Archiv pro rubriku: Různé

Indonésie v bojích o nezávislost – část IV.

Politionele Acties

Kompromis mezi Haagem a Yogyakartou byl však pouze dočasný. V nizozemském parlamentu se brzy prosadily protiindonéské tendence, které vedly k námořní blokádě Indonéské republiky. Od této akce si Holanďané především slibovali odříznutí Sumatry a ostatních ostrovů od Jávy, hlavního producenta rýže v archipelagu, a zároveň i obnovení zásobování zpustošeného Nizozemí zabaveným indonéským zbožím. Haag dále podporoval především javánská separatistická hnutí a různé polovojenské islamistické organizace.

Indonéská republika, která odpověděla na námořní blokádu zabavováním nizozemského majetku, obdržela 27. května 1947 z Haagu ultimátum. V tomto memorandu Holanďané požadovali přítomnost svého představitele na všech jednáních nového indonéského státu, společné bezpečnostní a armádní sbory, dále konzultace s Nizozemím ohledně zahraniční politiky Indonéské republiky, a také se dožadovali kontroly dovozu a vývozu. Premiér Sutan Sjahrir tuto nabídku, tvrdě zasahující do indonéské suverenity, odmítl. Nicméně se nadále snažil s Nizozemci najít nový kompromis. Když ale pro toto úsilí nenašel dostatek podpory ani ve svých řadách, 27. června abdikoval. Na jeho post byl dosazen vůdce komunistického odboje a PKI Amir Sjarifuddin. Ten okamžitě razantně odmítl všechny holandské nabídky.

Za úsvitu 21. července 1947 zaútočila KNIL na Indonéskou republiku v rámci tzv. První policejní akce. 110 000 holandských konečně moderně vyzbrojených20 koloniálních vojáků, účastnící se Operatie Product pod velením generála Simona Spoora21, se vrhlo na okleštěnou nezávislou Indonésii. Indonéská lidová armáda (TRI – Tentara Rakjat Indonesia)22 se stáhla pod velením generála Sudirmana23 do vnitrozemí ostrovů, odkud zahájila koordinovanou guerillovou válku. Nizozemci tak nemohli účinně odpovídat na republikánské útoky, protože byli zastaveni v hlubokých džunglích a jejich zásobovací linie se nebezpečně protáhly. Přesto nadále boje probíhaly, a tak jako za každé války, tak i za této nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. Například 9. prosince 1947 vypálila jednotka KNIL vesnici Rawagede na Západní Jávě a pobila na 431 mužů, mezi kterými hledala partyzány. Žádní se však v této vesnici neukrývali. Tento incident dostal jméno Rawagedský masakr, ale viníci nebyli uvězněni.

Partyzánská válka se vedla nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Indonéská armáda roku 1945 ukořistila 40 – 100 letadel Japonského císařství. 29. července 1947 tak mohla proběhnout první operace indonéského letectva. Čtyři letouny japonské výroby provedly nálet na nizozemské kasárny ve střední Jávě. Tento útok neměl ve výsledku žádný význam, ale skvěle posloužil Sukarnově propagandě. Další akce republikánského letectva však byly už jen sporadické, protože chyběl dostatek zkušených pilotů a leteckého personálu.

V průběhu Operatie Product dokázali Andjing Belanda, holandští psi, obsadit Východní a Západní Jávu, Jižní a Východní Sumatru, ostrovy Madura a Bangka. Zde byly také ustanoveny nové stejnojmenné holandské satelity. Právě tyto oblasti byly pro bojující strany životně důležité. Vydržovat tak obrovské vojsko v Indonésii ohromně zatěžovalo válkou zničené nizozemské hospodářství. Proto se oddíly KNIL především snažily ochromit republikánskou ekonomiku dobytím hospodářsky prospěšných regionů. To ve výsledku zahrnovalo obsazení „mj. 65% plochy veškerých indonéských kaučukových plantáží, 87% čajovníkových plantáží, 53 kávovníkových plantáží, 79% chininovníkových plantáží a 44 cukrovarů“24 na Jávě a zabrání ropných polí u Sumatry.

I přesto, že díky bleskové válce zavlála nad většinou javánských a sumaterských měst nizozemská vlajka, boje neskončily a přenesly se i na pole politické. Indonéská vláda apelovala u Rady bezpečnosti OSN, aby zabránila dalšímu krveprolití. Toto úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem, kdy Nizozemí muselo obhajovat svou policejní akci. Holandská delegace tvrdila, že nové válečné operace byly rozpoutány z důvodu osvobození posledních vězňů z japonských koncentračních táborů a také proto, že konflikt zavinily protikoloniální jednotky, na které oficiální vláda Indonéské republiky nemá žádný vliv. Vyslanci napadeného státu namítali, že tyto bandy, které rozpoutaly novou válku, jsou vyzbrojováni Nizozemím a samy dohlížejí na propouštění zajatců.

Na stranu Indonésie se přidala Austrálie, Indie, SSSR a další státy. USA zpočátku akce podporovalo ze strachu vzrůstu komunismu v jihovýchodní Asii Nizozemce, ale právě tento postoj odvrátil Indonésii od Spojených států. Nakonec jako jediný zastánce Nizozemí zůstala Francie, která se snažila všemi silami udržet svou indočínskou kolonii. Do Jihočínského moře byl vyslán tzv. Výbor dobrých služeb, tvořený zástupci Belgie, Austrálie a Spojených států amerických, kteří měli za úkol zprostředkovat dialog mezi znepřátelenými stranami. Jednání započala 8. prosince 1947, kdy většina válečných operací byla již ukončena. Tzv. Renvillská dohoda byla podepsána dne 17. ledna 1948 na palubě USS Renville. V této mírové smlouvě se Indonéská republika zříkala všech dobytých oblastí a tím se scvrkla pouze na východní a střední Jávu, a na části Sumatry a Madury. Od loutkových nizozemských států byly zbytky nezávislého státu odděleny tzv. Van Mookovou linií, ke které se však musely dostat mnohé republikánské jednotky i za cenu dalších bojů. Čímž vyvolávaly další napětí mezi Haagem a novým sídelním městem Yogyakartou.

V tuto chvíli se aktivně prosadila komunistická strana, která se vymanila z vnitrostranických rozepří, přeformulovala svůj politický program a rozpoutala masové demonstrace požadující obnovení bojů a dobytí ztracených území. Marxisti, podporovaní Moskvou, se snažili prodrat do popředí politické scény, což však vedlo jen k rozporům uvnitř koalice vedené premiérem a komunistou Amirem Sjarifuddinem. Levicová vláda padla po vystoupení pravicové islamistické Masjumi a rezignaci premiéra 23. ledna 1948. Poté byl Sukarnem jmenován tzv. prezidentský kabinet v čele s pravicovým viceprezidentem Muhammadem Hattou.

Různé komunistické skupiny se sjednotily v srpnu 1948 pod Manowarem Musem25, který se právě vrátil ze zemí Východního bloku, kde pod falešnou identitou doprovázel indonéského diplomata. Jeho proslovy byly naplněny sovětskou rétorikou. Po své příjezdu se nechal slyšet: „… uzavření dohody se Sovětským svazem je vítězství Indonésie!… nyní již nepotřebujeme Radu bezpečnosti OSN!“26

18. září 1948 povstala proti yogyakartské vládě 4. divize TRI, umístěná ve středojavánském Madiunu, a vyhlásila sovětský stát. Všichni hlavní komunističtí funkcionáři, v čele se Sjarifuddinem a Musem, se sjeli do tohoto města. Ústřední vláda a Sukarno okamžitě sesadili velícího důstojníka madiunských jednotek a vyslali nejlépe vybavené a nejzkušenější oddíly. Divizi Siliwangi, která se probila k Van Mookově linii po uzavření Renvillské dohody, a dále Policejní mobilní brigádu (Mobrig) a část divize Sungkono. Do 30. září byl Madiun dobyt, Muso a Sjarifuddin byli spolu s dalšími tisícovkami stoupenců PKI bez soudu popraveni. Komunistická strana se tak musela znovu uchýlit do ústraní.

„Jsme připraveni navštívit a podpořit premiéra Hattu, jestliže je připraven k vytvoření nové dohody s Nizozemím.“27 Toto byla slova holandského ministerstva zahraničí k událostem Madiunského povstání, jasně dokazujícím, že Nizozemí Renvillskou dohodu považovalo pouze za dočasnou a stále Indonésii vidělo jako svou mocenskou sféru, kde má rozhodující vliv. Je nutno poznamenat, že premiér Hatta všechny nabídky striktně odmítl.

Toto intermezzo však odůvodnilo další vojenský zásah ze strany Haagu. Tzv. Druhou policejní akci, s krycím označením Operatie Kraai (Operace Koruna), oznámilo bombardování Yogyakarty ráno 19. prosince 1948. Po hodině systematických náletů bylo ve městě vysazeno 900 nizozemských výsadkářů. Vrchní velitel Indonéské lidové armády Sudirman okamžitě vydal rozkazy ke stáhnutí všech jednotek a rozpoutání další partyzánské války. Sukarno, Hatta a polovina vlády padli do zajetí. Indonéský prezident odmítl vydat příkaz k ukončení bojů a byl proto internován na Sumatře. Do konce ledna 1949 byla všechna města obsazena koloniální armádou a Indonéská republika tak byla oficiálně dobyta. Holandské ztráty byly minimální. 14 mrtvých a 95 raněných.

 

20 Nizozemská armáda se neúčastnila bojů v Evropě od konce 19. století, a proto její výzbroj značně zaostávala za vojsky ostatních států. To se především projevilo na počátku roku 1940, kdy německý wehrmacht napadl Nizozemské království. Proti moderně vyzbrojeným vojákům Třetí říše stála holandská vojska s kulomety z První světové války a puškami o několik let staršími. Tanky se v této armádě nenacházely a letectvo nestíhalo udržet tempo s rychle se vyvíjecími jednoplošnými letouny. Až po roce 1945 mohla být armáda Nizozemí konečně zreformována jednak v důsledku navrátivších se jednotek z Velké Británie a také pod vlivem bojů v Indonésii. Proto v roce 1947 KNIL disponoval již poloautomatickými puškami a samopaly, tanky a letadly britské a americké výroby.
21 Simon Hendrik Spoor (1902 – 1949) – náčelník štábu KNIL (1946 – 1949) a velitel obou Policejních akcí; za Druhé světové války sloužící v Nizozemské vojenské informační službě v Austrálii.
22 Indonéská armáda změnila během bojů o nezávislost několikrát jméno. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1945 se Japonci založená národní armáda (PETA) zformovala do Lidových bezpečnostních sborů (BKR). V prosinci 1945 byly tyto oddíly přejmenovány na Lidovou bezpečnostní armádu (TKR). Tím, jak se indonéská vojska profesionalizovala a reorganizovala, došlo na začátku roku 1947 k opětovné změně jména. Na již zmíněnou Indonéskou lidovou armádu (TRI). Roku 1949 se TRI změnila na Indonéskou národní armádu (TNI). A toto jméno zůstalo vojenským sborům Indonéské republiky dodnes.
23 Sudirman (1916 – 1950) – indonéský národní hrdina a vrchní velitel indonéské armády (1945 – 1950), nositel mnoha ocenění, a také první a nejmladší generál v historii nezávislé Indonésie.
24 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 76.
25 Manowar Muso (1897 – 1948) – komunista stalinistického typu, agent Moskvy, který údajně stál za komunistickým povstáním v letech 1926 – 1927, po kterém musel uprchnout do zahraničí.
26 Dubovská, Zorica; Petrů, Tomáš; Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, str. 278.
27 http://www.time.com – Indonesia: Resurrection ze 4. října 1948.

Indonésie v bojích o nezávislost – část III.

V počátcích konfliktu o indonéskou nezávislost nesli hlavní tíhu bojů Britové. Ti disponovali provozuschopným válečným loďstvem, které mohlo rychle a efektivně dopravit posily i materiál z Austrálie nebo indického subkontinentu. Oproti tomu holandské námořnictvo se nacházelo v troskách. Nizozemské loděnice v Evropě byly zničeny ustupujícími Němci a to málo, co se zachránilo z koloniálních lodí, které uprchly před Japonci do britských držav, nedokázalo dostatečně splňovat potřeby armády. Avšak kruté boje ve městech, kde jednotky evropských mocností musely čelit až fanatickým republikánským protivníkům, změnilo názor britské vlády na indonéské bojiště. Zesilující se tlak nacionalistů v Britské Indii po nezávislosti, strach ze vzpoury mezi převážně indickými jednotkami v Indonésii a zruinovaná státní ekonomika donutily nového britského premiéra Clementa Attleea15 začít na počátku roku 1947 stahovat kontingent královských sil z Jihočínského moře.

Konflikt však nadále eskaloval. Na jedné straně indonéská TKR navázala vztahy s většinou odbojových protikoloniálních buněk a snažila se zkoordinovat jejich akce. Na druhé straně Nizozemské království posilovalo své síly, vědomo si neochoty dále bojovat svých britských spojenců. Proto do konce roku 1946 bylo v Indonésii nasazeno 92 000 vojáků a v lednu následujícího roku byly zvýšeny stavy na 150 000 mužů v charakteristických šedozelených uniformách. Pod záminkou osvobozování japonských zajateckých táborů dobývali tito vojáci KNIL periferní oblasti indonéského souostroví, kde o vzniku nového státu měli jen kusé informace, a obnovovali zde předválečnou koloniální vládu, dožadovali se loajality a verbovali také nové oddíly, především z řad křesťanů a minorit. Dále Holandsko tvrdě bombardovalo nejdůležitější města na souostroví, do kterých spolu s tanky přijeli i noví koloniální úředníci. Tak byla například v lednu 1946 definitivně obsazena Jakarta, ze které musela republikánská vláda uprchnout do Yogyakarty. V březnu byl dobyt Bandung, ale předtím ještě ustupující indonéské jednotky zapálily jižní část města a tak vzniklo tzv. Bandungské moře ohně. Sebevražedný bombový atentát zabil u tohoto města část nizozemského velícího štábu. Boje byly natolik urputné, že republikánští bojovníci často raději volili rituální sebevraždu, než aby padli do zajetí. Tak se například zachovala posádka malého ostrova Bali u východního pobřeží Jávy, kde se v březnu 1946 vylodil kontingent holandských vojáků a pomocných sborů KNIL. Během roku byly indonéské jednotky zatlačeny na jižní cíp ostrova. V listopadu se Nizozemci chystali zasadit ustupujícím republikánům poslední ránu. Koloniální letectvo začalo bombardovat indonéské pozice. V následné bitvě u Margarana 20. listopadu padla celá indonéská posádka do posledního muže i se svým velícím důstojníkem, nadporučíkem I Gusti Ngurah Raiem (1917 – 1946), poté, co ten dal svým mužům na výběr. Smrt v boji nebo sebevraždu. Většina si zvolila první možnost.

Nicméně asi nejkrutější boje probíhaly od prosince 1946 až do března 1947 v rámci nizozemské kampaně na jižním Celebesu. Holandský kapitán Raymond Westerling16 byl na tento výběžek ostrova vyslán, aby se svým speciálním komandem, vycvičeným na vedení „špinavé války“, vyřešil tíživou situaci s indonéskými partyzány. Ti byli cvičeni na Jávě a neuznávali vládu Východní Indonésie (viz níže). Ihned po svém příjezdu začal Westerling shromažďovat jména účastníků odboje a napadat jejich vesnice. Na denním pořádku bylo mučení a veřejné popravy. Nutil místní, převážně muslimské obyvatelstvo, aby přísahalo na Korán, že nemají žádný podíl na odboji. Brutální pacifikace dané oblasti a vláda teroru nesla své krvavé ovoce. Údajně padlo až na několik desítek tisíc lidí, i když sám Westerling tvrdil, že během bojové operace bylo zabito okolo 600 lidí. Celebeské hnutí odporu tak bylo zdecimováno. Přesto partyzáni nejen na Celebesu, ale i na ostatních ostrovech napadali a popravovali nizozemské kolonisty, kteří leckdy byli stále usídleni v japonských internačních táborech. Neměli kam utéct. Jediná možnost odchodu byla smrt.

Válka se dále vedla i na diplomatické úrovni. Nizozemci na konferencích v Malinu, Denpasaru a Panal Pinangu od června do prosince 1946 s představiteli protirepublikového hnutí dokázali roztříštit novou indonéskou republiku. Dali tak vzniknout satelitům Západní Borneo, Východní Borneo, Velký Dajak, Východní Indonésie na Celebesu a okolních ostrovech, a mnoha dalším malým státečkům. Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod oficiální nadvládou koloniálních úřadů. Nezávislé Indonésii tak zbyly pouze tři ostrovy – Jáva, Sumatra, Madura.

Ustupující Britové se však obě dvě znepřátelené strany snažili usmířit. Také USA doufaly v brzké uzavření příměří, protože s nelibostí sledovaly, jak peníze Marshallova plánu17 pro Nizozemí plynou na válečné výdaje do Indonésie. Ale holandsko-indonéská jednání, probíhající od listopadu 1945, nedokázala vyřešit problém nezávislosti bývalé Nizozemské Východní Indie.

Až po tlaku OSN Nizozemí znovu přistoupilo k vyjednávacímu stolu pod patronací Velké Británie. 12. října 1946 se poprvé sešli zástupci souostroví s představiteli Holandska. Politická diskuze nakonec vedla k tzv. Linggadjatské smlouvě, pojmenované podle malého javánského města, kde se jednání vedla. Tato dohoda byla podepsána 25. března 1947 generálním guvernérem Nizozemské Východní Indie Hubertem van Mookem18 a premiérem Sutanem Sjahrirem. Jáva, Sumatra a Madura byly uznány jako území náležící republice Indonésie. Spolu s loutkovými ostrovními státy měla okleštěná republika tvořit tzv. Spojené státy indonéské (Verenigde Staten van Indonesia – Republik Serikat Indonesia). Nejpozději do 1. ledna 1949 měla tato federace patřit do Holandsko-indonéské unie, v čele které stála nizozemská královna. Dohoda mimo jiné také zahrnovala snížení stavů armád na obou stranách a stažení nizozemských jednotek z Indonéského souostroví.

Zdálo se, že je válka u konce. Premiér Sjahrir o Linggadjatské smlouvě řekl: „V Indonésii zapalujeme malou pochodeň, pochodeň lidskosti. Nechte nás starat se o ni. Nechte nás doufat, že je to znamení světla pro celý svět.“19 Opak byl však pravdou. Ani jedna strana nebyla z nového uspořádání šťastná. Část indonéských politických stran odmítala ratifikovat dohodu a požadovala úplnou nezávislost, ale byla umlčena Sukarnovou pohrůžkou, že podá demisi na prezidentský post. V Haagu se začínala prosazovat radikální Katolická strana, která chtěla obnovení koloniálního panství v celém rozsahu. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

 

15 Clement Attlee (1883 – 1967) – britský státník a člen labouristické strany, za jehož úřadování na premiérském postu (1945 – 1951) se od Velké Británie odtrhla velká část kolonií.
16 Raymond Westerling zvaný Turek (1919 – 1987) – nizozemský kapitán, který byl vycvičen i se svou jednotkou Brity za Druhé světové války; poprvé nasazen v bojích o indonéskou nezávislost; po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1950 uprchl do Singapuru a poté do Nizozemí, kde dožil v klidu v ústraní. Svou přezdívku získal díky svému rodišti – Istanbulu.
17 Marshallův plán – americký plán finanční pomoci na obnovení Evropy, který však byl přijat pouze západní částí kontinentu.
18 Hubertus Johannes van Mook (1894 – 1965) – holandský koloniální státník, který stál v době japonské okupace Indonésie v čele exilové vlády Nizozemské Východní Indie; generální guvernér (1942 – 1948), který stojí za mírovými dohodami s Indonéskou republikou, ale který však abdikoval na svůj úřad poté, co se dozvěděl o přípravách na Druhou policejní akci.
19 www.time.com – Indonesia: Beginning of Lightness ze 7. dubna 1947.

Indonésie v bojích o nezávislost – část II.

Srpnová revoluce

29. dubna 1945 byl Japonci ustanoven Studijní výbor pro přípravu nezávislosti, ve kterém zasedal i Sukarno a Hatta. Zde se také v průběhu 10. – 17. června projednávala první republikánská ústava, do které bylo vtěleno i pět Sukarnových zásad – tzv. Pantja sila11. 22. června byl posléze zveřejněn návrh ústavy v tzv. Jakartské chartě. 7. srpna byl Studijní výbor zrušen a nahrazen Výborem pro přípravu nezávislosti. Velitel japonských sil v jihovýchodní Asii polní maršál Terauči oznámil brzy poté rozhodnutí císaře udělit Indonésii nezávislost 24. srpna.

6. srpna zmizela Hirošima. O tři dny později se slehla zem po Nagasaki. Shození atomových bomb urychlilo kapitulaci japonského císařství. 15. srpna oficiálně skončila Druhá světová válka v Tichomoří. Sukarno a Hatta si uvědomovali, že pokud by přijali nezávislost z rukou Japonců, v očích Spojenců by byl nový indonéský stát zdiskreditován. Proto se odvážili k riskantnímu kroku a 17. srpna roku 1945 vyhlásili Indonéskou republiku. Záhy byl za prezidenta zvolen Sukarno, za víceprezidenta Hatta, za premiéra Sutan Sjahrir. Narychlo byla přijata ústava a ustanovena nová vláda.

Avšak první měsíce Indonéské republiky byly dobou nejistoty a zmatků. Nad novou vládou se vznášel přízrak spolupráce s Japonci, čehož hojně využívali kritici Sukarna. Demonstrace a nepokoje se střídaly s debatami v parlamentu o vnitropolitickém směřování a blízké budoucnosti nového státu. Napětí mezi levicovými a pravicovými radikály každým dnem rostlo a hrozilo přerůst v obtížnou politickou krizi. Prezident Sukarno se snažil tyto konflikty zažehnat již v počátcích a zároveň dělal vše proto, aby si ponechal rozhodující moc nad státem. Nicméně nejtěžším úkolem, před kterým republika stála, bylo zpřetrhání vazeb se starým režimem a zneškodnění po tři sta let budované symbiózy mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem. A zejména také rozšíření zprávy o vytvoření nezávislé Indonésie do tzv. vnějších ostrovů, periferních oblastí archipelagu, které byly izolovány od centra všeho osvobozeneckého úsilí, Jávy. Tohoto odříznutí od Jakarty brzy využili Nizozemci k vytvoření pozic, ze kterých posléze mohli vést válečné operace.

Kvůli zaneprázdněnosti amerických jednotek v Tichomoří, bylo znovudobytí Indonésie přiřknuto armádě Velké Británie. 8. září byl na jakartském letišti vysazen britský speciální oddíl Commando za účelem zajištění pozic pro příchod hlavních jednotek, které měly přijmout kapitulaci japonských oddílů. Jaký byl ale údiv výsadkářů, když zjistili, že císařské vojsko je již z větší části odzbrojeno a Indonésie, která měla být dle dohod navrácena do správy Holanďanů, vyhlásila nezávislost. Poté, co byl o této skutečnosti informován velitel jihovýchodní Asie Louis Mountbatten12, bylo brzy rozhodnuto o vyslání padesátičlenné spojenecké delegace, která by zahájila jednání o restauraci Nizozemské Východní Indie. Indonéská strana, vedená premiérem Sutanem Sjahrirem, byla ochotná ke kompromisu, tedy ke vzniku personální unie s Nizozemským královstvím, ale pouze za podmínky uznání indonéské republiky jako samostatného státu. Nicméně Nizozemci vyjednávání protahovali a mezitím spolu s Brity, kteří se vylodili na Jávě v polovině září, posilovali své pozice.

Obsazení nejvýznamnějších měst na Sumatře, Kalimantanu, Celebesu či již zmíněné Jávě neprobíhalo poklidně. Na těchto ostrovech totiž samovolně vznikaly polovojenské útvary většinou tvořené radikální mládeží, které byly jen málokdy ve spojení s teprve formující se indonéskou národní armádou, a hodlaly bránit nově vzniklý stát i za cenu své smrti. Jejich pokřik „Merdeka!“ (Svoboda!) se stal heslem celého indonéského protikoloniálního hnutí. Příchod námořní pěchoty Královské nizozemské východoindické armády (KNIL – Koninklijk Nederlands Indisch Leger) do Jakarty, hlavního města Indonésie, tak proběhl za boje v ulicích proti lidovým milicím. Japonské oddíly se paradoxně účastnily zajišťovacích akcí spolu s Brity, což však jen zvyšovalo napětí mezi domorodým obyvatelstvem a koloniálními sbory. Na ulicích se pálily nizozemské vlajky, čím dál tím častěji se objevovaly incidenty lynčování Japonců, rádii se nesla štvavá protibritská a protiholandská hesla. Na přelomu října a listopadu pan-islamistická politická strana Masjumi, sdružující většinu muslimských organizací do jednoho společenství, vyhlásila Džihád na obranu Indonésie. Stupňující se nacionalisticky a rasisticky orientované nepokoje nakonec donutily britské velení vyslat spojenecké jednotky k evakuaci Japonců a evropských kolonistů.

Pravděpodobně nejtvrdší boje proběhly ve druhém největším indonéském městě jménem Surabaja. Dne 25. října 6 000 mužů z indické 23. pěchotní divize koloniální armády Velké Británie dostalo za úkol eskortovat Evropany z tohoto jávského města do bezpečí. Tato jednotka se však střetla v prudkých bojích s nově zformovanými, silně militantními a levicovými Lidovými bezpečnostními sbory (BKR – Badan Keamanan Rakjat). Brigádní generál A. W. S. Mallaby (1899 – 1945) se přesto brzy dokázal dohodnout s vedením města, že Britové nebudou požadovat po surabajských oddílech složení zbraní výměnou za klidný odchod evropské části obyvatelstva. Nicméně tyto snahy zažehnat krveprolití byly narušeny rozkazem britského velení, usídleného v Jakartě, odzbrojit republikánské milice. To rozpoutalo novou vlnu násilí, při kterých padlo několik desítek vojáků britsko-indického sboru. Až příjezd Sukarna v doprovodu ministrů 30. října uklidnil rozbouřené davy.

Ale mezi tím už Britové přisouvali nové jednotky k městu Surabaja. Ve výsledku tak britská armáda v tomto městě disponovala okolo 30 000 mužů z 5. a 23. indické pěchotní divize, kteří mohli počítat s podporou letectva, námořnictva a tanků. Proti tomuto vojsku stálo přes 100 000 Indonésanů, porůznu vyzbrojených vším od bambusových kopí až po japonské pušky.

Důvodem bojů, které později dostanou jméno bitva o Surabaju, bylo zabití velitele britsko-indického kontingentu. 30. října generál Mallaby objížděl své jednotky a informoval je o novém příměří. U Rudého mostu bylo jeho auto obklopeno příslušníky indonéské BKR. Ze strachu, že jejich velitel je možná v ohrožení života, vyrazili z poblíž stojící budovy Britové a začali střílet do vzduchu. Indonésané to však pochopili jako jasný útok a opětovali palbu. Během této přestřelky byl zabit i brigádní generál. Okamžitě bylo vydáno ultimátum, požadující vydání vrahů. Odpovědí bylo mlčení. To odstartovalo všeobecný útok po pomstě bažících britských sil.

Letectvo začalo bombardovat město, doprovázené střelbou námořnictva. Pěchota za podpory tanků Sherman se probíjela ulicemi a musela zápasit o každý dům. 10. listopadu dosáhla bitva svého krvavého vrcholu. Boje o Surabaju, trvající od 27. října, skončily nakonec 20. listopadu 1945 vítězstvím Britů, ztrátou pro Indonésii důležitých továren a masakrem obyvatelstva. Dodnes se tak v této ostrovní republice slaví 10. listopad jako Den hrdinů. Přesto někteří levicově orientovaní spisovatelé tvrdí, že „… po celých patnáct dnů13 urputných bojů se nepodařilo britské vojenské přesile jednotky mladé indonéské armády zlomit.“14

 

11 Pantja sila (sanskrt. Pět principů) – I. indonéský nacionalismus, II. internacionalismus neboli humanismus, III. diskuse neboli demokracie, IV. sociální spravedlnost, V. kulturní víru v boha (Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 58).
12 Louis Francis Albert Victor Nicholas George Mountbatten (1900 – 1979) – 1. hrabě Mountbatten z Barmy, admirál loďstva (Admiral of the fleet), vrchní velitel spojeneckých sborů v jihovýchodní Asii tzv. SEAC (South East Asia Command), významný politik, poslední vicekrál a první generální guvernér Indie, nositel mnoha titulů a ocenění, příbuzný královské rodiny, zabit atentátem příslušníků IRA.
13 Autor považuje za počátek bitvy o Surabaju 10. listopad.
14 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 75.

Indonésie v bojích o nezávislost – část I.

„…každá bytost, každý člověk, každý národ nutně, určitě jednou procitne, určitě se jednou vzchopí, až pozná, kolik utrpení a neštěstí mu přinesla lakota druhých.“1

– Ahmed Sukarno, 1930

 

Nizozemská Východní Indie

Od roku 1512, kdy ke břehům indonéského souostroví připlul portugalský mořeplavec Francisco Serrao (??? – 1521), docházelo k neustálému střetávání jihovýchodní Asie s Evropou. V Jihočínském moři proti sobě bojovaly síly Portugalského království a Spojených provincií nizozemských v nizozemsko-portugalské válce (1601 – 1669), jen aby po vítězství Holanďanů započal nekončící závod Nizozemské Východoindické společnosti (VOC – Vereenigte Oost-Indische Compagnie) s britskými obchodníky. Bitvy Velké francouzské revoluce (1789 – 1803) a Napoleonských válek (1803 – 1815) ve výsledku ovlivnily i tak vzdálené oblasti jako byl archipelag tvořený Jávou, Sumatrou, Kalimantanem a mnoha menšími ostrovy. Dobytí Nizozemí roku 1795 francouzskou armádou znamenalo nejen konec bankrotující VOC, ale také oficiální připojení Východní Indie (jak byla dnešní oblast Indonésie nazývána) k První francouzské republice (1792 – 1804) a pozdějšímu napoleonskému císařství (1804 – 1815). Neexistence francouzských sil v Tichomoří ani v Indickém oceánu ale využily britské sbory v Přední a Zadní Indii k obsazení holandských kolonií. Až po roce 1815 byly za cenu ústupků vůči britským osadám v jihovýchodní Asii a anglické Východoindické obchodní společnosti navráceny nizozemské državy svým vlastníkům. Tak získala Velká Británie rozhodující vliv v oblasti na Dálném Východě.

Nicméně na počátku 20. století začaly v Indonésii vznikat různé politické strany a hnutí, a sílit nacionalismus, socialismus a separační tendence především na Jávě, kde v Batavii (dnes Jakarta) sídlila koloniální vláda. Náhlý rozvoj osvobozeneckých myšlenek byl výsledkem tzv. etické politiky holandské správy, tak podobné postupu Britů v Indii. Tato politika úmyslně podporovala studium vybraných domorodců na evropských školách. Ti se měli podle původního plánu stát nakonec součástí byrokratického aparátu v domovské kolonii. Nicméně ve většině případů se stali absolventi evropských univerzit zakladateli protikoloniálních uskupení.

Nizozemské vyšší společenské vrstvy se snažily prosadit autonomii na úkor Haagu, díky čemuž vznikl roku 1918 tzv. Volksraad (niz. Lidová rada), indonéský parlament tvořený především potomky Evropanů. Muslimští javánští obchodníci se zformovali do Sarekat Dagang Islam (Svaz islámských obchodníků) a bojovali proti čínské konkurenci na trhu a za samosprávu Nizozemské Východní Indie. Ve 30. letech však význam tohoto sdružení poklesl, čehož využili ostatní muslimské frakce. Militantní Nahdatul Ulama (NU – také známo jako Nahdlatul Ulama) založená roku 1926, v čele které později stál Raden Suharto2. Dále také modernistická a reformační organizace Muhammadiyah založená v roce 1912. A především nacionalistická a konzervativní Budi Utomo (také známo jako Boedi Oetomo – Vznešená snaha), která vznikla jako první politická strana roku 1908, a s níž začíná i Indonéské národní probuzení. Od této organizace vznikla odštěpením roku 1927 asi nejdůležitější strana – Partai Nasionalis Indonesia (PNI – Národní strana Indonésie), vedená Ahmedem Sukartem3. Levicové spektrum reprezentovala Indische Sociaal-Democratische Vereeniging (ISDV – Sociálně demokratické sdružení Nizozemské Indie), založená Nizozemcem Henkem Sneevlietem4. Roztržkou uvnitř této organizace a pod vlivem Říjnové revoluce v Rusku vznikla Partai Komunis Indonesia (PKI – Komunistická strana Indonésie) roku 1920.

V meziválečném období v důsledku hospodářské krize a především levicové propagandy vypukala častá lokální povstání, která však byla vždy rozdrcena koloniální armádou. Asi největší probíhalo v letech 1926 – 1927 a bylo rozpoutáno PKI, která byla po porážce rebelie uvržena do ilegality a jejíž příslušníci byli tvrdě perzekuováni. Tím započalo velké pronásledování představitelů dalších politických stran, mající ve svých programech požadavek na částečnou nebo úplnou samostatnost. Čtyři a půl tisíce lidí byly předvedeny před soud a ti nejproblémovější putovali do vězení v Boven Digulu v Západním Irianu (dn. Západní Papua), prvního koncentračního tábora v Indonésii. Zatčen byl i vůdce PNI Ahmed Sukarno, který byl odsouzen na čtyři roky vězení na místo poblíž Jakarty, do Bandungu. Avšak díky své zvučné obhajobě5 a tlaku veřejnosti byl po roce propuštěn.

I přes snahu koloniální správy zamezit emancipačním myšlenkám, Indonéské národní probuzení stále pokračovalo a vidělo spásu v militaristickém Japonském císařství. Tento ostrovní stát zahájil nejdříve svou expanzi do Číny a od prosince roku 1941 také do evropských asijských kolonií a Tichomoří. Postup japonských sil všechny překvapil spolu s drtivými porážkami a kapitulacemi vojsk Francie, Velké Británie a Nizozemí. Holandská Východní Indie spolu s 200 000 vojáky koloniální armády se vzdala 9. března 1942 polnímu maršálovi Jižní expediční armádní skupiny Hisaiči Teraučimu (1879 – 1946) po sérii prohraných námořních bitev. „Nový pořádek“ a „Projekt společné prosperity východní Asie“6 byly cílem japonské invaze, jak hlásala propaganda, a proto byla Indonésie zařazena do tzv. Východoasijské sféry společného rozkvětu. Ve skutečnosti byla nadvláda evropských mocností nahrazena nadvládou Japonska. Přesto indonéské nacionalistické kruhy v čele s Ahmedem Sukarnem, který se těšil čím dál tím větší oblibě napříč společností, a jeho blízkým spolupracovníkem Muhammadem Hattou7 kolaborovali s japonskou okupační správou a stali se jejími poradci. Stále však směřovali k nezávislosti Indonésie a spolupráci s Tokiem považovali za dočasnou. Brzy také začínali chápat, že Japonsko není osvoboditelem, nýbrž jen dalším dobyvatelem.

V rámci zhoršující se situace v Tichomoří, kde americká armáda dobývala jeden ostrov za druhým, musely japonské správní orgány přistoupit k jednání s národními hnutími jihovýchodní Asie o vytvoření nových samostatných států. Obávaly se totiž povstání, která by odčerpala síly z válečné fronty. Avšak za protislužbu Tokio požadovalo založení domorodých armád s japonským výcvikem, které by se poté zapojily do obrany asijského impéria. Právě z tohoto důvodu vznikla v Indonésii tzv. PETA (Pembela Tanah Air – Obránci vlasti), která navázala na předešlé pokusy úřadů vytvořit indonéské pomocné sbory8. Tato organizace mladých dobrovolníků, čítajících okolo 50 000 mužů, se nakonec stala ryze nacionalistickou – protiholandskou a protijaponskou – a posloužila jako základ pro budoucí republikánské vojsko.

Brzy po příchodu japonských sborů se také vytvořily partyzánské jednotky komunistů vedenými Amirem Sjarifuddinem Harahapem9 a ilegální zpravodajská síť Sutana Sjahrira10. Nicméně celý podzemní odboj byl předem odsouzen k nezdaru díky komunistickému politickému programu. Ten totiž počítal se znárodněním půdy, což však nezískalo podporu drobných rolníků, kteří si své pozemky chtěli ponechat. Ve výsledku tak ozbrojený ilegální protijaponský boj přispěl k nezávislosti Indonésie jen minimálně.

 

1 Sukarno, Ahmed: Indonésie žaluje. 1930. in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 52.
2 Raden Suharto (1921 – 2008) – druhý prezident Indonéské republiky (1968 – 1998), generál, sloužící během japonské okupace v bezpečnostních sborech; aktivní účastník protinizozemského odboje v bojích o nezávislost; r. 1965 zneškodnil komunistický pokus o puč, následně svrhl Sukarta a nastavil zahraniční politiku prozápadním směrem.
3 Ahmed Sukarno (1901 – 1970) – první prezident Indonéské republiky (1945 – 1968), který vedl neúspěšnou válku s Malajsií o severní Kalimantan; navázal dobré vztahy s komunistickými zeměmi (mimo jiné i s Československem); nakonec dovedl svou zemi do ekonomické a politické krize a byl následně roku 1965 svržen generálem Suhartem.
4 Henk Sneevliet, celým jménem Hendricus Josephus Franciscus Marie Sneevliet (1883 – 1942) – nizozemský komunista a účastník holandského protinacistického odboje, za který zaplatil svým životem.
5 Shrnuté v knize Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů vydané roku 1959 nakladatelstvím Orbis.
6 Plechanovová, Běla; Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, str. 172.
7 Muhammad Hatta (1902 – 1980) – vicepremiér (1945 – 1956), premiér (1948 – 1950) a ministr zahraničí (1949 – 1950) Indonéské republiky, ve 30. letech vězněn v koncentračním táboře v Západním Irianu, za japonské okupace se stal poradcem nové vlády.
8 Organizaci PETA předcházelo sdružení PUTERA (Pusat Tenaga Rakjat – Ústředí lidové mládeže), kde se však také projevily silné protiokupační a osvobozenecké tendence. Proto bylo úřady zakázáno a 3. října 1943 vznikla PETA.
9 Amir Sjarifuddin Harahap (1907 – 1948) – komunistický politik, antifašista, vůdce protijaponského odboje, konvertovaný křesťan.
10 Sutan Sjahrir (1909 – 1966) – umírněný socialistický idealista, první premiér Indonéské republiky (1945 – 1947), zakladatel Indonéské socialistické strany (PSI – Partai Sosialis Indonesia, založená r. 1948 a zakázaná prezidentem Suhartem r. 1960)

Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část II.

Po smrti anglického panovníka Edvarda I. se zdálivě vyřešená situace kolem Skotska začala výrazně komplikovat. Vnitřní rozmíšky v samotné Anglii umožnily upevnění moci nového skotského krále Roberta Bruce a daly mu čas připravit se na případný konflikt, který měl skutečně v blízké době přijít.

Přípravy na válku

Rozbuškou pro válku se nakonec stal hrad Stirling. Ten byl Skoty obležen a velitel jeho posádky sir Philip Moubray přislíbil, že se vzdá, pokud mu do 24. června (1314) nedorazí anglické vojsko na pomoc.

Tato zpráva zastihla Edvarda II. necelý měsíc před vypršením lhůty v přípravách na tažení. Jeho ležení se nacházelo nedaleko skotských hranic. Ke Stirlingu to odsud nebylo zas až tak daleko. Problémy však činilo ještě neshromážděné vojsko. Je zřejmé, že sám by mladý král nikdy tak brzo nevytáhl. Na druhou stranu mu byla nabízena příležitost změřit s Robertem Brucem své síly ve velké bitvě a ne s ním mnoho let v drobných šarvátkách bojovat po celém Skotsku, což by mohlo velmi snadno nastat. A samozřejmě šlo i o čest.

Nakonec tedy lákavý příslib zvítězil, byť bylo jasné, že anglický král bude nucen vytáhnout s neúplnou armádou. Ta se měla podle původních představ shromáždit k 10. červnu (s povoláváním do zbraně se začalo už v březnu), ale bylo jasné, že zejména pěchota ze vzdálenějších krajů (jako třeba lučištníci z Walesu) může mít problémy dostavit se včas.

Mnohem zásadnějším problémem se ale nakonec ukázala nejlépe vybavená část armády, jízda. Ta měla svá specifika a vyžadovala pevné velení, které by dokázalo udržet bojechtivé šlechtice na uzdě a vhodně je zkoordinovat s pěchotními oddíly. A Edvard II. takových kvalit rozhodně nedosahoval.

Skotské vojsko bylo proti tomu anglickému diametrálně odlišné. Postrádalo těžkou jízdu, po uplynulá staletí zásadní prvek evropských středověkých armád. Jedinou jízdní silou byla početně slabá lehká jízda, která se k jakémukoli řádnému boji prostě nehodila. Veškerou tíhu vážnějších střetů tak nesla skotská pěchota. Ta obvykle bojovala v sevřených formacích zvaných schiltrun, které měly mnoho společného se štítovými zdmi, které byly tolik charakteristické pro tuto oblast za Anglosasů. Co se týče výzbroje, ta byla různorodá. Zastoupeni byli jak lučištníci, tak muži s dřevcovými zbraněmi se zpětnými háky. Dalšími oblíbenými zbraněmi pak byly těžké sekery a meče.

Přesuny na bitevní pole

Jelikož se bojovalo na jeho území, neponechal Robert Bruce nic náhodě a co nejrychleji se svou armádou dorazil do blízkosti Falkirku, aby zabral co nejlepší pozici. V čele jeho oddílů, dle středověkých zvyklostí rozdělených do tří či čtyř částí, byli krom něho i oba velitelé, kteří se proslavili při předchozím dobývání anglických hradů, James Douglas a Thomas Randolph, a jeho bratr Edward. Sám král si ponechal velení nad zadním vojem, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout v čele rezerv na tom dle svého názoru nejdůležitějším místě.

Anglický král naopak čekal skoro na poslední chvíli. Každý den sice znamenal méně času na cestu, ale zároveň i příchod více vojáků. Celý kolos tak vyrazil až 17. června, 7 dní před vypršením lhůty. Nečekala jej však dlouhá cesta, takže i tak si mohli Angličané dovolit střídat ostrý pochod s dny odpočinku. Během celého přesunu nedošlo k žádné srážce se Skoty, a tak už 22. června dorazil předvoj na deset mil od Falkirku, který se nacházel jen pár dalších mil na jih od hradu Stirling. Bylo jasné, že už brzy někde musí narazit na Roberta Bruce.

Skotský král po získání zpráv o blížícím se anglickém vojsku poněkud ustoupil. Zabral přítom dobrou pozici, kdy stál na svažujícím se kopci na východním okraji lesního porostu jménem New Park. Bylo to skvělé místo, protože dále na východ a na sever se rozkládaly mokřady, které bránily možnému anglickému obchvatu. Angličanům přicházejícím z jihovýchodu tak pro řádnou bitvu zbýval jen úzký pruh země mezi lesem a mokřady, na kterém by mohli jen stěží rozvinout svou jízdu. Skrz toto bažinaté území protékal i potok Bannockburn, který se stejně jako vesnice Bannoc Burn mohl stát základem pro označení nadcházející se bitvy.

V neděli 23. června se Angličané opět notně přiblížili, na čež sir Philip Moubray, velitel Stirlingu, reagoval oznámením, že jeho král na místo dorazil včas a on se vzdát nehodlá. To teď Roberta Bruce ale příliš netrápilo, o všem měl rozhodnout budoucí střet mezi vojsky panovníků. Bylo zřejmé, že jen blázen by se vrhl s vojskem do tak úzkého prostoru, kde by nemohlo využít plné síly drtivé těžké jízdy. Edvard II. nebyl bez zkušeností a pravděpodobně by tak neučinil. Jeho problémem bylo, že ne vždy dokázal udržet své barony na uzdě. Robertu Bruceovi tak nezbylo než doufat, že se mu to nepodaří ani tentokrát.

Přední voj

Pokud měl Robert Bruce v anglickém vojsku nějaké zvědy, musel tušit, že se mu taková šance naskytne. V čele předvoje, první části táhnoucí Edvardovy armády totiž stáli hned dva muži, kteří se neměli zrovna v lásce. Jedním byl hrabě z Herefordu, Humprey de Bohun, dědičný constable vojsk, kterému mělo patřit plné velení. Král však v úvodu tažení udělil tu samou funkci i hraběti z Gloucesteru, méně zkušenému mladíkovi, kteří se toužil prokázat v bitvě a na vlastní náklady naverboval další vojáky.

Když se tedy přední voj přiblížil k budoucímu bojišti, rozhodně nebyl příkladem plně spolupracujícího uskupení. V čele byl v té době hrabě z Herefordu a jeho družina včetně jeho synovce Henryho. Zřejmě právě hledali brod před potok Bannockburn (jižně od místa následující bitvy), když se před nimi z lesa začaly vynořovat skotské oddíly. Velel jim samotný král, který z výše svého sedla rozmísťoval muže do co nejlepšího postavení. Henry Bohun neváhal, toužil dokázat svou odvahu a král nebyl nikým kryt.

Zabodl tedy svému koni ostruhy a rozjel se proti Robertovi. Nestál však proti nezkušenému protivníkovi. Skotský král využil toho, že neseděl na mohutném ale nemotorném válečném oři, uhnul před Bohunovým úderem kopím a vzápětí mu proklál lebku svou sekerou tak strašným úderem, že se zlomilo i její topůrko. Než mohli Angličané zareagovat, obklopili krále skotští pěšáci a následný krátký boj skončil nutným anglickým ústupem, neboť anglické oddíly byly přečísleny a v nevýhodné pozici, navíc v nebezpečí obklíčení.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:

Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část I.

Když se na konci 13. století uvolnil skotský trůn, zavětřili Angličané další příležitost, jak rozšířit své državy. Pod vedením Edvarda I. podnikli řadu úspěšných tahů, které jim umožnily zemi téměř ovládnout. Vše však změnila smrt anglického krále a nástup jeho syna Edvarda II., který už nevynikal natolik pevnou rukou jako jeho otec. To se mu nakonec stalo osudným při střetnutím s novým skotským králem Robertem Brucem v bitvě, která nadlouho zhatila plány Angličanů na ovládnutí Skotska a zároveň byla jednou z jejich nejhorších porážek.

Zem bez krále

Když roku 1286 Alexandrem III. vymřela po meči skotská panovnická dynanistie, rozhořel se boj o následovnictví. V něm měla dle očekávání významnou roli sehrát malá Alexandrova vnučka Margareth, dcera norského krále. Ta však o několik let později cestou do Skotska zemřela a náhle tak zmizel i poslední přímý následovník na skotský trůn. Rázem se vyrojila spousta nových kandidátů na uvolněný stolec. Rozhodnout o něm měl Edvard I., který si, kvůli svým vlastním zájmům, vybral poddajnějšího Johna Balliola. Netrvalo dlouho a anglická nadvláda nad Skotskem vzrostla do té míry, že šlechta donutila krále Johna, aby vypověděl spojenectví s Anglií. Následovala krátká válka, která vyústila v porážku Skotů roku 1296 u Dunbaru. Po ní Edvard I. sesadil Johna z trůnu a při té příležitosti si s sebou do Anglie odvezl i posvátný Kámen osudu, na kterém měli být korunováni skotští králové.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě anglickému ovládnutí Skotska, nicméně mezi Edvardovými protivníky se vynořil další soupeř, dosud neznámý nižší šlechtic William Wallace, který odmítl pykat za své pytláctví a povraždil zbrojnoše vyslané, aby ho přivedli před spravedlnost. Kolem Wallace se poté začalo vytvářet centrum dalšího skotského odporu proti anglické moci a než stihli Edvard i jeho vazalové zareagovat, shromáždil už Wallace poměrně velkou povstaleckou armádu. Když pak v roce 1297 Wallace porazil earla ze Surrey, nabyl jeho odpor takového významu, že musel zareagovat sám Edvard I. a vytáhnout proti tomuto odbojnému muži, který byl mezitím jmenován strážcem Skotska. Zkušený král se nenechal snadno vlákat do léčky a Wallace v roce 1298 u Falkirku porazil. Wallace se poté vzdálil ze Skotska do Francie a do země se vrátil až v roce 1302. Jeho další odboj však byl zaražen jeho zajetím a krutou popravou o tři roky později.

Robert Bruce

Mezitím však Edvardovi opět povstal ve Skotsku nový protivník. Robert Bruce, sedmý lord z Annandale, jehož rodina za jeho otce stála výrazně na anglické straně, po otcově smrti obrátil a zbavil se (krvavým způsobem během jednání v kostele) svého soupeře v boji o moc Johna Comyna, aby posílil svou pozici v zemi. Na tento krvavý čin Edvard I. reagoval prohlášením Roberta Bruce psancem a papež ho posléze i exkomunikoval. Robertu Bruceovi zbývalo už jen jediné, pokud si chtěl zachránit život – postavil se anglickému králi na odpor a sám sebe prohlásil skotským králem.

Robert získal podporu protianglické frakce ve šlechtě i protiřímské frakce mezi kněžstvem a ke konci března roku 1306 byl ve Scone korunován skotským králem. Proti jeho volbě se postavili zbytky stále mocného klanu Comynů a rozpoutaly občanskou válku za vydatného přispění Edvarda I. První boje se novému králi vůbec nedařily. Sám byl poražen v bitvě u Methvenu, jeho žena byla nedlouho poté zajata a jeden z jeho bratří popraven. Robertovi nezbylo než se na nějaký čas stáhnout z bojů a shromážďovat nové síly.

Hned následující rok se znovu vrhl do bojů, tentokrát se soustředil spíše na menší boje a celkem se mu i dařilo. Nešťastný osud potkal další dva z jeho bratří, kteří po prohrané bitvě padli do anglických rukou a byli popraveni.

Nový král anglický

Roberta před podobným osudem zachránila smrt anglického panovníka a zkušeného válečníka Edvarda I. v roce 1307; na trůn nastoupil jeho syn Edvard z Caernavornu, mladík ne zcela bez zkušeností, ale s mnohem méně pevnou rukou.

Místo toho, aby se Edvard II. vypořádal s problémy ve Skotsku, musel se zpočátku soustředit na vlastní zemi. V ní zuřily problémy se šlechtou kvůli královu oblíbenci, gaskoňskému rytíři Gavestonovi, který za pár let jeho vlády dosáhl vysokých úřadů. Vše o pět let později vyústilo v popravení Gavestona odbojnými šlechtici. Opozice byla silná, takže jí byl Edvard II. nucen odpustit.

Mezitím, zatímco v samotné Anglii zuřily třenice, začal Robert Bruce upevňovat moc nad svým královstvím. K tomu měl od Angličanů téměř volnou ruku, byť nelze říct, že nebyly učiněny pokusy jej porazit, a tak mu v cestě stála jen místní opozice. Ta se nakonec neukázala dostatečně silnou, aby sama dokázala nového krále zastavit. Ze skotského krále se postupně stal opravdový vládce své země.

Kořeny svých úspěchů, založené v spíše v menších potyčkách a záškodnictví, ani tak zcela neopustil. Když už dřímal moc dostatečně pevně, začal svou pozornost obracet i k jihu, k hranicím s Anglií, kde stála řada hradů držených anglickými posádkami, které ovládaly blízké okolí. Robert Bruce však postrádal klasické prostředky používané v té době k získávání opevnění, tedy obléhací zdroje. Musel tedy využívat lsti a to mu šlo nadmíru dobře. Během pár let se mu díky nim podařilo získat několik pevností.

Na druhou stranu mu, vzhledem k částečnému uklidnění poměrů v Anglii po smrti Gavestona, začalo být jasné, že je jen otázkou času, než proti němu Edvard II. vytáhne se svojí armádou. Obě strany se počínaly připravovat na válku. Robert si vyžádal hold od všech poddaných, kteří tak dosud neučili, a Edvard II. kontroval vzrůstající obavy šlechty na hranicích příslibem války na počátku roku 1314.

Během vyostřování situace směřující k válce se skotským oddílům nadále dařilo získávání nepřátelských hradů. V bojích se vyznamenali i James Douglas a Thomas Randolph, který byl Robertovým synovcem. Dva muži, kteří měli mít významný podíl na úspěchu Roberta u Bannockburnu.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze