým majetkem mohli disponovat, jak chtěli, bylo uznáváno poskytování zainteresovaným druhům, jako byli dědicové či příbuzní, ačkoli králové se někdy pokoušeli kontrolovat dary území církvi. Šlechtici mohli fungovat jako pěstouni synů králů nebo jiných šlechtických synů. Mohli také sloužit v královské radě („Degion“) jako „Gwr Da“ či dobrý muž, působit jako královští důstojníci a poradci. Degion mohl dokonce za královi nepřítomnosti království spravovat. Šlechtický syn mohl po několik let sloužit v králově družině, získávat za svou službu pohostinství, zbraně, poklady nebo dokonce i zem, než se nakonec vrátil, aby spravoval své statky.
Rolníci („Aillt“ v mn. č. „Eillt“) byli nevolníci, nesvobodní pronajímající držitelé půdy šlechtických pozemkových pánů. Byli vázáni k půdě a nemohli ji opustit bez pánova svolení a následovali zemi, pokud ta byla prodána nebo darována.
Žili v izolovaných sídlištích známých jako „trefů v mn. č. „trefi“ spolu s otroky, kteří byli pod nimi. Pracovali na půdě, platili svému pozemkovému pánovi rentu v jídle a dvakrát do roka pak přímou platbu králi zvanou „dawnbwyd“, nevykonávali robotu. Rolníci (a šlechtici) mohli upadnout do otroctví kvůli ekonomickým důvodům, pokání, kriminálními potrestání nebo jako zajatci. Nejsou zachována žádná svědectví o tom, že by se rolníci stali šlechtici a do dvanáctého století se jejich pozice postupně rozpadala.
Rolníci mohli sloužit i ve válce. Právní trakty z dvanáctého století dávají králi možnost, aby je donutil ke čtyřdenní vojenské službě za rok. Museli si přitom poskytovat své vlastní jídlo a pravdědobně i svou vlastní výzbroj. Dílo z pozdního jedenáctého století „Život sv. Cadoga“ od Lifrise uvádí masakr rolnické armády ve sporu mezi dvě pozemkovými pány.
Otroci („Caeth“ v mn. č. „Caethion“) byli zejména zemědělskými pracovníky, narození do otroctví a vázaní k půdě. Bylo na ně pohlíženo jako na důležité vlastnictví, ačkoli jsou důkazy o tom, že byli často podvyživení. Otroctví mohlo být uloženo jako náboženské pokání nebo jako kriminální trest. Ve svém vyšetřeném čase se jak otroci tak rolníci mohli specializovat v řemeslnických činnostech jako kovářství či ševcovství. Otrokům bylo dovoleno vlastnit zboží a šetřit peníze; mohli si vykoupit svobodu a kde to bylo možné, tak i tak činili. Nejsou záznamy o tom, že od nich bylo očekáváno, že se ozbrojí a budou bojovat, ačkoli není nemyslitelné, že otrok využívaný jako strážce vchodu by mohl být ozbrojen.
Oproti většině západní Evropy otroctví ve Walesu během času nepoklesalo. Zřejmě tomu tak bylo kvůli divokosti podnebí a slabé kvalitě většiny temě, což vytvářelo vysokou poptávku po práci. Neexistují záznamy o tom, že by se nedostatek půdy objevil do dvanáctého století, kdy začali králové určovat jisté oblasti jako své lovné revíry spíše, než by ztráceli více půdy pro orání. Předtím šlo snadno nalézt záznamy o zakládání nových osídlení a přidružené uvolňování půdy pro orbu. Před dvanáctým stoletím byl hlavní překážkou pro zemědělskou expanzi nedostatek půdy. To je jasně řečeno hned v několika rukopisech. Lifris truchlí nad masakrem rolnické armády, zejména ale kvůli ztrátě pracovní síly, která tak byla způsobena. Bylo by to činem šíleného muže, riskovat ztrátu otroků ve válce. Zem byla totiž bez práce k ničemu, kdokoli ji kontroloval, ji mohl využívat. Následkem toho byla udržována otrocká populace a rolnická populace zažívala další pokles své pozice ve společnosti v osmém až dvanáctém století.
