Archiv pro štítek: 14. století

Bergen

Norsko bylo pro Němce zemí velice důležitou, protože zde získávali sušené tresky. Roku 1250 norský král Hakon povolil lűbeckým obchodníkům zůstat v Bergenu i přes zimu. Němcům zde byla pronajímána čtvrť Tyskebryggen ( norsky německé přístaviště ). Tato čtvrť postavená z gardů, což byly řady dřevěných domů, postavené Nory před příchodem Němců. Gardy byly Němci pronajímány a postupně si je obchodníci koupili.

V roce 1343 byla ustanovena organizace německé osady, což mělo za následek, že se z této osady stal hanzovní kontor. Kontor vedlo šest starších. Starším se mohl stát pouze obchodník z Lűbecku. Dále zde bylo osmnáct přísedících. Ustanovení kněze kostela sv. Marie schvaloval rovněž jen Lűbeck. Nadvláda Lűbecku trvala až do 16. století. Nejpozději od poloviny 18. století vedl administrativu bergenského kontoru sekretář. Němečtí obchodníci a řemeslníci tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Bergenský kontor fungoval až do roku 1774, kdy byl Lűbeckem uzavřen.

Hanza z Bergenu dovážela kromě sušených tresek, což bylo základem obchodu s Norskem. Tresky byly loveny cca 1000 km severně od Bergenu, což bylo podstatou zákazu pro obchodníky, aby nepluli severně od Bergenu. Ostatní dovoz měl poměrně malý význam. Vykupovaly se vydří, bobří, medvědí, kuní, hranostají a liščí kožešiny, losí a sobí kůže, sušené nebo nasolené, dále vlna a hrubé vlněné sukno.

Hlavní surovinou vývozu do Norska byla žitná mouka. Ta měla pro zdejší zemi velký význam, poněvadž zdejší výnos obilí byl díky drsnému klimatu velmi malý. Toho němečtí obchodníci využívali při blokádách, když potřebovali potvrdit svá privilegia. Dále Hanza v Bergenu prodávala např. německé pivo, chmel pro výrobu slabého norského piva, německou medovinu, vína a hrubší německá sukna.

Zlatý věk Hanzy

Zlatý věk Hanzy začal ještě dříve, než se společenství oficiálně nazývalo Hanza. Bylo to období první poloviny 14. století, kdy se uskutečňoval úspěšný obchod bez potřeby nějaké těsnější spolupráce.

Až v roce 1356 se proto konal první všeobecný sněm Hanzy. V té době totiž na západě zuřila stoletá válka, a tak byl velkým problémem bruggský kontor. Docházelo totiž docela často k nájezdům kapérů na hanzovní lodě. Němci tam vyslali poselstvo a chtěli, aby jim Flandry nahradily škody. Toho roku se jim to nepodařilo, roku následujícího však ano, poněvadž tehdy nový hanzovní sněm odsouhlasil přeložení kontoru z Brugg do Dodrechtu. Toto se už neminulo účinkem, a proto jim Bruggy nahradily škody a ještě jim navíc rozšířily privilegia.

Roku 1361 však propukla válka s dánským králem Valdemarem IV., který se zdráhal potvrdit hanzovní výhody a roku 1361 napadl Visby, porazil narychlo sestavené vojsko a město dobyl. To ostatní hanzovní města pobouřilo a hned následujícího roku vyslalo proti Dánsku vojsko pod vedením Johanna Wittenborga. Ostřeloval město Helsingborg, ale nakonec podlehl nepříteli, jelikož nebyl správně domluven se svými norskými a švédskými spojenci. Dánové jeho vojsko zničili, velitel uprchl a byl uvržen do vězení a následně popraven.

Valdemar pak dosáhl spojenectví s Norskem i Švédskem. Valdemar se snažil získat podporu i u dalších panovníků, zatímco Hanza v jeho nepřítomnosti uzavřela s Dánskem příměří. Podmínky příměří však Dánové soustavně porušovali, a tak vypukla další válka. Proti Dánsku bojuje tzv. kolínská konfederace, Hanza má spojenectví se Švédy. Následně velitel purkmistr Bruno Warendorp dobyl Kodaň, dánskou provincii Skane a řadu dánských ostrovů. Valdemar musí s Hanzou uzavřít mír.

Mír ve Stralsundu byl skutečným vrcholem Hanzy, znamenal největší úspěch v historii Hanzy. Byl uzavřen v květnu 1370. Hanza má schválena všechna stará privilegia. Dánsko musí zaručit Hanze přednostní obchodní postavení, a to hlavně v provincii Skane. Valdemar nechává obchodníkům v držení čtyři pevnosti u průlivu Oresund, tzn. Hanza má průliv v plné moci. Valdemar musí rovněž splatit Hanze dluh za předchozí uzavření průlivu.

Vznik hanzy měst

Dělení obchodního společenství na hanzu obchodnickou a hanzu měst je nepřesné, protože se jednalo a dlouhodobý komplexní proces změny struktury. Už na začátku 13. století měla jednotlivá města zájem reprezentovat sebe a své obchodníky v obchodní politice.

Ve 13. století Gotlandské společenství ( přesněji spolek německých obchodníků, navštěvující Gotland ) sdružilo obchodníky ve více než 30 přístavech a větších vnitrozemských měst. Toto sdružení zajišťovalo smlouvami obchod obchodníků s Ruskem, Baltem a ostatními důležitými zeměmi. Získávalo nové obchodní výsady a zakládalo nové osady v zahraničí. Vytlačilo z obchodu Gotlanďany, Dány, Frísy, Vlámy a Angličany. Samo však nemohlo sehnat kupce cestující do vzdálenějších zemí. Bylo bezmocné proti útokům Dánů, nebyl to výhodný partner pro cizí panovníky. Klesal tak jeho význam, za to se rozvíjely spolky severoněmeckých měst. Roku 1283 se sdružilo velké množství vendských měst na velkou rostockou úmluvu o zemském míru.

Vedoucí postavení v Gotlandském společenství získal Lűbeck, důležitost Visby stále klesala. V roce 1299 se usnesli vyslanci vendských a vestfálských měst, že se nesmí užívat pečeť Gotlandského společenství, protože by to poškozovalo obchod. Následného sněmu v Lűbecku se účastnila města z Vestfálska, Saska, Braniborska, Polska, Gotlandu a Livonska.

Společenství pak bylo ale velmi ohroženo, protože dánský král Erik VI. obsadil v roce 1307 Rostock a později i Wismar. Jedině Stralsund se ubránil dánskému vojenskému nátlaku. Po smrti Erika se však toto panství velice rychle rozpadlo, takže města měla čas na nerušený obchod.

Teprve roku 1343 je doloženo, že Hanza už není společenstvo obchodníků v zahraničí, ale že je to spolek severoněmeckých měst. V roce 1358 máme oficiální zprávu o Hanze, bylo to ve sporu s Flandrami, a zde se Hanza uvádí jako „Steden von Dudeschen Hanse“ – města německé hanzy.

Dobytí a osídlení území kmene Prusů

Prusové byli slovanský národ, který žil mezi ústím řeky Visly a Němenu. Již od konce 10. století existovaly snahy tento národ pokřtít, ale byly dlouho bezúspěšné. Prusové učení misionářů odmítali, a tak zde sv. Vojtěch v roce 997 i Bruno z Querfurtu v roce 1009 nalezli svou smrt. Poláci a východní Pomořané proti Prusům vedli bezúspěšná křížová tažení. A tak mazovský vévoda proti Prusům, kteří ohrožovali jeho území, pozval řád německých rytířů ( později jen Řád ). Řád si nechal císařem udělit do vlastnictví všechna území, které dobude. Mazovský vévoda jim navíc v roce 1230 přenechává oblast Chelmska. Papež vyzývá dominikány, aby vyhlásili ve střední Evropě křížovou výpravu. Řád postupně proniká do pruského vnitrozemí, kde válčí za cenu obrovských ztrát.

Na břehu Visly byl Řádem vystavěn hrad Toruň. V podhradí se postupně usazovali němečtí osadníci. Řád jim určil práva a povinnosti – tzn. službu v armádě, ale i právo na vlastní pozemky.

Řád byl zpočátku zcela odkázán na pomoc křižáckých oddílů, ty sice za čas odtáhli, ale někteří bojovníci se stali členy Řádu nebo se natrvalo v Prusku usídlili.

Roku 1240 byla obsazena polovina Pruska, místní obyvatelé byli často násilím nuceni k víře. Tím pádem se rozšířila nespokojenost. Když v roce 1242 utrpěl Řád porážku od Alexandra Něvského na Čudském jezeře, vypuklo první všeobecné povstání Prusů, ke kterým se přidal vévoda Svantopolk. Prusové dobyli téměř celé území, které předtím Řád obsadil. Po uzavření míru se Svantopolk musel spojit s Řádem proti Prusům, a kromě toho povolil Řádu volný obchod v přístavu Gdaňsk. V roce 1249 však vypuklo povstání nové, které mělo stejné následky jako předchozí. Nové křížové výpravy donutily Prusy uznat svrchovanost řádu a přijmout křesťanství. Řád se také snažil dobýt Sambii, která byla známá svými nalezišti jantaru. Sambové se usilovně bránili, ale nakonec podlehli roku 1254 přesile vojsk Řádu a Přemysla Otakara II. V té době bylo na počest českého krále založeno město Královec. Jenže povstání nekončila, roku 1259 se totiž vzbouřili Žmudové, i ti však skončili poraženi. Řádu se podařilo Prusy plně ovládnout až ke konci 13. století.

Na začátku 14. století získal Řád od Braniborska Pomořany na východ od řeky Visly. Ve 14 století měl Řád ještě problémy s Litevci, kteří ještě žili jako pohané. Tento problém však skončil v roce 1386 kdy se litevský kníže Jagiełło stal polským králem. Litva byla podle názoru Řádu stále ještě pohanská, tak probíhaly další boje. Ty byly ukončeny v roce 1410, kdy byl Řád poražen spojeneckým vojskem v bitvě u Grunvaldu.

Města, která byla Řádem vybudována, dostávala lűbecká obchodní privilegia. Zvláště významným městem byla v tehdejší době Klajpeda, která byla vystavěna obchodníky z Lűbecku. Nezanedbatelný význam měl také Královec, který se později stal rovněž hanzovním městem.

Hanza: Historický kontext

11. století bylo především obdobím stále většího vlivu církve, a to hlavně ve Španělsku, kde se bojovalo proti Arabům na jihu. Itálie byla celou dobu množství rozdrobených městských států. Byzantská říše byla nejen pohlcena bojem papeže a patriarchy, jenž vyvrcholil roku 1054 ve velké schizma, ale nově musela bojovat i proti nájezdům Turků, proto byl byzantský císař nucen požádat o pomoc ze západu. Následné křížové výpravy, které Turky neporazily, spíše drancovaly Byzanc.

Střední a západní Evropa byla ohrožena nájezdy severských Vikingů. Normané poté roku 1066 v čele s Vilémem Dobyvatelem dobyli Anglii. V 11. a 12 století vznikaly první obchodnické spolky, které se stali úspěšné, a proto se proti nim mnozí panovníci snažili bojovat. V okolí Baltského moře byly Slované postupně vytlačováni německým obyvatelstvem. Boj těchto kmenů skončil až ve 14. století, když po dlouhých bojích byli podmaněni i pohanští Prusové.

V letech 1347 – 52 zachvátila Evropu morová epidemie. Zdecimovala hlavně Norsko, kde zemřela až třetina obyvatel. To však paradoxně vyhovovalo obchodníkům, a proto císař Karel IV. se proto snažil jejich moc zmírnit. Ve 14. století začala válka mezi Anglií a Francií, později nazývaná stoletá. Bojem trpěla především Francie, neboť se válka odehrávala především na jejím území. Skončila až roku 1453 vítězstvím Francie.

V 15. a 16. století se v Evropě objevuje renesance, která s sebou přináší vynálezy, zámořské objevy a reformační myšlení. Církev se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory katolíků a protestantů, jejichž spory vyvrcholily v třicetiletou válku, která znamenala zničení Evropy.

Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část II.

Po smrti anglického panovníka Edvarda I. se zdálivě vyřešená situace kolem Skotska začala výrazně komplikovat. Vnitřní rozmíšky v samotné Anglii umožnily upevnění moci nového skotského krále Roberta Bruce a daly mu čas připravit se na případný konflikt, který měl skutečně v blízké době přijít.

Přípravy na válku

Rozbuškou pro válku se nakonec stal hrad Stirling. Ten byl Skoty obležen a velitel jeho posádky sir Philip Moubray přislíbil, že se vzdá, pokud mu do 24. června (1314) nedorazí anglické vojsko na pomoc.

Tato zpráva zastihla Edvarda II. necelý měsíc před vypršením lhůty v přípravách na tažení. Jeho ležení se nacházelo nedaleko skotských hranic. Ke Stirlingu to odsud nebylo zas až tak daleko. Problémy však činilo ještě neshromážděné vojsko. Je zřejmé, že sám by mladý král nikdy tak brzo nevytáhl. Na druhou stranu mu byla nabízena příležitost změřit s Robertem Brucem své síly ve velké bitvě a ne s ním mnoho let v drobných šarvátkách bojovat po celém Skotsku, což by mohlo velmi snadno nastat. A samozřejmě šlo i o čest.

Nakonec tedy lákavý příslib zvítězil, byť bylo jasné, že anglický král bude nucen vytáhnout s neúplnou armádou. Ta se měla podle původních představ shromáždit k 10. červnu (s povoláváním do zbraně se začalo už v březnu), ale bylo jasné, že zejména pěchota ze vzdálenějších krajů (jako třeba lučištníci z Walesu) může mít problémy dostavit se včas.

Mnohem zásadnějším problémem se ale nakonec ukázala nejlépe vybavená část armády, jízda. Ta měla svá specifika a vyžadovala pevné velení, které by dokázalo udržet bojechtivé šlechtice na uzdě a vhodně je zkoordinovat s pěchotními oddíly. A Edvard II. takových kvalit rozhodně nedosahoval.

Skotské vojsko bylo proti tomu anglickému diametrálně odlišné. Postrádalo těžkou jízdu, po uplynulá staletí zásadní prvek evropských středověkých armád. Jedinou jízdní silou byla početně slabá lehká jízda, která se k jakémukoli řádnému boji prostě nehodila. Veškerou tíhu vážnějších střetů tak nesla skotská pěchota. Ta obvykle bojovala v sevřených formacích zvaných schiltrun, které měly mnoho společného se štítovými zdmi, které byly tolik charakteristické pro tuto oblast za Anglosasů. Co se týče výzbroje, ta byla různorodá. Zastoupeni byli jak lučištníci, tak muži s dřevcovými zbraněmi se zpětnými háky. Dalšími oblíbenými zbraněmi pak byly těžké sekery a meče.

Přesuny na bitevní pole

Jelikož se bojovalo na jeho území, neponechal Robert Bruce nic náhodě a co nejrychleji se svou armádou dorazil do blízkosti Falkirku, aby zabral co nejlepší pozici. V čele jeho oddílů, dle středověkých zvyklostí rozdělených do tří či čtyř částí, byli krom něho i oba velitelé, kteří se proslavili při předchozím dobývání anglických hradů, James Douglas a Thomas Randolph, a jeho bratr Edward. Sám král si ponechal velení nad zadním vojem, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout v čele rezerv na tom dle svého názoru nejdůležitějším místě.

Anglický král naopak čekal skoro na poslední chvíli. Každý den sice znamenal méně času na cestu, ale zároveň i příchod více vojáků. Celý kolos tak vyrazil až 17. června, 7 dní před vypršením lhůty. Nečekala jej však dlouhá cesta, takže i tak si mohli Angličané dovolit střídat ostrý pochod s dny odpočinku. Během celého přesunu nedošlo k žádné srážce se Skoty, a tak už 22. června dorazil předvoj na deset mil od Falkirku, který se nacházel jen pár dalších mil na jih od hradu Stirling. Bylo jasné, že už brzy někde musí narazit na Roberta Bruce.

Skotský král po získání zpráv o blížícím se anglickém vojsku poněkud ustoupil. Zabral přítom dobrou pozici, kdy stál na svažujícím se kopci na východním okraji lesního porostu jménem New Park. Bylo to skvělé místo, protože dále na východ a na sever se rozkládaly mokřady, které bránily možnému anglickému obchvatu. Angličanům přicházejícím z jihovýchodu tak pro řádnou bitvu zbýval jen úzký pruh země mezi lesem a mokřady, na kterém by mohli jen stěží rozvinout svou jízdu. Skrz toto bažinaté území protékal i potok Bannockburn, který se stejně jako vesnice Bannoc Burn mohl stát základem pro označení nadcházející se bitvy.

V neděli 23. června se Angličané opět notně přiblížili, na čež sir Philip Moubray, velitel Stirlingu, reagoval oznámením, že jeho král na místo dorazil včas a on se vzdát nehodlá. To teď Roberta Bruce ale příliš netrápilo, o všem měl rozhodnout budoucí střet mezi vojsky panovníků. Bylo zřejmé, že jen blázen by se vrhl s vojskem do tak úzkého prostoru, kde by nemohlo využít plné síly drtivé těžké jízdy. Edvard II. nebyl bez zkušeností a pravděpodobně by tak neučinil. Jeho problémem bylo, že ne vždy dokázal udržet své barony na uzdě. Robertu Bruceovi tak nezbylo než doufat, že se mu to nepodaří ani tentokrát.

Přední voj

Pokud měl Robert Bruce v anglickém vojsku nějaké zvědy, musel tušit, že se mu taková šance naskytne. V čele předvoje, první části táhnoucí Edvardovy armády totiž stáli hned dva muži, kteří se neměli zrovna v lásce. Jedním byl hrabě z Herefordu, Humprey de Bohun, dědičný constable vojsk, kterému mělo patřit plné velení. Král však v úvodu tažení udělil tu samou funkci i hraběti z Gloucesteru, méně zkušenému mladíkovi, kteří se toužil prokázat v bitvě a na vlastní náklady naverboval další vojáky.

Když se tedy přední voj přiblížil k budoucímu bojišti, rozhodně nebyl příkladem plně spolupracujícího uskupení. V čele byl v té době hrabě z Herefordu a jeho družina včetně jeho synovce Henryho. Zřejmě právě hledali brod před potok Bannockburn (jižně od místa následující bitvy), když se před nimi z lesa začaly vynořovat skotské oddíly. Velel jim samotný král, který z výše svého sedla rozmísťoval muže do co nejlepšího postavení. Henry Bohun neváhal, toužil dokázat svou odvahu a král nebyl nikým kryt.

Zabodl tedy svému koni ostruhy a rozjel se proti Robertovi. Nestál však proti nezkušenému protivníkovi. Skotský král využil toho, že neseděl na mohutném ale nemotorném válečném oři, uhnul před Bohunovým úderem kopím a vzápětí mu proklál lebku svou sekerou tak strašným úderem, že se zlomilo i její topůrko. Než mohli Angličané zareagovat, obklopili krále skotští pěšáci a následný krátký boj skončil nutným anglickým ústupem, neboť anglické oddíly byly přečísleny a v nevýhodné pozici, navíc v nebezpečí obklíčení.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:

Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část I.

Když se na konci 13. století uvolnil skotský trůn, zavětřili Angličané další příležitost, jak rozšířit své državy. Pod vedením Edvarda I. podnikli řadu úspěšných tahů, které jim umožnily zemi téměř ovládnout. Vše však změnila smrt anglického krále a nástup jeho syna Edvarda II., který už nevynikal natolik pevnou rukou jako jeho otec. To se mu nakonec stalo osudným při střetnutím s novým skotským králem Robertem Brucem v bitvě, která nadlouho zhatila plány Angličanů na ovládnutí Skotska a zároveň byla jednou z jejich nejhorších porážek.

Zem bez krále

Když roku 1286 Alexandrem III. vymřela po meči skotská panovnická dynanistie, rozhořel se boj o následovnictví. V něm měla dle očekávání významnou roli sehrát malá Alexandrova vnučka Margareth, dcera norského krále. Ta však o několik let později cestou do Skotska zemřela a náhle tak zmizel i poslední přímý následovník na skotský trůn. Rázem se vyrojila spousta nových kandidátů na uvolněný stolec. Rozhodnout o něm měl Edvard I., který si, kvůli svým vlastním zájmům, vybral poddajnějšího Johna Balliola. Netrvalo dlouho a anglická nadvláda nad Skotskem vzrostla do té míry, že šlechta donutila krále Johna, aby vypověděl spojenectví s Anglií. Následovala krátká válka, která vyústila v porážku Skotů roku 1296 u Dunbaru. Po ní Edvard I. sesadil Johna z trůnu a při té příležitosti si s sebou do Anglie odvezl i posvátný Kámen osudu, na kterém měli být korunováni skotští králové.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě anglickému ovládnutí Skotska, nicméně mezi Edvardovými protivníky se vynořil další soupeř, dosud neznámý nižší šlechtic William Wallace, který odmítl pykat za své pytláctví a povraždil zbrojnoše vyslané, aby ho přivedli před spravedlnost. Kolem Wallace se poté začalo vytvářet centrum dalšího skotského odporu proti anglické moci a než stihli Edvard i jeho vazalové zareagovat, shromáždil už Wallace poměrně velkou povstaleckou armádu. Když pak v roce 1297 Wallace porazil earla ze Surrey, nabyl jeho odpor takového významu, že musel zareagovat sám Edvard I. a vytáhnout proti tomuto odbojnému muži, který byl mezitím jmenován strážcem Skotska. Zkušený král se nenechal snadno vlákat do léčky a Wallace v roce 1298 u Falkirku porazil. Wallace se poté vzdálil ze Skotska do Francie a do země se vrátil až v roce 1302. Jeho další odboj však byl zaražen jeho zajetím a krutou popravou o tři roky později.

Robert Bruce

Mezitím však Edvardovi opět povstal ve Skotsku nový protivník. Robert Bruce, sedmý lord z Annandale, jehož rodina za jeho otce stála výrazně na anglické straně, po otcově smrti obrátil a zbavil se (krvavým způsobem během jednání v kostele) svého soupeře v boji o moc Johna Comyna, aby posílil svou pozici v zemi. Na tento krvavý čin Edvard I. reagoval prohlášením Roberta Bruce psancem a papež ho posléze i exkomunikoval. Robertu Bruceovi zbývalo už jen jediné, pokud si chtěl zachránit život – postavil se anglickému králi na odpor a sám sebe prohlásil skotským králem.

Robert získal podporu protianglické frakce ve šlechtě i protiřímské frakce mezi kněžstvem a ke konci března roku 1306 byl ve Scone korunován skotským králem. Proti jeho volbě se postavili zbytky stále mocného klanu Comynů a rozpoutaly občanskou válku za vydatného přispění Edvarda I. První boje se novému králi vůbec nedařily. Sám byl poražen v bitvě u Methvenu, jeho žena byla nedlouho poté zajata a jeden z jeho bratří popraven. Robertovi nezbylo než se na nějaký čas stáhnout z bojů a shromážďovat nové síly.

Hned následující rok se znovu vrhl do bojů, tentokrát se soustředil spíše na menší boje a celkem se mu i dařilo. Nešťastný osud potkal další dva z jeho bratří, kteří po prohrané bitvě padli do anglických rukou a byli popraveni.

Nový král anglický

Roberta před podobným osudem zachránila smrt anglického panovníka a zkušeného válečníka Edvarda I. v roce 1307; na trůn nastoupil jeho syn Edvard z Caernavornu, mladík ne zcela bez zkušeností, ale s mnohem méně pevnou rukou.

Místo toho, aby se Edvard II. vypořádal s problémy ve Skotsku, musel se zpočátku soustředit na vlastní zemi. V ní zuřily problémy se šlechtou kvůli královu oblíbenci, gaskoňskému rytíři Gavestonovi, který za pár let jeho vlády dosáhl vysokých úřadů. Vše o pět let později vyústilo v popravení Gavestona odbojnými šlechtici. Opozice byla silná, takže jí byl Edvard II. nucen odpustit.

Mezitím, zatímco v samotné Anglii zuřily třenice, začal Robert Bruce upevňovat moc nad svým královstvím. K tomu měl od Angličanů téměř volnou ruku, byť nelze říct, že nebyly učiněny pokusy jej porazit, a tak mu v cestě stála jen místní opozice. Ta se nakonec neukázala dostatečně silnou, aby sama dokázala nového krále zastavit. Ze skotského krále se postupně stal opravdový vládce své země.

Kořeny svých úspěchů, založené v spíše v menších potyčkách a záškodnictví, ani tak zcela neopustil. Když už dřímal moc dostatečně pevně, začal svou pozornost obracet i k jihu, k hranicím s Anglií, kde stála řada hradů držených anglickými posádkami, které ovládaly blízké okolí. Robert Bruce však postrádal klasické prostředky používané v té době k získávání opevnění, tedy obléhací zdroje. Musel tedy využívat lsti a to mu šlo nadmíru dobře. Během pár let se mu díky nim podařilo získat několik pevností.

Na druhou stranu mu, vzhledem k částečnému uklidnění poměrů v Anglii po smrti Gavestona, začalo být jasné, že je jen otázkou času, než proti němu Edvard II. vytáhne se svojí armádou. Obě strany se počínaly připravovat na válku. Robert si vyžádal hold od všech poddaných, kteří tak dosud neučili, a Edvard II. kontroval vzrůstající obavy šlechty na hranicích příslibem války na počátku roku 1314.

Během vyostřování situace směřující k válce se skotským oddílům nadále dařilo získávání nepřátelských hradů. V bojích se vyznamenali i James Douglas a Thomas Randolph, který byl Robertovým synovcem. Dva muži, kteří měli mít významný podíl na úspěchu Roberta u Bannockburnu.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Morejský despotát

(1261 – 1460)

Morejský despotát byl relativně autonomní součástí Byzantské říše. Pod jeho správu se postupně dostala většina území Peloponéského poloostrova v té době nazývaného Morea. Jeho vládci byli obvykle významní členové císařské rodiny, často dokonce budoucí vládci celé říše.

Centrem Morejského despotátu bylo město Mystra, které se nacházelo (respektive jeho moderní následník stále nachází) poblíž jižního pobřeží Peloponésu a významnou roli zastávalo od poloviny 13. století, kdy se stalo sídlem Achájského knížectví, jednoho z křižáckých státečků vzniklých po vyplenění Konstantinopole v roce 1204. Do byzantských rukou se dostalo zpět až v roce 1261 jako součást výkupného po porážce tehdejšího vládce v bitvě s císařem Michaelem VIII. Palaiologem, který pak na získaných územích položil základy budoucího despotátu.

Významným pro další vývoj byl císař Jan VI. Kantakuzenos, který despotát zreorganizoval pro svého syna Manuela. Tomu se úspěšně podařilo posílit despotát na úkor latinských státečků a bránit jej proti pronikání Turků. Dynastie Kantakuzenovců však neměla dlouhého trvání a brzy byla opět nahrazena Palaiologovci, kteří po smrti Manuela zabrali i tento despotát.

Ani tento rod však nezahálel. Pozváním albánských kolonistů na toto území výrazně navýšil počet obyvatel a dal tak základ pro budoucí silnou pozici despotátu v rámci celé, nyní už značně skomírající, říše. Pokračoval i další územní rozmach, opět na úkor zbývajících latinských státečků, který vyvrcholil okolo roku 1430 dobytím téměř celého poloostrova. Pak ovšem přišly těžké boje s Turky, které značně oslabily moc despotátu. V době obléhání a pádu Konstantinopole v roce 1453 tak ani tehdejší despotové, bratři císaře Konstantina XI., Demetrios a Tomáš, nedokázali vyslat jakoukoli významnou pomoc.

Bez ochranné ruky císařství byzantská moc v despotátě nadále upadala. V zemi propuklo několik povstání, která se jen ztěží dařilo uklidnit. Despotát se navíc musel zavázat k placení tributu Osmanské říši. Když se pak jeho despotové vzepřeli, přitáhl v květu 1460 sultán Mehmed II. do Morei a během krátké doby si ji téměř celou podmanil.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 19.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
Britannica Online: Despotate of Morea

Konec Kontastantinopole – část I.

Pád Konstantinopole je událost, ke které se schylovalo už celá desetiletí před tím než k ní došlo. Byl to důsledek kritického oslabení kdysi mocného státu. Kořeny lze hledat zejména v roce 1204, kdy byla Konstantinopol dobyta 4. křížovou výpravou. Následovníci někdejších východořímských císařů své sídlo přenesli do Nikáje. Když pak byla roku 1261 Konstantinopol dobyta zpět, někdejší moc byla v troskách.

Úpadek

Oslabený stát se nemohl ubránit rostoucímu tureckému ohrožení. Měl příliš nepřátel (včetně křesťanů), než aby dokázal své spory řešit na delší dobu než několik let. Ani spojenců nebylo mnoho. Tehdejší křesťanský svět rozdělovalo schizma západní a východní církve, které se během století začaly od sebe do velké míry odlišovat. Ani o své schopné diplomaty se Byzantinci plně opřít nemohli, protože ti už neměli dostatečné prostředky, které potřebovali pro uskutečnění svých myšlenek. Navíc na východě povstal nový muslimský soupeř, který byl jednotnější než státní útvary jej předcházející – osmanská říše.

Zakladatel této říše, Osman, byl nejprve jen jedním z vládců téměř samostatných státečků, ve které se prakticky rozpadlo panství seldžuských Turků po nájezdech Mongolů v polovině 13. století. Byzantinci vzestup nového státu zprvu přehlédli, ale ani později při nich nestálo štěstí, když žoldáci z Katalánské společnosti, kteří byli proti Osmanovi vysláni, jej sice porazili, ale nedlouho poté se sami obrátili proti svým bývalým pánům.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Role křesťanské Evropy

Ani ostatním křesťanským panovníkům nemohla být hrozba Osmanů lhostejná. Zejména král uherský Vladislav, srbský despota Jiří Brankovič a albánský vůdce Skanderbeg vytáhli na papežovu výzvu roku 1444 do boje. Brzy se k nim připojili i papežské oddíly vedené kardinálem Caesarinim. Po naoko uzavřeném příměří s Muradem II. byl zejména kardinál stále odhodlán jednat. Přísaha daná nevěřícímu nebyla podle něj pro křesťana závaznou.

V té chvíli došlo v křesťanském vojsku ke kritickým neshodám. Mnozí s porušením slibu nesouhlasili. Císař Byzance Jan VIII. Odmítl poskytnout pomoc. Jiří Brankovič stáhl své muže, ale ani ti co zůstali se neshodovali ve své strategii. Výsledkem byla katastrofální porážka v listopadu 1444 u Varny, kde padl jak uherský král, tak kardinál. Jen o čtyři roky později byli Uhři znovu poraženi a jejich vojenská moc byla nadlouho zlomena.

V té chvíli už nebylo další křesťanské mocnosti, která by se odhodlala se vší postavit Turkům na odpor a pomoci Byzanci v kritickém okamžiku, který se rychle blížil. Když pak Murad II. roku 1451 zemřel, nastoupil na uvolněný trůn mladý sultán Mehmed II., který nesdílel otcovu spíše mírovou politiku a otevřeně dával najevo svou touhu dobýt Konstantinopol. Proti němu stál schopný, ale prakticky bezbranný císař Konstantin XI. Palaiolog. Karty byly rozdány a Mehmed jen čekal na záminku, pod kterou by válku mohl rozpoutat.

Snaha o podporu prostřednictvím sjednocení křesťanství

Byzantští císařové byli nuceni hledat si spojence na co nejvíce frontách. Nakonec se odhodlali k zoufalému kroku a zavrhli samostatnost své církve a rozhodli se ji spojit se západní. Roku 1369 se císař Jan V. osobně podrobil císaři a prozatím jen formálně spojil obě církve dohromady. Šikovně ale nezahrnul do tohoto podrobení své poddané. Přesto se proti jeho činu vznesla celá řada kritiky, jak mezi učenci, tak obyčejným lidem. Mnozí v ní viděli zradu ideálů a učení východního křesťanství.

Ovšem jeho jmenovec Jan VIII. se rozhodl prosadit ještě větší sblížení s římskou církví. Výsledkem bylo zdánlivé sjednocení s Římem, ale naopak rozkol v církvi řecké. A ani papež nedokázal prosadit nějakou výraznou pomoc Konstantinopoli, natož pak křížovou výpravu, v niž císař doufal. Paradoxně se tak ještě více oslabil.

Příležitost k útoku

Záminka, na kterou Mehmed čekal, přišla hned zpočátku jeho vlády, kdy proti jemu samotnému vypukla vzpoura. Konstantin, povzbuzený zdánlivou nejistotou mladého panovníka, k němu vyslal poselstvo, které si mělo vyžádat peníze, které byly slíbeny na vydržování Orchana, Mehmedova příbuzného a případného kandidáta na trůn. Císař si však neuvědomoval, že sultánova pozice je pevnější než se zdá. Brzy se zbavil rebelů a začal se připravovat k útoku na Konstantinopol. Prvním krokem byla stavba hradu, dnes známého jako Rumeli Hisar, který měl být jedním z důležitých opěrných bodů. Osazen děly totiž omezoval průjezd lodí, které proplouvají Bosporem. Schylovalo se k obležení.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze