Archiv pro štítek: Osobnosti

Simeon I. Veliký

(864/865-27.5.927)

Simeon byl jedním z nevětších bulharských panovníků a prvním, který se mohl pyšnit titulem cara. Jeho úspěšně vedené války znamenaly zvětšení území tehdejšího Bulharska.

Simeon se narodil někdy v letech 864 nebo 865 jako třetí syn knížete Borise I. Už od narození byl zaslíben službě Bohu, a proto byl v mladém věku vyslán na studie do Konstantinopole. Když se okolo roku 888 vrátil zpět do Bulharska, usadil se v klášteře v Preslavě, kde se věnoval překladu náboženských děl. O rok později se jeho otec Boris vzdal trůnu ve prospěch svého syna Vladimíra. Nový panovník se však u moci udržel jen do roku 993, kdy ho svrhl jeho vlastní otec, který byl proti jeho pokusům o znovuzavedení pohanství. Namísto sebe však Boris jmenoval novým vládcem Simeona.

Simeonova pečeťNový kníže Bulharů neměl mít začátek své vlády nijak lehký. Dlouholetý mír s Byzancí se začal pomalu hroutit kvůli změně dosavadních obchodních práv s Konstantinopolí. Byzantský císař Leon VI. ignoroval následné protesty Simeona, čímž ho donutil k jiné akci. Na podzim roku 894 využil kníže zaneprázdněnosti většiny byzantských vojsk v bojích s Araby a napadl Byzanc ze severu. Simeonův úspěšný postup byl ale zastaven maďarskou invazí do Bulharska, na kterou byl nucen reagovat a stáhnout svá vojska. V tomto nájezdu měla prsty Byzanc, které se tak podařilo odvrátit hrozba bez nutnosti svádět bitvu. Dvě Simeonova střetnutí s Maďary vedenými Arpádem vyústila v bulharskou porážku a jemu nezbylo než čekat, až se nájezdníci nasytí plenění a stáhnou se zpět za Dunaj. Oslabený kníže pak musel uzavřít potupný mír s Byzancí.

Když měl Simeon volné ruce, začal plánovat odplatu Maďarům. Pro tento účel uzavřel spojenectví s nomádskými Pečeněhy. V roce 896 se mu pak s novými spojenci podařilo drtivě zvítězit v bitvě u Jižního Bugu. Ještě téhož roku se rozhodl vyřídit si své účty i s Byzancí a vytáhl na Konstantinopol. Cestou se mu podařilo porazit jednu z byzantských armád a jeho tažení ukončil až další mír, který mu sliboval tribut a který prakticky, přes menší konflikty, trval až do smrti císaře Leona VI. v roce 912. Na jaře 913 byli vysláni bulharští poslové pro potvrzení míru k novému panovníkovi, čehož se jim nedostalo. Alexandr, Leonův bratr, který vládl za nezletilého Konstantina VII., odmítal dále platit tribut. Simeon se začal připravovat na další válku, když ho zastihla zpráva o Alexandrově smrti. V samotné Konstantinopoli se začaly vyvíjet zárodky budoucí možné občanské války mezi Konstantinovou stranou, vedenou novým regentem patriarchou Nicholasem Mystikem, a stranou Konstantina Doukase, dalšího možného následníka.

Nic z toho samozřejmě nemohlo bulharského vládce zastavit v útoku na Byzanc. Tentokrát se mu podařilo dostat se do srdce říše a oblehnout Konstantinopol bez nějakého většího odporu. Ještě než se tak ale stalo, byl Konstantin Doukas zavražděn. Patriarchovi Nicholasovi se podařilo vyjednat nové mírové podmínky, které zahrnovaly další tribut, slib, že se Konstantin VII. ožení s jednou ze Simeonových dcer a korunovaci Simeona samotného jako císaře (cara) Bulharů. Ovšem jen o několik měsíců později bylo patriarchovo regentství u konce a u vlády jej vystřídala Konstantinova matka Zoe. Ta mírovou smlouvu prohlásila za neplatnou a vyprovokovala tak Simeona k dalšímu útoku. V létě 914 vpadl do Thrákie a dobyl Adrianopol. Zde se však jeho vojska na dlouhou dobu zastavila.

V roce 917 zahájili Byzantinci svůj vlastní útok proti Simeonovi. Jejich síly postupovaly jak po moři, tak po souši. Právě pozemní armádu se podařilo Simeonovi zaskočit a přepadnout ji, když odpočívala. Následná bitva u Anchialu vyústila v totální byzantskou porážku. To však nebylo vše – Simeonova armáda pronásledovala ustupující zbytky poražené armády a rozdrtila je v i další bitvě – u Katasyrtai, jen kousek od samotné Konstantinopole. Tentokrát však Simeon nehodlal znovu město obléhat a raději stáhl své muže zpět do Bulharska. Musel se totiž vyrovnat s dalším nepřátelsky naladěným sousedem, srbským vládcem Petarem Gojnikovičem, který mu měl původně vpadnout do zad během bojů s Byzantinci. Jeho velitelům se podařilo Petara zajmout, načež ho Simeon vsadil do žaláře, kde Srb strávil zbytek svého života. Na jeho trůn pak dosadil Pavlo Branoviče, který dosud přebýval v bulharském exilu, a na chvíli tak obnovil svůj vliv na tuto oblast.

Neúspěchy Byzance podnítily další změnu a admirál Romanos Lekapenos, vůdce námořních sil při nedávném bulharské tažení, nahradil v regentství císařovu matku Zoe. Simeon se však své nepřátelské politiky vůči Byzanci nevzdal a zahájil řadu úspěšných tažení v letech 920 až 922. Poté se mu však jeho plány začaly hroutit. Už skoro dohodnuté spojenectví s fátimovských chalífou, který mu měl poskytnout loďstvo, ztroskotalo po zajetí arabských poslů a jejich následné mírové úmluvě s císařem. V Srbsku vypuklo povstání podnícené Byzantinci, ke kterému se přidala i řada Bulharů, už příliš unavených neustálými Simeonovými válkami s Byzancí. Simeonovu vojevůdci se však v kritickém okamžiku podařilo v Srbsku zvítězit a Bulharsko následně zcela Srbsko obsadilo. Na sklonku léta 924 Simeon dorazil do Konstantinopole a domluvil se s Romanem, tehdy už několik let spolucísařem, na příměří.

Okolo roku 925 vznesl Simeon vznesl nárok bulharské ortodoxní církve na patriarchát, v čemž se snad odrážely jeho diplomatické vztahy s papežem. O rok později vpadla bulharská armáda do Chorvatska, ale byla na hlavu poražena králem Tomislavem v bitvě na Bosenské vysočině. Chorvatský vládce byl spojencem Byzance, ovšem kvůli oprávněným obavám z bulharské odplaty toto spojenectví zrušil a s Bulhary uzavřel mír. Simeon se začal připravovat na další tažení proti Byzanci, když jej 27. května 927 postihlo srdeční selhání a on zemřel ve svém paláci v Preslavi. Po něm nastoupil jeho syn z druhého manželství Peter I., jehož regent uzavřel s Byzancí mír. Peter I. však nedosáhl kvalit svého otce a nepodařilo se mu nově vzniklou mocnost udržet pohromadě.

Simeonova vláda neznamenala pro Bulharsko jen neustálé válčení, ale i nevídaný kulturní a církevní rozkvět (sám panovník třeba podporoval překlady náboženských literárních děl z latiny). Právem je tak považován za jednoho z největších vládců tohoto státního útvaru, kterému ještě dodal na lesku ziskem nových území a císařským (carským) titulem.

 

Vztahující se články v jiných sekcích:

Byzanc: Makedonská dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 16.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I

Tomislav

(???-928)

Tomislav I. byl vládcem Chorvatska v raném středověku. Jako první získal královský titul a jeho vláda znamenala pro Chorvatsko období rozkvětu jeho moci a zejména jeho první sjednocení.

Jeho mládí i původ jsou zahaleny tajemstvím. Můžeme se jen dohadovat o jeho rodičích, ačkoli dnes je historiky považován za syna Muncimira, vévody Dalmatského Chorvatska. Jisté je až to, že se roku 910 stal vévodou. Hned zpočátku vlády se mu podařilo odrazit vpád Maďarů a to pravděpodobně i za určité podpory nových slovanských přistěhovalců, kteří v Chorvatsku hledali úkryt před nájezdníky, kteří je vytlačili z jejich severnějších domovin. Novému panovníkovi se také povedlo připojit ke svému panství Pannonské Chorvatsko a vytvořit tak první jednotný chorvatský stát.

Netrvalo dlouho a tato nová mocnost byla zatažena do byzantsko-bulharského konfliktu. Císaři Konstantinovi VII. se podařilo Tomislava přesvědčit, aby mu pomohl v boji proti bulharskému panovníkovi Simeonovi. Odměnou mu za to krom jiného byla i některá města na dalmátském pobřeží, která mu císař daroval. Chorvatsko se pak zapojilo hlavně do konfliktu o Srbsko, které bylo dalším z byzantských spojenců. Když pak byla srbská země roku 924 obsazena, bylo jasné, že nemůže trvat dlouho, než přijde na řadu i Chorvatsko. Do Tomislavovy země prchla řada Srbů, kteří se obávali bulharské nadvlády.

Někdy v době po získání pobřežních měst od Byzance Tomislav zpochybnil suverenitu arcibiskupství v Nin, které mělo Chorvatsko na starost. V roce 925 svolal papež synod do Splitu, aby vyřešil tuto situaci a v dopise, který pak Tomislavovi poslal, ho uznal za krále. Na následujícím synodu v roce 927 byla Tomislavův návrh uznán a o oblast Chorvatska se začalo starat arcibiskupství ve Splitu.

Na jaře 927 konečně přišel očekávaný útok bulharské armády. Její velitel Alogobotur však podcenil počet i zkušenosti Chorvatů a byl na hlavu poražen v bitvě na Bosenské vysočině v květnu 927. V roce 928 se ale Tomislav, který byl nyní na vrcholu své moci, náhle vytrácí z politiky. Snad je zavražděn nebo možná umírá normální smrtí, jisté ale je, že jeho vláda končí a na královský trůn nastupuje jeho syn (nebo mladší bratr) Trpimir II.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Mojmir

Hérostratos

Jméno Řeka Hérostrata vstoupilo do světových dějin a svůj odraz později našlo třeba až v tak zdánlivě vzdálené disciplíně, jakou je psychologie. Tento mladík se totiž roku 356 před naším letopočtem rozhodl, že se nesmazatelně zapíše do historie. A rozhodl se tak učinit prostřednictvím ničeho jiného, než jednoho ze Sedmi divů světa, Artemidina chrámu v Efezu.

A rozhodl se tak neučinit jinak, než tím, že chrám podpálil. Svatostánek, který vznikal na místě starší stavby po takřka 200 let a svou krásou udivoval mnohé své doby, tak činem jediného muže takřka v mžiku oka zanikl.

Touha nesmazatelně zapsat své jméno do dějin stála Hérostrata život, neboť byl za čin, ke kterému se hrdě přihlásil, odsouzen k trestu smrti. A aby nebyl účel jeho činu naplněn, bylo rovněž pod trestem smrti zakázáno jakkoli uvádět jeho jméno. Tak aby upadl do propadliště dějin. To se, jak už dnes víme, nepodařilo, neboť jeho čin zaznamenal řecký historik Theopompus, který byl Hérostratovým současníkem.

A co psychologie? V ní se stal pojem herostratismus označením chorobné touhy stát se slavným. A to často i za pomoci trestného činu, neboť ten svou povahou snadno vchází ve znalost.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.11.2012):
Wikipedia – anglická verze

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze