Archiv autora: Michal Jirasek

Normanská armáda

Vilémova armáda představovala do velké míry naprosto odlišný přístup k válce než vzájemně velmi podobné vojenské organizace Anglosasů a Vikingů. Normanská bitevní taktika a využití jednotlivých sil se vyvíjela pod vlivem jiných kulturních zvyklostí než tomu bylo v Británii. Normané bojovali podle modelu, který pak užívaly vyspělé evropských států po několik dalších století. Jejich armáda fungovala mnohem ofenzivněji než její anglosaský protějšek. Jelikož se tématu této práce Normané týkají až v závěru, je tento popis věnován pouze vévodovým silám v roce 1066.

Vilémova armáda nicméně nepředstavovala striktní projev válečnictví v Normandii, protože už v počáteční koncepci obsahovala výraznou příměs dalších válečníků z Francie. Celá síla se skládala ze tří částí, první, největší a složené z Normanů, velel sám Vilém, druhé tvořené Bretonci Alan Fergant a třetí nejmenší, vlámské Eustach II. z Boulogne s Williemem fitzOsbernem.

Nejsilnější zbraní v jeho silách byla jízda tvořící zhruba čtvrtinu celkového počtu mužů. Často to byli titulovaní muži a rytíři – důkaz jak skvělou práci Vilém a především papežské požehnání provedli. Je dokonce možné, že bez papežovy podpory by samotná invaze ani neproběhla. Zbrojí byli rytíři obdobou anglických húskerlů – nosili hauberk1 přes kožený nátělník. Kroužková košile byla u rozkroku rozstřižena, aby umožňovala jízdu na koni. Někdy mohla být ještě rozšířena o ochranu krku a hlavy, kterou zakrývala kónická přilba. Další ochranu poskytoval mandlovitý štít ze dřeva, po okrajích vyztužený železem. Jejich koně nijak zvlášť chráněni nebyli. Každý rytíř měl ještě navíc čeledína, který se staral o jeho zvíře a pomáhal mu.

Jednou z hlavních zbraní rytířů byl meč, který byl zároveň i odznakem jejich postavení. Byla to zbraň určená spíš sekání než k bodání a od anglických mečů se nijak výrazně nelišila. Další jejich zbraní bylo kopí. Někteří z rytířů používali místo meče palcát, jako třeba Odo z Bayeux, který jako duchovní nesměl prolít krev.

Dalším typem vojáka, který se u Hastingsu na anglosaské straně zřejmě téměř neobjevil, byl lučištník. Dodnes se historikové neshodli, zda lučištníci na Haroldově straně chyběli z důvodu, že ještě nedorazili na bojiště nebo je Anglosasové v bitvě nepoužívali. Na rozdíl od Normanů tak přišli o možnost ostřelovat protivníka ještě před začátkem samotného boje, ačkoli úspěšnost střelby před bitvou se nakonec ukázala proti dobře chráněným Angličanům velmi nízkou. Nicméně i tito muži tvořili součást invazních jednotek a svůj podíl na vítězství také měli, proto je třeba se věnovat i jejich popisu.

Typický lučištník v této armádě nenosil žádnou zbroj. Jejich úkolem bylo, jak už bylo zmíněno výše, před počátkem bitvy způsobit z dálky nepříteli co největší ztráty nebo alespoň snížit jeho morálku. Luk, který používali, měl od 150 do 180 cm a jeho účinný dostřel byl okolo 100 m. Jako poboční zbraň nosili nůž nebo tesák, které však využívali jen ve stavu nouze a boje zblízka se dále neúčastnili.

Krom lučištníků se mohli bitvy účastnit vojáci používajících kuši, která měla větší dostřel (až 300m) i průraznost než tehdejší luky. Její nevýhodou ale byla doba, kterou si vyžádalo její připravení k další střelbě. Pro boj mezi křesťany byly tyto zbraně navíc církví odsuzovány. Jsou tedy dvě možnosti, proč se o nich nedovídáme z tapisérie z Bayeux – buď kušiníci neměli větší význam nebo se tyto zbraně vymazaly na přání Oda z Bayeux, který jakožto církevní činitel měl proti jejich používání ostře vystupovat (a nechtěl tak upozorňovat na to, že normanské vojska jich využívalo).

Běžní pěší vojáci zřejmě nosili koženou nebo vlněnou zbroj. Někteří mohli mít i drátěnou košili, ačkoli to byl v tehdejší době opravdový luxus. Své tělo si dále kryli podobným mandlovým štítem jako využívala i normanská jízda. Základní zbraní v rukou pěchoty bylo kopí, ačkoli někteří významnější jedinci mohli mít i meč.

 

1 Hauberk – drátěná košile s rukávy sahající minimálně do půli stehen.

Vikingská armáda

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/viking3.htm)

V raném vikingském období byl základem armády hird, muži, kteří svému vůdci odpřísáhli věrnost. Mnozí byli vesničany přilákanými odvahou a štědrostí velitele, ale část z nich byli profesionální válečníci toužící po co největší odměně. V době míru působili jako pánovi zástupci, tvořili poselstva nebo vybírali daně. V době války pak tvořili jádro celé armády. Pán také mohl na svých držbách vyžadovat lodě a posádku.

Zem byla dělena do jednotek (hafen), z nichž každá byla ceněna na jednu marku1 zlata, tedy ceny za kterou bylo možné pořídit a vybavit loď. Takové plavidlo mělo posádku o 40-60 mužích, z nichž každý byl vyzbrojen kopím, štítem a helmou. Navíc byla na jednu loď požadována jedna kroužková košile a na každých 6 lavic luk se šípy. To se samozřejmě mohlo v jednotlivých dobách a zemích lišit, nicméně tyto hodnoty činily dobrý standart. U lithsmen (elitních námořníků) se na palubě se očekával větší podíl kroužkových košil, takže údaj o jediné košili na loď je nepravděpodobný. Podobný systém byl zřejmě používán i v Danelaw, kde bylo velké množství malých vlastníků půdy (bondi) – odkaz pozemkové anglosaské Anglie. Stejně jako Anglosasové, mohli mít místní Dánové podobný systém kolování služeb, aby zabránili přílišnému zatížení svých usedlostí, ačkoli stejně jako u fyrdu, mohla i jejich armáda obsahovat mnoho poloprofesionálů.

11. století znamenalo výrazný posun k profesionální armádě, jehož počátek leží v bojích Svena a Knuta v Anglii. V roce 1012 se například od Svenovy flotily oddělilo 45 lodí, která pak uzavřely s Athelredem smlouvu o ochraně země proti nepřátelům. Později zase po rozpuštění hir?u vydržoval Knut stálou posádku pro 40 lodí. Jejich posádku tvořili profesionálové nazývaní lithsmen, kteří byli zcela odlišní od jinak povinností vydržovaných posádek lodí.

Podobně vytvořil Knut i thingemannalith či tinglith, více známý pod anglickým pojmem húskerl. Tito muži nebyli placeni králem samotným ale daněmi a poplatky, obvykle vyplácenými městy a opevněnými sídly (burhs) nebo-li místy o malé ploše, která však soustředila poměrně velké bohatství.

Ve vikingských armádách prakticky neexistovala nějaká formální organizační struktura. Nováčkovi na lodi se říkalo dreng, zatímco jeho zkušenějšímu kolegovi thegn. V této době existovali jen dvě speciálně pojmenované funkce – merkismathr, nosič standarty (což byla velmi čestná role, neboť o mnohých standartách se říkalo, že jsou magické) a stallari, velitel a králův zástupce na bojišti.

V 11. století měli vikingští králové zřejmě družiny o zhruba devadesáti mužích (vyjma služebníků a stoupenců). Ti pak byli rozděleni na hirdmenn (nebo-li muže, kteří sdíleli jejich srdce) a nižší gestir (což lze přeložit jako hosté). Gestir měli svého vlastního velitele a sloužili jako forma policejního oddílu, předávali královská poselství, vykonávali jeho spravedlnost a vybírali daně. Tito muži nebyli příliš oblíbení, což se odráží i v jejich jméně – mezi mnohými nebyli příliš vítanými hosty. Hirdmenn byli naopak zvláště vybráni a dobře odměňováni. Být mezi ně vybrán bylo obrovskou poctou a znamenalo nejen uznání ostatních členů, ale i krále samotného. Tito bojovníci královi skládali slib věrnosti a sdíleli věrnost jemu i sobě navzájem. V Norsku dokonce bylo zvykem, že jeho členové se starali o staré a nemocné členy!

 

1 Marka – jednotka hmotnosti, okolo 1 kg

Kdo byli húskerlové

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/huscarl.htm)

Prvním problémem při vypořádávání se s předmětem húskerlů je rozhodnutí, zda na ně pohlížíte v tradičním pojetí slova ve staré skandinávštině nebo pokud se bavíte o anglickém vojenském pojmu.

Ve staré skandinávštině je pojem húskerl jen slovem znamenajícím domácí služebník – house-karl – a může být použitu pro kohokoli, kdo sloužil lordovi v jeho domácnosti. Ve staré angličtině měl význam blízký pozdně středověkého pojetí „vojáků domácnosti“, vysoce vytrénovaných bojovníků, kteří sloužili určitému lordovi a jeho rodině či domácnosti. V jedenáctém století bylo zcela jistě seveřanské pojetí slova stejné jako to anglické, ačkoli dříve mělo mnohem obecnější význam. Pro účely tohoto článku se budeme zabývat anglickými húskerly.

Je jen málo pochyb o tom, že húskerlové byli do Anglie uvedeni během vlády Knuta (ačkoli jsou zde určitá svědectví o elitních žoldácích během Aethelredovi vlády). Ústav podobný húskerlům už po určitou dobu ve Skandinávii existoval a je možné, že se Knut snažil standardizovat tento aspekt pro celou svou říši. Je také možné, že příběhy o varjažské gardě v Byzanci inspirovaly zformování húskerlů jako královské tělesné stráže. Podle Svena Knut reorganizoval svou armádu v roce 1018 a ustanovil, že pouze ti, „kteří nosí dvoubřitý meč se zlatem vykládaným jílcem“ mohli být přijati do jeho vyvolené gardy. Říká se, že bohatí válečníci tak spěchali se získáním mečů správné kvality, že zvuk kovářů kovajících meče byl slyšen po celé zemi. Je také možné, že se Knut snažil dostat některé Angličany do své elitní gardy, aby pomohl propojení mezi Angličany a Dány. Nehledě na důvod, může být na tento čin pohlíženo, že dal Knutovi šanci do své gardy získat některé z nejlepších válečníků v zemi. Jak byla tato garda organizována?

Mnozí z autorů z ranější části 20. století si mysleli, že húskerlové byli organizováni podobným způsobem jako jomsvikingové. Nicméně novější průzkumy tvrdí, že jomsvikingové nikdy neexistovali jako disciplinovaná třída válečníků, jak jsou popisováni v ságách. Co je nicméně jisté, je fakt, že húskerlové byli placenými vojáky se svými vlastními pravidly práv a disciplíny, zodpovědní přímo královi (nebo později některým z mocnějších eorlů, kteří měli své vlastní húskerly). Většina húskerlů žila při králově dvoře a přímo mu sloužila. Za času Edvarda Vyznavače byly některým húskerlům králem uděleny pozemky, lišící se ve velikosti od půl do patnácti hídů, s průměrem okolo čtyř, ačkoli tato praktika byla spíše výjimkou než pravidlem.

Dle tradice byla smlouva húskerlů s králem obnovována na Nový rok a každý z húskerlů byl volný, aby opustil královy služby. Je také jisté, že problémy s vnitřní disciplínou byly řešeny na shromáždění húskerlů. Horším případem bylo prohlášení „ni?ing“ (skandinávského slova znamenajícího zbabělec) a vyhnání húskerlů. Je možné, že eorl Swein, Haroldův bratr, byl húskerlem, když unesl abatyši z Leomisteru a zabil svého bratrance Beorna, proto nebyl souzen witanem a vyhnán, ale král a armáda prohlásili Sweina za „ni?ing“, což znamenalo vojenskou, ne občanskou, spravedlnost. Přesné podrobnosti práv společenstva húskerlů nejsou tak jisté, jak se dříve myslelo, jelikož základní prameny pro tato práva se ukázaly jako nejasné. Nicméně existující prameny jsou natolik jisté, že je jasné, že húskerlové měli vlastní pravidla, podle kterých i žili, založená na loajalitě ke králi a slibu věrnosti ostatním húskerlům, stejně jako činili thénové Cambridge v raném jedenáctém století a „mírové společenství“ Londýna během Aethelstanovy vlády.

Předpokládá se, že húskerlové čítali okolo 3000, což je obrovské množství mužů k zaplacení a následkem toho byla uvalena speciální daň jedné marky stříbra na každých deset híd, aby byli húskerlové zaplaceni. Navíc k platbě v mincích (o které se předpokládá, že byla placena jednou měsíčně), byli i na královu útratu ubytováváni a živeni. Není jisté, zda jim král také platil za jejich zbraně a výstroj, ačkoli se obvykle předpokládá, že si toto museli zajistit sami (zbraně a zbroj mohly být věnovány jako dary odměnou za dobrou službu). Přirozeně se obvykle vybavovali nejlepšími zbraněmi a zbrojí, kterými mohli, nejenom protože na nich záležely jejich životy, ale král je mohl i propustit, zbavit je jejich živobytí, pokud jejich vybavení nebylo nejlepší. Pokud měli tvořit jádro armády, muselo být jejich bojové vybavení to nejlepší získatelné. Navíc k jeho meči bylo od húskerla očekáváno, že bude mít koně, který by ho nesl do bitvy (ačkoli pak sesedal a bojoval pěší), kroužkovou košili, helmu, štít, oštěp a, samozřejmě, „ohromnou a krvežíznivou obouruční sekeru“.

Že húskerlové byli pro krále ceněnými služebníky se ukázalo při události v roce 1041. Dva z Harthaknutových húskerlů byli zabiti občany Worchesteru během vybírání zvláště neoblíbené daně. Harthaknut se rozhodl zpustošit celý kraj vysláním sil pěti eorlů a „téměř všech jeho húskerlů“, aby dal svým poddaným lekci v poslušnosti. To nám také dává důkaz, že húskerlovy povinnosti vůči králi nespočívaly jen v bojování. Stejně jako thénové, i húskerlové sloužili králi jak v míru, tak ve válce. Objevovali se jako výběrčí daní, byli svědky královských smluv, příjemci územních darů a donátoři území. Často je jeden a ten samý člověk popisován ve smlouvách jako cynges húskerl i ministr regis. Pokud by byla húskerlova povinnost čistě vojenskou, byl by popisován jako vojenský ministr, ne ministr regis. Húskerly lze popsat jako ministry nebo služebníky krále (nebo eorla), kteří se specializovali, ale nebyli tím zcela omezeni, na boj. Jejich povinnost k boji byla založena spíš na závazku k lordovi než na peněžní platbě. V tomto ohledu se lišili od svých spolubojovníků, jako byli lithsmeni a butekarlové, kteří byli čistě žoldáckými bojovníky a zdá se, že se stavěli na stranu nejvyšší nabídky.

Co se stalo s húskerly? Húskerlové pravděpodobně tvořili základ pro jakoukoli armádu až po Dobytí. Po Dobytí se zdálo, že húskerlové zcela vymizeli. Proč je tomu tak? Zcela jistě většina z nich padla na Senlackém kopci, bojující po boku krále, ale ne všichni. Většina z nich, kteří přežili, spolu z mnohými z thénů krále Harolda, se vydala na kontinent, kde pak sloužila jako žoldáci. Mnozí z nich dorazili dokonce až do Byzance a stali se členy varjažské gardy, proto se jí, okolo dvanáctého století, přezdívalo „anglická garda“.

Štítová zeď

Anglicky nazývaná „shield wall“ je prvkem používaným mnohými armádami v raném období válečnictví. Bojovníci ji vytvořili tím, že se postavili těsně vedle sebe, rameno na rameno, a drželi své štíty tak aby se překrývaly nebo přinejhorším přiléhaly jeden na druhý. Vojáci tak těžili z ochrany nejen svého štítu, ale i sousedova. Toto postavení však v bitvě neumožňovalo nějaké větší rozmachování se zbraněmi, protože pro něj jednoduše nebyl prostor. Cílem první řady pak spíše bylo držet linii a tlačit do protivníka, zatímco většinu boje obstarávala druhá řada bojující delšími zbraněmi (kopí) mezerami mezi hlavami mužů před nimi. Samozřejmě tato formace měla i své nevýhody, byla velmi zranitelná z boků a nefungovala v terénu, který neumožňoval její pevné držení (lesnaté oblasti).

V Británii se štítová zeď poprvé objevila během bitev mezi Alfrédem Velikým a Dány. Během století se pak stala hlavní bitevní taktikou mezi Anglosasy.

Anglosaská armáda

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/saxons2.htm)

Vojenská organizace Anglosasů je jen velmi obtížně popsatelná. Nelze určit přesná data různých reorganizací (částečně proto, že Anglosasové nepotřebovali je pro sebe popisovat, jelikož byly součástí života každého zdravého muže). Na počátku stály stejně jako u obyčejných germánských kmenů jednoduché válečné bandy (war bands), malé skupiny poloprofesionálních nebo plně profesionálních válečníků vedených zvoleným náčelníkem. Právě věrnost vůdci byla největší ctností. Pokud náčelník nebo král zemřel v bitvě, jeho muži umřeli dle tradic, když se ho pokoušeli pomstít, ačkoli několik mohlo přežít, pokud byli sraženi k zemi a považováni za mrtvé. Bylo ovšem nečestným opustit bojiště, na kterém byl bojovníkův náčelníkovým zabit a není neobvyklým, že těch pár, kteří přežili, bylo popraveno jeho následníkem pro svou neloajálnost a nedostatek oddanosti.

Počátkem 9. století se anglická království ocitla pod útokem Vikingů. Existují informace z časů před zvolením Alfréda, že existovala nám přesně neznámá forma domobrany, která měla za úkol vypořádat se s těmito nájezdy. Ví se, že král měl kolem sebe elitní jednotky thénů (thegns), kteří tvořili královu osobní stráž (hird). Ti se stali profesionály ne proto, že tak byli trénováni, ale že to po nich jejich postavení vyžadovalo. Je samozřejmé, že král a jeho muži nemohli být všude, takže tíha lokální obrany padla na jednotlivá hrabata. Bylo jejich prácí svolat fyrd, aby mohli oni nebo jejich thénové, být relativně rychle v oblastech ohrožených nájezdy.

Samotní stoupenci vůdců, thénové a množství najatých žoldáků (často jiných Skandinávců) tvořilo páteř jakékoli anglosaské armády. Od 9. století byli podporováni tím, co bylo později nazýváno fyrd (což znamená „cesta“ a později získalo speciální význam jako „ozbrojená expedice nebo síla“). Fyrd byl výběrovým odvodem, a byl povoláván raději než celá domobrana, obvykle v počtu jednoho muže na každých pět híd země. Většinu fyrdu nicméně tvořili thénové, ačkoli existují i záznamy o službě svobodníků (ceorlů) ve fyrdu u Hastingsu. Nicméně obvyklou povinností théna bylo poskytnout jednoho muže, obvykle sebe, pro službu ve fyrdu. Ačkoli thénové obvykle měli pět híd, jejich povinnost ležela na člověku, ne na zemi. Proto byli i thénové vlastníci méně než pět híd povinni poskytnout muže pro fyrd – služba zde nebyla téměř nikdy opomenuta v jakékoli smlouvě o postoupení půdy.

Zástupce fyrdu se musel ujistit, že je dobře vybaven, což z něj s ambicemi a zkušenostmi brzy udělalo obávaného válečníka. Jeho obvyklým vybavením bylo kopí, štít, helma, byrnie (kroužkové brnění) a palfrey (jezdecký kůň). Často je zmiňován i meč. Zmiňovaný kůň sloužil fyrdu jen k zajištění mobility. V bitvě válečníci sesedali a bojovali opěšalí.

Města byla také hodnocena na hídy a jejich obyvatelé bylo do něj povinni posílat své zástupce. V některých případech mohla města vyměnit svou službu za platbu koruně, která byla adekvátní pro najmutí náhrady. Anglosaská Anglie stále vyvíjela peněžní ekonomiku a většina pracovníků tak byla placena v naturáliích, trhy, kde by mohli být plat utracen ještě úplně neexistovaly. Například Ely Abbey osvobodila své území z „fyrdinge“ platbou 10 000 úhořů ročně králi.

Fyrdsman (člen fyrdu) sloužil kvůli tomu, že pán, který mu podstoupil půdu, řekl, že musí, a proto, že selhání vedlo k pokutě. Zaplacené peníze šly ke královi nebo earlovi na poskytnutí jídla vojákům, ne na jejich platy. Povinnost krále zásobovat muže začala až poté, co si odsloužili celou určenou dobu (obvykle šedesát až devadesát dní). Na každý híd byly účtovány čtyři šilinky (v naturáliích) na podporu zvoleného zástupce. To dokazuje, že fyrd byl vybraným útvarem mužů a ne jen skupinou otrhaných farmářů bojujících zemědělskými nástroji. Dávky šly přímo k bojovníkovi, což mělo zabezpečit, aby případně nebyly nějak podvodně králem zabaveny.

Každý fyrdsman měl zákony pojištěny jak práva tak povinnosti. Například ten, který opustil svého pána a spolubojovníky (dezertoval), ztratil veškerý svůj majetek i život. Naopak ten, který padl během tažení, zatímco jeho pán zůstal naživu, měl zajištěno, že jeho dědici získají po něm jeho majetek.

V pozdějších letech vznikla i možnost vyslat námořníka-válečníka do flotily. Pro tento účel byly 5 híd velké oddíly kombinované do oblastí o 300 hídách, nazývaných ship soke (lodní okrsky). Každá taková oblast byla povinna dodat šedesát sokesmen (námořníků-válečníků) a také zaplatit za stavbu a udržování lodi, kterou tito muži využívali. Některé přístavy byly také povinovány vysílat několik lodí na posílení flotily (příkladem jsou ty později známé jako Cinque Ports).

V časech míru byli thénové (a možná i celý fyrd) povinni sloužit jeden měsíc ze tří, tak aby měl pán vždy po ruce dostatek bojovníků. Tito muži nebyli jen válečníky, ale rovněž se starali o chytání zlodějů. Od počátku 11. století mívali thénové pozemky o pěti a více hídách, takže lze předpokládat, že právě oni tvořili páteř fyrdu.

Po přelomu tisíciletí se nicméně začínají objevovat zmínky o novém druhu bojovníků – osobní stráži húskerlů. Vliv na jejich utváření je nepochybně vikinský a předpokládá se, že oni samotní se v Anglii začali objevovat po jejím dobytí Svenem Vidlým vousem roku 1014 a jejich počet dále stoupal za vlády Knuta. Je ale samozřejmě možné, že už existovali dříve.

Jisté však je, že se v anglosaské společnosti objevila nová složka profesionálních válečníků s vlastními pravidly služby a věrnosti pánovi. Jejich síly tak vytvořily první stálou, byť ne velikou, armádu ve středověké Anglii. Ačkoli to byli hlavně pěší bojovníci, měli húskerlové k dispozici i koně, na kterých se dopravovali na bojiště a na kterých mohli pronásledovat poraženého nepřítele. Byli vybaveni tím nejlepším, co mohlo království řadovým bojovníkům nabídnout – drátěnou košilí, helmou, štítem, oštěpem a velkou dvousečnou sekerou, která se pro ně stala typickou. Například ale Knutovi húskerlové nosili krom kvalitní zbroje pro boj i dvousečný meč s pozlaceným jílcem na znamení přijetí funkce vojenského doprovodu. Tito vojáci byli placeni spíše nahodile než pravidelně, jak okolnosti dovolovaly, nicméně plně věřili svému pánu, že naplní svůj slíbený závazek.

Húskerlové svému pánu sloužili jak ve válce, tak v míru. Jsou často popisováni jako výběrčí daní nebo svědci nejrůznějších smluv. Až do doby Edvarda Vyznavače je pánem húskerlů míněn pouze král, nicméně za vlády posledních dvou Anglosasů existují záznamy i o tom, že si húskerly vydržovali i větší šlechtici.

Krom húskerlů král a earlové platili i jiné žoldáky. Například lithsmen a butsecarles byli válečníci bojující jak na souši, tak na vodě – muži obvykle nejlépe placení. Námořní bitvy však tehdy probíhaly poněkud jinak než v pozdějších dobách. Nepřátelská loď byla obyčejně nahnána na pobřeží, kde pak byla její posádka napadena. Velmi výjimečně ale docházelo i k tomu, že se dvojice lodí k sobě pevně připoutala a vytvořila tak prostor pro boj podobný tomu na zemi.

Odhaduje se, že v polovině 11. století mohl počet králových húskerlů čítat tři tisíce. Mocný earl mohl mít tak 250-300 húskerlů, rozhodně ne méně, je totiž zaznamenáno, že earl Tostig ztratil během vzpoury v Northumbrii 200 svých húskerlů, ale není pochyb, že minimálně část jich musela uniknout.

Fyrd byl ve svých vrcholných letech složen ze sil hrabství (earldom), krajů (shires), setin (hundreds – královských i soukromých), soukromých okrsků, různých oddílů nájemných bojovníků a vazalů krále s jeho nejvyšší šlechtou. Stejně tak i scip-fyrd (lodní fyrd) obsahoval královské lodě obsazené královými butescarles a lithmen, možná vlastní plavidla eorlů, lodě vydržované lodními okrsky a nakonec ty vlastněné přístavy. Ovšem nelze si běžné bojovníky fyrdu této doby představovat jakou pouhé farmáře, kteří bojují, když je to nutné. Ba naopak, byli to spíše válečníci, kteří se stali zemědělci v době, kdy jich nebylo třeba (čemuž napovídá i ona služba každý třetí měsíc).

Existovali samozřejmě případy, kdy bojovali všichni zdraví muži, například při obraně města, nicméně v 10. a 11. století žádná celková branná povinnost neexistovala. Některé teorie se dokonce domnívají, že tomu v Anglii nebylo dokonce ani ve stoletích dřívějších.

Vilémovo tažení

Historici se v dnešní době nemohou shodnout, kdo jako první v Normandii nahlas vyslovil onu myšlenku na vpád do Anglie. Snad to byli někteří z blízkých Vilémových spojenců, spekuluje se o hraběti Robertovi z Mortain nebo hraběti Aimerym z Thouars, či snad vévoda sám. Každý si však musel uvědomovat, o jak náročný podnik se jedná.

Vilém ale rozhodně neponechával nic náhodě a hodlal se pojistit hned na několika frontách. Proto během krátké doby poté, co zjistil, že na anglický trůn už dosedl jiný kandidát, vyslal za papežem Alexandrem II. poselstvo, které díky podpoře biskupa Hildebranta (budoucího papeže Řehoře VII.), uspělo. Nebylo ani divu, neboť Římu už byl dlouho trnem v oku stav křesťanské obce v Anglii, která na něm byla značně nezávislá a ve které už řadu let působil jako arcibiskup z Canterbury exkomunikovaný Stigand. Papež mu pak jako souhlas s jeho záměrem poslal posvěcený praporec, který měl nést do bitvy.

Vilém začal otevřeně mluvit o válce na koncilu, který svolal do Lillebonne. Celý podnik ale nejprve musel překonat dva zásadní problémy. Zaprvé musel Vilém sehnat dost mužů, aby se mohl postavit Haroldově armádě, a za druhé – což bylo ještě obtížnější, zajistit pro své vojáky dopravu. Vévoda začal s obtížnějším úkolem a přikázal stavět plavidla. Zároveň s tím odeslal poselstva ke svým nejvýznamnějším vazalům a pod přísliby bohatství i výhružkami jim přikázal sehnat další.

Konstrukce jeho lodí je nám dnes neznámá, ačkoli se dá očekávat, že vycházela z vikingských kořenů. Měly tedy jediný stěžen z obdélníkovou plachtou a veslové kormidlo. Kolik jich nakonec měl Vilém není přesně známo, ale jejich počet se odhaduje na 500-600 (byť některé kroniky uvádějí až číslo 776). Stavba takového loďstva (byť část již byla jistě po ruce už dříve) zabrala mnoho měsíců a je až s podivem, že to bylo uskutečnitelné.

Čas, který musel naplnit čekáním na plavidla, věnoval vévoda shánění mužů do své armády. Velkou část jich získal od svých vazalů, které však musel zahrnout sliby, aby je donutil prodloužit feudálním systémem stanovenou lhůtu služby 40 dní za rok. Další přilákaní vidinou kořisti pak přišli z ostatních oblastí budoucí Francie – zejména z Bretaně a Flander. Vilém dále najímal žoldáky a do začátku léta se mu podařilo shromáždit snad až deset tisíc mužů.

Už počátkem srpna byla i jeho flotila připravena k vyplutí. Vilém chtěl vyrazit co nejdříve, protože jeho zem i finance tížilo vydržování jeho nové armády. Množství zásob, které musely každodenně proudit do vojenského tábora, muselo být skutečně ohromující. Štěstí mu však nepřálo, neboť nejprve mu přeplutí znemožňovalo počasí, a pak i Harold, který jej se svou flotilou blokoval. Až 12. září mohl konečně přeplout se svými loděmi do Saint-Valéry v ústí Sommy. Zde jej opět zdrželo počasí a zdálo se, že příprava přijde vniveč. Po dvou týdnech čekání však začal vát příznivý vítr a Vilém dal příkaz k urychlenému nalodění.

Flotila dorazila k anglickému pobřeží ráno 28. září a začala vplouvat do zálivu Pevensey. Z celého loďstva se ztratily pouhé dvě lodě, které se dostali do Old Romney, kde byly zajaty a jejich posádka pobita. Když Vilém udělal první krok po anglické zemi, údajně klopýtl a spadl na zem. Zdálo se to jako nešťastné znamení, ale blízký rytíř situaci zachránil a řekl, že vévoda už má vlastně anglickou zem ve svých rukou. Morálka mužů nebyla až tak vysoká, museli se obávat budoucích nebezpečí, které mohou číhat všude kolem, proto bylo třeba každou takovou špatnou předzvěst zadusit hned v počátku.

Obavy z napadení Anglosasy při vyloďování se ukázaly jako neopodstatněné. Po Haroldových bojovnících nebylo nikde ani vidu ani slechu, a tak mohlo vyloďování bez problémů pokračovat. Zátoka Pevensey však nebyla pro vyložení zásob a další výbavy zcela vhodná, a tak vévoda nechal lodě přeplout do nedalekého přístavu Hastings, poblíž kterého se rozhodl postavit svůj opěrný bod – dřevěnou pevnost – a čekat na Harolda.

Mezi Stamford Bridge a Hastingsem

Po slavném vítězství nad Vikingy se Harold přesunul zpět do Yorku, kde zřejmě hodlal několik dní počkat dokud si jeho muži neodpočinou a získané skandinávské lodě nebudou připraveny k odplutí na jih, kde by byly připraveny proti případné normanské invazi. Během těch dní rovněž pohřbil svého bratra Tostiga, který padl v boji proti němu. Právě v tomto městě pak v noci z 30. září na 1. října dostal zprávu o Vilémově vylodění na jihu. Taková rychlost předání zprávy ukazuje, že Harold normanské nebezpečí nepodcenil a zřejmě nechal vybudovat systém signálních věží nebo poslů. Tato informace překonala za necelé tři dny okolo 300 mil!

Král se v Yorku nijak nezdržoval a už 2. října vyrazil k Londýnu, kterého dosáhl rychlým pochodem už 6. října. 11. října pak vyrazil se svými muži směrem k místu, kde se rozhodl svézt bitvu.

Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.

Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.

Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.