V listopadu 1818 dostalo Vlastenecké museum v Čechách¹ anonym obsahující dva dvojlisty pergamenu zjevně pocházející ze středověku, na nichž byl zaznamenán útržek básně Sněmy, ukazující demokratičnost slovanského národa v dávnověku, a Libušin soud, pojednávající o sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví a zobrazující vyspělost slovanského zákonodárství („Nechvalno nám v Němcích hledat právo, u nás právo po zákonu svatu, kteréž přinesli otcové naši.“²).

Nejvyšší purkrabí hrabě František z Kolovrat nechal přezkoumat pergameny vyhlášeným odborníkem, Josefem Dobrovským. Ten však nedokázal přeložit texty do novočeštiny, jediné, co zvládl, bylo určení stáří. Dle tvaru písma umístil texty někam do 8. – 9. stol., nanejvýše pak do 10. stol. Nejstarší česká literární památka byla na světě. K dešifrování se nabídli poté dva Dobrovského žáci, Václav Hanka a Josef Jungmann. A ti uspěli. Rozluštili, že spojky a předložky jsou spojeny s ostatními slovy. A jak na to starý slavista reagoval? Označil Rukopis Zelenohorský (RZ – tehdy ještě zvaný jako Libušin soud) za podvrh a překladatele za podvodníky.

Takto se vyjádřil v soukromém dopise z roku 1819: „Rukopis ten, jejž horlivě sami složili, jistě podvržen a v nově na starém pergameně pozelenavým inkoustem napsán, jakž já hned z textu, než jsem ho viděl, soudil…“ o kus dále: „…jednoho z těch pánů aneb oba já za skladatele a pana Lindu za písaře držím.“³ Tím si však na sebe Dobrovský ušil bič. Národní obrozenci, kteří byli nadšení z objevu památky tak staré, že se jí vyrovná jen málo německých děl, začali Dobrovského označovat za starého blázna, odrodilce a škůdce národa. Dobrovský odpovídal slovy: „Je snad česká národní sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého?“⁴ I tak se Dobrovský dostal do společenské izolace.

Až roku 1858 vyšlo najevo, že RZ objevil důchodní Josef Kovář v zámku Zelená Hora u Nepomuku a tak text o soudící kněžně Libuši dostal své současné jméno.

K odhalení místa nálezu přispěla náhoda. Kaplan Voříšek ze zámku v Žinkovech se rozhodl sepsat historii města Nepomuku a přilehlého okolí. Proto v listopadu 1858 (tedy přesně 40 let od přijmutí anonymu v Museu) napsal dopis s žádostí o pomoc páteru Krolmusovi, o kterém věděl, že vydal knihu o hradu Šternberk a jeho rodě, který také kdysi vlastnil okolí Zelené Hory. Krolmus mu rád vyhověl, poskytl mu knihu o dějinách kraje a pár dobrých rad. Především se však zmínil, že na zámku se v roce 1817 objevil rukopis, který byl poté poslán Museu. Voříšek zkontaktoval jednatele Musea V. V. Tomka⁵. Ten se vydal po stopě Libušina soudu. Sešel se s nepomuckým děkanem Josefem Zemanem, který vypověděl příběh rukopisu. Vyprávěl, jak důchodní Kovář, který měl na starosti zámecký sklep, našel v různých listinách zdobený rukopis. Neb neuměl moc dobře číst, rozeběhl se ihned za tehdejším děkanem, Františkem Boubelem. Ten navrhl, že by nález neměli raději ukazovat svému pánu, hraběti Jeronýmovi Colloredo-Mansfeldovi, zatvrzelému odpůrci Národního obrození. Děkan si rukopis ponechal a ukazoval ho svým přátelům. Mezi nimi byl i Josef Zeman. Děkan Boubel poté navrhl, že by mohli, on a Kovář, zaslat svůj nález nově založenému Museu. Dopis napsal důchodní, ale ze strachu ze svého pána se nepodepsal.

V. V. Tomek se poté vydal za Krolmusem, který podle všeho něco o RZ (jak začal být Libušin soud označován) věděl. Nic jiného mu nezbývalo, protože děkan Boubel byl už po smrti. Krolmus ukázal Tomkovi svoji kroniku, kam si zapisoval různé zajímavosti, které někde zaslechl. Mezi záznamy se nacházelo i svědectví jistého Františka Horčičky, který se scházel u Krolmuse s ostatními obrozenci. Na sklonku svého života (r. 1852) se vypovídal svému příteli, čímž „chtěl tím způsobem zůstaviti potomstvu paměť svého tajemství.“⁶ Tím, co vypověděl, potvrzoval vzpomínky děkana Zemana.

Kdo byl však František Horčička? Narodil se nejspíše 26. června 1776 v Praze a zemřel 5. dubna 1856 ve stejném městě. Vynikal svým kreslířským uměním, získal několik uměleckých cen a údajně se považoval za nejlepšího portrétistu v Evropě. Díky svému tchánu F. M. Pelclovi⁷ se dostal mezi národní obrozence. Stal se také inspektorem obrazárny knížete Rudolfa Colloreda-Mansfelda (bratra Jeronýma, vlastníka zámku Zelená Hora). Tam se také mohl věnovat restaurování starých obrazů a hlavně své tajné zálibě, hledání receptur a studování praktik středověkých mistrů. Kvůli svému studiu docházel na přednášky o chemii a barvách. A jeho počínání bylo odměněno. Zapsal si: „Po mnoha pokusech se mi konečně podařilo ji objevit (enkaustickou metodu⁸) a použít v mnoha oborech umění. Měl jsem také štěstí, které mě odměnilo za dlouholeté snažení: v jednom starém díle, uloženém v proslulé sbírce, našel jsem recept k zhotovení enkaustiky. Poznámka pochází z 9. století od některého byzantského malíře. Zmocnily se mě radost a údiv…“⁹

V rámci svého povolání musel objíždět sbírky rodu svého zaměstnavatele a tak se roku 1817 dostal i na zámek Zelená Hora. Tam mu také o RZ pověděl děkan Boubel.

O Františkovi Horčičkovi jeho současníci říkali, že je „kuriózní, ne-li výstřední povahy“ a měl v sobě „něco faustovsky nespokojeného“¹⁰.

Důchodní Josef Kovář, nálezce Libušina soudu, ze svého objevu nic nezískal. Bývalý kaprál zeměbrany a písař byl propuštěn roku 1819. Zda kvůli RZ, pití či něčemu jinému, se neví. Protloukal se životem, jak mohl, a 6. ledna 1848 skonal v hospodě Na Vyskočilce v Nepomuku, kde po ztrátě zaměstnání žil. Čekal snad na uznání a odměnu za objevení RZ? Jedno je jisté. Nedočkal se.

V roce 1820 vyšel poprvé RZ ve Varšavě. O rok později byl vytisknut v ruštině ve Věstníku petrohradské akademie. Nakonec se rukopis dočkal vydání i v češtině a to v roce 1822 v časopise Krok. V překladu do němčiny vyšel následující rok. Nejstarší slovanský rukopis slavil ve světě úspěch.

¹ Vlastenecké museum v Čechách – založeno r. 1818, předchůdce Národního muzea
² Hrabák, Josef; Jeřábek, Dušan; Tichá, Zdeňka: Průvodce po dějinách české literatury, str. 170
³ Hora- Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 6, str. 85
⁴ Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 18
⁵ Václav Vladivoj Tomek (1818- 1905) – historik, politik, pedagog, autor Dějepis města Prahy
⁶ Ivanov, Miroslav: Tajemství RKZ, str. 511
⁷ František Martin Pelcl (1734- 1801) – spisovatel, historik, filolog, 1. profesor české literatury na pražské univerzitě
⁸ enkaustika – malířská metoda antického původu
⁹ Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 48
¹⁰ Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 48

Vše začalo, když byla roku 1816 nalezena Píseň Vyšehradská (PV). Za nálezce byl označen Josef Linda, avšak až do smrti se o objevení rukopisu ani jednou nezmínil. Text ze 13. století, s písní zamilovaného mladíka na břehu Vltavy, byl v deskách knihy nájemců domu, ve kterém objevitel bydlel, a kterou používal jako podložku pod nohy (!!!). Své jméno dostala díky začátku básně opěvující Vyšehrad („Ha, ty náše slunce, Vyšegrade tvrd!“¹). Brzy po svém objevení však skeptický Josef Dobrovský² prohlásil PV za falzum.

Josef Linda se narodil v Nových Mitrovicích v roce 1792 (některé publikace uvádějí i rok 1789 – to se však narodil Lindův bratr Jan) a zemřel předčasně na tuberkulózu v Praze 10. února 1834. Studoval nejprve filosofii na univerzitě v Plzni, kterou si poté dodělal spolu s právy v Praze. Po ukončení studia začal spolupracovat s Pražskými Novinami Schönfeldovými a také redigoval Vlasteneckého Zvěstovatele.

Byl to nadaný básník, spisovatel a hlavně autor prvního historického románu Záře nad pohanstvem, nebo Václav a Boleslav, ve kterém se snaží přiblížit řeči starých Slovanů a popisuje boj mezi svatým Václavem, ztělesňujícím křesťanství, a jeho bratrem Boleslavem, zobrazujícím pohanství. Dále také napsal historickou hru Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům. Především díky svému románu se stal velmi oblíbeným mezi čtenáři a obrozenci.

¹ www.cs.wikipedia.org: Píseň Vyšehradská
² Josef Dobrovský (1753- 1829) – duchovní, filolog, historik

Pro pochopení celé problematiky je zcela zásadní zasadit si ji do historického kontextu:

Kontinent byl zničen Napoleonskými válkami, staré monarchie se snažily mermomocí vše vrátit do starých kolejí a Národní obrození v našich zemích pomalu, ale jistě zapouštělo své kořeny. V této době byly objeveny Rukopisy zelenohorské a královédvorské (RKZ) a s nimi ještě další spisy. Kvůli nim započal spor, který na desítky let rozdělil české obrozence. Spor, který ale také stmelil vlastence našich zemí a dovedl je až k vytvoření Republiky československé. Přestože spor trvá skoro 200 let, zaměstnává mysli už jen několika mála lidí.

Nadcházející doba romantismu byla pro nalezení Rukopisů jako stvořená. Mnoho obrozenců, nejen českých, se snažilo dát svému národu starobylé texty dokazující vyspělost kultury trvající od nepaměti. Proto se také mnohdy uchylovali k pia fraus, ke zbožné, milosrdné lži. A tak světlo světa spatřily tzv. Ossianovy zpěvy od Skota Jamese Macphersona či „středověké“ dílo od barda-mnicha Rowleye vytvořené Thomasem Chattertonem. Na východě, v širé matičce Rusi, se objevilo Slovo o pluku Igorově údajně pocházející ze 12. století. Ve skutečnosti bylo nejspíše i to sepsáno o něco později. Na Slovensku byl vydán „opis staré básně“ Žižka aneb hystorye o činech Jana Žižky, udatného vůdce Hussytů v Čechách napsaná tajemným L. S. P. ve stejně tajemném roce 03. Čeští obrozenci tak ve svém snažení nebyli ani první ani poslední.